Sumýš si se sumcem rozumí

„Jak dělá sumýš?“
„Sum sum.“
„A jak dělá sumec?“
„Taky sum sum? Mluví stejným jazykem!“

Je to o sumýších. Je to o matematice a lingvistice. Je to o Medvídkovi Pú.
A taky o kaktusech, mimo jiné.
Je to o životě.

Být šťastná.

Nejen okamžitě.

Já teď nechci spát. Ani zimním spánkem. Jo, jela bych ne jih, ale to je vše.

Psané portugalštině rozumím srovnatelně s mumlanou angličtinou, možná trochu lépe. Divný pocit. Přemýšlím, že bych se jí začala nějak věnovat. Neznáte nějaký dobrý portugalský film? Jak si nepoplést dva podobné jazyky? Vážně je k něčemu umět portugalsky?

Vlastně jsem někdy minulý týden měla největší zážitek dne z jazyka, kterým se bavil nějací lidi v šalině. Takovou tu věc, kterou bych si zapsala do pomyslné kolonky „co mi dnes udělalo radost“. Neidentifikovala jsem ho. Zařadila bych ho nejspíš jako románský, ale vůbec jsem si nebyla jistá. Tipuju Rumunštinu, ale fakt nevím. Ale znělo to vážně hrozně hezky, aniž bych tomu rozuměla jedné slovo. Dneska jsem viděla divný rumunský film. Usnula jsem u něj. V kině. Myslím, že už jsem divných filmů viděla hodně, ale na tomhle se nedala ocenit ani ta divnost. Jen rumunština. Asi vážně chci o prázdninách buď do Lisabonu, nebo do rumunskejch hor. Jo a jo.

/*Vážně nechápu, jak může někomu připadat divné a hloupé, že v cizím jazyce existuje formulace „letnější dovolená“. Nebo dva různé výrazy pro „stejně jako“, které se liší významem. Štve mě, jak jsem pokazila lingvistickou olympiádu. Asi se budu učit ještě maďarsky. Ne, asi ne.*/

Chci tančit.

Lítat.

Hrát si a mlátit se.

Být.

Zas je mi pět. Nebo možná šest.

Mohla bych někdy konečně dopsat některý ze serióznějších článků. Nebo ne.

Prostě bijekce, chápeš?

Jsem.
Jsem.
Jsem šťastná.
A tak.
Dneska.
Od včerejška.

Jsem tak šťastná, že jsem si na počest toho uklidila na stole. Spodní vrstvy byly ze sekundy, jestli se nepletu. Ale to ještě neříká nic o tom, kdy tam bylo naposledy uklizeno. Jáj.

Mimo jiné jsem konečně zvládla vyhodit kytky z projektu kvart. Tleskejte mi všichni. A ze stolu jsem si udělala skvělý místo, kde je možné připojit noťas k reprákům, myši a externí klávesnici (druhou a třetí zmíněnou už jsem si natolik odvykla používat, že mi to není úplně moc příjemný, ale to je jedno.)
Je to fajn pocit něco jen tak zvládnout, bez toho, abych musela.

A taky celej den poskakuju a usmívám se a ráno jsem vstala a vůbec se nepoznávám.

A myslím, že vím čím to je. Je to trošku jako být přehnaně šťastná po druhým pivě a cítit se kvůli tomu hloupě, že se neumíte bavit bez toho. Ale jenom trochu. To by pak byla otázka, co je akceptovatelnou příčinou štěstí. Nebudu kritická.

Díky. Asi mi to fakt chybělo.

Tak takhle já funguju.

A máš ty i nějaký reálný problémy?
Ne. Asi si žádnej takovej nedokážu představit.

No fakt. Mým jediným problémem bude, že v těch ostatních stavech svoje nereálný problémy moc prožívám.

Prostě bijekce, chápeš?

Je to sranda

Chodit do tanečních.
Být posedlá Medvídkem Pú víc než kdy jindy.
Číst celý večer nahlas básničky v angličtině do ochraptění. Protože chci. A ještě mi zbývá druhá knížka, až budu mít čas.
Nemít čas.
Chodit po tanečních na sedmou do těláku.
Dobře šplhat.
Zásadně si nesedat k tomu víc kůl stolu, který se vytvořil až jako druhý. Protože je to velezrada a pohrdám lidma, co to dělají.

Ale nejlepší jsou stejně ty taneční. (A Koníček po nich, samozřejmě.)

Na druhých tanečních kytku, nebo čokoládu? Čokoládu, čokoládu, ČOKOLÁDU! Já chci čokoládu! V téhle situaci určitě. Jen mám pocit, že tenhle názor se mnou nikdo nesdílí. Takže se bojím, že ho nesdílí ani ten člověk, který mi ji má dát, a dá mi kytku, a já ji fakt nechci. Protože kytka něco znamená a neměla by se dávat jen tak. Nechci ji vyhodit. A tu čokoládu fakt chcu. Protože je dobrá.

A čte můj blogísek.
To udělal jak? A čte si i napojená blogísky??
Nevím, věděl o mém článku s lehkou opilostí a tak!!

Cože? Cože? Cože? Ne, vážně, tohle by mě fakt zajímalo. Asi nemá smysl se takhle ptát. Nebo jo? Ne, že by mi to vadilo. Asi. Když ho čtou rodiče a všichni, tak už mi nemůže nic vadit. A ne, že bych nepřemýšlela o tom, jestli tahle nebo podobná situace může nastat, ale… Je to zvláštní.

-Lucie tančí líp než ty.
-Všichni tančí líp než ty.

Mám ráda pivo. Pivo opíjí dobrým směrem. Fakt mě těší nemít mluvicí zábrany, zvládat trochu i politiku a tak. Taky mám pocit, že jsem se včera večer konečně naučila říkat „Prosím?“, ať mi to zní jakkoliv divně. Snad. Jistým způsobem mi pivo usnadňuje život. Asi jsem alkoholik.

Chci čokoládu. …vydechne tě s šerem do ulic…

Ach.

Vzduchoplno

Dneska jsem vstala ve 14:41. Přesně. Spát jsem předtím šla někdy po půlnoci. A pak jsem nedělala nic. Myslím. Uteklo to.

Řekla jsem si, že dva dny volna strávím spaním a psaním. Měla bych i psát. Hmch.

Došla jsem k názoru, že můj život je přece jenom o něco zajímavější, než životy většiny ostatních lidí, co znám. Což je na jednu stranu trochu smutný, protože nechápu, jak oni žijou, když si stojím za tím, že můj život je nudný. Ale vcelku je to pozitivní.

Žiju. Jako fakt Žiju. Tak nějak dostatečně. Usoudila jsem, že Velikonoce byly nejpovedenější oddílovou akcí za poslední dva roky. A to se vyplatí.
A předtím byla středa, která byla nejdivnější středou za taky hodně dlouhou dobu. Oznámením jdu ven telefonující mamince v osm večer před výpravou, nesbalená, s tímhle vůbec nepočítající a přesto nakonec puštěná počínaje… a tím zbytkem konče.
A byla jsem dost opilá na to, abych řvala na sál plnej tancujících sekyrkářů slovní spojení jako „Euklidův algoritmus!“ a taky dost na to, abych nezvládla napoprvé správně říct vzorec pro (a+b)3. Ale rozhodně ne dost na to, abych se smířila s tím, že mě tam někdo dotáhl. A stejně jsem se pak celou cestu domů smála. A směju se furt, když si na to celý vzpomenu. Jsme matematický trosky. Ale mě to nevadí, jestli to někoho zajímá. I když ty pohledy našich známých stály taky za to. Myslím, že trošku odmítám mít se Sliznicem společnou zahraniční politiku, alespoň dokud bude v pubertě.

Jo, a mladí ekologové jsou celkem fajn. Nebo jsem si dokázala vystačit bez nich. Každopádně tři dny ekologické olympiády byly o něco víc fajn, než většina akcí s ne až tak moc známou sociální skupinou. A to se taky vyplatí. Dokonce jsem začala i uvažovat o tom, že bych chtěla postoupit do krajskýho kola i příště. A to bych asi měla udělat se stejným týmem, pokud máme být dobří. A… no sakra. A učila jsem Řečkovičáky o půl druhé ráno programovat, zatímco ostatní chlastali a to považuju za důležité.

A zítra se jde na kolo. A do čajovny. Takže to asi nebude úplně den strávený spaním a psaním. Nemůžu se rozhodnout, jestli bych chtěla víc dnů strávených spaním a psaním. Doufám, že moje kolo jezdí. Doufám, že čajovna nejezdí. Ale o tom asi zas tak moc neuvažuju.

Vím, že za uplynulou noc jsem si dvakrát schválně říkala Probuď se, probuď se a věděla jsem že spím. Problém je v tom, že si pamatuju na ten blbej pocit po tom, co jsem to ukončila a říkala jsem si, že je hloupý, že teď nevím, co se stalo dál, ale vůbec si nepamatuju, že bych byla vzhůru. Prostě jsem se podle mě probudila někam jinam. Buď do nějakýho rámcovýho snu, nebo rovnou do toho z kterýho jsem se probouzela potom. No a tohle se mi prostě normálně nestává. A bylo to divný. A tak.

A tenhle článek se jmenoval vzduchoprázdno, ale je nakonec celkem plný.

Všechno se musí zaznamenat.

Vzorový optimistický článek rubriky odpadky

A vlastně dneska nebyl špatnej den.

Protože nudu nabourávají chvíle, kdy mě ovládá něco, co rozhodně není vědomá část mozku. Však já ani ty drogy nepotřebuju.

„On má někdo narozeniny?“
„Ne.“

Uch.

Chuť psát články, který nebudou dávat smysl ani mě samotné za pár měsíců.

Protože psát by se mělo, to zas jo.

Neschopná kdykoliv kdekoliv sedět bez toho, abych si objímala kolena (nebo aby to dělal někdo jiný). Baví mě to. Nevím proč. Cítím se tak líp.
A nejlíp sedět na lavicích a parapetech, abych byla trochu nad věcí.

Jsem hrdým vlastníkem tmavomodrého zvonku na koloběžku. Brněnští chodci netuší, jak dobrá zpráva to pro ně je. Ten někdo, kdo tvrdil, že už bych si mohla dělat řidičák, je sebevrah, nezávisle na tom, jestli měl pravdu.
Jo, a hrozně mě baví usmívající se koloběžkáři jedoucí proti mě. Pocit sounáležitosti.
A mám už totálně rozmlácenej levej kotník, měla bych se naučit střídat nohy.

Už jsem o sobě dlouho neřekla, že jsem citově labilní. Jsem citově labilní. A je jaro. A v Komíně mají i letos dobrou zmrzlinu. A teď se zrovna skoro vůbec necítím být matematikem. A zítra třeba budu. To tak bývá. Aby nebyla nuda.

Žít Vánočně

Dneska byl zase moc pěkný den.

Byla kosa a nesněžilo. To je vždycky dobře.

Poslouchám dokola cédéčko, které jsem od 37 dostala k Vánocům. A přemýšlím nad tím, kolik taková věc říká o člověku, který ji komponoval, a přemýšlím nad tím, že by možná nebylo od věci dodělat totéž, když už jsem se o to jednou snažila. Dodělat projekt jménem Zebří výběr, který nakonec skončil na osmi písničkách a přesně půl hodině a nebyla jsem schopná to doplnit na nějakou normální délku. Možná to zvládnu, když to vezmu nějak obecněji a neskončí to tak, že se mi z té přemíry spíše pomalejších a kýčovitějších písniček mých oblíbených interpretů pokaždé, když to po sobě poslouchám, chce brečet a občas trochu zvracet, přestože je jednotlivě všechny miluju, ale asi jsou na jedno brdo. To jsou mi problémy. A nejtěžší je to stejně naskládat za sebe tak, aby to dávalo smysl.

***

Ale nejlepší bylo potkat v pondělí v podchodu na nádraží punkáče a nechat si pochválit obojek a chvilku si povídat. Protože to se vyplatí, člověk se pak cítí nespoutaně a drsně a letně a tak to má být. Prý mám jít na Inseminačku, až tu budou. Proč ne, ale nesmím na to zapomenout. A stejně nejspíš zapomenu. A předtím v neděli na trzích cestou z Hobita nějakýho šermíře, který se mě ptal, z jaké látky mám plášť a v jaké jsem skupině. „V žádné, já si jen tak chodím.“

Hobit byl taky super, možná ne úplně takovým způsobem, aby to ocenili nějací pravověrní fanoušci, ale přesně takovým přehnaným způsobem, abych to ocenila já a řehtala se celou dobu na celý kino. Protože skákat trpaslíkům jedoucím v sudech po hlavách je prostě kůl. A taky tam byla první a nejspíš poslední mně sympatická elfice. Myslím, že sympatická byla právě kvůli tomu, že tam byla docpaná navíc, tudíž to byla jen falešná elfice a nemohla být proto tak divná, jako elfice pravé.

***

Dneska jsem veselý člověk aby bylo jasno. V červených kalhotách, oranžové bundě a duhové čepici a podkolenkách prostě nemůžete nebýt veselý člověk.

A asi mě baví chodit ven. K tomu jsem došla. V zimě se málo chodí ven a je to špatně. To je z toho, že člověk nemá vůbec čas, dokud je světlo. Mělo by se chodit ven místo vyučování, pořád. Svět by byl lepší, o moc.

Těším se teď na hrozně moc věcí. Na léto a na lyžák a dokonce na Vánoce a na spoustu maličkostí. A líbily se mi i věci dneška, dokonce se mi líbilo i poslední podělí. To je až nezdravé. Ale tak co.

Uživateli xy se líbí, že se vám líbí Deprese. Jo.

Co? Kam poletíme?

To je fajn. Všecko je fajn. Tenhle svět je fajn a tak.

Ten koncert Poletíme? včera byl dokonalej. To se nedá nazvat jinak. Možná nejlepší ze všech koncertů, na kterých jsem kdy byla. Hráli fakt snad úplně všechno a hrozně jim to šlo a bylo tam strašně moc správně nadšenejch lidí a vůbec.

A cestou domů jsem konečně započala náhodnou rozjezdovou konverzaci, jako jsem si vždycky přála. Nejdřív o kroketách a vidličkách a pak o mém studiu a budoucnosti. Prý nemám chodit na VUT, protože tam chodili oni. No tak dobře. A celou dobu nás poslouchala moje nejlepší kamarádka ze školky a kroutila očima a nechápala, co to má být zač, protože je očividně málo pošuk. Lidi se od pěti let asi vždycky mění, kdo ví, která z nás dvou víc. Ale pr jí mám pak napsat.

Teď sedím v knihovně. Jsem asi strašně trestuhodná jelikož už sakra dlouho nemám průkazku a stejně tady trávím tolik času. Vlastně nevím, jaké místo by takhle v zimě k trávení času mohlo být lepší. Akorátní klid, veřejná wi-fi, teplo a spousta lidí, který by člověk mohl sledovat, kdyby chtěl. A knížky, který by mohl číst, kdyby chtěl. To že si je nemůžu pujčovat ještě neznamená, že je nečtu, chi.

Včera jsem byla produktivní. Nedělala jsem vůbec nic, co bych považovala za ztrátu času. Učinila jsem rozhodnutí. Budu se chovat tak, abych nepovažovala svoje sezení u počítače za ztrátu času. Tak to má být. Budu dělat jen a jen užitečný věci. Psaní článků z neznámých důvodů za užitečný považuju.

Knihovna to ještě podtrhuje, člověk tady nemůže dělat vyloženě blbosti, protože by se na něj divně dívali lidi, kteří ho zrovna náhodou sledují.

Možná si z toho udělám páteční rituál. To by bylo pěkné.

Tenhle článek je příliš o ničem na to, abych ho považovala za výplod produktivity.

Tak třeba… Ve středu mě vyděsilo, když jsem si uvědomila, jak jsem ovlivněná svým okolím. Jak na mě každý, s kým trávím čas zanechává stopy. Jsou to dobré stopy, protože se obklopuju jen a jen dobrými lidmi, ale furt stopy. Jak začínám vždycky mluvit stejně, smát se stejně, hýbat se stejně chovat se stejně. A že vlastně pomalu celá jsem jenom poskládaná ze všech, koho mám ve svým okolí.

Nevadí mi to úplně, jen mi to připadá zajímavý. Dá se s tím pak pracovat. Můžu se kamarádit s lidma, kteří se chovají tak, jak bych se chovat chtěla. A když jsem spokojená, mám hledat lidi sobě podobný. Nejdřív mě to rozčilovalo, ale nic s tím nenadělám. A rozhodně nejblbější řešení by bylo se izolovat, protože čím víc lidí mě ovlivní svojí blízkostí, tím různější budu mít pak tu kombinaci vlastností a tím víc budu originál.

Takže jsem v klidu.

A mám se hrozně dobře.

Máslo!

Je říjen. Vlastně už celkem dlouho. To znamená první nával písemek. To znamená, že věci, které jsem měla udělat do konce září už nestihnu. Ale mě to netíží.

Září byl rozjezdový měsíc. Vlastně docela mizerný měsíc. Nezvykle stereotypní, abych tak řekla. Plný ničeho, s náhlým nedostatkem času, lidmi, kteří nejsou zvyklí na nový režim a hlavně jsem od něj asi očekávala příliš.

Ale říjen je zatím naprosto úžasnej. Já nevím, čím to je. Snad blogem, snad počasím, snad lidma, snad mnou, snad všechno se vším souvisí.

Mám novej příval energie. Energie na všechny věci, které chci dělat, ale nejsou jen tak, takže je za normálních okolností stavím až za věci, které dělat musím.

Sedím v kuchyni u stolu a s úsměvem říkám, že nechápu, jak může tak úspěšný člověk jako já neumět počítat výrazy.

Lidi počítající správě výrazy a rovnice jsou roboti. Já nejsem robot. Já nejsem algebraik, já jsem geometr. A být zmatkař se prý občas vyplatí. Ani nevím, proč mi na té matice teď tak záleží.

Několikrát jsem se teď zastavila někde na křižovatce a třeba na hodinu se zapovídala s některými z lidí, které mám ráda a přitom jsem je do teď nepočítala vyloženě za svoje. Mám z toho pocit oblíbenosti. Tak to má být.

A taky mám trochu pocit, že mi koloběžka přirostla k noze. To je chyba, nohy by se měly střídat. Ale jinak je to fajn. Nechápu, proč jsem ji doteď tak málo používala. A nechci zimu, protože nebudu moct jezdit.

Zas jsem se dneska na orienťáku a koloběžkovycházce dorazila a bolí mě v krku. Na to abych nešla do těláku to tentokrát už asi neuhraju.  Trochu mě děsí, jak moc se mi tam letos nikdy nechce, už jenom proto, že je to na sedmou. To by se mělo zakázat, je to nestrategické, pak tam nikdo nechodí.

Asi bych teď měla spát, vzhledem k tomu, jak se mi chtělo už někdy v osm. Ale jsou věci, které se neodkládají, ty věci, které chci dělat a mám na ně energii. Pečení dortů a domlouvání tábořiště a psaní článků a komunikace s fanoušky. Chi, mám nového neznámého blogového fanouška se kterým komunikuji, to se počítá. Buď pozdraven.

Zrovna jsem si dneska říkala, že většina cizích lidí mě číst, nebo možná hlavně komentovat moc dlouho nevydržela. Tak mě to těší.

A asi napíšu někomu nějaké dopisy, protože mi to chybí. Musím nějak znovuobjevit Kašku, naposledy jsem ji náhodou potkala v šalině v půlce prázdnin a od té doby nevím. V září jsem ji ani potkat nepotřebovala, ale teď už by mě fakt zajímalo, jak se má.

Ale teď jdu spát.