Zas jen útržky

„Nojo, Jaroška, vždyť to poznám na první pohled.“
Je docela smutný být za ty divný i na celostátním matematickým soustředění.

„Je kruh nekonečněmnohoúhelník?“

„Četls Medvídka Pú?“

„V úsečkách se jeden nevyzná.“

„Není to potom milostná kružnice?“

„Já bych tu snahu o dělený pokoje zrušila. Pak si mladiství akorát nikdy nečistí zuby a nepřevlíkají se do pyžama.“
„Protože by bylo mnohem lepší, kdyby byli těhotní.“

„Měli byste se nad sebou zamyslet. Jestli náhodou o něco nepřicházíte.“

„A teď tě mám jako obejmout, nebo ti podat ruku, nebo co?“

Je super za týden porušit VŠECHNA pravidla intru. Táborák z účtenek.

„O soustředění v Jevíčku se na pokoji Jarošky děly pěkná zvěrstva.“

Stýská se mi po Králíčkovi.

Když chcete posílat poštovní holuby, potřebujete dva. Jeden trefí do Budějovic, druhej do Brna. Vždycky vyšlete toho, v jehož městě se právě nenacházíte a druhého mu spolu s dopisem přivažte v balíčku k noze.

„Vítej na výletě hrůzy. Nic se tady neděje. Včera Éda ležel celej den před chatkou a jednou za hodinu se převalil na druhý bok.“

„Chovej se normálně.“

„Nestydím se za tebe.“

„Ty chceš něco říct, Ïvčo.“

Opít se do deprese je asi nejhorší stav, který jsem kdy měla tu čest poznat. Půlku noci probrečet, říkat spoustu věcí, které mě občas napadají, aniž bych teď věděla, co to vlastně bylo. A být fakt vděčná za lidi, co dokážou najít volnou postel.

Docela mě těší, že teď už dokážu docela machrovat matikou před lidma, kteří jsou starší než já. Ale spoustu věcí prostě neví. A chvílemi se i tváří, že je to zajímá.

„Umíme derivovat.“
„Jo. Konečně jsme co k čemu.“

Kedlubna z Coopu, která mi oschla.

Euklidovská geometrie.

Další a další geometrický sny.

Prostor záchodové kabinky.

„Ty seš tak infantilní, to je strašný.“

„Osa osa, party party, tuč tuč.“

„Komu teď neběhá mráz po zádech, není normální matematik.“

„Jé, to je Evina lžička? Mám důvod jít k holkám!“
„Já jsem u vás celý odpoledně jen tak bez důvodu, vadí vám to?“
„Ne, ty seš holka. Takže my tě tu chceme. To je něco úplně jinýho.“

Svět nějak přestal být pasivní. Je zážitkovej, není moc přemýšlecí. Tak články úplně nemůžou dávat smysl. Dávat smysl všem. Dávat smysl někomu. Nebo tak. Ty předchozí věty píšu průběžně poslední týdny. Stalo se toho asi celkem dost. Trochu mě děsí, že se moje oblíbená část roku zvolna chýlí ke konci. Prázdniny, budiž. Jen si nějak nedokážu představit, že bude třeba říjen. Nebo únor. Nebo nejakej jinej obyčejnej měsíc. Že budu každý ráno nestíhat školu, v šalině psát něco jako domácí úkoly, fungovat v týdenních cyklech, spát každou noc doma ve svojí vlastní posteli. Mít čas si odpočinout od lidí. Mít čas přemýšlet o životě a psát blogový výblitky. Několik týdnů se těšit na nějakou akci, která bude trvat jen pár hodin, protože jiný akce nebudou. Přezouvat se. Ne, to prostě nepůjde. Je mi teprv sedmnáct. Je tolik věcí, který nejde nedělat, i když se mi nechce. A nikdy nebude líp. Jenže…

Jo, a ve výsledku si myslím, že soustředění matematické olympiády jsou dost fajn. Kdyby někoho zajímalo, odkud více méně pochází přímé řeči výše a kde jsem byla. A konečně po deseti letech školní docházky dokážu cíleně usnout v hodině na lavici. Když chci. Jsem na sebe hrdá.

O krájení donutů

Asi bych v noci měla spát. Zvlášť, když se mi fakt chce spát. Ale ne. Dočítání úplně cizích blogísků mě nějak motivuje k psaní. Dokud mám internety, žejo.

Zdá se mi docela humorný, že jen pár hodin, možná desítek minut po zveřejnění optimisticky pražskýho článku jsme se všichni začali hádat. Nevím, proč mě tak překvapilo, že mám po třech nedospanejch nocích ponorku kdekoli, kdykoliv a s kýmkoliv. Beztak to ve výsledku sbližuje, být viděna v nějakým hrozným a neakceptovatelným stavu, být hnusná a pak se omlouvat. Beztak je dobře usnout kombinací únavy, nudy a vteku na sebe samotnou na klávesnici noťasu už před půlnocí. A rozhodně je dobře prostě najednou jen tak sama jít na osmikilometrový kolečko za hledáním kašen a uklidnit se. Ideální řešení problémů. Umění ho aplikovat.

Našla jsem místo v centru Prahy, kde nejsou lidi. A je tam odpadkovej koš uprostřed metrové trávy, ke kterýmu nevede žádná cesta. A je to tam super. Je super dělat si schovky po světě. A taky jsem našla spoustu míst v centru Prahy, kde jsou lidi. V naprosto nepřijatelném množství. Nevím, jestli bych to tam vydržela ještě dýl.

Ale už jsem doma. A už ani nekňučím, že chci zpátky. Nic nedělám. Kromě toho, že jsem se dneska naučila krájet donut na dvě části, který jsou na sebe připojený jako řetěz. To je docela naplňující činnost. A řízla jsem se u toho skalpelem.

Je divnej pocit být týden kdesi v pryč, pak jít v pátek do školy, pak se přes víkend učit krájet donuty, v pondělí zajít na jedenáctou na tři hodiny matiky a pak zas odjet do pryču. Proč ne, že.

Bojím se, že když půjdu do školy na jedenáctou, tak zas zaspím celý vyučování, jako posledně.

Jo, a v Kašně plavou jahody. Asi mě už štve, že je letos Zelňák na Moraváku. Dělá mi to ze života Prahu. Cizí obyčejní lidi. Ale včera jsem tam našla čtyři koruny. Mám za ně dvě propisky. A to se vyplatí.

A článek o radosti ze svého Google kalendáře jsem vlastně nepublikovala – mám radost ze svého Google kalendáře. Je krutě plněj a brevnej. Až oči přecházejí. Mám zajímavej život. A to se vyplatí dvakrát.

V Praze je blaze

Chňá. Když nevím, jak začít článek, tak prostě chňá.

Myslím, že to vůbec není Prahou, aby bylo jasno. Je to tím vykašláním se na všechno a šťastnou téměř týdenní existencí téměř sama za sebe. Takhle se mi to líbí. Moc a moc a moc. A měla bych něco napsat, když mám teď nějakej čas, než si kluci dopíšou projekt, protože jsou to lemry a já lemra nejsem. Nebo spíš mám dobrej tým, teda. A stejně zas nevím, čím začít.

Body? Body.

Být tu teď znamená následující:

  • Jet na něco, co se jmenuje Týden vědy na Jaderce ve chvíli, kdy mi vychází trojka z fyziky a vím, že si ji zasloužím. S doporučením svého fyzikáře.
  • Vyrážet o půl osmé večer z Brna a následně do jedné ráno čekat v Rosicích na člověka, který nás sem má dovézt.
  • Jet po dálnici sakra děsivou rychlostí.
  • Probouzet se uprostřed času určeného ke spánku v klubku končetin a vytrvale se snažit řešit to klubko jako geometrickou úlohu se spoustou křížících se úseček a začít v rámci toho počítat jakési neurčité rovnice, dokud jsem se neprobudila úplně a nezjistila, že jsem asi cvok.
  • Připadat si blbá, vedle ostatních lidí, co tu jsou.
  • Po dlouhé době zase mírně zvažovat další studium matematiky.
  • Bát se cizích lidí ve svém týmu, ze kterých se nakonec vyklubali dlouhovlasí vyznavači metalu a hloupých telefonů.
    • I přesto se jich trochu bát nadále.
  • Programovat fraktály.
  • Využít k něčemu rekurzi.
  • Milovat fraktály.
  • Uvědomovat si, že fraktály vlastně musí být moje oblíbená část matematiky, protože
    • jdou zobrazit
    • jsou nekonečné
    • mají systém a algoritmus
  • Vědět, že fraktály jsou na nic, ale zároveň překvapeně zjišťovat, že existuje občas i docela zajímavá matematika, která je na něco.
  • A psát algoritmy ze kterejch vznikne obrázek je taky fajn, vlastně jsem takhle už pracovala poslední dobou párkrát ve výtvarce, i když jen na papír, ale hlavně se systémem.
  • Instalovat mamince do počítače Linux.
    • A instalovat ho v hospodě.
    • A instalovat ho v noci.
  • Být už skoro den linuxačkou.
  • Pujčovat si ponožky
  • Chodit čtyři kilometry do školy sama a pěšky, abych nemusela platit za metro.
  • Chodit pozdě a cítit se jako spěchající Pražák, i když mi na Praze nejvíc vadí, jak tu všichni spěchají.
    • //A spěchat v Brně mi nevadí.
  • Vůbec nechtít domů.

Zajímalo by mě, jaký je být v Brně a nebydlet tam. Zajímalo by mě, jaký je bydlet v Praze. A takový věci.

Občas mám divný strachy

Asi nechci vidět, jak se na mě zas bude po tomhle článku kdo dívat.

„Můj taťka slyšel teď v šalině nějaký dvě holky bavit se o …, tak jsem přemýšlela, jestlis to nemohla být ty…“
„Ne, asi ne.“
„Nojo, ty se s žádnejma holkama nebavíš.“
Úsměv.

No, ale jo. Možná nebavím. Možná jsem se po dlouhých letech zas dostala do fáze, kdy se s holkama fakt nebavím. Nebo bavím, ale míň než je společensky únosné. A možná se mi to jen zdá, já nevím.

Už jen to hloupý snažení o řazení lidí. Jen tak z principu. Kdyby mi někdo řekl, ať napíšu třeba určité x>3 svých nejoblíbenějších lidí ze třídy, tak to nedám. Asi bych zvládla celkem libovolné x kluků, to by nějak šlo, ale holky jsou prostě taková jednolitá masa, sice rozdělená do dvojiček, ale vcelku pořád masa. To, jak moc s kým konverzujete ovlivňuje pouze to, jak daleko od něj sedíte, mám dojem. A pak je to takové neosobní. Není povoleno se v té mase o moc víc vázat, není povoleno se s někým pohádat. V tak malé a tak podivně uzavřené skupině by to mělo příliš velké následky. Beru to, ale děsí mě to.

Poslední dobou jsem trošku zlá. Budu zlá činy, a už teď jsem zlá rozhodnutími. Na většinu lidí budu hrozně kašlat. Na rodinu, na kamarádky. Budu zlá a budu šťastná. Trochu ekvivalence. Dost smutná ekvivalence. A vrtá mi v hlavě.

Vím, že jsem to říkala někdy před rokem. Že mnohem radši trpím, než se bojím, že kvůli mně trpí někdo jiný. Ono zní hrozně namyšleně tohle o sobě prohlašovat. Jenže tehdy mi to nikdo nevěřil. A já jsem si vážně přála, aby mě teda všichni opustili, jen mi konečně přestali klást něco za vinu. A aby mě nenutili se rozhodovat ve chvílích, kdy všechno bude pro někoho špatně.

Teď se to seběhlo, ty květnočervnový akce. Na ulívání se ze školy se asi neříká jen tak ne, už jen z principu. A já se fakt těším. Z přísně egocentrického a přítomností žijícího pohledu. Jsou to tři (nebo čtyři?) týdny ježdění všude možně s různejma klukama. Cítím se provinile vůči sestřičce a 37, protože mi to připadá prostě blbý, je tak opouštět, když vím, že já jsem bez některé z nich doma taky většinou opuštěná. Dost mi asi vadí, že nebudu na oddílovejch schůkách, egocentricky. A trošku mi vadí to odloučení od masy.

A tady přichází pravá pointa článku, snad. Prostě z té masy možná vybočuju, ale možná se mi to jen zdá. Ne sama sebou, to vybočuju kdykoliv kdekoliv, ale prostě sociálně. Že nejsem v té mase tak pevně, jako ostatní. Bavím se s klukama, jako jsem si vždycky přála, a konečně se mi to i trošku daří. Čuchat k profesorům se mi zdá pokleslé. Chichotat se mi zdá pokleslé /*A zdá se mi to pokleslé, i když se chichotám já.*/ A tak. Jsou i klučičí pokleslé věci, ale ty mi většinou nevadí tolik. Myslím.

Jenže vybočovat z masy je špatně. Zdá se mi to riskantní. Co kdyby se někdy v mase řešilo něco důležitého a já o tom nevěděla? Masa je velká, já jsem sama. Vystupovat z masy se nemá. Je to nespolečenské. A masa má v celotřídním kolektivu důležité postavení. Co řekne masa platí a nebýt v mase znamená nemít na masu vliv. Hlavně že tolik lidí zajímá, co se píše na holčičím chatu. Nic. Nic zajímavého.

Na lyžáku jsem si pořád nebyla jistá. Jestli trávit večery a některé noci na cizím pokoji je správné. I když mě to baví. I když já chci. I když na tom drbacím čaji mě to nebaví a tam jo. Žádnou holku by od tam nikdo nevykopl, kdyby přišla. Jenže tam by to zase nebavilo žádnou z nich. Takhle to bylo fér. Asi.

Zatím mi na to nikdo přímo nic neřekl. Jenže nevím, co si o mě kdo myslí, co si říkají mezi sebou. Netuším, proč mi to tolik vadí. Netuším, proč to všechno píšu. Ale prostě… Tohle je prostě divný.

Asi jsem šťastná

A asi se dokážu smát jen tak, až z toho brečím, ale nemám k tomu vysvětlitelný důvod.
A asi jezdím na koloběžce moc pomalu, na to že mám helmu.
A asi nejsem schopná sama vstát ani na desátou.
A asi pojedem do Prahy a do Jevíčka i na výlet a do Jedovnic a na stavěčku.
A asi se těším.
A asi budu do konce roku ve škole patnáct dní.
Ale asi si dojdu pro vysvědčení.
A to bude asi historicky špatné, ale to mi nevadí.
A asi nevyplodím normální příspěvek.
A asi přichází moje nejoblíbenější část roku, nebo možná už je.
A asi si myslím, že náhlá rozhodnutí JSOU nejlepší a stojím si za tím.
A asi začnu ve velkým testovat noční šifrovačky, protože to se vyplatí a stejně bych na ně nešla.
Ale asi na tohle rozhodnutí zas zapomenu.
A asi bych měla spát.
A asi nechci.
A asi mě štve, že do konce roku budu jen na schůzce nebo dvou.
A asi je osmého května.
A asi jsem konečně snad poprvé naprogramovala něco, o čem si myslím, že to v budoucnu k něčemu bude.
A tohle je asi absolutní výblitek.
A určitě jsem šťastná.

Víte, co je pěkně pitomej dárek k narozeninám?

Když se musíte rozhodovat, kde ty narozeniny strávíte. Mezi slušnejma možnostma, což o to, ale vy nechcete přijít ani o jednu. Bacha, celej článek je trošku netradiční vypsaní z konkrétní situace, především pro mě, protože prostě docela trpím.

Decidofobie je iracionální strach z rozhodování. Člověk trpící decidofobií se děsí špatného rozhodnutí, a tak je ochromený od provedení jakéhokoli rozhodnutí a často rozhodnutí odkládá. Raději přenechá rozhodnutí na jiných − např. na partnerovi/partnerce nebo rodiči. Nakonec, když se člověk neléčí, se může stát, že nemůže provádět žádné osobní rozhodnutí, bez ohledu na závažnost a stane se zcela závislým na jiné osobě.

Příznaky:

  • závratě
  • třes
  • bušení srdce
  • zrychlené dýchání
  • neschopnost mluvit nebo nejasné myšlení
  • pocit odtržení od reality
  • úzkost
  • svalové napětí
  • nadměrné pocení
  • nevolnost
  • sucho v ústech

wikipedie

A já si nemyslím, že by to se mnou bylo vážně tak moc zlý. Ale dneska u Viktora ve fyzice už to bylo zase strašný, prostě strašný. Jenom jsem těkala očima z kluků na něj, snažila se smát vtipům, které tam padly, věděla, že všechno stojí v tu chvíli na mně a doufala, že najednou to rozhodnutí nějak prostě spadne z nebe. A nepadalo.

A já prostě pořád ještě, o mnoho hodin později, nevím, jestli je lepší jet na týdenní matematický soustředění se zhruba třema svýma spolužákama, nebo na třídenní školní výlet se všema ostatníma.

37 rovnou řekla, že nejede, protože by nemohla trénovat kolo. Jak prosté. Jak jednoduché. Jak záviděníhodné.

V tu chvíli jsem ještě navíc myslela, že máme jet právě tři, žádní náhradníci. A to by znamenalo v případě odmítnutí buď nechat svoje místo Balastovi, který by asi chtěl jet, nebo se s ním snažit nějak nepěkně manipulovat, aby zůstal se mnou. A ani jedno z toho bych asi nechtěla. Nakonec to dopadlo líp. Ale byla za tím tahle úvaha, to přiznávám.

A to soustředění je dlouhý a výlet krátkej, na výlet může každej, na soustředění jen já. Vlastně ještě není vyloučeno, že nemůžem odjet dřív. A kluci tam všichni očividně chtěli a já bych byla blbá, kdybych nejela. A Viktor přemlouval.

A tak jsem kývla.

A myslím, že argumenty výše by mohly být dostatečné. A přesto teď doma celej večer kňučím, protože si stejně nejsem jistá, jestli je to správně. Když si uvědomím, s kým vším na ten výlet nepojedu. O co všechno bych přišla, kdybych nejela třeba loni. Že s náma jednou moji dva docela dost oblíbení profesoři, kteří mají hlavně rádi mě a kteří už se nebudou opakovat. Dělala jsem volební komisi něčeho, co se mě netýká. Hlasovala jsem o něčem, čeho se nebudu účastnit. A když jsem se o tom pak bavila s ostatníma, bylo vidět, že jim občas fakt vadí, že tam nebudem. U holek se pak lišilo prostě už jen to, jestli mě chápou, nebo ne.

Připadám si strašně zlá. Protože jsem hrozně moc lidí prostě jen tak opustila. Když tam nepojedu, bude mi vadit, že tam nebudu s 37, i když ta si za všechno může sama. Bude mi vadit, že tam nebudem se Sliznicem, který nemůže za nic. Bude mi vadit skoro všechno, skoro všichni. Ne až tak kvůli mě, ale kvůli celýmu kolektivu, do kterýho patřím, do kterýho patříme všichni a kterej je výbornej. Nemyslím si, že jsem nějak nadrůměrně důležitá. Ale jsem prostě součástka.

Dneska se k nám na schůzku přišel kvůli instruktoráku podívat pravý syn bývalého tatíčka třídního. Tak jsem kňučela schválně dost nahlas, možná to pochopil. Ale asi mě ani nezná. Tatíčka třídního je mi líto taky. A je mi líto 37ina ufa. A je mi líto popkornu a ovesné kaše a svýho teoretickýho paštikovýho narozeninovýho dortu.

Prostě se mi to zdá celé pěkně hloupé.

Studenské volby byly dneska triviální záležitost.

Minh? Uvidíme se v Jevíčku…

Vzduchoplno

Dneska jsem vstala ve 14:41. Přesně. Spát jsem předtím šla někdy po půlnoci. A pak jsem nedělala nic. Myslím. Uteklo to.

Řekla jsem si, že dva dny volna strávím spaním a psaním. Měla bych i psát. Hmch.

Došla jsem k názoru, že můj život je přece jenom o něco zajímavější, než životy většiny ostatních lidí, co znám. Což je na jednu stranu trochu smutný, protože nechápu, jak oni žijou, když si stojím za tím, že můj život je nudný. Ale vcelku je to pozitivní.

Žiju. Jako fakt Žiju. Tak nějak dostatečně. Usoudila jsem, že Velikonoce byly nejpovedenější oddílovou akcí za poslední dva roky. A to se vyplatí.
A předtím byla středa, která byla nejdivnější středou za taky hodně dlouhou dobu. Oznámením jdu ven telefonující mamince v osm večer před výpravou, nesbalená, s tímhle vůbec nepočítající a přesto nakonec puštěná počínaje… a tím zbytkem konče.
A byla jsem dost opilá na to, abych řvala na sál plnej tancujících sekyrkářů slovní spojení jako „Euklidův algoritmus!“ a taky dost na to, abych nezvládla napoprvé správně říct vzorec pro (a+b)3. Ale rozhodně ne dost na to, abych se smířila s tím, že mě tam někdo dotáhl. A stejně jsem se pak celou cestu domů smála. A směju se furt, když si na to celý vzpomenu. Jsme matematický trosky. Ale mě to nevadí, jestli to někoho zajímá. I když ty pohledy našich známých stály taky za to. Myslím, že trošku odmítám mít se Sliznicem společnou zahraniční politiku, alespoň dokud bude v pubertě.

Jo, a mladí ekologové jsou celkem fajn. Nebo jsem si dokázala vystačit bez nich. Každopádně tři dny ekologické olympiády byly o něco víc fajn, než většina akcí s ne až tak moc známou sociální skupinou. A to se taky vyplatí. Dokonce jsem začala i uvažovat o tom, že bych chtěla postoupit do krajskýho kola i příště. A to bych asi měla udělat se stejným týmem, pokud máme být dobří. A… no sakra. A učila jsem Řečkovičáky o půl druhé ráno programovat, zatímco ostatní chlastali a to považuju za důležité.

A zítra se jde na kolo. A do čajovny. Takže to asi nebude úplně den strávený spaním a psaním. Nemůžu se rozhodnout, jestli bych chtěla víc dnů strávených spaním a psaním. Doufám, že moje kolo jezdí. Doufám, že čajovna nejezdí. Ale o tom asi zas tak moc neuvažuju.

Vím, že za uplynulou noc jsem si dvakrát schválně říkala Probuď se, probuď se a věděla jsem že spím. Problém je v tom, že si pamatuju na ten blbej pocit po tom, co jsem to ukončila a říkala jsem si, že je hloupý, že teď nevím, co se stalo dál, ale vůbec si nepamatuju, že bych byla vzhůru. Prostě jsem se podle mě probudila někam jinam. Buď do nějakýho rámcovýho snu, nebo rovnou do toho z kterýho jsem se probouzela potom. No a tohle se mi prostě normálně nestává. A bylo to divný. A tak.

A tenhle článek se jmenoval vzduchoprázdno, ale je nakonec celkem plný.

Všechno se musí zaznamenat.

Nuda a víc než ona

Nebudu se tvářit, že jsem v pohodě. Je mi zle. A možná hůř než to. Občas. Ale každej den alespoň chvilku. Je to vidět už z hromady posledních článků, ale docházelo mi to docela dlouho.

Nudím se. Nudí mě můj život.

Začalo to tím, že mě přestala bavit škola. Bývaly doby, kdy jsem nesnášela víkendy. A i když to zrovna nebylo tak extrémní, řekla bych, že jsem v posledních třech letech chodila do školy prostě ráda. A teď mi to najednou připadá tak hrozně zbytečné, nudné, nepodstatné, ranním vstáváním obtěžující. Nikdy jsem se netěšila na prázdniny tolik, jako letos.

A když jsem koncem minulého týdne říkala, že se nudím, protože mě opustili tři nejdůležitější kamarádi, tak jsem nevěděla, že se budu nudit i teď.

Já nejsem zábavná, tak nemůžu od světa požadovat, aby byl zábavný on. Ale vlastně nevím téměř o ničem, co by zábavné bylo. Co by mi zábavné připadalo.

„A co bys jako podle tebe měla dělat?“

Mám pocit, že skoro všechny životy všech lidí, které znám, jsou nudné.

Během včerejška/předvčerejška, záleží na tom, kde lámete dny, jsem stihla na to všechno nadávat přesně před osmi lidma. Počítala jsem to.

Zrozena k nespokojenosti.

A nebudu pít o polední přestávce pivo. A nebudu jezdit na koloběžce se sluchátkama na uších. Jako by mi cokoliv dokázalo zabránit v tom, že to budu dělat dál. Ale stejně vzteklá na to, že mi někdo chce zakázat poslední dvě věci, který mě fakt baví. A vzteklá na sebe za to, že stavím svůj vesmír na dvou absurdních aktivitách. Úplně. Zvlášť u té první je to docela znepokojivé. Nebo jen trošku.
Já odjakživa přitahována blogy trošku pochybnejch existencí. A samotnou existencí ještě pochybnějších existencí. Tohle JE znepokojivé. Není? Uch.

//Jak často se vám stává, že se s váma začnou bavit cizí pochybný existence, bezdomovci, cikáni, a tak dále? Nikdy? Někdy? Občas? Často? Několikrát denně? A jak reagujete?

„A neměla bych tě objednat do nějaké protidrogové poradny?“
„Vždyť žádný drogy neberu.“
„Ale zníš jako někdo, kdo s tím právě hodlá začít.“

Považuju se za duševního masochistu. Potřebuju problémy, který bych mohla řešit, abych se nenudila. Ale protože jsem tvor líný, musí se mě týkat, abych je fakt řešit začala. Možná potřebuju, aby mi někdo nějak ublížil. A to zní prostě hrozně děsivě. Stýská se mi. Po různejch časech, kdy jsem měla problémy, který se daly natáhnout přes celej vesmír. A řešit málem do nekonečna. A vlastně nevím, jestli fakt chci, aby tohle kdokoliv četl.

Potřebuju se pohnout. A nemám moc kam, leda k horšímu.

Kdo to sakra jsem?

Just a lonely day

To by člověk nevěřil.

Že ve chvíli, kdy chybí z celé třídy právě tři lidi, to můžou být právě ti konkrétní tři lidi, kterým se chybět nedovoluje, a pokud teda, tak jen a pouze v sudém počtu. A bez kterejch se cítí takhle.

//Právě jsem učinila prozření. Psaním spojek na začátky vět získáte nejen osobitý styl psaného projevu, nýbrž i získáte spoustu času, který byste v opačném případě ztratili uvažováním o čárkách ve větě. A nebudete v nich dělat tak moc chyb. A na mobilu si ušetříte jedno ťuknutí a zase ztratíte jeden „znak“ esemesky za velký písmeno.

No, každopádně je to hrozně divnej pocit. Protože po lyžáku jsem říkala něco o tom, jak jsme supr celek. Což si myslím furt. Ale nějak mě ti ostatní lidi tak moc nebaví. A jsou rozskupinkovaní a já k nim nepatřím.

Nasdílela jsem si s Joe Google kalendář, abych o nás mohla říkat, že máme hluboký vztah. Leč když jsem jí vysvětlila význam události Hřbitov, tak se mi smála. Tss.

Já asi nechápu, jak jsem mohla před nějakýma třema rokama žít. I když je fakt, že ta tupá existence se zrovna dvakrát žitím nazývat nedala, ale stejně.

Celej můj život je o lidech. O docela malé množině lidí, kteří mi buď něčím vadí, nebo je mám z nějakého důvodu ráda. Případně od obojího trochu. A vlastně nic jinýho pro mě není důležitý. Vůbec. Nic.

Třeba důležitost toho, že mi vychází trojka z matiky spočívá pouze v tom, že si nejsem jistá, co si moji kamarádi myslí o hloupých lidech. Nemyslím si, že to, co se učíme k něčemu je. Ale stydím se za sebe.

A naprosto úsměvný mi připadá moment, kdy mám před sebou dvě písemky, přičemž na jedné z nich je stejný počet bodů, jako mám já od začátku roku. A skutečnost, že úplně přesně o tomhle se mi zdál sen před půl rokem, který byl tak divný a tak jsem ho nemohla unést, že jsem si podruhé v životě uvědomila, že se mi něco jen zdá.

A teď fakt. A tentokrát jsem to řešila správně. Teoreticky. Ztráta dvou bodů v jednom příkladě za přesně opačné přečtení zadání. A nemůžu se probudit. Ale přece nemůžu ani brečet. Nějak té kurzívy zneužívám. Ale bylo to trochu míň hrozný než v tom snu.

A mám pocit, že si moje odstavce celkem dost odporují.

Namyšlenej Jarošák. To je ono. Tak by to řekla řekla ta, od které bych se měla tolik co učit. Mám pocit, že tak zhruba od svých pěti let jsem se nikam neposunula. Vím, že moje já před jedenácti lety mi byla mnohem podobnější, než ta třeba před pěti.

Před jedenácti lety jsem:

  • měla politický názor, který teda už nemám
  • se byla schopná hádat s učitelkami ve školce o tom, jestli je čtverec kosočtverec, což jsem stále
  • psala celkem fajn povídky a básničky, přičemž schopnost psát povídky jsem již ztratila
  • docela slušně kreslila, oproti ostatním dětem
  • byla necelý rok ve výborně fungujícím vztahu, což jsem teď shodou okolností taky
  • měla super kamarády, které teď mám i teď
  • byla šťastná, což o sobě taky ráda prohlašuju

Jenže mám nepěkný dojem, že tehdy jsem byla ve spoustě věcí nadprůměrná. Mám nějaký utkvělý pocit, že jsem v pěti letech byla bohem. A že kdybych si na pár hodin sedla do naší matiky, chápala bych to skoro srovnatelně, jako teď. Lidi kolem mě se učí, chápou, rostou. A já… ne moc.
A ani nemám takovou chuť růst. Odmítám učit se do matiky, když jsem to nikdy nedělala, nechci. Pořád věřím, že na to mám i tak. Ta stejná čest, která trpí, když mám blbý známky, trpí i ve chvíli, kdy bych se měla připravovat na něco, k čemu stačí použít logiku, a navíc je mi to do budoucna k ničemu.
A schopnost umět se bavit „s kýmkoliv o čemkoliv“ a tak podobně pro mě taky není asi tak moc důležitá, abych se kvůli tomu snažila o všem něco vědět.
Protože, a teď se konečně vraťme o x odstavců zpět tam, odkud jsem původně vlastně nechtěla odbočovat, mi jde jen o tu malou množinu lidí a ne o můj vlastní rozvoj. A trpím až zpětně.

//zde by mohl končit dlouhý text nazvaný jako polopoznámka, protože zdejší text se nepěkně větví. Ale nevím, jak bych ji označila.

Štve mě, že pokaždé, když mě napadne jít do béčka či céčka, zjistím, že jsou na obědě, nebo mají dvojhodinovku, nebo tak něco. Úplně mi to brání v jakékoliv socializaci a stýská se mi po nižším.

Štve mě, že se zbytkem spolužáků se dá sice žít, ale prostě to není tak zábavné.

Na zahnání osamělosti jsem si o obědové přestávce koupila kilo jahod. A kluci, co kolem mě sedí v matice je ani nejedli, protože máme málo blízký vztah na to, aby si to dovolili.

A přitom celej život toužím být součástí spíš malé uzavřenější skupinky lidí, ne jen (i když třeba ne úplně bílá) ovce ve velkým stádu. Ale koho by napadlo, že hodláte chybět všichni naráz?

A kdo by věřil tomu, že nás považuju za uzavřenou skupinku?

Su cebra.

„¿Ivi, tú eres cebra hoy?“
„¡Sí!“

Cebra je sakra dobrý slovíčko. Zvláštní že jsem si ho nezjistila dřív. On asi člověk tak trochu čeká, že se to řekne všude úplně všude.
A ta otázka mi nějak udělala radost. Mám čím dál větší chuť začít příští rok chodit do norštiny. Mimo jiné by to byl i dobrý důvod proč nechodit do sboru. A nechození do sboru by byla mimo jiné dobrá příležitost moct příští rok fandit na basketu víc než deset minut a celkově nebýt pořád před koncertama odloučená od vlastních milovaných spolužáků.
A taky už mám skoro zebří výročí, to je fajn.

Dneska jsem cestou ze školy podnikla takovou malou cestu na daní do pořádku všeho, co se do pořádku dát dá. Obešla jsem kolem dokola Kašnu, koupila jsem si papíry do sešitu s kompatibilníma dírama, černou fixu, cédéčko a spoustu zbytečných bonbónů. A překonala jsem to, že se přitom budu cítit jak debil a socka, a zvládla jsem jít do Alberta jenom vrátit jednu jedinou pivní flašku, kterou tahám ve školní baťohu už dva týdny, nic si nekoupit a vystát jenom s tím lístečkem monstrózní páteční frontu u pokladny. Teď to ještě završuju tím, že hrozně jím, třeba se tím dám do pořádku. A ještě bych uklízela, ale tochu se bojím, že když se přiblížím k posteli, tak zas usnu. A to by bylo nemilé. Myslím, že by teď měl někdo přijít domů. S pořádným nákupem nejlíp. Už máme jenom jedno vajíčko a žádnou šunku a kromě poloprázdné vaničky rajčat žádnou zeleninu. A žádný mlíko. Když já mám přehled už i o mlíku u nás doma, tak je to zlý.

Kašnu už jsem sakra dlouho neobcházela. A i to projití městem mi nějak připomínalo starý časy. Bývalo na tom něco pěknýho, toulat se hodiny jen tak sama po centru, fotit cizí lidi a chytat okamžiky. Sedět na okraji, směr nohou uzpůsoben momentální teplotě vzduchu a vody, a mžourat skrz stromy na zastávku. A vlastně i loni v červnu, ve chvíli, kdy už jsem se se všema rozloučila podesáté a bylo jasný, že teď už se s nima znova neshledám, nechtělo se mi domů, ale šla jsem si koupit čistej blok, sedla jsem si na lavičku na Svoboďák a psala jsem první verze prvních později přepsaných dopisů.
Jak plyne čas, čím dál míň věřím věcem, co se mi kdy staly. Už tehdy byly nějak moc snové. Už tehdy i bylo divný, proč nastávají situace, které mě napadají předem. Ach Kaško. Ach vy. Ach já. A stejně nevěřím, že si svůj život nevymýšlím.

Jen teď mám nějakou tvůrčí krizi. Šťastnej konec a přesto ještě příliš mnoho prázdnejch stránek. Trapné zápletky a dokola se opakující pořád stejné motivy. A mírný vztek na hlavní postavu, že si to nechá líbit. Žiju nějak moc normální život. Nebavilo by mě si ho číst, kdyby nebyl můj vlastní. Nemyslím si, že já bych byla normální já sama, ale naučila jsem se svoji divnost sloučit se snesitelností pro ostatní. Jenže tohle jsem vždycky chtěla. Kdykoliv jindy bych si záviděla. A si závidím i teď, ať je to jakkoliv divný. Jenže mi není úplně jasný, kam se mám teď pár dalších let ubírat, kromě držení se současnosti. Jo, bude mi docela brzo osmnáct, ale v tom žádnou změnu nakonec nevidím. Vlastně se těším na maturitu. Tam věřím ve změnu. Jsem přesvědčená, že k horšímu, ale stejně se těším. A je to divný.
A přitom vím, že právě teď bych měla a mohla dělat všechno, o čem bych řekla, že je to hrozně správný. Jen si nejsem jistá, co by to vlastně mělo být. a kdy to mám dělat. S kým přesně to mám dělat. A tak. Samo to nepřichází. Ne v takovým množství, abych neměla tenhle pocit.
A to je na tom všem to smutný.

A tenhle článek měl být pozitivní.
Myslím, že je nejvyšší čas na změnu času. To brzký stmívání mě deprimuje skoro stejně jako ptáci zpívající ve chvíli, kdy jdu spát.