Měsíc: Listopad 2014

Mé krásné poprvé

Vím moc dobře, že když jsem si založila zvláštní stránku na šifrovačkové reportáže, měla bych psát tam. Ale tady jde spíš o můj důležitý životní mezník.

Na Největší hru všech her jde člověk právě jednou.

Byla jsem na TMOU! (A stejně jako naprosté většině zbytku našeho týmu mi nebylo osmnáct, ale to je přísně tajný.)

A oproti očekávání mě to nezklamalo. A to je asi to největší ocenění, co tomu můžu dát.

Protože si pamatuju, jak dlouho jsem se na tenhle okamžik těšila. Jak jsem ve čtrnácti prohlašovala, jak se těším, až budu plnoletá, protože budu moct jít na TMOU a pít medovinu. Nakonec jsem začít (a možná taky přestat) pít stihla mnohem dříve. A na TMOU jsem byla… předevčírem.

Bylo to skvělý. Asi ne nejlepší šifrovačka mého života. Asi ne ani této sezóny. Šifry hezké, ale ne ohromující. Ale jako ten obrovitánský zážitek z toho množství čelovek, jako okamžik hráčské a osobní plnoletosti… Ach.

Nejhezčí byly ty okamžiky příchodů na místo uprostřed lesa, kde se ve tmě snaží přemýšlet zhruba stovka lidí.

A taky ta moje „euforie z nevyspání“, stav, který se opilosti blíží tolik, že by tomu člověk nevěřil, a který mě ve čtyři ráno, po třech hodinách zákysu u Pekárny, nutil tančit a zpívat hymnu tmou. A smát se tomu, že umřu.

A zkafenej Tygr.

A taky to, že jsme byli myslím hezky sehraný tým a nedokážu rozlišovat, kdo vyluštil kterou šifru nebo tak.

Byla to nádhera a jsem ráda za to kdy a kým to bylo.

Prostě šifrovačky. Kdo nezažil, nepochopí. Tak je to.

nebo taky

Si vyberte.

A budu sluníčková

Chííí!

Zase můj obvyklý problém rozlišovat mezi příčinou a důsledkem.

Každopádně jsem si řekla (nebo jsme si řekli), že nebudu (nebo nebudeme) pít. Nevím jak dlouho. Protože naše tchýně. Které to tak možná ani jedna možná nemyslely, ale povedlo se jim to.

Takže ke dvěma týdnům od svojí poslední půlky (!) piva (myslím, že už tenkrát jsem nad tím trochu přemýšlela) si přidám ještě x týdnů úmyslného abstinování. Protože mi to nesvědčí. A protože pokud nejsem alkoholik, tak se bez toho obejdu a pokud jsem, tak bych s tím měla něco dělat.

A tak se dneska po návratu z kavárny místo z hospody cítím úplně skvěle. Jen nevím, jestli se cítím skvěle, protože mě baví nepít,nebo jestli mě baví nepít, protože se cítím skvěle.

Musím si na tom teď vybudovat nějaký výraz. Nemůžu psát články pod vlivem, vyprávět historky o opilosti a tak. Musím nepít a být na to hrdá a psát články v euforii z nepití, jako tenhle. Musím dělat střelené věci sama od sebe, třeba tančit na tramvajové zastávce.

Nebudu nadávat na život a utápět věci v alkoholu a tak. Nebudu pít a budu sluníčková.

A pak se sama sobě hnusit. Protože to není ten výraz, který mě baví prezentovat.

Sexy hudební nástroj

Zase jednou jedno zajímavé diskuzně hádací téma. Mé fanynkovské já nad ním fakt plesá.

Otázky zní jednoduše. Míváte oblíbené členy skupin? Máte pocit, že na nějaký hudební nástroj obecně hrají prostě lepší lidi? Jsou lepší basáci, nebo bubeníci?

Baskytara je nejlepší nástroj. Teda, až po dudách, akordeonu a panově flétně, ale baskytara je nejlepší běžnej nástroj. Baskytara mě fascinuje svojí podstatou, úplně vším. Je to úplně podvědomý, ale když zrovna nejsem zaneprázdněná nějakým moc velkým poskakováním, ječením textů nebo konverzací se zbytkem publika, čumím zásadně na basákovy prsty, ať je to kdo je to. Neumím se koukat jinam. Hypnotizuje mě to a nic s tím nenadělám.

Basa je pro mě tajemná. Na první poslech jen těžko postřehnutelná věc kdesi dole. Bez ní to stále je ta samá písnička, což by se nestalo, kdyby se vynechaly bicí, kytary nebo klávesy. Ale přitom, když se přidá, je to lepší. Tak zatraceně lepší, jak by člověk nečekal, že to může být.

Ona už jenom někde ležící i sama bez basáka je krásná. Ty struny jsou krásný. Hrozně moc. Oproti kytarovejm nitkám, tohle jsou struny. A pak přijde ta hra. Kytaristi do toho můžou mlátit, můžou závodit po pražcích, ale nebude to ono. Basák ten nástroj prostě hladí a jinak to ani nejde. Basa hraje klidně a vyrovnaně, rytmicky a dokonale. Pořád. A pak basový sóla, to je taky skvělá vzácná věc. Uíí.

A basáci jsou z nějakého důvodu taky obecně prostě pěkní. Nevím, jak tohle funguje, ale je to tak. Mám pocit, že si ve většině případů můžu vyhlídnout toho nejkrásnějšího, aniž bych počítala struny, a ono to na něj stejně vyjde. Jo a jo a jo.

Kromě experimentu s otázkami pro přátele na Asku, který se zatím vyvíjí asi víc pro bubeníky, ale to je mi jedno, ne všichni můžou mít dobrý vkus, jsem udělala i jeden na sobě. Vypsala jsem si oblíbené členy kapel, které poslouchám. Započítány jen ty, kde oblíbeného člena mám, ale myslím, že je to docela dost:

  • Budoár staré dámy – Marta Svobodová – zpěv, kytara
  • Dalriada – István Molnár – basa  (teda ještě spolu s dudákem z MoMu, ale to nejspíš není úplně stálý člen)
  • Darkest Era – Sarah Wieghell – kytara
  • Delain – Otto Schimmelpenninck – basa
  • Eluveitie – Päde – dudy
  • Furré – Marta Svobodová – zpěv, kytara
  • Gormathon – Tony Sunnhag – zpěv, basa
  • Heidevolk – Rowan Roodbaert – basa
  • Kohout plaší smrt – Matěj Mengler – zpěv 
  • Nightwish – Marco Hietala – basa, zpěv
  • Poletíme – Vojta Konečný – housle
  • Radůzina kapela – David Landštof – bicí
  • Sliotar – JP – zpěv, kytara
  • Sonata Arctica – Tonny Kakko -zpěv
  • Sto zvířat – Jana Jelínková – zpěv 
  • System of a Down – Serj Tankian – zpěv, kytara, klávesy
  • Tarot – Marco Hietala – basa, zpěv
  • Van Canto – Stefan Schmidt – hlubší a sólová hlasová kytara, nebo jak to pojmenovat
  • Znouzectnost – Caine – bicí

Kurzívou jsou zpívající frontmani (těžko říct jestli je to pak srovnatelné s ostatními) a tučně basáci. Takhle já to prostě mám. A jsou to všechno hrozní fešáci a prostě skvělí.

Myslím, že všechny argumenty pro bubeníky docela uznávám. Ale mě nikdo nepřeorientuje.

Konec pubertální samomluvy. Děkuji za pozornost.