Asi mám nějakej problém s lidma

Protože je mi z neznámých důvodů příjemný prospat celý odpoledne a probudit se až ve chvíli, kdy všichni spí. A pak teprv dělat ty normální věci, který bych dělat měla, ale bez lidí.
A nebo se prostě jen nudím a teď už nemůžu spát, to je taky možnost.
Ale lidi v mým jsou teď takoví zlejší, než byli. Ne přímo na mě. Je mi to jedno. Vlastně pro to nemám až tak moc přímých důkazů, jen to tak prostě je. Tak vám to říkám, abyste se nedivili, až začne třetí světová.

No dobře, asi mi trochu vadí prospávát hezký volný odpoledne. Tak nějak tradičně, pokaždé když nějaký existuje. Ať už za to může cokoliv. A teď jsem si zvolila variantu volnýho víkendu, která mě mírně děsí. Nejsem schopná dělat všechny ty věci, který nemají danej jasnej termín, respektive někdy ho možná měly, ale to datum už je jaksi dávno pryč. A spím. No proč ne.

Začala jsem teď najednou mít zas dobrý známky ve škole. Zrovna z takovejch děsivejch předmětů. Většinou z těch, co mě nebaví a nepovažuju je za důležitý. A pořád mám v matice čtyři body z deseti, ve fyzice jednu trojku a v češtině čistou dvojku. A to je takový… celkem smutný, protože na tom mi záleží. Do těchhle předmětů se neumím učit. Nikdy jsem to nedělala. A teď to najednou nefunguje.

Čas plyne. Zas. Hodně. Myslím, že to má něco společnýho s jarem. A já nestíhám a přitom se nudím a něco mi asi chybí, jen netuším co. Nějaká motivace, asi. Ale nevím k čemu vlastně.

A s tím víkendem musím vážně něco vymyslet. Jinak zas nebude mít žádnou hodnotu. Sliznic mě asi vážně štve svojí nepřítomností. Takový správný člověk, který z nějakého důvodu touží po tom být zkažen. Budu se uklidňovat tím, že kdyby byla Znouze, asi by nebyla Radůza.

Proč sakra píšu smutný články? Teď?

Radůza: Gaia

Alba, respektive samostatné písničky nebo celí interpreti, do kterých se zamilujete na úplně první poslech jsou většinou docela fajn. Docela. Jenže často to dopadne tak, že chvíli máte pocit, že jste právě našli naprostou dokonalost, do statistik si přidáte několik desítek poslechů a olajkujete na všech sociálních sítích každou zmínku o oné záležitost. A pak vám začnou najednou lézt krkem. Buď nechápete, co se vám na tom tolik líbilo, nebo se vám to sice zdá pořád dobré, ale když už to znáte nazpaměť, nemá úplně smysl to poslouchat. Napadají mě samozřejmě mnohé výjimky. Ale taky spousta věcí, které jsem někdy považovala za naprosto nejlepší ze všeho a teď je najednou vůbec nepotřebuju. Přestože vydržely na špičce nekolik měsíců.
Mnohem vyšší záruku kvality mají alba, u kterých překonáte prvních devět poslechů zklamání, napíšete docela kritickou recenzi, ale než ji stihnete zveřejnit, pustíte si to album podesáté a zjistíte, že se vám docela líbí. A pak pojedenácté a rozbrečíte se v šalině.

Čekala jsem na něj. Těšila jsem se na něj tak dlouho, tak moc, víc než na všechno ostatní. Přišlo.
Je hodně jiné. Strašně moc. Změny na Ocelovým městu jsem respektovala a hrozně jsem si to album oblíbila. Ne, že bych si myslela, že je to zlepšení, ale je to prostě změna. Nikdo nemá zamrzat. Nicméně tady už se mi to zdálo vyhnané do extrému. Jak v obsahu textů, tak v hudbě, přestává to s prvními alby mít cokoliv společného. Alespoň se mi to tak zdálo.

A pak najednou, týden po vydání, jsem si ho pustila na koloběžku. A to je ta správná činnost na poslouchání. Protože nemusíte a nemůžete dělat nic jiného intelektuálně náročného, ale zároveň se nesnažíte úplně křečovitě posoudit každý tón. Jen se odrážíte do rytmu. A najednou jsem chápala i ty texty, se kterými jsem předtím měla problém, najednou jsem v tom zvládla z toho brát to, co tam mám najít.

První písnička, kterou jsem zvládla mít ráda už na ten první neživej poslech byli poslední cestující. Textově připomínají to staré a pochopitelné. A pak docela i Ptáče, z podobných důvodů. Mám dojem, že na spoustu z těch nových jsem prostě mladá. Daly mi docela dost práce. A kdo ví, jestli za nějakou dobu nezjistím, že jsem je vlastně nepochopila. Nebo jsem je pochopila, ale až za pár let je dokážu přirovnat k něčemu co znám a pořádně je ocenit. Ale asi jsou dobré. Po vyslechnutí prvních (asi?) tří písniček na loňském koncertě jsem konstatovala, že se mi Radůza zdá šťastnější. Teď bych to možná změnila na smířenější. Dospělejší. Slovo, kterým bych to album charakterizovala, je plynutí. To jsem rozhodla vlastně myslím už před tím, než se mi začalo tak moc líbit. A stojím za tím. Když ho chcete správně slyšet, musíte s ním plynout.

Asi bych měla zmínit i včerejší koncert. V rámci počítací rozjetosti na začátku jsem došla k tomu, že jako čtvrtý řadí Radůzu na druhé místo v mém žebříčku nejvíckrát naštívených interpretů, což je fajn. Docela mě potěšil tím, že jsem viděla, že vážně staré i nové písně vychází ze stejného člověka. A vlastně mě dostalo i to, že byla nachlazená a přesto zpívala, tak jak zpívala. Snad i líp, než kdy jindy, ještě hlouběji a barvitěji. A nebo se mi to jen zdálo. A setlist byl taky super, i když bych ho tentokrát asi zpětně nevyjmenovala. Moje oblíbené písničky se jí podařilo dát na začátek a tím si mě získat hrozně brzo. A těžko říct, jestli stav, ve kterém jsem tam tentokrát (nebo už zase) byla, byl způsoben jen tou hudbou, nebo i něčím dalším, ale bylo už to celkem děsivé. Že se mnou dokáže něco takovýho dělat jeden člověk a pár tónů. A možná i s celým zbytkem sálu. Klepala jsem se myslím celkem slušně. Jen mi připadá docela zajímavé, že ke konci jsem se hrozně těšila na přídavky, protože jsem věděla, že budou sólový a harmonikový. Jo, asi mi to přece jenom chybí. A asi si myslím, že Radůza s kapelou není navždycky, že změny přijdou někdy znovu. Jsem zvědavá. Už teď.

Nevím, jak je to celé pochopitelné. Jenže jsem stihla zjistit, že tohle není o žádné hudební analýze ale prostě o emocích.
Když bych měla být hrozný kritik, tak vím, že se mi nelíbí jak jsou nazpívána slova „synů a dcer“ v Tulákovi po hvězdách, některé části dvojhlasu s Anetou v Babylónské věži a formulace „Žádný ze všech svatých není online“ v Duhovém drakovi.
A myslím si, že Tenkrát v ráji je jedna z nejpovedenějších závěréčejch písní, jaký jsem vůbec kdy kde slyšela.

Oči

Většinou se bojím mít zavřený oči. Děsí má ta skutečnost, že nevím, co se děje okolo. Když při nějaké hře není po ruce šátek a já si je nemůžu zavázat a musím vydržet je neotevřít, musím se hrozně soustředit.
A přesto jsem zjistila, že existují i chvíle, kdy se nebojím. Chvíle, kdy mám pocit že když je zavřu, vidím toho vlastně mnohem víc. A pak najednou začnu prodlužovat mrkání a jsem schopná ujít snad desítky metrů poslepu, možná i bez toho, aby si někdo vůbec všiml, že tak činím. Někdy si to pořádně neuvědomím ani já.
A taky to dělám na koncertech. Což je možná taky zvláštní, vzhledem k tomu, že rozdíl mezi koncertem a domácím posloucháním je v tom, že toho interpreta můžu vidět.
A nebo není?
Veďte mě.

Metamorfóza

Ach.

Měním se. Cítím to. Tak silně. Nedává to smysl. Nemusí to dávat smysl. Prostě to je. Ani nevím, jestli je to vidět zvenku na mě jako člověku, ne písmenkách.

A vlastně se znám. Vlastně mě to nepřekvapuje. Ani to nepotřebuju nějak detailně popisovat. Je mi to vlastně jedno. Jen mě baví to vnímat. Takovej zvláštní tlak na duši, vzpomínky na kusy existence, kdy jsem byla taková. Vnímání jiných věcí jiným způsobem. Radost a nepotřeba spánku. Snění o hloupých budoucnostech místo počítání, vzpomínek na předchozích pár hodin a jiné přízemnosti. Sledování cizích lidí bez uhýbání očima. Chuť psát.

Sílí.

 
Konečně jsem zvládla sem v pondělí zvládla nacpat a postupně pak dodělat svůj vlastní theme. Asi to není vidět. Ale je to fajn. Teda skoro. Nějak jsem nezvládla nastavit nějaký slušný zobrazování galerie, i když tomu ještě věřím, jestli na to bude čas. Horší je, že mi přestaly fungovat všechny pluginy kromě disqusu (a ten nejspíš přežil jen díky tomu, že komentáře jsem taky ukradla twentytenu, protože stejně nejsou vidět v původní formě, tak je to jedno.) Je to hloupé. Nemám G+1, nemám prohlížení galerií, nefunguje mi Analytics. Nefunguje mi ani nic jinýho, co bych si sem třeba přidala. Celkem mi to vadí. A já jsem asi moc blbá na to, abych to pochopila, nastavila, zprovoznila. Ach jo.

 
Jsem zase (nebo pořád ještě?) neuvěřitelně oddílově aktivní. Přestávám se bát. Včera jsem přijela domů z povedené akce a následné porady natolik spokojená, že jsem jen tak, měsíc a půl předem otevřela dokument s pravidlama na velikonočky a zapisovala. Mám dobrovolně dvě hry sama za sebe. A to je na mě hodně velkej úspěch. A přitom vlastně absolutně nestíhám všechno, co jsem slíbila udělat. Ale to nevadí.
A přitom jsem si ještě před pár dny říkala, že si vlastně umím čím dál líp představit, že jednou třeba nastane nějaká situace, která mi v tom všem bude nějak bránit a že pak dokážu prostě opustit. Ale žijme přítomností.

 
Mám chuť dělat hrozně moc věcí, ale nic nestíhám. Zrušila bych školní docházku.

Je nepopsatelně supr slyšet písničku, kterou jsem poprvé slyšela bez deseti dnů před rokem, kvůli zvukařskýmu zemětřesení místo dvakrát jen jednou. A od té doby jsem jen čekala na to, až si ji pustím znova. A pak zjistit, že jako demo visí už celej ten rok jako demo na youtube, jen jsem ji nehledala.

Letos vychází hrozně moc důležitých hudebních alb.

Myslím, že letos je správný rok.

Která báseň nejvíce ovlivnila váš život?

Otázka a odpověď, která nejvíce ovlivnila tento článek je tady.
 

To je otázka.

Na první pohled docela hloupá. Umění obecně se mi většinou líbí, ale nemění mi život. Žádný film mi ho rozhodně nikdy nezměnil. Knížka nebo skupina možná, ale jen ve smyslu, že jsem jí byla nějakou dobu nezdravě posedlá, případně to ovlivnilo můj výběr dalšího čtení/hudby. Jak by to měla dělat nějaká pitomá báseň, když–

No právě že ne. Protože básničky píše spousta i celkem hmatatelných lidí. A dá se jimi vyjádřit spousta, ať jste kdo jste, tohle jde celkem samo, někdy.

A tak jsem četla kandidáty. Celej večer jsem četla básničky, svoje i cizí, chápala jejich smysly, dosazovala si je do okolností vzniku a nechávala si běhat mráz po zádech, protože působily, prostě byly působivé.

Našla jsem zajímavou věc. Všechny básničky zveřejněné na blogu během minulého školního roku, všechny až na poslední květnovou, složenou pod tíhou okamžiku a absurdních pocitů s ním spojených, jsem napsala v úterý. Jedna je zveřejněna myslím v sobotu, ale napsána byla taky v úterý. Je jich šest. V úterý jsem měla na sedmou. Spoustu jsem jich zveřejnila už ráno. Absurdní.
Tak se teď radši vymykám z tradice posledních dnů psát jen v pondělí.

Ale to odbíhám od stavu posledních několika hodin. Nejdřív jsem si prostě četla Venduléliny blogy. A začala jsem narážet na věci, kterým jsem dřív nerozuměla a na věci, kterým jsem možná rozuměla, ale stejně mi něco připomínaly.
Překonala jsem odpor a přečetla jsem i všechno, co jsem napsala já. A nebylo to tak zlé. Zlé je asi jen to, že nechápu, jak jsem je psala. Že vím, kolik emocí jsem musela mít, aby vznikaly jen tak, z přetlaku. Že kromě těch úterních byla i hromada nezveřejněných, které se nerýmovaly, odbíhaly někam, kam jsem nechtěla a i přesto se mi teď celkem líbí, těžko říct čím.

A pak jsem kromě těch popsaných sešitů vytáhla i jednu prázdnou pevnodeskovou věc a nazvala ji Bílou sbírkou. A píšu do ní, opisuju do ní všechno, co píše moje ruka, aniž bych ji ovládala vyloženě mozkem.

A mám chuť založit i Černou knihu II., kdybych sehnala základ. Jen nevím, jestli to má smysl, jestli bych ještě měla tendence tam psát, když se podívám na blog, když se podívám do zebřího deníčku ze zebří taštičky, který nosím u sebe skoro 24 hodin denně a stejně ho vytahuju minimálně.

Ale ta stará je prostě dokonalá. Z většiny jsou to chaoticky uspořádané zápisky do předmětů, do kterých jsem si nevedla sešity, ale mezi tím jsou náhodně rozmístěny pochybné kresbičky, básničky, výkřiky do tmy a občas nějakej delší text psanej typicky někde na kašně.

Teď se mi toho asi nehoní hlavou tolik.

Ale něco se probouzí.

Fitli se probouzí.

Spring is comming.

Google

Ví.
Když se ho zeptáš, odpoví.
Hledá.
Já, když si myslím, že mě nikdo nevidí,
zadávám svou duši do lidí.
Hledám.
Hledím do tmy.
A než napočítám do tří,
hlavou mi probleskne jediná věta,
že on mi tak trochu patří,
že jsem nejbohatším člověkem světa.

 

Občas bych to chápu/nechápu taky potřebovala. Třeba tady by mě to fakt zajímalo.

Konečně zase schopná mít ráno na sedmou zajímavý myšlenky. A odpoledne si psát jen tak v parku na lavičce.

Jsem trochu… (doplňte libovolné adjektivum vyjadřující stav nebo pocit)

Je mi zvláštně.

Dost houpačkovitě.

Je jaro, rozhodla jsem to.
Můj blog je vlastně jen přehled počasí pro lidi, kteří jsou líní se podívat z okna.

Občas z toho mám takovej dobrej pocit. Optimistickej. Tvůrčí. A nacházím v sobě tu druhou, přestože si čím dál víc nejsem jistá, na které dvě se vlastně dělím. Ale tahle ráda nosí na krku tunu přívěsků a divný oblečení. Pokud odhlídneme od toho, že celá já mám jen jeden mozek a ten je divnej, protože je v něm víc osobností a vůbec, tak tahle ho má divnější. Je vysoce maniodepresivní, má fakt divný a fakt neodůvodnitelný stavy a slzama si rozmazává zápisky do dějepisu. A já vím, že jsem ji mívala radši a nadržovala jsem jí, když se hádaly, protože byla mnohem zajímavější a měla zajímavý myšlenky a tak.
A teď mě najednou vytáčí, protože ni nemám čas. A svět na ni nějak není uspůsobenej a vyvádí ji z míry. Vyvádí mě z míry nehoráznejma blbostma a vůbec mě to nebaví. Když se chovám tak, jak se před většinou lidí chovám poslední dobou pořád, jak jim docela vyhovuju a vlastně jsem to taky já, svět je mnohem jednodušší.

Mě jako celek děsí to, že jsem ztratila chuť být bláznem.

Odřezávání? Dospělost? Zima? To zakořeněné přesvědčení, že matika je důležitější než umění? Podlehnutí tlaku společnosti?

Ono je to asi jedno. Stejně to není tak zlý, jak se tvářím.

Ale zdá se mi absurdní, jak hrozně nenávidím rozhodování se mezi lidma, ale přesto se ještě navíc neustále rozhoduju mezi nějakejma svejma imaginárníma osobnostma.

 
Dneska se cítím blbá. Zjistila jsem, že jedním z důvodů, proč se moc neučím do dějepisu a nedělám týdeňáky je i to, že se nechci dozvědět, že to nedokážu. Je mnohem lepší dostat čtyřku, když jsem se pořádně neučila, než dostat trojku s tím, že jsem si to četla tři večery jak magor. Je lepší říct, že jsem zadání nepovinnýho příkladu vůbec neviděla, než si muset přiznat, že jsem blbá a nevím co s tím (nebo to dělám špatně a ještě ke všemu neumím násobit).

Jsem hrozná a mnohem radši nic nedělám, než abych něco dělala špatně. Tak obecně, už dlouho, jen mi to dneska nějak moc dochází.

Roztrhla jsem si obojek. Netuším, jak ho opravit nebo sehnat nějakej srovnatelnej.

Štve mě, když mi chrome o mým vlastním facebooku říká „Tato stránka je v jazyce španělština, chcete ji přeložit?“ Vyvádí mě to z míry, jako spousta jiných věcí.

 
Ale jinak z toho jara mám dost radost. A asi začnu v pátky zase jezdit do školy na koloběžce. Zjistila jsem, že se sluchátkama na uších se odráží dost dobře. A líbilo se mi dnešní ráno na sedmou, hezká rána na sedmou jsou základ. A glády se mi hodí k ponču, což mě při jejich pořizování vlastně vůbec nenapadlo.

A potkala jsem poprvé v šalině preventisty… fakt podivní lidé. Asi jejich existenci nechápu.

UÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ

No, klid, hele.
Jsem mimo, absolutně mimo, pomoc, pomoc.

Jsem na horách.
Tyhle hory jsou tak nějak tradičně hrozný.
Poprvé jsem celou domu nemohla nic dělat, neboť jsem měla omrzlý prsty. Loni by za všechno mohl vypovídat stav, kdy jsem během přehrávání svýho oblíbenýho padesátiminutovýho EP celou dobu jenom chodila dokola po zahradě a vyšlapávala do sněhu trojúhelník.
Letos tu nemám ani ten sníh. A tak.

Je mi zle. Stýskavě.
Na běžkách jezdím zásadně se sluchátkama na uších, zdá se mi, že je to jedinej způsob, jak si udržet myšlenky uvnitř hlavy a lyže směrem dopředu. A stejně upadám v jednom kuse do divnýho transu, kdy vlastně vůbec nevnímám, co právě dělám. Občas mi najednou dojde, že jedu dál, i když si pamatuju, že jsem si tak před minutou řekla, že zastavím a počkám na rodinu. Když jsem v tom transu někde uvnitř, tak alespoň vypadám normálně, prostě sedím a hledím před sebe. Ale děsivý je, že je to skoro pořád. Vlastně pořád jen spím, protože nevím, co jinýho bych měla dělat. Musím všem lézt totálně na nervy. Jsem na ně hrozně zlá. Ale prostě…

Pokaždé, když mrknu, vidím před očima lyžákový okamžiky. Především z noci na úterý, což je vlastně hrozně podivný, že se mi před očima míhají okamžiky, při kterých byla tma a ještě jsem měla zavřený oči. Ale je to vlastně to, co by se mělo před očima míhat každýmu psychicky zdravýmu člověku. Tak nechápu, co mě na tom rozrušuje.

Je tu televize. Čtu si teletext, to je po spánku druhá zábavná věc. Za půl hodiny má jít nějakej islandskej film s titulkama, asi se na něj podívám. Jsem teď zrovna celkem v klidu, možná se i zvládnu převlíct z běžkovýho oblečení.

Jak hrozný je být závislá na lidech.
Zajímalo by mě, jestli to celej svět taky tak prožívá. Ale asi jsem spíš divná.

Věřím a doufám, že tenhle článek někdy někde zveřejním.

//zveřejněno zpětně 18. 2. 2014 v 17:55 v restauraci penziony Bobrovník. Nesnáším to tady, ale nemám lepší wi-fi. Nevíte o nějakým dobrým připojení v Jeseníku?

Jo, a islandskej film byl dobrej, ale značně depresivní, protože se tam jedna postava utopila v moři kvůli tomu, že byla blázen a její manžel ji kvůli tomu neměl rád. Abyste věděli.

Polyžákový

Spala bych. Ale děsí mě psací odmlka a to, že by měla pokračovat ještě celý příští týden.

Jsem šťastná. To jo. Právě jsem se vrátila z akce, na kterou jsem se už kdovíkolik měsíců těšila víc, než na cokoliv jinýho. Takže bylo velmi pravděpodobné, že budu zklamaná. Ale nejsem, myslím.

Nemám ráda, když mi v noci teče krev z nosu.
Nemám ráda, když mě někdo mlátí za to, že někdo jiný chrápe a nerozezná nás od sebe.
Nemám ráda lidi, co odmítají v noci větrat.
Nemám ráda věci, které končí.

Ale jinak mám ráda všechny a všechno. Ňach.

„Ty máš sestru?“
„Jo.“
„Jen jednu?“
„Jo, ale vystačí tak za deset.“
„To je hyperaktivní?“
„Ne, ale je to velmi zajímavá osobnost.“
„Počkat, když ty o někom říkáš, že je velmi zajímavá osobnost… Tak je jako ještě divnější než ty?“

Doufám, že jsem správně rozdělila čas. Čas na spánek, čas na bdění, čas strávený s jednotlivýma lidma. Že jsem o nic důležitýho nepřišla. Nikoho moc nenaštvala svýma blbýma kecama a chováním. A tak. Ale jsem fakt šťastná.

Hraju online Flappy Birda. Jen tak, z nostalgie. To je rozhodně nezdravé.

Příští týden budu asi dobře nesnesitelná a ustýskaná.
Chci, aby zítra bylo školní pondělí.

Je zvláštní, že teď, po čtyřech letech, v prváku, teď, když začínáme tak napůl znova mám konečně pocit, že znám svoje spolužáky. Tak nějak hodně. Že jsou to prostě všichni fakt více méně kamarádi, nikoliv jen známí. Protože „známé“ zná člověk jen povrchově. Já je znám víc. A oni znají mě, a kupodivu už ne jako zveličenýho maskota pošuků, ale mě, vážně mě, tak jako málokdo mimo tu třídu. A jich je třicet. Představa normální čtyřleté střední je v tomhle směru hrozně děsivá.

Ale nápad jít na běžky je mým nápadem roku 2013. Prostě jo. A budu si ho přivlastňovat.

Lepší umřít na běžkách, než umřít na sjezdovkách.

Mám chuť šopovat. Mám chuť sjíždět sjezdovku a lovit pak lyže z lesa. Mám chuť zvát profesory na čaj. Mám chuť ležet na zemi, nechat se překračovat a fotit cizí koberec. Mám chuť nemoct usnout. Mám chuť hřát.

Písnění #1 – Jde děvče

Zas jsem si jednou vymyslela takový soukromý projekt. Uvidíme, jak to dopadne, ale na tomhle je fajn, že to není nijak omezené, nemusím to dodělávat do žádnýho čísla a je to prostě moje.

Poslední dobou poslouchám hodně českou hudbu. Vlastně už asi rok, je to zvláštní. Každopádně je super rozumět textům, rozumět jim úplně včetně všech podivných slov, chápat každé přirovnání, každou slovní hříčku, která se v jiném než rodném jazyce chápe (a i vymýšlí, v případě cize zpívajících jinak mluvících interpretů) jen těžko. Každopádně jsou pro mě český texty mnohem zajímavější, úžasnější, tak krásně hluboké i mělké. Mnohdy různě uchopitelné.

A to je cílem těchhle článečků. Zachytit je, jejich úryvky, a to, co alespoň v některých vidím já.


Tahle písnička je z mého jednoznačně nejposlouchanějšího alba za letošní leden. Někdy i třikrát denně. Zrovna tahle asi není zrova moje nejoblíbenější, jsou tam ještě dokonalejší/zajímavější/úžasnější, ale rozhodně je obrazotvorná. Jedna z těch, které se dají nakreslit jako první, ale přitom jí houby rozumím. To se mi poslední dobou zdá, pokud textu rozumím, tak je moc plný abstraktních pojmů. A naopak.

Je to kreslený kombinací tužky a krvavýho inkoustu. Původně jsem hledala tuš a normální pero, ale to se mi rostě nedařilo, tak jsem to kreslila brkem a inkoustem ze svojí dopisní soupravy, o které do teď věděla asi jen Anička. Ten brk je hrozně nepříjemně tenkej, aspoň se mám na co vymlouvat, když se mi na tom zdá něco špatně.

Během kreslení mě napadlo, že je vlastně možná zima a chodí sněhem, hezky by to vysvětlovalo verše a schválně do louže, a schválně se klouže, ale zase na perónu v mojí hlavě prostě je stříška, takže by tam nemohlo nasněžit.

Takže takhle. Je to jednoduchý, je to jasný a můžu tím začít.

001

Jde děvče a schválně do louže
s hlavou na bok něžně odlepuje podrážky
Jde děvče a schválně se klouže
Krok sun krok – nechává si na tom záležet
Potiskuje perón puntíkatým dekorem
zítra po něm nic, no vím to


Nemá to neživý video na youtube. Možná ho tam někdy nahraju. Zatím tohle.

Část se slepýma a hranatýma autama je taky supr. Oblíbená na zimní cestu do školy.