Archiv pro štítek: stavy

Šestinedělní nářky

Nějak si na tohle nepřipadám dost dospělá. Chybí mi trpělivost.

Já nevím, co jsem čekala. Nejsem unavená. Teda, nejsem natolik vyspaná, abych část nočního spánku obětovala jiným potřebám, ale unavená nejsem. Nejsem ve stresu. Co se po mě chce povětšinou zvládám (toho není tak moc), zbytek nedělám. Málokdy něco musí být přesně někdy, čas plyne a jde to. Toho tvora udržuju při životě asi celkem úspěšně. Ale jsem naprosto umořená repetitivností, bezmocí a samotou.

Čas trávím kojením, přebalováním, válením se přilehnutá v posteli se zákazem pohybu a vycházkama s kočárkem. Ty vycházky mě jediné baví, byť mám okolí domu už prochozené velmi důkladně. Teda, válení se a kojení by do jisté míry taky šlo, ale ne týdny a týdny v kuse.

Po dlouhém rozmýšlení, kterou z těch mnoha fotek, které jsem za poslední týdny udělala, sem dát, mi přišlo, že dětská stolice dokonale sladěná s mojí botou se k tomuto článku hodí nejlépe.

Čtěte více

Vítek

// M. říkala, že mám něco napsat, tohle vypadá jako taková série. Zábavné.

Vítek se mě vlastně asi tehdy pokusil naučit, že není potřeba dojít na konec všech cest. /* Kam jinam mohli bychom plout? */

Jenže já mám přes všechny rady pořád touhy tam přes všechna pravidla lézt, jen abych nacházela krmelce, jen pro vědomí, kde ty cesty končí a jestli vůbec, i když třeba nebudou hezký.

Já jsem vždycky měla radši prohledávání do hloubky.
Jenže to je v omezeném čase docela mizerný nástroj na hledání optimální cesty.
A z používání cizích funkcí, kterým pořádně nerozumím, mi bývá ouzko, byť prý fungují.

Které myšlenky nebo části kódu se vám zdají matoucí, nevhodné, nebo byste je udělali jinak z jiného důvodu?

Dny

  1. Doběhnout domů s chutí sebou kamkoliv praštit a už nikdy nevstát. Hyperventilace. Doposud podobný stav zaznamenán jednou, tehdy jsem se několik desítek minut chladila o kachličky v předsíni. Tentokrát mi zazvonil mobil ve chvíli, kdy jsem strkala klíč do zámku a zachránil mě.
  2. Být celý den tak intenzivně smutná, že je z toho tělo večer zmožené jak po celodenní túře.
  3. Vzpomínat na hodně dávné časy. Uvědomit si, že jsem tehdy byla součástí nějaké komunity, ne kterou už jsem skoro úplně zapomněla a do které jsem v pokusech v mezičase už najednou patřit neuměla. Začátek ztráty zájmů? Mluvit s úplně cizíma lidma o svém životě a nechat se pozvat na alkohol. Uvědomění, že nejsilnější bodový pocit štěstí v mém životě nastal, když jsem se 4. 4. 2013 po koncertě podívala do zrcadla ve výtahu. Možná to ještě alespoň z části umím.
  4. Když člověk řekne všechno, co se mu děje, najednou od začátku do konce, zní to najednou jako mnohem větší blbost s mnohem jasnějším východiskem. Klid v duši.
  5. Vidět film, po kterém se cítíte ještě líp, protože se z něj zdá, že se dá současně něco cítit a být silná.
  6. Krátké záblesky toho, že vy jste tady teď ten, co to zvládá.
  7. Fascinace tím, že se dá s jedním člověkem strávit tři dny ve společné domácnost, nehádat se o hovadinách a trávit čas smysluplně. Ale možná je to právě tím, že to byly jen tři dny.
  8. Uvědomění, že to ještě bude houpačka, hodně dlouho. A že doma se fungovat prostě nedá.
  9. Rozjezd z nádraží, do kterého se vám vůbec nastoupit nechce, protože by se mělo ještě něco stát, ale nevíte co a jak a možná se to stát nemá a ten další autobus jede za pěkně dlouho a taky by to mohlo dopadnout tak, že tu budete půl hodiny jen tak mrznout, a tak nastoupíte a v hlavě máte akorát zmatek. Problesknutí úplně jiného koncertu z jara 2013. A hlavně ten zmatek.
  10. Impulzivní odjezd kamkoliv s kýmkoliv, hlavně pryč. Zvědavost.
  11. Neschopnost nemluvit, nerýpat se v ránách a nedělat ze sebe chudinku. Sepsáno.

Tréma

Když jsem se v pondělí dozvěděla, že mě zvou na pohovor, vybuchla mi v břiše endorfinová bomba, zvedla mi koutky někam na Měsíc a hodina fyziky na chvilku přestala být hodinou fyziky. Práce, jiná než jednorázová nebo neexistující nebo dementní.
Tak jsem si ten čas toho pohovoru zapsala do kalendáře jako jméno firmy a srdíčko.
Jedna z nejkrajnějších emocí, co jsem v životě zažila.

Ale tahle zkušenost u tohohle nezůstala. Mám nervy, klepu se a nevím, jestli se dřív pozvracím, nebo omdlím.
Takhle to NEMÁ vypadat!

20160911_175859.note

Ležíte na zemi s rukama připoutanýma k něčemu. Dva metry od vás leží klíč od vašich pout. A fakt si s ním chcete pomoct. Jenže nemůžete.

Ležíte na posteli zcela volní, jen je vám z nějakého důvodu příšerně zle a z očí vám tečou slzy. A dva metry od vás leží počítač. Nebo papír. Nebo učebnice matematiky. Nebo nepořádek k uklizení. Nebo cokoliv. A vy moc dobře víte, že jakákoliv produktivní činnost by vás okamžitě opravila. Ale vy nemůžete. Nedokážete se pohnout. Nemáte tušení, odkud začít. Kde proboha vzít sílu na to se posadit.

Dvě noci jsem nespala, je to moc složitý

První si nepamatuju.
Druhou mě bolel zub.

Potřeba restartovat vlastní hodnotu.
Strach ze sebe, nové vydání. Čeho všeho jsem schopna, aniž bych o tom věděla? Co kdyby tam se mnou byl někdo jiný? Co se to stalo? Jak? Proč? Na která místa v tomhle městě smím ještě vstoupit a nepropadnout se hanbou?
Otrava alkoholem. Těší mě.
Dávicí reflex. Těší mě dvakrát.

Alespoň teď mám písničku o sobě.

Abych se nezbláznila

Je fakt sranda, že téměř vždycky, když piju, tak to skončí tím, že brečím, je sranda, že to vím předem, že to tak bude, že na to ostatní předem upozorňuju a stejně piju.
Je sranda, že se mi stýská po tom, jak jsem uměla pít a jak to bylo chutný a jak to byla zábava a nelikvidovalo mi to moji snahu být v pohodě a beze strachu ze sebe.
Pár panáků a jsem na tom, na čem jsem byla o prázdninách sama od sebe a před čím se snažím utéct.
Pár panáků a nahání mi strach koleje šalin a takový věci.
Dneska jsem to identifikovala. Mám strach, že mi mrdne v hlavě, jako to částečně dělalo a občas dělá. Mám strach, že mi mrdne v hlavě a udělám něco co nechci a ztratím. Jenom dvě věci. Nezabít se a nepodvést.

Když nepiju, tak ty léky myslím fungujou a to je fajn. Ale bojím se, co bez nich budu dělat.

Vrátit se domů, naobědvat se, usnout, probudit se o půl druhé a pak psát ZMP. Fakt mi to občas jde, ta snaha se sebou něco udělat.

Aby mi to příště bylo jasný:
Těším se do Prahy, na Velikonoce, na puťák, na tábor. Na hory, do Olomouce a do Španělska.
Kromě sexu existují i jiné věci, které mi přinášejí radost, třeba koncerty, cédéčka, programování, věci, které vytvořím, místa, na která se dostanu a někdy jídlo.
Chci do Indie na IOL, chci do Španělska, chci na Island, chci vychovat děti.
Mám kamarády, minimálně lidi, co byli na Silvestru a pár dalších by se ještě našlo.

Jako bych příště měla čas si tohle přečíst. To je jedno.

Ehm

A já si myslela, že mi zas bude nějakou dobu dobře. Že tam za týden dojdu a nebudu té doktorce mít co říct a ona mě zas pošle domů s tím, že jsem v pohodě a já uznám, že jsem v pohodě a budu v pohodě a to předtím jsem jen nějak zveličila.

Tak ne, no. Tohle by mohlo být dobrý do rána, nebo taky ne.

S věkem se mi zmanšuje schopnost zadržovat slzy. Neumím nad nespravedlnostma mávnout rukou. Hledám řešení, které neexistuje. Nedokážu proti sobě bojovat. Žiju ve strachu ze sebe.

Loading

Po víc než týdnu stále nikdo nereaguje. Tak jsem usoudila, že to není nevšimnutí si, ale prostě jen je mi to jedno nebo nevím, co bych ti k tomu řekl/a. Což je vlastně to, co jsem chtěla, jen mi to nijak neusnadňuje (stále ještě nedefinované a nevyjasněné) procesy v hlavě během načítání. Nechávám v půli.

Nepřijde mi, že dělám rozhodnutí dost dobře, tak nedělám rozhodnutí vůbec.

A nechci zrazovat rozumné věci, i když na nich už jako na takových nelpím, tak je to.

***

Můj život je fajn. Jen ten svět okolo mi nějak nevyhovuje, jako takový. Jako takový. ÚPLNĚ jako takový. Jako celá podstata věcí, fyzika a děje. Chtěla bych, aby všechno bylo nějak úplně jinak. Aby tráva nebyla zelená. Aby na zemi bylo místo trávy něco úplně jiného. Aby nebylo na zemi, aby nebyla země, aby nebyla gravitace, aby svět byl… jinak. Stále tomu nerozumím. Něco se se mnou děje.

Jedny reálný problémy, prosím!

***

Na nic se nesoustředím. Školu zanedbávám. Jsem tam tak na půlku hodin a stále je mi to moc. Potřebuju pryč. Jako by už nic nebylo. Jako by na ničem nezáleželo, jako by neexistovaly hodnoty. Můžu dělat správné věci, ale nemám z nich radost. Chci víc a víc a ono není kam. Čas plyne a já nestojím a přesto z něj nic nemám. Potřebuju se dostat na vyšší energetickou vrstvu.

Chybí mi těšení. Jo, tábor. Jinak asi nic, současnost překonává možné budoucnosti a přece mi nestačí.

***

Na stole mi leží 1000 divů Slovenska. A Černá kniha III. Moleskin notebook. Je fakt divné vidět se v nadpřirozených dívčích hrdinkách knih, při jejichž čtení se musíte ostatním vymlouvat na člověka, který vám je půjčil/doporučil, abyste se necítili trapně. Ale ony jsou fajn, ty hrdinky, ač mě ty ḱnihy štvou svojí snahou neskrývaně na mě cílit. Soustředím se na drobnosti.

Zapisuju kašny.

Plánuju.

Teď ji najednou úplně chápu.

Ale sen o normalitě přetrvává spolu s láskou k domovu.

***

Asi bych někdy měla i spát. Možná

Prosakuje

Poté, co se mi dnes podařilo označit styl jedné ze svých oblíbených hudebních skupin jako koláž, jsem natolik spokojená se svými definičními schopnostmi, že můžu říct, že prosakuju.

Zní to trošku líp, než že už zase začínám bláznit.

Emoce.

Prosakuje ve mě Ta.

Jsem den ode dne dospělejší. Znamená to neřešit? Snad. Protože si nedokážu, že by mi bylo sedmdesát, když mi bylo patnáct. Neustála bych to. Nezvládla bych být stará. Mít kolem sebe nemoci a smrt. Nemohlo by mi být ani třicet. Matky přece nebrečí před svými dětmi jen proto, že je jim smutno, jen tak. Dospělí lidi řeší reálný problémy. Nebo možná nesou závislí na problémech.

A tak jsem dospělejší. A tak jsem mnohem prázdnější a umírněnější a nevadí mi to. Není smutné nevadit být prázdná? Ne prázdnější, než mnozí byli odjakživa, ale stejně.

Jen občas prosakuju odjinud. Jen občas přijde malý jaro a najednou proplétám sluneční svit. Jen občas přijde malý jaro a jsem zamilovaná, mám ten samý skoro fyzický pocit zcela přípustný ve zvláštních časech a zvláštních příležitostech, ale jen těžko ve čtvrteční hodině češtiny. Jen občas přijde malá zima a je mi smutno, aniž bych k tomu měla libovolný důvod. Jen občas mám chuť psát slova na věci všem na očích. Jen občas píšu takovýhle články a nevím, jestli je chci pořád ještě zveřejňovat.

Jen skoro pořád hledám věci ve věcech. Jen skoro pořád chápu všechno tak, aby to se mnou souviselo, aniž by to byla pravda. Jen skoro pořád prosakuju. Tak lehce, tak málo, tak tiše.

Jakoby se má patnáctiletá já postavila vedle té pětileté. Jako by mezi nimi nebylo nic. Má nejzajímavější léta. Má nejzajímavější já. Má pravá, neovlivněná a prudká já.
A nedají mi pokoj. A budou se mnou. Archivované, jasné vzpomínky. A budou prosakovat.

…„Máš ještě několik osobností?“