Je mi zvláštně.

Dost houpačkovitě.

Je jaro, rozhodla jsem to.
Můj blog je vlastně jen přehled počasí pro lidi, kteří jsou líní se podívat z okna.

Občas z toho mám takovej dobrej pocit. Optimistickej. Tvůrčí. A nacházím v sobě tu druhou, přestože si čím dál víc nejsem jistá, na které dvě se vlastně dělím. Ale tahle ráda nosí na krku tunu přívěsků a divný oblečení. Pokud odhlídneme od toho, že celá já mám jen jeden mozek a ten je divnej, protože je v něm víc osobností a vůbec, tak tahle ho má divnější. Je vysoce maniodepresivní, má fakt divný a fakt neodůvodnitelný stavy a slzama si rozmazává zápisky do dějepisu. A já vím, že jsem ji mívala radši a nadržovala jsem jí, když se hádaly, protože byla mnohem zajímavější a měla zajímavý myšlenky a tak.
A teď mě najednou vytáčí, protože ni nemám čas. A svět na ni nějak není uspůsobenej a vyvádí ji z míry. Vyvádí mě z míry nehoráznejma blbostma a vůbec mě to nebaví. Když se chovám tak, jak se před většinou lidí chovám poslední dobou pořád, jak jim docela vyhovuju a vlastně jsem to taky já, svět je mnohem jednodušší.

Mě jako celek děsí to, že jsem ztratila chuť být bláznem.

Odřezávání? Dospělost? Zima? To zakořeněné přesvědčení, že matika je důležitější než umění? Podlehnutí tlaku společnosti?

Ono je to asi jedno. Stejně to není tak zlý, jak se tvářím.

Ale zdá se mi absurdní, jak hrozně nenávidím rozhodování se mezi lidma, ale přesto se ještě navíc neustále rozhoduju mezi nějakejma svejma imaginárníma osobnostma.

 
Dneska se cítím blbá. Zjistila jsem, že jedním z důvodů, proč se moc neučím do dějepisu a nedělám týdeňáky je i to, že se nechci dozvědět, že to nedokážu. Je mnohem lepší dostat čtyřku, když jsem se pořádně neučila, než dostat trojku s tím, že jsem si to četla tři večery jak magor. Je lepší říct, že jsem zadání nepovinnýho příkladu vůbec neviděla, než si muset přiznat, že jsem blbá a nevím co s tím (nebo to dělám špatně a ještě ke všemu neumím násobit).

Jsem hrozná a mnohem radši nic nedělám, než abych něco dělala špatně. Tak obecně, už dlouho, jen mi to dneska nějak moc dochází.

Roztrhla jsem si obojek. Netuším, jak ho opravit nebo sehnat nějakej srovnatelnej.

Štve mě, když mi chrome o mým vlastním facebooku říká „Tato stránka je v jazyce španělština, chcete ji přeložit?“ Vyvádí mě to z míry, jako spousta jiných věcí.

 
Ale jinak z toho jara mám dost radost. A asi začnu v pátky zase jezdit do školy na koloběžce. Zjistila jsem, že se sluchátkama na uších se odráží dost dobře. A líbilo se mi dnešní ráno na sedmou, hezká rána na sedmou jsou základ. A glády se mi hodí k ponču, což mě při jejich pořizování vlastně vůbec nenapadlo.

A potkala jsem poprvé v šalině preventisty… fakt podivní lidé. Asi jejich existenci nechápu.