Archiv pro štítek: podzim

20160911_175859.note

Ležíte na zemi s rukama připoutanýma k něčemu. Dva metry od vás leží klíč od vašich pout. A fakt si s ním chcete pomoct. Jenže nemůžete.

Ležíte na posteli zcela volní, jen je vám z nějakého důvodu příšerně zle a z očí vám tečou slzy. A dva metry od vás leží počítač. Nebo papír. Nebo učebnice matematiky. Nebo nepořádek k uklizení. Nebo cokoliv. A vy moc dobře víte, že jakákoliv produktivní činnost by vás okamžitě opravila. Ale vy nemůžete. Nedokážete se pohnout. Nemáte tušení, odkud začít. Kde proboha vzít sílu na to se posadit.

Podzimní časy

Rozbrečela jsem se po několika desítkách minut strávených na obzvlášť pártoškovité pártošce před dvěma týdny. Baví mě zavírat se na záchody a do komory a tvářit se, že tam děláme nějaký prasárny, protože pak lidi netuší, jak zoufalý to se mnou ve skutečnosti je.

Ta oslava byla vlastně úplně stejná, jako příšerná oslava A. patnáctin kdysi dávno. Akorát tenkrát jsem byla malá a vzorná a skoro jsem nepila, zatímco teď su stará a alkohol mě přestal bavit a skoro nepiju. Což zní v osmnácti fakt vtipně.

Možná by bylo lepší všem tvrdit, že nepiju, protože su těhotná. Zaprvé by nebyly žádný nervy s tím, komu říkat, že beru antidepresiva a pro koho mají zůstat pod obecným léky a zadruhé by to byla mnohem větší sranda.

Nakonec na přišel Petr, začali jsme počítat matiku a svět byl v pořádku, více méně. Tak to se mnou je.

***

Následujícího dne si Lůca posteskla nad tím, že Němci, se kterýma má naše škola výměnu, jsou většinou tak o rok nebo dva mladší než ona a to je na nic. „S takovejma lidma se mi obecně baví asi nejlíp.“ Prej jsem fakt divná, když jsem ještě navíc o celej rok starší než ona. Děťátka, zato vy jste ták dospělí…

***

Trávím čas s těma lidma, co je jim patnáct. Vysvětlujeme Chemikovi, že spolu nechodíme chlastat, ale žrát komprimátový mix a kebab. Tak to pak prej jo. Čistíme si zuby na mostě, abychom mohli plivat do řeky a okupujeme dětský hřiště v centru Brna. Nacházíme zídku, ze které se dá dívat na šaliny. Přidává se k nám V. Vytváříme si kulturu, bezcílně trávíme čas. Je mi s váma hezky.

***

Jsem asi hodně úspěšný student Jihomoravského kraje, páč jsem dostala dvě kytky a skleněnou plaketu, říkáme jí náhrobek. Připadám si hloupě, protože vůbec nejsem ta cílevědomá naděje, vlastně mě matika nebaví, informatika trošku, nechci ničeho dosáhnout, nechci být vědec, nechci se tomu věnovat víc než je nutné. Radši chci rodit a chodit na pískoviště. Ach jo.

***

Reklamace počítače úspěšná, po roce normálního používání mám zpátky všechny peníze, muhehe. Budu mít nový počítač. Teda PočiNeTouch. Těším. Třeba na něm začnu konečně dělat, co bych dělat měla. Programovat a psát závěrečnou maturitní práci. Chachacha.

***

Bolí mě v krku.

Fear is just a feeling

Hudba je droga. A knížky taky. Před pár týdny jsem si říkala, že se opět naučím číst si. A bylo to docela úspěšné. Jenže jsem si až potom uvědomila, jak psychicky přínosné pro mě bylo si nečíst a nezačítat se, žít svůj vlastní život a dokázat z něj neutíkat. A teď padám pomalu zpátky, jsem nespolečenská, moc nemluvím, jsem smutná a protivná, jako kdysi. Alespoň se tak cítím. A nevím, jak moc je to podzimem.

Dneska jsem si ráno řekla, že si v šalině něco pustím (to už jsem nedělala dlouho, knížka stačila. Jenže dnešní ráno bylo mimořádně brzké, deštivé, podzimní a nedospalé (protože i když jsem odešla z hospody v půl desáté jako hodná holčička, musela jsem si ještě číst.) Mysl mi padla na to, co mě z podzimu vytrhávalo loni. Pipes and Pints. Pomohlo. Hodně. Dokud hráli, byla jsem šťastná, užívala si deštivé šero, radovala se z blížícího se říjnového koncertu, z toho, že tam s nimi budou i Horkýže a tak mám téměř jistotu, že tam se mnou někdo půjde. Měla jsem radost něčeho tak úžasně tvrdě optimistického, i když se mi ta kapela jinak svojí děsně kůl prezentací celkem hnusí. Ale ta hudba je super. Ten jediný kousek textu, co jsem zvládla vnímat (protože jsem si nečetla, tzn. šla jsem se sluchátky ze zastávky a nechávala se ohrozit provozem) mě taky potěšil. „Fear is just a feeling.“ Jo. I když by mě asi nenapadlo nazvat to strachem. Ale bude to tak. Bojím se. Světa? Lidí? Sebe? Času? Pomíjivosti? Zimy? Tak nějak.

Začalo se dvojhodinovkou informatiky. Dokonce volnou, protože nás tam bylo pět, takže nemělo smysl nás něco učit, ale ne, že by na tom záleželo, proště jsem si ty sluchátka sundávat nemusela. Jen jsem si dvakrát zanadávala, když skončilo album a pustila si další (i když podruhé už to bylo bolestivější, protože ty svině nahráli jen dvě a už jsem si musela pustit něco jinýho). Ale pak to bylo hrozný. Když je pak najednou ticho. Když si ani nečtete, ani neosloucháte, ale někdo vás nutí dělat něco jinýho. Nebo si necháte čtečku i empéčtyřku doma to je nejhorší (to, že jsem dneska ráno byla tak mimo, že jsem nechala doma zebří taštičku s peněženkou, psacími potřebami a kartáčkem na zuby je vedle toho maličkost). Prostě absťák.

Chtěla jsem toho napsat.
Postřehy z FITu hnijí v rozepsaných.
Chtěla jsem před týdnem napsat článek o tom, jaké je, když vám někdo najednou o půl deváté večer oznámí, že stojí u vás před domem v obleku a vy bez jediného slova vypadnete na dvě hodiny na psí hřiště, kde se nenachází žádní strašidelní výrostci jako v parku, bez mobilu, bez starostí, bez všeho a klepete se překvapením a vlastní divností.
Chtěla jsem psát včera večer místo toho čtení, ale asi by to bylo dost o ničema plné překlepů a jiných slov, než jsem chtěla použít (jako když si pletu vodu a vzduch.)
Chtěla jsem psát o pivu. Chtěla jsem psát o třech nahořklých chutích svého současného života, které mě stále ještě všechny fascinují a které zůstávají v ústech o tolik dýl než ty ostatní a celou tu dobu ve mě vzbuzují pocit jakési drsnosti, novosti a vůbec. Moje chutě dospělosti (cha cha).
Ale nějak si nejsem jistá, jestli by to bylo vhodné.

Na dnešní večer jsem měla plán. Opít se, klidně i přes tu hranici, kterou jsem si pečlivým zkoumáním konečně našla jako ještě příjemnou, klidně možná i tím, o čem prohlašuju, že to nepiju. A pak brečet opilá někomu na rameni, říkat divný věci, který si nebudu pamatovat (a ještě předtím úplně normální věci, o kradenejch záchodovejch prkýnkách a internetech a škole a akcích a prababičkách, který zapomínám říkat a nestíhám říkat, až mě to sere). Protože to už jsem pár měsíců nedělala, protože se mi po tom z nepochopitelných důvodů stýská, protože mě baví být tak jasně viditelně bezmocná a nepoužitelná.
A ve výsledku brečím sama doma, což vlastně dělám celkem běžně, takže z toho nemám vůbec žádnou zvrhlou radost, chybí mi ten alkohol i ramena. Bezmocná a nepoužitelná jsem tak jako tak, ale teď se na sebe zlobím, že to musím dávat najevo.
Litujte mě všichni.

Asi se potřebuju konečně dospat. Kdybych po dnešní noci neměla strach ze snů, který jsou v noci fajn, ale ráno má člověk chuť se zaškrtit za to, jak se v nich choval. A které mě děsí svojí možnou upřímností.

Ale… Strach je jenom pocit. Tak to je. Není proč se bát. Vše je jak má být. Já vím.

//Kdybych nebyla blbá, byla bych teď ve Španělsku.

Něco hodně o podzimech

Dvě slova, jo?
Je podzim.

Docela mě to znervózňuje.

Sestřička těm slovům odmítá rozumět. Já štvu sama sebe přikládáním jim důležitosti a infantilním stěžováním si na něco tak samozřejmého jako je střídání ročních dob.

Jenže já bych to věděla, i kdybych se vůbec nedívala z okna, do kalendáře ani nikam, věděla bych to, prostě jen tak.
Podzim je ve chvíli, kdy už není léto. Podzim je ve chvíli, kdy je vám smutno a nemáte pocit, že by to mělo jen tak přejít. Podzim je, když jsem v zájmu zachování svojí cti posledních pár dnů odmítala u všech filmů, které jsem viděla, a u všech knížek, které jsem četla, brečet nebo se nahlas smát, abych pak mohla brečet ve chvílích, kdy nemůžu usnout. Podzim je, když přemýšlím v souvětích, bezpochyby.
Podzim je pár otázek na sebe samou, které jsem na začátku prázdnin úspěšně zastřela jinýma myšlenkama a nechala je být, protože jsem se bála odpovědí.
Podzim je, když mi to všechno připadá tak úplně nanic, když chápu, že to, že si nikdo nemyslí, že je mi sedmnáct není jen tím, že tak nevypadám, ale i tím, že se tak nechovám. A že mě štve, kolik lidí kolem mě působí tak nějak dospěleji, moudřeji, vzdělaněji a zodpovědněji. Nebo takoví vážně jsou. A já se stále cítím tím skvělým nadprůměrným pětiletým dítětem. Asi nadosmrti.

Myslela jsem, že začátek podzimu je vhodným začátkem roku. Vhodný na dávání předsevzetí/*Letos budu hodně jíst, dělat si svačiny a k snídani ovesnou kaši. A budu se snažit do školy chodit co nejmíň a dělat jenom to, co považuju za důležité, zkrátka na to srát už od začátku. A všude s sebou budu nosit zubní kartáček, aby mě nic nenutilo vracet se domů.*/, uzavírání proběhlých událostí do ročních celků a tak vůbec. Myslela jsem, že podzim je vhodným začátkem. Ale zdá se mi, že ho najednou uznávám spíš jako konec.
Je pouze a jenom tou chvílí, kdy se najednou naseru sama na sebe, nebo na celej svět, kdy mám chuť ukončovat. Když se něco ukončí, tak automaticky musí začít nějaký jiný stav. To jo. Ale pocit konce je v tu chvíli tak nějak intenzivnější, než pocit začátku. Mám ze sebe strach. Docela velkej.

¿Shrnutí podzimů, které si pamatuju z poslední doby?

Podzim 2011 je nejoblíbenějším podzimem mého života. Měla jsem boreliózu. Byla jsem poprvé a naposled v nemocnici. Nejela jsem na podzimky. A vlastně to bylo všechno nanic. A stejně. Myslím, že jsem ukončila marnou snahu se přizpůsobit davu. To byl podzim, který byl začátkem. Začátkem žití. Podařeným začátkem.

Podzim 2012 byl drsný. Začal v sobotu prvního září, to vím. Na Pálavě byla mlha, dost krásná mlha. A v tentýž den s ním začaly i další věci. Tak nějak samy, aniž bych s nimi chtěla začít. Ale zařídily, že na mě nedolehl jen sám o sobě. V touze ukončovat jsem si ostříhala vlasy. A tak.

Až loni jsem pochopila, jak podzim funguje. Loni jsem ho prostě jen tak žila, jako jiný roční doby, bez žádných přidaných hodnot. Věděla jsem, že podzim podzimem byl i před tím, že jsem ho vnímala, jen nedokázala vypreparovat. Ale asi už ho znám. Touha ukončovat tam byla. Přesunutí blogu nebo pokus obarvit si vlasy budiž příklady. Těmi lepšími z nich.

¿Co mám na podzimu ráda?

  • Až přehnaně analytické myšlení (které, jak vidno, zatím nepřišlo, ale hodí se)
  • Rána na sedmou
  • Svoje pončo
  • Večerní město
  • Sezení na obrubníku
  • Halloween
  • Vánoce?

¿Co na podzimu nenávidím?

  • Depresi. Šedej zakalenej obal kolem mysli. Prostě depresi.
  • Pohrdání sama sebou
  • Šílenou potřebu si všechno utřizovat, chápat a hodnotit.
  • Touhu ukončovat
  • Pocit nudy ze života

Zima je už o úplným zhroucení, pokud je. Zima je špatná celá. To už jsem zvládla. Ale podzim je podlej. Dělá, jako že mi chce pomoct. Podzim má tvář přehnaně kritické krysy.

A nejsi ty matematik?

Měla bych buď spát, nebo se se učit. Žádná jiná činnost není přípustná.

A já píšu.

Píšu, protože dnešek byl tak nějak divně zvláštní. Takový ten den, kdy nemůžu nepsat, prostě ne.

Dneska jsem si poprvé všimla, že přišla ta část roku, kdy mají cesty do školy na sedmou něco do sebe. Pravděpodobně přichází i ta část roku, kdy obloha na Miladě směrem na Moravák vypadá už kolem čtvrté odpoledne neuvěřitelně, ale zatím nějak nemám příležitost to zkontrolovat.

Dneska se nedokážu vůbec soustředit, protože mi v hlavě hraje moc melodií.

Dneska jsem byla ten skoro jedinej člověk, co měl domácí úkol. Ten skoro jedinej člověk, kterej si ho psal kolem půlnoci. Ten skoro jedinej člověk, kterej se na to nevykašlal. Ten skoro jedinej člověk, od kterýho si to ostatní opsali. Ten skoro jedinej vzornej student. Prostě se mi tomu nechce věřit. Mé před rokem já se tomu nechce věřit. Vyšší mě mění, nebo co.

Moje před rokem já mě asi pronásleduje. Mám tendence se vždycky vracet rok zpátky, ve chvíli, kdy mi roční doba začne něco připomínat, nebo tak. Člověk si těžko uvědomuje, co mohlo být tak zhruba před půl rokem, lehčí je si vzpomenout, co bylo loni zhruba v době, kdy začínalo hrozit, že celou světelnou část dne prožijete zavření ve škole. Nebo taky v době, kdy jsem psala stejný mail stejným lidem o stejné šifrovačce.

Dneska jsem náhodou narazila na zmatenou přesně rok starou konverzaci. Sestřička se na něco ptala a já o ni jen tak náhodou zavadila. Nejzvláštnější je, že si nepamatuju, že bych ji četla kdykoliv po jejím proběhnutí. Možná by mi to dřív víc dost vysvětlilo, hned několikrát. Ale to je jedno. Jen to byla taková hezká náhoda.

Taky jsem dneska jen tak zmínila svoje vlasy.

Už mi z toho tak nějak hrabe.
Ale na druhou stranu mi to trochu přidává na momentální spokojenosti.
A děsí mě, jak jsem teď jiná, i když to asi není větší rozdíl, než v jakémkoliv jiném ročním rozestupu v mém životě.
Měla bych radši držet hubu, prsty, klávesnici, co já vím.
A spát.

A hedvábně krutě
zní píseň pro labutě
lálálalá

Mám dojem, že ta ostnatá věc na mým krku čím dál míň často vystihuje, co mi zní v hlavě a ve sluchátkách. I když, asi je to o náladě. Ty drsný věci poslouchám, když potřebuju nakopnout z deprese nebo nevyspání.

Svoji náladu mocním na třetí. Aby byla trojrozměrná a lépe hmatatelná.

Ovšem

Tak.

Vlastně se mi život poslední dobou děsně líbí i přesto, že prostřední část úžasné první věty už neplatí. Začala zimní část roku, smutné.

Ale je hrozně podzimní podzim a to se mi líbí. Taková náhrada za to, že nebylo jaro, alespoň něco má fakt atmošku. Chtělo by to pořádnej foťák, ale Václav byl prozatím odsunut do pozadí.

Podle svých spolužáků nemám chodit na obědy a šetřit, když k tomu mám možnost. Jsou nezodpovědní. A hubená jsem prý proto, že chodím ve škole moc do schodů, takže si mám vyjednat, že musím ze zdravotních důvodů jezdit výtahem. To jest myšlenka dne.

Zítra jedu do školy na koloběžce a hrozně se na to těším. Určitě přitom zas zhubnu, co se dá dělat. A ještě spíš zmrznu. Ale stejně jsem to chtěla udělat už několik let. A teď je asi čas činů, jak tak na sebe koukám. Neslíblila jsem vám někdy něco do vzdálené budocnosti? Teď byste měli možnost.

Nevím, co s těma komentářema. Disqus by si za to, jak je protivnej zasloužil hejt. A nebýt používanej. Ale já ho zároveň asi trochu miluju. A vy se taky nedohodnete. Je to kluci proti holkám. Ajťáci proti v tomhle docela normálním lidem. A já jsem příliš nevyhraněná, než abych se k někomu přidala. Ach jo.

Chtělo by to volby. Volby jsou taky strašná a rozhodovací věc. Asi by člověk neměl nechat Joe, aby za něho chodila volit, ani k těm studentskejm. Ale ani by neměl volit podle generátoru náhodných čísel. A vlastně by neměl volit nikoho, protože všichni jsou strašně špatní. Ale neměl by nevolit. Je to moc složitý.

Jo, a ještě mě nemá rádo feedly. Jakože můj blog. Odmítá ho vyhledávat ve svojí databázi, jen komentáře. A přitom odkaz v menu je normálně funkční a přes něj se to začít odebírat dá. Vůbec nevím, co a kdy jsem mu udělala, protože jsem se v tom feedu hrabala několikrát, ale vrátila jsem to všechno pak do původního stavu. Prostě je to divný.

Ale všimněte si, že vzhled už je konečně udělám správně, což se projevuje třeba tím, že levá zebra nemá zraněný čumák. Ať žiju, jsem šikovná.

Nemluvím teď o ničem jiném než o blogu, ale každýho to buď nebaví, nebo to nechápe, nebo si myslí, že to nechápe a proto se nesnaží to pochopit, nebo tomu rozumí až moc, takže se pak cítím neschopně. A nebo si o něm já myslím něco z výše zmíněných. A stejně mi to nebrání nemluvit o ničem jiném. Za chvilku už tady ale nebude co řešit a já nebudu mít o čem mluvit. To jsou smutné vyhlídky.

A teď si uvědomuju, že jsem už zase zapomněla večeřet.