Tři věci v noci

Potřetí za sebou jsem se se začátkem školního roku opilá rozhodla omezit alkohol. Humor? Asi ani ne. Nějak tomu nemůžu uvěřit. A poprvé to nešlo z mojí hlavy. A poprvé si nejsem jistá, že to nějak půjde. A poprvé si nejsem jistá, že je to dobrý nápad. Ale asi to chci zkusit.
Mizí mi dobří blogeři. Jako fakt akutně. Na Asku sleduju fajn lidi, moji známí píšou dobře… ale to, co jsem četla dřív je prostě pryč. Takže, kdo znáte nějaký dobrý deníčkový bložínek někoho, s kým bych mohla soucítit, tak chcu. Hodně chcu.

Ad 1 a 2: Miluju Lovitku. Čím dál víc, ať už konkrétnímu sdělení rozumím, nebo ne, prostě rozumím formě. A obsahu čím dál častěji. Ona ví. A hlavně to umí popsat.

Naprosto jsem prosrala vhodnou příležitost na domácí coming out. Ono to mohlo být úplně v pohodě. Jen to přišlo v čas, kdy nějak netuším, jak to vlastně je, a otázkou, která zněla jinak, než bych čekala. Je to moc složitý. Dá se to restartovat?

Dvě noci jsem nespala, je to moc složitý

První si nepamatuju.
Druhou mě bolel zub.

Potřeba restartovat vlastní hodnotu.
Strach ze sebe, nové vydání. Čeho všeho jsem schopna, aniž bych o tom věděla? Co kdyby tam se mnou byl někdo jiný? Co se to stalo? Jak? Proč? Na která místa v tomhle městě smím ještě vstoupit a nepropadnout se hanbou?
Otrava alkoholem. Těší mě.
Dávicí reflex. Těší mě dvakrát.

Alespoň teď mám písničku o sobě.

nnnk

Bordel v hlavě. Malinko.
Po každém víkendu napsat třeba jeden řádek. Nevím, kam tím mířím.
Spokojeně sledovat spící siluety přitulené k sobě.
Množina lidí, co mi může vytahovat klíště na ňadru.
Mít pro sebe sto procent povrchu svojí vlastní karimatky a čisté svědomí.

Mít ráda na sto způsobů.
Přátelství hraničící s jistotou.
Dlužím ještě někomu něco?

Puberťačky v šalině

O nohách jsem už dlouho nepsala, trošku proto, že už mě to moc nebaví, trošku proto, že si na tom vážně nechci stavět image, ale ona je to někdy fakt sranda. A je to takové hezké jarní téma.

Já fakt nevím, proč na mě v květnu vždycky celý Brno čumí jak… asi jako všichni, když jsem v sobotu běžela přes celej kemp jen v mokrejch slipech a podprsence, ale v srpnu nebo září už jsou moje nohy všem úplně ukradený. Zajímavej fakt, někdo by o tom měl napsat SOČku. Každopádně každý květen zažiju tak jednu nebo dvě scénky vážné pozornosti spolucestujících v MHD a pak už dobrý.

Dneska jsem poprvé v tomhle roce jela do města v sukni bez punčocháčů (a bez padesátilitrovýho baťohu na zádech a propocenýho trička, takže jsem nevypadala nenápadně). Pohledů bylo nemálo, ale to je v pohodě, já se na lidi taky dívám, to je taková vlastnost všech, co mají oči. Ale opravdová pozornost o krásu mých lýtek přišla až večer, kdy jsem přistoupila ke třem úžasně zmalovaným třináctkám. Vlastně skoro nemluvily, jen se smály. Hodně vesele, celých sedm zastávek, než vystoupily. A taky fotily. A ne jednu fotku, ale tak padesát. Po několika minutách soustavného „cvakání uzávěrky“ jejich smartphonů už jsem to nevydržela, otočila jsem se na ně a zeptala se, jestli mám nějak zapózovat. Prej nemusím. Tak jsem si dál četla schéma tramvajových linek, ony si dál neohroženě cvakaly a bylo nám dobře. Jen se mi pak začala trochu klepat kolena, snad to nebudou mít moc rozmazaný.

Jen jsem se zapomněla zeptat, jestli to plánujou dát na Divnolidi v MHD nebo na Viděno v Brně, abych jim to mohla lajknout.

Moje chlupy tak rády dělají lidem radost!

Duben!

Měla bych jít spát, abych ráno konečně zvládla vstát. Abych se mohla učit dějepis. Ale.

Poslouchat ze spotify ukrajinské indie, co máme z neznámého důvodu na nějakém cédéčku vypálené vzadu za Púem pod názvem RUSKÁ HUDBA.
Koupit si s Velblouďaty na Svoboďáku jahody a salko a jíst jahody se salkem a mýt se v čerstvě kašnícím pítku.
Dokonale pokazit praktickou část celostátka, protože si moc věřím.
Aspoň to mám za sebou.
Nechat se balit na kytarovce párem z Plzně, co nechce, abych ještě chodila spát a nabízí mi nápoje.
Nebo co to jako sakra mělo znamenat.
Serou mě lidi, co pijou na bezalkoholové akci > Já bych pít neměla > Má ten zákaz nějaký smysl? > Chtěla bych se zase někdy zvládnout opít a nerozbrečet se > l∈ℝ: ∀x∈ℝ: ∃n∈ℕ: ∀m∈ℕ; m>n: |f(m)-l|<x. A ani nebrečím. Su fakt dobrá.
Vymyslet super hru v několika modifikacích a hrát ji celé dvě hodiny.
DDD teorie vztahů a tak
11/12 nadcházejících víkendů oddílových.
Asi je to fajn.

Spím

„Proč jsi mi neřekla, že máš takové problémy?“
Připadám si trošku, jako když mi moje angličtinářka v páté třídě kvůli dysortografii odpouštěla, že se neučím slovíčka.
Můžu svého zdravotního stavu zneužívat dle libosti, a nebo ho taky tajit.
Můžu dělat z komára velblouda, nebo z velblouda komára.
Můžu věci překrucovat a lhát, nebo přiznat pravdu a trpět kvůli tomu.
Můžu to tak chtít dělat, nebo mi to může vadit.
Vadí mi, jak svět funguje.
Jo, možná se rozbrečím z toho, že se na mě někdo zatváří kvůli pozdnímu příchodu, klepu se po třech dnech bez prášků, ale tu práci jsem odevzdat mohla. Už dávno.

***

Venku začíná být hezky. Mám celkem novou jarní emoci, touhu po úniku. Škola mě letos nebaví, nechce se mi tam, nevím, co tam dělám. A v létě je to více méně na sebrání celty a spacáku a jití někam. Nemám na to odvahu/nejsem na to dostatečně mimo, ale bylo by to krásný. Tak aspoň o prázdinách, tak aspoň s někým, když ne sama, ale co nejvíc. Potřebuju. Potřebuju hory, lesy, louky, rybníky. Borůvčí. Jít bez pevného místa a času.
Musím si konečně koupit tu celtu.
Škoda že letošní prodloužený víkendy nejsou prodloužený.
A do prázdnin vlastně nemám volný ani ty normální.

***

Motají se mi sny a realita.
Chci se konečně probudit a začít dělat věci.
Nerozespalá.

Abych se nezbláznila

Je fakt sranda, že téměř vždycky, když piju, tak to skončí tím, že brečím, je sranda, že to vím předem, že to tak bude, že na to ostatní předem upozorňuju a stejně piju.
Je sranda, že se mi stýská po tom, jak jsem uměla pít a jak to bylo chutný a jak to byla zábava a nelikvidovalo mi to moji snahu být v pohodě a beze strachu ze sebe.
Pár panáků a jsem na tom, na čem jsem byla o prázdninách sama od sebe a před čím se snažím utéct.
Pár panáků a nahání mi strach koleje šalin a takový věci.
Dneska jsem to identifikovala. Mám strach, že mi mrdne v hlavě, jako to částečně dělalo a občas dělá. Mám strach, že mi mrdne v hlavě a udělám něco co nechci a ztratím. Jenom dvě věci. Nezabít se a nepodvést.

Když nepiju, tak ty léky myslím fungujou a to je fajn. Ale bojím se, co bez nich budu dělat.

Vrátit se domů, naobědvat se, usnout, probudit se o půl druhé a pak psát ZMP. Fakt mi to občas jde, ta snaha se sebou něco udělat.

Aby mi to příště bylo jasný:
Těším se do Prahy, na Velikonoce, na puťák, na tábor. Na hory, do Olomouce a do Španělska.
Kromě sexu existují i jiné věci, které mi přinášejí radost, třeba koncerty, cédéčka, programování, věci, které vytvořím, místa, na která se dostanu a někdy jídlo.
Chci do Indie na IOL, chci do Španělska, chci na Island, chci vychovat děti.
Mám kamarády, minimálně lidi, co byli na Silvestru a pár dalších by se ještě našlo.

Jako bych příště měla čas si tohle přečíst. To je jedno.

Postupně prázdniny, někdy až den po dni

Vánoční výprava, největší polštářová bitva všech dob, polštářová válka, kde polštáře nejsou zbraně, ale kořist. DDD nepochopil její smysl, smysl polštářů jako podestýlky a schovával si svoje úlovky ke mně do skladu. Bojoval ale udatně, důkazem budiž, že si šel v půlce smýt na záchod krev z obličeje. Ale podrásaní jsme byli všichni.

Po návratu jsme se sestřičkou a Džankem (Drakeovo nové jméno, neboť je prostě lepší a míň nepřirozeně cizí, vzniklo na Silvestru a vlastně s ním taky nemá nic společnýho, ale to je na tom to dobrý) navštívili jakejsi rozpadlej dům. A pak jeli do Ikey kde jsme zasquatovali jeden ukázkovej byteček a posadili se na pohovku a dali si dárky pod stromeček a hrály tam koledy a nějací lidi si prohlíželi naši koupelnu a bylo to prostě naprosto výborný. A dali jsme si dohromady jedny masový kuličky a jede zákuseček a jéje. Prý jsem jako jejich tchýně, ach jo.

Zaspala jsem celý školní basketbalový zápas. Nevadí.

V úterý ještě poslední turbomošt a hřiště s partnery. Moji kamarádi nás sledují, ale protože se bojí lidí, setřeseme je davem na Svoboďáku. Kašel.

Vánoce klasické, chalupové, rybníkové, jídelní a ponožkové, akorát kašlu a spím. Z tradic se stávají stereotypy a nic mě neokouzluje tak, jako poprvé před dvěma lety. Sousedům se narodilo jehně. Spím.

Ještě jedna návštěva Flexaretu se sestřičkou a Džankem před odjezdem na Silvestra. Pohovka je obsazena. Už se na sebe lepí skoro dost na to, aby s nimi nebylo úplně příjemné trávit sama čas. Ale říkám skoro. Neznámý člověk mě sprdne, že moc nahlas na veřejnosti prezentuju drby o nezletilých členech jeho skautského střediska. Teda ne drby, fakta. Jsem v rozpacích, pardon, že neumím mluvit potichu, pardon, že vtipný věci nejde neposílat dál.

Čtyři dny na Pecanově chalupě, Silvestr. Šest mých nejlepších kamarádů a Pecan, to je sen. Se sestřičkou a Džankem jedeme vláčkem a pak pěšky po žluté. Sestřička se nechává slyšet, že jede jen kvůli tomu vlaku, ráda jezdí vlakem. Ve Žďáru nemůžeme sehnat komprimátový mix, ale i tak je cesta celkem papačka, značky si nazdařbůh křižují pole, je úplná tma, ztrácíme se jenom trošku. Značky, mapy, hvězdy a posedy. Když dojdeme, všichni se na nás koukají jak na úplný blázny, nic nechápou, ale kdo by sakra jezdil autobusem, aby tam byl o hodinu a půl dřív a povídal si s cizí babičkou a kdo by sakra chodil po silnici, když může jít lesem?

Petr dobře vaří. Vlastně všichni, kdo vaří, dobře vaří. Můj oblíbený pár dobře umývá nádobí. Já myslím, že docela dobře krájím cibuli, ale jistá si tím nejsem. Máme s V. asi kilo zázvoru, tak ho dáváme do všeho, Pecan to nechápe, už zase. Jdeme za západem slunce a lezeme všichni do jednoho posedu. Sestřička a Džanek si nechtějí Poníkem nechat spojit spacáky, ale na jedné posteli spolu klidně spí a sluší jim to. Pecan leze do naší postele. 37 se dívá na hokej. Pecan soustavně ladí Novu. Slepice jsou nasraný, asi dostaly špatný jídlo. Na to, jak málo pijeme zmizí hodně alkoholu.

Na Silvestra jdeme do Tří Studní pro pivo na benzinku a taky je tam rybník. Na hladině vrstvička ledu, ale sestřička tam leze nohama, trošku si je o něj poškrábe a rozbije ho, takže máme volný prostor. Když už s sebou celou cestu táhnu ručník, musím ho použít. Já, V. a Poník lezeme nazí do vody, ostatní čumí a fotí. Asi tak v půlce oblíkání zpět přestávám cítit končetiny, ostatní mi zapínají bundu, zavazují tkaničky a tak. Je mi zima jak psovi, jdeme do hospody na čaj, litujeme číšníky, co na Silvestra večer pracují. Rozmrzáme, vydáváme se zpět, je už zas pěkná tma, Pecan, osamělý alkoholik mezi námi exoty je už pěkně nasypanej a bojí se, že nenajde cestu domů, ale jsme úspěšní.

Půlnoc trávíme na dětským hřišti. Spíš nic moc hřiště, je tu věc, které se sestřičkou a Džankem říkáme tulicí houpačka, ale jen malá, párová a všechno je tu maličké. Petr nakódil odpočítávadlo s růžovým pozadím, které o půlnoci pustí Ježíše od Muchy. Pijeme svařák ze šufánku. Voláme lidem. Náš matikář nám přeje veselé vánoce.

Doma píšu ZMP.
Líbí se mi Python.
Doma píšu ZMP.
Píšu ZMP.
Píšu ZMP!

Asi

Asi mám radost z bytí průhledná. Asi mám radost z toho, že existuje někdo, kdo na mě pozná i to, co se mu bojím říct. Asi mám radost i z toho, že to ze mě dokáže nakonec vylámat.

Asi posledních několik měsíců přemýšlím úplně nad něčím jiným, než nad čím bych přemýšlet měla. Jenže mi to prostě přináší pocit štěstí.

Asi jsem se hodně podobně chovala tenkrát před třemi lety. Vysvětluje to hodně věcí. Jen jsem k tomu neměla příležitost moc dlouho.

Parazit identit.

Kdybych chtěla, aby to bylo nějak jinak, tak by to tak bylo.

Sen

Zdálo se mi o Poníkově mamince. Měly jsme spolu asi někam jet, jestli jsem to dobře pochopila. Já jsem brala nějaký prášky, nejspíš ty, co beru doopravdy. Akorát jsem je brala místo jednou čtyřikrát denně a počet tablet rostl od vždycky rána geometrickou posloupností. Měla jsem jí říct, kolik jich za den sežeru, protože mi je potřebovala vzít s sebou na tu výpravu, ale já jsem v tom snovém stavu nebyla schopná sečíst 1+2+4+8, protože čtyři sčítance jsou prostě moc. Naštěstí jsem si i přesto zvládla odvodit, že to bude 2⁴-1 a dokonce to i vyčíslit.
Jsem na sebe fakt hrdá.