Archiv pro štítek: stavy

Návod k použití, možná

Jsem nasraná. Na život.

Anežka zvládla znatelné množství divných stavů vyjádřit slovy. Díky.

Už nejsem takováhle ani zdaleka pořád. Ani často. Zkrátka někdy. Něco se přepne. Je to tak. Jinak.

A vlastně tahle blízkost Anežčině a Václavově definici deprese je docela výjimečná. Smutek, vztek, život, nesmysl.

Můžu to házet na datum, počasí, rýmičky, alkohol. Lidi. Samo na sebe. A nikdy nebudu vědět, kdo je pravým viníkem.

Je to od začátku školního roku podruhé. To je dobré skóre. Naposledy to bylo dlouhé, temné a nijaké. Tvrdila jsem, že brečím několik dní v kuse a vlastně to byla pravda, i když to nebylo vidět. Pak jsem se nehorázným způsobem zhroutila z toho, že se v tom stavu nedokážu učit dějepis, následně z toho, že ty stavy vůbec mám, z toho, že nevím, jak by někdo jako já mohl vychovávat děti, a co když to ty děti zdědí a vůbec. Kdyby nic, tohle už děsivý prostě je. Takhle to mám, když se to má něčím popsat.

A teď zase. Vím, že se mi to spustilo o víkendu, silněji v noci na dnešek, takže alkohol klidně můžu ze seznamu viníků odstranit. Že jsem si říkala, jaké o asi je, být někým jiným, že se mi v polospánku zdálo o tom, jak někým jiným budu, oholím si nohy, obarvím si vlasy, obleču se jako normální člověk a odejdu někam pryč, kdyby to náhodou třeba bylo lepší. Že mi bylo ráno špatně hlavně fyzicky, že jsem byla vzteklá, smutná a prudce reaktivní, čím dál víc. A skončilo to tím, že jsem se rozbrečela na prodloužené, kde se nedalo ani přeřvat tu příšernou hudbu a říct, co mi je, že jsem po několika hodinách od té chvíle znovu brečela cestou domů a že jsem v tom stavu pořád.

Je zvláštní. Kromě svých náhlých záchvatů je hlavně táhlý. Dá se v něm smát, to je náhlá emoce, která přebíjí cokoliv. Dá se v něm opít. Dá se mít zvláštní hořkou radost. Ale nedá se v něm bavit, to už je příliš táhlý prožitek. Život se zdá jako tak nesnesitelná nuda, stejně jako cokoliv co kdokoliv říká. Nebaví mě vůbec nic, nic za nic nestojí a já nechápu, proč všechno není nějak úplně jinak. Nejlíp ze všeho se dá cítit osaměle a mizerně.

Musí být hrozně děsivé tyhle moje části poznávat naživo, já je většinou dokážu ukrýt, jen před malým množstvím lidí v nich utíkat prostě nechci.

Ten návod: Nesmíte mě v tuhle chvíli vyvádět z míry, nesmíte si ze mě dělat srandu, a už vůbec nějaké výtky myslet vážně. Protože to neustojím. Nebo to klidně dělejte. Až mě budete chtít zlikvidovat. A nebojte se mě. Mějte mě rádi i tak. Prosím.

Já moc dobře vím, že všechno je ve skutečnosti fajn. Že můj život je naprosto dokonalý, tak jako jsem to řekla dneska svojí lásce z prvního stupně, protože je to pravda. Jen mě sere. V tuto chvíli.

Taková jsem.

Fear is just a feeling

Hudba je droga. A knížky taky. Před pár týdny jsem si říkala, že se opět naučím číst si. A bylo to docela úspěšné. Jenže jsem si až potom uvědomila, jak psychicky přínosné pro mě bylo si nečíst a nezačítat se, žít svůj vlastní život a dokázat z něj neutíkat. A teď padám pomalu zpátky, jsem nespolečenská, moc nemluvím, jsem smutná a protivná, jako kdysi. Alespoň se tak cítím. A nevím, jak moc je to podzimem.

Dneska jsem si ráno řekla, že si v šalině něco pustím (to už jsem nedělala dlouho, knížka stačila. Jenže dnešní ráno bylo mimořádně brzké, deštivé, podzimní a nedospalé (protože i když jsem odešla z hospody v půl desáté jako hodná holčička, musela jsem si ještě číst.) Mysl mi padla na to, co mě z podzimu vytrhávalo loni. Pipes and Pints. Pomohlo. Hodně. Dokud hráli, byla jsem šťastná, užívala si deštivé šero, radovala se z blížícího se říjnového koncertu, z toho, že tam s nimi budou i Horkýže a tak mám téměř jistotu, že tam se mnou někdo půjde. Měla jsem radost něčeho tak úžasně tvrdě optimistického, i když se mi ta kapela jinak svojí děsně kůl prezentací celkem hnusí. Ale ta hudba je super. Ten jediný kousek textu, co jsem zvládla vnímat (protože jsem si nečetla, tzn. šla jsem se sluchátky ze zastávky a nechávala se ohrozit provozem) mě taky potěšil. „Fear is just a feeling.“ Jo. I když by mě asi nenapadlo nazvat to strachem. Ale bude to tak. Bojím se. Světa? Lidí? Sebe? Času? Pomíjivosti? Zimy? Tak nějak.

Začalo se dvojhodinovkou informatiky. Dokonce volnou, protože nás tam bylo pět, takže nemělo smysl nás něco učit, ale ne, že by na tom záleželo, proště jsem si ty sluchátka sundávat nemusela. Jen jsem si dvakrát zanadávala, když skončilo album a pustila si další (i když podruhé už to bylo bolestivější, protože ty svině nahráli jen dvě a už jsem si musela pustit něco jinýho). Ale pak to bylo hrozný. Když je pak najednou ticho. Když si ani nečtete, ani neosloucháte, ale někdo vás nutí dělat něco jinýho. Nebo si necháte čtečku i empéčtyřku doma to je nejhorší (to, že jsem dneska ráno byla tak mimo, že jsem nechala doma zebří taštičku s peněženkou, psacími potřebami a kartáčkem na zuby je vedle toho maličkost). Prostě absťák.

Chtěla jsem toho napsat.
Postřehy z FITu hnijí v rozepsaných.
Chtěla jsem před týdnem napsat článek o tom, jaké je, když vám někdo najednou o půl deváté večer oznámí, že stojí u vás před domem v obleku a vy bez jediného slova vypadnete na dvě hodiny na psí hřiště, kde se nenachází žádní strašidelní výrostci jako v parku, bez mobilu, bez starostí, bez všeho a klepete se překvapením a vlastní divností.
Chtěla jsem psát včera večer místo toho čtení, ale asi by to bylo dost o ničema plné překlepů a jiných slov, než jsem chtěla použít (jako když si pletu vodu a vzduch.)
Chtěla jsem psát o pivu. Chtěla jsem psát o třech nahořklých chutích svého současného života, které mě stále ještě všechny fascinují a které zůstávají v ústech o tolik dýl než ty ostatní a celou tu dobu ve mě vzbuzují pocit jakési drsnosti, novosti a vůbec. Moje chutě dospělosti (cha cha).
Ale nějak si nejsem jistá, jestli by to bylo vhodné.

Na dnešní večer jsem měla plán. Opít se, klidně i přes tu hranici, kterou jsem si pečlivým zkoumáním konečně našla jako ještě příjemnou, klidně možná i tím, o čem prohlašuju, že to nepiju. A pak brečet opilá někomu na rameni, říkat divný věci, který si nebudu pamatovat (a ještě předtím úplně normální věci, o kradenejch záchodovejch prkýnkách a internetech a škole a akcích a prababičkách, který zapomínám říkat a nestíhám říkat, až mě to sere). Protože to už jsem pár měsíců nedělala, protože se mi po tom z nepochopitelných důvodů stýská, protože mě baví být tak jasně viditelně bezmocná a nepoužitelná.
A ve výsledku brečím sama doma, což vlastně dělám celkem běžně, takže z toho nemám vůbec žádnou zvrhlou radost, chybí mi ten alkohol i ramena. Bezmocná a nepoužitelná jsem tak jako tak, ale teď se na sebe zlobím, že to musím dávat najevo.
Litujte mě všichni.

Asi se potřebuju konečně dospat. Kdybych po dnešní noci neměla strach ze snů, který jsou v noci fajn, ale ráno má člověk chuť se zaškrtit za to, jak se v nich choval. A které mě děsí svojí možnou upřímností.

Ale… Strach je jenom pocit. Tak to je. Není proč se bát. Vše je jak má být. Já vím.

//Kdybych nebyla blbá, byla bych teď ve Španělsku.

Já nevím, jestli to znáte

Já nevím, jestli to můžete znát.

Já nevím, jestli to někdo zná.

Ten pocit, když se konečně dokopete do postele a najednou zjistíte, že máte hlad. Že vaše břicho má hlad.

Tak opět vstanete a dojdete do kuchyně, kde konstatujete, že sice máte hlad, ale rozhodně nemáte na nic chuť, hlavně kvůli tomu, že se vám to nechce chystat, ale i proto, že vám najednou nic nechutná a obtěžuje vás, jak vám to jídlo padá do krku.

Přesunete se do koupelny, kde se vám naskytne skvělý pohled na vlastní kosti a najednou nevíte, jestli vám ty žebra takhle lezly už předtím, nebo je to nějaký nový stav, ale každopádně to vypadá strašně. A taky vidíte, že ten jediný sval, co se vám neznámým způsobem zhmotnil na rukou vypadá dost nepatřičně. Váha neúprosně ukazuje 44,8, což je každopádně o pár set gramů míň než před prázdninami.

Po chvíli zkoumání ledničky si na ten chleba mažete sádlo ve víře, že to pomůže. Nebo spíš i bez té víry.

V tomhle školním roce začnu pořádně jíst. Musím. Chtěla jsem přibrat do šatů do tanečních, chacha.

Leze na mě podzim.

Která báseň nejvíce ovlivnila váš život?

Otázka a odpověď, která nejvíce ovlivnila tento článek je tady.
 

To je otázka.

Na první pohled docela hloupá. Umění obecně se mi většinou líbí, ale nemění mi život. Žádný film mi ho rozhodně nikdy nezměnil. Knížka nebo skupina možná, ale jen ve smyslu, že jsem jí byla nějakou dobu nezdravě posedlá, případně to ovlivnilo můj výběr dalšího čtení/hudby. Jak by to měla dělat nějaká pitomá báseň, když–

No právě že ne. Protože básničky píše spousta i celkem hmatatelných lidí. A dá se jimi vyjádřit spousta, ať jste kdo jste, tohle jde celkem samo, někdy.

A tak jsem četla kandidáty. Celej večer jsem četla básničky, svoje i cizí, chápala jejich smysly, dosazovala si je do okolností vzniku a nechávala si běhat mráz po zádech, protože působily, prostě byly působivé.

Našla jsem zajímavou věc. Všechny básničky zveřejněné na blogu během minulého školního roku, všechny až na poslední květnovou, složenou pod tíhou okamžiku a absurdních pocitů s ním spojených, jsem napsala v úterý. Jedna je zveřejněna myslím v sobotu, ale napsána byla taky v úterý. Je jich šest. V úterý jsem měla na sedmou. Spoustu jsem jich zveřejnila už ráno. Absurdní.
Tak se teď radši vymykám z tradice posledních dnů psát jen v pondělí.

Ale to odbíhám od stavu posledních několika hodin. Nejdřív jsem si prostě četla Venduléliny blogy. A začala jsem narážet na věci, kterým jsem dřív nerozuměla a na věci, kterým jsem možná rozuměla, ale stejně mi něco připomínaly.
Překonala jsem odpor a přečetla jsem i všechno, co jsem napsala já. A nebylo to tak zlé. Zlé je asi jen to, že nechápu, jak jsem je psala. Že vím, kolik emocí jsem musela mít, aby vznikaly jen tak, z přetlaku. Že kromě těch úterních byla i hromada nezveřejněných, které se nerýmovaly, odbíhaly někam, kam jsem nechtěla a i přesto se mi teď celkem líbí, těžko říct čím.

A pak jsem kromě těch popsaných sešitů vytáhla i jednu prázdnou pevnodeskovou věc a nazvala ji Bílou sbírkou. A píšu do ní, opisuju do ní všechno, co píše moje ruka, aniž bych ji ovládala vyloženě mozkem.

A mám chuť založit i Černou knihu II., kdybych sehnala základ. Jen nevím, jestli to má smysl, jestli bych ještě měla tendence tam psát, když se podívám na blog, když se podívám do zebřího deníčku ze zebří taštičky, který nosím u sebe skoro 24 hodin denně a stejně ho vytahuju minimálně.

Ale ta stará je prostě dokonalá. Z většiny jsou to chaoticky uspořádané zápisky do předmětů, do kterých jsem si nevedla sešity, ale mezi tím jsou náhodně rozmístěny pochybné kresbičky, básničky, výkřiky do tmy a občas nějakej delší text psanej typicky někde na kašně.

Teď se mi toho asi nehoní hlavou tolik.

Ale něco se probouzí.

Fitli se probouzí.

Spring is comming.

UÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ

No, klid, hele.
Jsem mimo, absolutně mimo, pomoc, pomoc.

Jsem na horách.
Tyhle hory jsou tak nějak tradičně hrozný.
Poprvé jsem celou domu nemohla nic dělat, neboť jsem měla omrzlý prsty. Loni by za všechno mohl vypovídat stav, kdy jsem během přehrávání svýho oblíbenýho padesátiminutovýho EP celou dobu jenom chodila dokola po zahradě a vyšlapávala do sněhu trojúhelník.
Letos tu nemám ani ten sníh. A tak.

Je mi zle. Stýskavě.
Na běžkách jezdím zásadně se sluchátkama na uších, zdá se mi, že je to jedinej způsob, jak si udržet myšlenky uvnitř hlavy a lyže směrem dopředu. A stejně upadám v jednom kuse do divnýho transu, kdy vlastně vůbec nevnímám, co právě dělám. Občas mi najednou dojde, že jedu dál, i když si pamatuju, že jsem si tak před minutou řekla, že zastavím a počkám na rodinu. Když jsem v tom transu někde uvnitř, tak alespoň vypadám normálně, prostě sedím a hledím před sebe. Ale děsivý je, že je to skoro pořád. Vlastně pořád jen spím, protože nevím, co jinýho bych měla dělat. Musím všem lézt totálně na nervy. Jsem na ně hrozně zlá. Ale prostě…

Pokaždé, když mrknu, vidím před očima lyžákový okamžiky. Především z noci na úterý, což je vlastně hrozně podivný, že se mi před očima míhají okamžiky, při kterých byla tma a ještě jsem měla zavřený oči. Ale je to vlastně to, co by se mělo před očima míhat každýmu psychicky zdravýmu člověku. Tak nechápu, co mě na tom rozrušuje.

Je tu televize. Čtu si teletext, to je po spánku druhá zábavná věc. Za půl hodiny má jít nějakej islandskej film s titulkama, asi se na něj podívám. Jsem teď zrovna celkem v klidu, možná se i zvládnu převlíct z běžkovýho oblečení.

Jak hrozný je být závislá na lidech.
Zajímalo by mě, jestli to celej svět taky tak prožívá. Ale asi jsem spíš divná.

Věřím a doufám, že tenhle článek někdy někde zveřejním.

//zveřejněno zpětně 18. 2. 2014 v 17:55 v restauraci penziony Bobrovník. Nesnáším to tady, ale nemám lepší wi-fi. Nevíte o nějakým dobrým připojení v Jeseníku?

Jo, a islandskej film byl dobrej, ale značně depresivní, protože se tam jedna postava utopila v moři kvůli tomu, že byla blázen a její manžel ji kvůli tomu neměl rád. Abyste věděli.

Vadí mi

Ach.

Jo.

Já nevím.

Sere mě skutečnost, že se neumím odpoutat od toho, že články mají nadpisy, nadpisy jsou otravné, ale celé je to bez nich tak nějak neúplné. A tenhle stejně zatím není vymyšlen.

Serou mě malý jara, protože je z nich celou dobu cítit, že za chvilku skončí a bude zas zima, respektive pseudozima. Myslím, že mi momentálně vyhovuje koncept zimy, kdy nemrzne a nesněží, ale je spousta šedé mlhy, za kterou člověk nemůže čekat nic horšího, než je ta mlha sama.

Zajímalo by mě, jestli nebo jak moc je na mě poznat, když mám depku. Když mám depku a ani si to nepíšu na ruku ani se jinak nesnažím, aby to poznat bylo. Nechci šířit negativní emoce a vadí mi, když je někdo šíří. Ale na druhou stranu občas potřebuju zachraňovat.
Zdá se mi zvláštní ten rozdíl mezi mnou psychicky pohlou na veřejnosti a psychicky pohlou doma. Jak svoje city projevuju milionkrát víc tam, kde se cítím více méně doma a před lidma, který považuju více méně za rodinu. Před jak malým množstvím lidí dokážu brečet nebo zuřit a kteří to vlastně jsou. Asi to umím tlumit, když chci, když moje krysí podvědomí chce, abych se chovala jako normální člověk.

Dneska mi bylo mizerně. Je mizerně. He sentido mizerně. Netuším proč. Spousta věcí mi hrozně vadila, ale to už je zas to mizerný rozlišování příčin a následků. Nejvíc mi vadí, že mi vadí takový blbosti. Vadí mi, že když sedím v matice sama, přestanu se ovládat a prostě s klepu. Vadí mi, že se cítím občas tak špatně a nevím proč a neumím to řešit. Vadí mi, že jsem v létě tolik jiná než v zimě a prostě to tak je.

Založila jsem si na to speciální kalendář a budu vypozorovávat závislosti. Snad. A taky seznam pomáhajících věcí.

Asi mi teď vadí úplně všechno. Vadíte mi všichni. Fáze, kdy už je úplně k ničemu dobrý jídlo, houpání se na houpačce, hudba i nakupování rádoby sherlockovskejch kabátů za třicet korun absolutně na nic. Asi čas jít spát.

Marco Hietala má dnes narozeniny. Tak jo.