Jak konzumuju umění

Hrozně mne štve, že nepíšu. Občas mě napadají témata, ale nemám čas… A občas, vlastně třeba teď čas mám, ale ta témata jsou moc tématy na to, abych na ně měla chuť. Moc cíleného přemýšlení, řekněme. Chci plácat.

Dneska jsem dostala hrozně hudební náladu. Stáhla jsem si pěknou hromádku alb, poslechla si několik půjčených i vlastních cédéček, kousek ze Štěpánova playlisteru, písničky v různých článcích, svoje oblíbené začínající kapely na Bandzone (Vážně nescrobluje? S tím by se mělo něco dělat.)… A tak vůbec, bylo toho fakt hodně. Trochu mi třeští hlava, ale hrozně se mi nechce to vypínat a jít spát. Závislost. Jo.

Nechápu, jak všichni poslouchají hudbu jinak než já. Rozumějte, já ji poslouchám normálně, tak, jak je mi to příjemné, tak jak si myslím, že se to má dělat. Já poslouchám hudbu tak, že:

  1. Najdu interpreta ‒ na koncertě, někdo mi ho doporučí, někde na něj narazím na internetu, mám nutkavou potřebu slyšet skupinu žánru x zpívající jazykem y a tak.
  2. Pustím si od něj několik písniček na youtube.
  3. Stáhnu si první album, které od něj potkám.
  4. Pokud se mi líbí, postupně si stáhnu další alba, jejich počet je přímo úměrný tomu, jak moc se zamiluju a zvrchu omezen počtem dosud nahraných. A taky ho v téhle fázi nejspíš lajknu na facebooku.
  5. Všechna alba se dostávjí do mojí hudební knihovny, ze které zřídkakdy něco smažu a mají jistotu, že budou při náhodném přehrávání ještě někdy puštěna.
  6. Pokud se mi interpret stále líbí, pokusím se mu dostat na nějaký koncert.
  7. Pokud se mi stále líbí, sleduju, jestli nevydal nové album. Když jo, tak si ho stáhnu. A pokud se mi líbí fakt hodně, nebo se mi zdá, že je nezaslouženě chudým interpretem, tak si ho koupím.
  8. Alba z rozrůstající se hudební knihovny znám a pouštím si je dle nálady. Nebo náhodně. Ale po albech. Z knížky si taky většinou čtete víc než jen stránku, nečtete ji pozpátku a tak vůbec.

To je to. Je mi hrozně líto budoucnosti hudebních alb. V divných hudebních stylech, které neposlouchám, mám pocit, že už se na ně přestává hrát. A pořád se diskutuje, jestli mají smysl, při dnešní absenci albovitých hudebních nosičů. Navíc je v naší generaci vážně skoro nikdo neposlouchá, jak se tak dívám kolem sebe. Kromě mě. A přitom toho v sobě můžou nést tolik navíc, oproti písničkám samotným.

Fakt mě baví koncepční alba, která mají myšlenku, kterou v jednotlivých písničkách celou nenajdete.
Fakt mě baví alba, která mají začátek a konec.
Fakt mě baví dvojice písniček, které za sebe pasují takovým způsobem, že vyzní mnohem líp. Veselé a smutné, rychlé a pomalé, všechno se musí tak nějak správně střídat. Tak, jak to umí nejlíp ze všech ti, kdo ty písničky sami napsali, případně možná i někdo jiný, když si na vytváření playlistu záležet (ale z vlastní zkušenosti se mi to zdá jako hrozně těžká věc, protože když jsem se někdy snažila skládat playlisty nějak atmosférou souvisejících písniček, byly se všechny příliš podobné, aby to mohlo znít dohromady dobře a každá sama dostatečně vystoupit), ale určitě ne skript streamovátka.
Fakt mě baví u interpretů, které znám dobře, zařazovat ta alba do kontextu jejich tvorby a vidět jejich vývoj.

A proč si všechno stahuju? Předně proto, že nejsem ani zdaleka pořád online, nebo hlavně online dost na to, abych mohla poslouchat z internetu. A fakt nemůžu udělat jen nějaký „výběr na cesty“, v době, kdy jsem byla mým jediným přenosným přehrávacím zařízením čtečka knih jsem se o to snažila. Moc místa tam není (a měla mizerný ovládání hlasitosti), ale asi dvacet oblíbených alb jsem tam vybrala. To je alespoň 200 písniček. A bylo to hrozně málo. Ať jsem jakkoliv decidofobní, často se mi stává, že jsem si jistá, co si chci pustit. A pak to musí být přesně to.

To jsem vám chtěla říct.

A taky, že bych potřebovala víc přátel na Last.fm. A že mě dost těší mít s nejlepšíma kamarádama SUPER překryv. A že by mě zajímalo, jakej vzoreček na to ta stránka má. A že by to měla nějak ještě víc zpřesnit, abych měla jasno v tom, kdo je můj úplně nejlepší kamarád, muhehe.

Ještě dodám, že jsem celkově děsně kulturní. Chtěla bych víc než jedno předplatné do kina, chtěla bych vidět úplně všechno, co dávají v Artu (i když bych na to asi neměla peníze). S puštěním filmu a rozečtením knížky mám furt problém, ale alespoň už nemám podle mě takovej problém si vybrat, co chci číst/vidět, protože je mi to víc jedno. Dokážu číst knížku jen proto, že se mi lehko čte, nebo někde jen tak ležela, koukat se na film kvůli tomu, kde se odehrává, v jakém je jazyce nebo jaký má soundtrack. Baví mě prostě jen tak konzumovat umění. To já dělám.

Seznam symbolů

  • Angličtina
  • Bflmpsvz
  • Blikající nebe
  • Bytí
  • Chuligán
  • Geometrie
  • IKEA
  • Kabát
  • Konec světa
  • Krysa
  • Krysař
  • Loď ‒ papírová lodička
  • Nádraží
  • Otazník
  • Projekt kvart
  • Rum
  • Semafor
  • Sinusoida
  • Tenis
  • Tousty s tuňákem
  • Trojúhelník
  • Velbloud
  • Vaňkovka
  • Vlasy
  • Zastávka
  • Zebra
  • Zemětřesení

Protože to prostě není normální, ležet vedle sebe v rokolomné noci do pěti ráno, šeptat si věci, klepat se, koukat do stropu, chtít brečet a nemoct, když je to přece tak dávno hotová záležitost, s jejímž výsledkem jsme spokojeni.
To není normální, ještě o tom později tak nutně potřebovat psát.
Když já si nemám co smazat z kalendáře.

Když já neumím/nechci utíkat.

Hlava

Slyšela jsem toho dnes spoustu, ale moc jsem toho neviděla. „Říkala jsem si, že bude lepší zakrýt jí oči jinak ji nechat tak jak je, abys s ní mohla dělat, co budeš chtít,“ prohlásila ta jedna.

Na té pásce se určitě píše S OMÁČKOU, BĚŽ. Celé to údajně zní BĚŽ DÁL, ZA KAŽDOU ZATÁČKOU MŮŽEŠ POTKAT KNEDLÍK S OMÁČKOU, BEŽ DÁL, ZA NĚJAKÝM ROHEM JE TEN TVŮJ NĚKDO, KDO TĚ ZAHŘEJE, říkaly. Ale to nevím, protože tam už nevidím. Je to trochu ironie, když nemám žaludek ani nohy, celé to nějak postrádá smysl. Jak mám jít dál, čekat knedlíky a teplo, když mě stále jen někdo drží vláčí všude s sebou a bojí se mi ukázat svět?

Mám strach. Jsem tu sama se sebou, bez zraku a bez těla. Chvíli jsem měla čepici a šálu, ale už zase ne. Jediné co dokážu, je myslet. Nevím co a nevím o čem, sžírá mě to.

Ukázala mi poličku, kde mám bydlet. Jdu zkusit usnout.
hlavy

A ještě tady se pochlubím

Všem kdo se se mnou nepřátelí na sociální síti.

Tohle já mám, chlub, chlub, heč, peč.

Konečně na mě vážně dolehlo, že jsou V/vánoce (a lidi si dávají dárky).

Tohle je #umění, seznamete se.

zaostrenonasusak

//a vlepím na veřejný místo zase svůj egocentrickej ksicht a všem se vám přiznám, že ráda dělám selfíčka, ideálně zaostřená na sušák prádla v pozadí.

Ale stejně.

Díky.

Návod k použití, možná

Jsem nasraná. Na život.

Anežka zvládla znatelné množství divných stavů vyjádřit slovy. Díky.

Už nejsem takováhle ani zdaleka pořád. Ani často. Zkrátka někdy. Něco se přepne. Je to tak. Jinak.

A vlastně tahle blízkost Anežčině a Václavově definici deprese je docela výjimečná. Smutek, vztek, život, nesmysl.

Můžu to házet na datum, počasí, rýmičky, alkohol. Lidi. Samo na sebe. A nikdy nebudu vědět, kdo je pravým viníkem.

Je to od začátku školního roku podruhé. To je dobré skóre. Naposledy to bylo dlouhé, temné a nijaké. Tvrdila jsem, že brečím několik dní v kuse a vlastně to byla pravda, i když to nebylo vidět. Pak jsem se nehorázným způsobem zhroutila z toho, že se v tom stavu nedokážu učit dějepis, následně z toho, že ty stavy vůbec mám, z toho, že nevím, jak by někdo jako já mohl vychovávat děti, a co když to ty děti zdědí a vůbec. Kdyby nic, tohle už děsivý prostě je. Takhle to mám, když se to má něčím popsat.

A teď zase. Vím, že se mi to spustilo o víkendu, silněji v noci na dnešek, takže alkohol klidně můžu ze seznamu viníků odstranit. Že jsem si říkala, jaké o asi je, být někým jiným, že se mi v polospánku zdálo o tom, jak někým jiným budu, oholím si nohy, obarvím si vlasy, obleču se jako normální člověk a odejdu někam pryč, kdyby to náhodou třeba bylo lepší. Že mi bylo ráno špatně hlavně fyzicky, že jsem byla vzteklá, smutná a prudce reaktivní, čím dál víc. A skončilo to tím, že jsem se rozbrečela na prodloužené, kde se nedalo ani přeřvat tu příšernou hudbu a říct, co mi je, že jsem po několika hodinách od té chvíle znovu brečela cestou domů a že jsem v tom stavu pořád.

Je zvláštní. Kromě svých náhlých záchvatů je hlavně táhlý. Dá se v něm smát, to je náhlá emoce, která přebíjí cokoliv. Dá se v něm opít. Dá se mít zvláštní hořkou radost. Ale nedá se v něm bavit, to už je příliš táhlý prožitek. Život se zdá jako tak nesnesitelná nuda, stejně jako cokoliv co kdokoliv říká. Nebaví mě vůbec nic, nic za nic nestojí a já nechápu, proč všechno není nějak úplně jinak. Nejlíp ze všeho se dá cítit osaměle a mizerně.

Musí být hrozně děsivé tyhle moje části poznávat naživo, já je většinou dokážu ukrýt, jen před malým množstvím lidí v nich utíkat prostě nechci.

Ten návod: Nesmíte mě v tuhle chvíli vyvádět z míry, nesmíte si ze mě dělat srandu, a už vůbec nějaké výtky myslet vážně. Protože to neustojím. Nebo to klidně dělejte. Až mě budete chtít zlikvidovat. A nebojte se mě. Mějte mě rádi i tak. Prosím.

Já moc dobře vím, že všechno je ve skutečnosti fajn. Že můj život je naprosto dokonalý, tak jako jsem to řekla dneska svojí lásce z prvního stupně, protože je to pravda. Jen mě sere. V tuto chvíli.

Taková jsem.

Výsledky experimentu

//Článek psán pod vlivem alkoholu

//Článek pojednává o nezletilé alkoholičce. Pokud by vás měl zkazit, měli byste potřebu mě za něj soudit, nebo vás nějak jinak obtěžuje, na internetu najdete spoustu dobrých blogů.

48 dní jsem nepila. Do dneška. Asi to není až tak záslužně moc, ale zároveň myslím, že ani zanedbatelně málo. Na experiment akorát.

Dobře to působí na maminky a rodinné příslušníky vůbec. A asi i na mě.

Vím, jaké to bylo v první cílený den, respektive první cílené úterý. Že v první chvíli mě nehorázně žralo, že se separujeme od zbytku třídy (který jsme o pár měsíců dřív právě my naučili chodit do hospody). Pamatuju si Sliznicovu mnohokrát zopakovanou hlášku, že je to blbá sázka (‒ není to sázka ‒ stejně je to blbost). Pamatuju si na druhé separované úterý, kdy jsme v té kavárně skončili sami dva, a kdy jsem se v ní cítila tak nějak mastňácky, ale selfie s oslavencem ADHD za to stála.

Ono to za to všechno stálo.

Nebo spíš, alkohol za to nestojí, za peníze a za znásobení všech, nejen kladných emocí. Asi. Já nevím. Ne tak pravidelně. Ne ze stereotypu. Ne z nutnosti.

Je fajn být veselá. Není fajn vychladnout v přítomnosti jiné osoby ženského pohlaví u vašeho stolu (to je vůbec hodně divný a nežádoucí). Je fajn být tulivá. Není fajn se pak cítit o to víc osměle. Je fajn řídit koloběžku pod vlivem alkoholu. Ale řídit koloběžku je vlastně fajn vždycky.

Je pravda, že to hrozně dobře chutná. Fakt hrozně dobře, všecko. O třech hořkých chutích dospělosti jsem se někdy zmiňovala, ale začínám mít pocit, že dospělost je dokázat si je odepřít. Nebo možná jen tuhle z nich.

Doufala jsem, že se mi vynuluje trénink. Že toho naráz zvládnu míň, čímž se alespoň trochu ochráním. Asi trošku jo, jak se na sebe dívám, ale nic moc.

Nejvíc jsem chtěla dokázat, že to dokážu. Sobě, všem. A dokázala jsem. Víc než to, myslím. Jsem nahlodaná.

„Mám ráda medvídka Pú, kvalitní hudbu, matematiku, pivo a správný lidi. A taky pocit důležitosti čímkoliv pro kohokoliv.” ‒ můj Ask.fm

Myslím, že už nechci řadit pivo mezi to ostatní. Asi. Nevím.

Nejvíc mi za ten měsíc a půl bylo (a je) líto svařáku na zdravoťáku. To bych brala jako něco, co se může. Hřejivej a voňavej, až potom alkohol. Nebo pivo na koncertech. Medovina o vánocích. To je správný.

Ale kde je hranice správnosti? 18 není správný výsledek, to mi právo být alkoholik nedává.

A ještě něco… Je důležité nebát na to sama.

Sumýš si se sumcem rozumí

„Jak dělá sumýš?“
„Sum sum.“
„A jak dělá sumec?“
„Taky sum sum? Mluví stejným jazykem!“

Je to o sumýších. Je to o matematice a lingvistice. Je to o Medvídkovi Pú.
A taky o kaktusech, mimo jiné.
Je to o životě.

Být šťastná.

Nejen okamžitě.

Já teď nechci spát. Ani zimním spánkem. Jo, jela bych ne jih, ale to je vše.

Psané portugalštině rozumím srovnatelně s mumlanou angličtinou, možná trochu lépe. Divný pocit. Přemýšlím, že bych se jí začala nějak věnovat. Neznáte nějaký dobrý portugalský film? Jak si nepoplést dva podobné jazyky? Vážně je k něčemu umět portugalsky?

Vlastně jsem někdy minulý týden měla největší zážitek dne z jazyka, kterým se bavil nějací lidi v šalině. Takovou tu věc, kterou bych si zapsala do pomyslné kolonky „co mi dnes udělalo radost“. Neidentifikovala jsem ho. Zařadila bych ho nejspíš jako románský, ale vůbec jsem si nebyla jistá. Tipuju Rumunštinu, ale fakt nevím. Ale znělo to vážně hrozně hezky, aniž bych tomu rozuměla jedné slovo. Dneska jsem viděla divný rumunský film. Usnula jsem u něj. V kině. Myslím, že už jsem divných filmů viděla hodně, ale na tomhle se nedala ocenit ani ta divnost. Jen rumunština. Asi vážně chci o prázdninách buď do Lisabonu, nebo do rumunskejch hor. Jo a jo.

/*Vážně nechápu, jak může někomu připadat divné a hloupé, že v cizím jazyce existuje formulace „letnější dovolená“. Nebo dva různé výrazy pro „stejně jako“, které se liší významem. Štve mě, jak jsem pokazila lingvistickou olympiádu. Asi se budu učit ještě maďarsky. Ne, asi ne.*/

Chci tančit.

Lítat.

Hrát si a mlátit se.

Být.

Zas je mi pět. Nebo možná šest.

Mohla bych někdy konečně dopsat některý ze serióznějších článků. Nebo ne.