Author: Fitli

Mé krásné poprvé

Vím moc dobře, že když jsem si založila zvláštní stránku na šifrovačkové reportáže, měla bych psát tam. Ale tady jde spíš o můj důležitý životní mezník.

Na Největší hru všech her jde člověk právě jednou.

Byla jsem na TMOU! (A stejně jako naprosté většině zbytku našeho týmu mi nebylo osmnáct, ale to je přísně tajný.)

A oproti očekávání mě to nezklamalo. A to je asi to největší ocenění, co tomu můžu dát.

Protože si pamatuju, jak dlouho jsem se na tenhle okamžik těšila. Jak jsem ve čtrnácti prohlašovala, jak se těším, až budu plnoletá, protože budu moct jít na TMOU a pít medovinu. Nakonec jsem začít (a možná taky přestat) pít stihla mnohem dříve. A na TMOU jsem byla… předevčírem.

Bylo to skvělý. Asi ne nejlepší šifrovačka mého života. Asi ne ani této sezóny. Šifry hezké, ale ne ohromující. Ale jako ten obrovitánský zážitek z toho množství čelovek, jako okamžik hráčské a osobní plnoletosti… Ach.

Nejhezčí byly ty okamžiky příchodů na místo uprostřed lesa, kde se ve tmě snaží přemýšlet zhruba stovka lidí.

A taky ta moje „euforie z nevyspání“, stav, který se opilosti blíží tolik, že by tomu člověk nevěřil, a který mě ve čtyři ráno, po třech hodinách zákysu u Pekárny, nutil tančit a zpívat hymnu tmou. A smát se tomu, že umřu.

A zkafenej Tygr.

A taky to, že jsme byli myslím hezky sehraný tým a nedokážu rozlišovat, kdo vyluštil kterou šifru nebo tak.

Byla to nádhera a jsem ráda za to kdy a kým to bylo.

Prostě šifrovačky. Kdo nezažil, nepochopí. Tak je to.

nebo taky

Si vyberte.

A budu sluníčková

Chííí!

Zase můj obvyklý problém rozlišovat mezi příčinou a důsledkem.

Každopádně jsem si řekla (nebo jsme si řekli), že nebudu (nebo nebudeme) pít. Nevím jak dlouho. Protože naše tchýně. Které to tak možná ani jedna možná nemyslely, ale povedlo se jim to.

Takže ke dvěma týdnům od svojí poslední půlky (!) piva (myslím, že už tenkrát jsem nad tím trochu přemýšlela) si přidám ještě x týdnů úmyslného abstinování. Protože mi to nesvědčí. A protože pokud nejsem alkoholik, tak se bez toho obejdu a pokud jsem, tak bych s tím měla něco dělat.

A tak se dneska po návratu z kavárny místo z hospody cítím úplně skvěle. Jen nevím, jestli se cítím skvěle, protože mě baví nepít,nebo jestli mě baví nepít, protože se cítím skvěle.

Musím si na tom teď vybudovat nějaký výraz. Nemůžu psát články pod vlivem, vyprávět historky o opilosti a tak. Musím nepít a být na to hrdá a psát články v euforii z nepití, jako tenhle. Musím dělat střelené věci sama od sebe, třeba tančit na tramvajové zastávce.

Nebudu nadávat na život a utápět věci v alkoholu a tak. Nebudu pít a budu sluníčková.

A pak se sama sobě hnusit. Protože to není ten výraz, který mě baví prezentovat.

Sexy hudební nástroj

Zase jednou jedno zajímavé diskuzně hádací téma. Mé fanynkovské já nad ním fakt plesá.

Otázky zní jednoduše. Míváte oblíbené členy skupin? Máte pocit, že na nějaký hudební nástroj obecně hrají prostě lepší lidi? Jsou lepší basáci, nebo bubeníci?

Baskytara je nejlepší nástroj. Teda, až po dudách, akordeonu a panově flétně, ale baskytara je nejlepší běžnej nástroj. Baskytara mě fascinuje svojí podstatou, úplně vším. Je to úplně podvědomý, ale když zrovna nejsem zaneprázdněná nějakým moc velkým poskakováním, ječením textů nebo konverzací se zbytkem publika, čumím zásadně na basákovy prsty, ať je to kdo je to. Neumím se koukat jinam. Hypnotizuje mě to a nic s tím nenadělám.

Basa je pro mě tajemná. Na první poslech jen těžko postřehnutelná věc kdesi dole. Bez ní to stále je ta samá písnička, což by se nestalo, kdyby se vynechaly bicí, kytary nebo klávesy. Ale přitom, když se přidá, je to lepší. Tak zatraceně lepší, jak by člověk nečekal, že to může být.

Ona už jenom někde ležící i sama bez basáka je krásná. Ty struny jsou krásný. Hrozně moc. Oproti kytarovejm nitkám, tohle jsou struny. A pak přijde ta hra. Kytaristi do toho můžou mlátit, můžou závodit po pražcích, ale nebude to ono. Basák ten nástroj prostě hladí a jinak to ani nejde. Basa hraje klidně a vyrovnaně, rytmicky a dokonale. Pořád. A pak basový sóla, to je taky skvělá vzácná věc. Uíí.

A basáci jsou z nějakého důvodu taky obecně prostě pěkní. Nevím, jak tohle funguje, ale je to tak. Mám pocit, že si ve většině případů můžu vyhlídnout toho nejkrásnějšího, aniž bych počítala struny, a ono to na něj stejně vyjde. Jo a jo a jo.

Kromě experimentu s otázkami pro přátele na Asku, který se zatím vyvíjí asi víc pro bubeníky, ale to je mi jedno, ne všichni můžou mít dobrý vkus, jsem udělala i jeden na sobě. Vypsala jsem si oblíbené členy kapel, které poslouchám. Započítány jen ty, kde oblíbeného člena mám, ale myslím, že je to docela dost:

  • Budoár staré dámy – Marta Svobodová – zpěv, kytara
  • Dalriada – István Molnár – basa  (teda ještě spolu s dudákem z MoMu, ale to nejspíš není úplně stálý člen)
  • Darkest Era – Sarah Wieghell – kytara
  • Delain – Otto Schimmelpenninck – basa
  • Eluveitie – Päde – dudy
  • Furré – Marta Svobodová – zpěv, kytara
  • Gormathon – Tony Sunnhag – zpěv, basa
  • Heidevolk – Rowan Roodbaert – basa
  • Kohout plaší smrt – Matěj Mengler – zpěv 
  • Nightwish – Marco Hietala – basa, zpěv
  • Poletíme – Vojta Konečný – housle
  • Radůzina kapela – David Landštof – bicí
  • Sliotar – JP – zpěv, kytara
  • Sonata Arctica – Tonny Kakko -zpěv
  • Sto zvířat – Jana Jelínková – zpěv 
  • System of a Down – Serj Tankian – zpěv, kytara, klávesy
  • Tarot – Marco Hietala – basa, zpěv
  • Van Canto – Stefan Schmidt – hlubší a sólová hlasová kytara, nebo jak to pojmenovat
  • Znouzectnost – Caine – bicí

Kurzívou jsou zpívající frontmani (těžko říct jestli je to pak srovnatelné s ostatními) a tučně basáci. Takhle já to prostě mám. A jsou to všechno hrozní fešáci a prostě skvělí.

Myslím, že všechny argumenty pro bubeníky docela uznávám. Ale mě nikdo nepřeorientuje.

Konec pubertální samomluvy. Děkuji za pozornost.

Prostě bijekce, chápeš?

Jsem.
Jsem.
Jsem šťastná.
A tak.
Dneska.
Od včerejška.

Jsem tak šťastná, že jsem si na počest toho uklidila na stole. Spodní vrstvy byly ze sekundy, jestli se nepletu. Ale to ještě neříká nic o tom, kdy tam bylo naposledy uklizeno. Jáj.

Mimo jiné jsem konečně zvládla vyhodit kytky z projektu kvart. Tleskejte mi všichni. A ze stolu jsem si udělala skvělý místo, kde je možné připojit noťas k reprákům, myši a externí klávesnici (druhou a třetí zmíněnou už jsem si natolik odvykla používat, že mi to není úplně moc příjemný, ale to je jedno.)
Je to fajn pocit něco jen tak zvládnout, bez toho, abych musela.

A taky celej den poskakuju a usmívám se a ráno jsem vstala a vůbec se nepoznávám.

A myslím, že vím čím to je. Je to trošku jako být přehnaně šťastná po druhým pivě a cítit se kvůli tomu hloupě, že se neumíte bavit bez toho. Ale jenom trochu. To by pak byla otázka, co je akceptovatelnou příčinou štěstí. Nebudu kritická.

Díky. Asi mi to fakt chybělo.

Tak takhle já funguju.

A máš ty i nějaký reálný problémy?
Ne. Asi si žádnej takovej nedokážu představit.
No fakt. Mým jediným problémem bude, že v těch ostatních stavech svoje nereálný problémy moc prožívám.

Prostě bijekce, chápeš?

Je to sranda

Chodit do tanečních.
Být posedlá Medvídkem Pú víc než kdy jindy.
Číst celý večer nahlas básničky v angličtině do ochraptění. Protože chci. A ještě mi zbývá druhá knížka, až budu mít čas.
Nemít čas.
Chodit po tanečních na sedmou do těláku.
Dobře šplhat.
Zásadně si nesedat k tomu víc kůl stolu, který se vytvořil až jako druhý. Protože je to velezrada a pohrdám lidma, co to dělají.

Ale nejlepší jsou stejně ty taneční. (A Koníček po nich, samozřejmě.)

Na druhých tanečních kytku, nebo čokoládu? Čokoládu, čokoládu, ČOKOLÁDU! Já chci čokoládu! V téhle situaci určitě. Jen mám pocit, že tenhle názor se mnou nikdo nesdílí. Takže se bojím, že ho nesdílí ani ten člověk, který mi ji má dát, a dá mi kytku, a já ji fakt nechci. Protože kytka něco znamená a neměla by se dávat jen tak. Nechci ji vyhodit. A tu čokoládu fakt chcu. Protože je dobrá.

…

A čte můj blogísek.
To udělal jak? A čte si i napojená blogísky??
Nevím, věděl o mém článku s lehkou opilostí a tak!!

Cože? Cože? Cože? Ne, vážně, tohle by mě fakt zajímalo. Asi nemá smysl se takhle ptát. Nebo jo? Ne, že by mi to vadilo. Asi. Když ho čtou rodiče a všichni, tak už mi nemůže nic vadit. A ne, že bych nepřemýšlela o tom, jestli tahle nebo podobná situace může nastat, ale… Je to zvláštní.

…

-Lucie tančí líp než ty.
-Všichni tančí líp než ty.

…

Mám ráda pivo. Pivo opíjí dobrým směrem. Fakt mě těší nemít mluvicí zábrany, zvládat trochu i politiku a tak. Taky mám pocit, že jsem se včera večer konečně naučila říkat „Prosím?“, ať mi to zní jakkoliv divně. Snad. Jistým způsobem mi pivo usnadňuje život. Asi jsem alkoholik.

Chci čokoládu. …vydechne tě s šerem do ulic…

Ach.

Ukolíbána pasivitou

Už toho začíná být nějak moc, těch tlaků na moji existenci. Začalo to uvnitř, pokračuje to zvenku. Včerejší hádka s rodiči (taková, kterou považuju za nejhorší v historii) tomu nasadila korunu. Nejsem připravená na život, nejsem schopná spolíhat sama na sebe, jen mi to všichni řekněte ještě pětkrát, ať je mi to jasný.

Jenže já jsem. Jsem a jsem a jsem. Jsem, kdybych chtěla, kdybych k tomu měla jiný důvod, než to jen někomu dokazovat.

Ono je totiž tak nesrovnatelněji příjemnější být pasivní, spát, hrát tetris, učit se a dobrovolně plnit oddílové věci, které mi někdo zadá, než se o něco snažit, mučit se tím, uklízet, dělat rozhodnutí a být dospělá, když z toho nemám jak profitovat, alespoň krátkodobě.

Přesně takhle totiž žiju, poslední rok a něco. Obklopuju se schopnejma lidma, abych je mohla zneužívat, a sama si prostě jen tak existuju. Většinou celkem spokojeně. Vím, že to tak nebylo vždycky, že kdysi jsem něco dělala, sama rozjížděla projekty, organizovala akce a seznamovala se s někým, i když to nebylo společensky naprosto nutné. Jenomže taky vždycky nebyl poslední rok a něco, vždycky jsem svůj život nehodnotila deseti hvězdičkami. To říkali čtrnáctiletí chlapci. Že mi závidí můj život. Ať jsem jaká jsem, žít správnej život se mi každopádně povedlo. Jen mi čím dál víc dochází, že bych se kvůli tomu asi měla možná cítit blbě.

Tak jo. Já začnu něco dělat. I když se mi nechce. I když se mi chce usnout zimním spánkem a dělat toho míň než kdy jindy, jen spát.

Jenže když si začnu něco myslet, někam chtít a tak vůbec, tak ne. „Dokud u nás bydlíš…‟

h=0

To bude zas koloběh.

Dneska jsem byla společenská. Úplně moc. Cestou do školy jsem se bavila s M. a pak jsem seděla ve španělštině s jiným M. a pak jsem půjčila A. sešit do dějepisu. A taky jsem celý den postávala na divných místech mezi divnými lidmi, až se mě ptali, co tam dělám. „Stojím.“ A socializuju se. A vyvádím vás tím s míry. Cha. Nechávám si pokládat otázku „Jaký byly prázdniny“. Ta je docela dobrá.

A teď mám chuť psát. Mám se celkem dobře. /*Krom skřípání zuby nad tím, že se nějak stalo, že si připadám mezi svými nejlepšími kamarády jako ta nejzodpovědnější, co se jediná včas stará o to, jestli je zaregistrovaná na zdravokurz, kam bych vůbec nejela, kdyby tam nejeli oni. A taky chodím prvního do školy včas a tak vůbec. To je fakt divnej stav. Grr.*/ Mám chuť psát, což je nebezpečné, protože to znamená míň spánku. Po dvojnásobném vstávání na sedmou to bude v pátek zas hustý. Budu zas taková. A pak zase možná prospím nadpoloviční většinu víkendu a pak budu zas hyperaktivní a tak furt dokola a dokola a dokola. Celej rok.

Celej rok budu přepínat mezi nevyspáním a depresí a chutí něco dělat. Zítra by zas mohl být ten typ rána, kdy vstanu s budíkem a pokusím se si udělat horký nápoj, abych měla pocit, že se o sebe dokážu postarat a fungovat (no a co, že bude tak horký, že ho nezvládnu vypít). Na to jsou úterky dobrý.

Asi je mi jedno, jak nulovou hodnotu tenhle článek má. Říkal si o to. Huh.

Dobrou noc?