Just a lonely day

To by člověk nevěřil.

Že ve chvíli, kdy chybí z celé třídy právě tři lidi, to můžou být právě ti konkrétní tři lidi, kterým se chybět nedovoluje, a pokud teda, tak jen a pouze v sudém počtu. A bez kterejch se cítí takhle.

//Právě jsem učinila prozření. Psaním spojek na začátky vět získáte nejen osobitý styl psaného projevu, nýbrž i získáte spoustu času, který byste v opačném případě ztratili uvažováním o čárkách ve větě. A nebudete v nich dělat tak moc chyb. A na mobilu si ušetříte jedno ťuknutí a zase ztratíte jeden „znak“ esemesky za velký písmeno.

No, každopádně je to hrozně divnej pocit. Protože po lyžáku jsem říkala něco o tom, jak jsme supr celek. Což si myslím furt. Ale nějak mě ti ostatní lidi tak moc nebaví. A jsou rozskupinkovaní a já k nim nepatřím.

Nasdílela jsem si s Joe Google kalendář, abych o nás mohla říkat, že máme hluboký vztah. Leč když jsem jí vysvětlila význam události Hřbitov, tak se mi smála. Tss.

Já asi nechápu, jak jsem mohla před nějakýma třema rokama žít. I když je fakt, že ta tupá existence se zrovna dvakrát žitím nazývat nedala, ale stejně.

Celej můj život je o lidech. O docela malé množině lidí, kteří mi buď něčím vadí, nebo je mám z nějakého důvodu ráda. Případně od obojího trochu. A vlastně nic jinýho pro mě není důležitý. Vůbec. Nic.

Třeba důležitost toho, že mi vychází trojka z matiky spočívá pouze v tom, že si nejsem jistá, co si moji kamarádi myslí o hloupých lidech. Nemyslím si, že to, co se učíme k něčemu je. Ale stydím se za sebe.

A naprosto úsměvný mi připadá moment, kdy mám před sebou dvě písemky, přičemž na jedné z nich je stejný počet bodů, jako mám já od začátku roku. A skutečnost, že úplně přesně o tomhle se mi zdál sen před půl rokem, který byl tak divný a tak jsem ho nemohla unést, že jsem si podruhé v životě uvědomila, že se mi něco jen zdá.

A teď fakt. A tentokrát jsem to řešila správně. Teoreticky. Ztráta dvou bodů v jednom příkladě za přesně opačné přečtení zadání. A nemůžu se probudit. Ale přece nemůžu ani brečet. Nějak té kurzívy zneužívám. Ale bylo to trochu míň hrozný než v tom snu.

A mám pocit, že si moje odstavce celkem dost odporují.

Namyšlenej Jarošák. To je ono. Tak by to řekla řekla ta, od které bych se měla tolik co učit. Mám pocit, že tak zhruba od svých pěti let jsem se nikam neposunula. Vím, že moje já před jedenácti lety mi byla mnohem podobnější, než ta třeba před pěti.

Před jedenácti lety jsem:

  • měla politický názor, který teda už nemám
  • se byla schopná hádat s učitelkami ve školce o tom, jestli je čtverec kosočtverec, což jsem stále
  • psala celkem fajn povídky a básničky, přičemž schopnost psát povídky jsem již ztratila
  • docela slušně kreslila, oproti ostatním dětem
  • byla necelý rok ve výborně fungujícím vztahu, což jsem teď shodou okolností taky
  • měla super kamarády, které teď mám i teď
  • byla šťastná, což o sobě taky ráda prohlašuju

Jenže mám nepěkný dojem, že tehdy jsem byla ve spoustě věcí nadprůměrná. Mám nějaký utkvělý pocit, že jsem v pěti letech byla bohem. A že kdybych si na pár hodin sedla do naší matiky, chápala bych to skoro srovnatelně, jako teď. Lidi kolem mě se učí, chápou, rostou. A já… ne moc.
A ani nemám takovou chuť růst. Odmítám učit se do matiky, když jsem to nikdy nedělala, nechci. Pořád věřím, že na to mám i tak. Ta stejná čest, která trpí, když mám blbý známky, trpí i ve chvíli, kdy bych se měla připravovat na něco, k čemu stačí použít logiku, a navíc je mi to do budoucna k ničemu.
A schopnost umět se bavit „s kýmkoliv o čemkoliv“ a tak podobně pro mě taky není asi tak moc důležitá, abych se kvůli tomu snažila o všem něco vědět.
Protože, a teď se konečně vraťme o x odstavců zpět tam, odkud jsem původně vlastně nechtěla odbočovat, mi jde jen o tu malou množinu lidí a ne o můj vlastní rozvoj. A trpím až zpětně.

//zde by mohl končit dlouhý text nazvaný jako polopoznámka, protože zdejší text se nepěkně větví. Ale nevím, jak bych ji označila.

Štve mě, že pokaždé, když mě napadne jít do béčka či céčka, zjistím, že jsou na obědě, nebo mají dvojhodinovku, nebo tak něco. Úplně mi to brání v jakékoliv socializaci a stýská se mi po nižším.

Štve mě, že se zbytkem spolužáků se dá sice žít, ale prostě to není tak zábavné.

Na zahnání osamělosti jsem si o obědové přestávce koupila kilo jahod. A kluci, co kolem mě sedí v matice je ani nejedli, protože máme málo blízký vztah na to, aby si to dovolili.

A přitom celej život toužím být součástí spíš malé uzavřenější skupinky lidí, ne jen (i když třeba ne úplně bílá) ovce ve velkým stádu. Ale koho by napadlo, že hodláte chybět všichni naráz?

A kdo by věřil tomu, že nás považuju za uzavřenou skupinku?