První si nepamatuju.
Druhou mě bolel zub.
Potřeba restartovat vlastní hodnotu.
Strach ze sebe, nové vydání. Čeho všeho jsem schopna, aniž bych o tom věděla? Co kdyby tam se mnou byl někdo jiný? Co se to stalo? Jak? Proč? Na která místa v tomhle městě smím ještě vstoupit a nepropadnout se hanbou?
Otrava alkoholem. Těší mě.
Dávicí reflex. Těší mě dvakrát.
Alespoň teď mám písničku o sobě.
O nohách jsem už dlouho nepsala, trošku proto, že už mě to moc nebaví, trošku proto, že si na tom vážně nechci stavět image, ale ona je to někdy fakt sranda. A je to takové hezké jarní téma.
Já fakt nevím, proč na mě v květnu vždycky celý Brno čumí jak… asi jako všichni, když jsem v sobotu běžela přes celej kemp jen v mokrejch slipech a podprsence, ale v srpnu nebo září už jsou moje nohy všem úplně ukradený. Zajímavej fakt, někdo by o tom měl napsat SOČku. Každopádně každý květen zažiju tak jednu nebo dvě scénky vážné pozornosti spolucestujících v MHD a pak už dobrý.
Dneska jsem poprvé v tomhle roce jela do města v sukni bez punčocháčů (a bez padesátilitrovýho baťohu na zádech a propocenýho trička, takže jsem nevypadala nenápadně). Pohledů bylo nemálo, ale to je v pohodě, já se na lidi taky dívám, to je taková vlastnost všech, co mají oči. Ale opravdová pozornost o krásu mých lýtek přišla až večer, kdy jsem přistoupila ke třem úžasně zmalovaným třináctkám. Vlastně skoro nemluvily, jen se smály. Hodně vesele, celých sedm zastávek, než vystoupily. A taky fotily. A ne jednu fotku, ale tak padesát. Po několika minutách soustavného „cvakání uzávěrky“ jejich smartphonů už jsem to nevydržela, otočila jsem se na ně a zeptala se, jestli mám nějak zapózovat. Prej nemusím. Tak jsem si dál četla schéma tramvajových linek, ony si dál neohroženě cvakaly a bylo nám dobře. Jen se mi pak začala trochu klepat kolena, snad to nebudou mít moc rozmazaný.
Jen jsem se zapomněla zeptat, jestli to plánujou dát na Divnolidi v MHD nebo na Viděno v Brně, abych jim to mohla lajknout.
Moje chlupy tak rády dělají lidem radost!
Asi nechci vidět, jak se na mě zas bude po tomhle článku kdo dívat.
„Můj taťka slyšel teď v šalině nějaký dvě holky bavit se o …, tak jsem přemýšlela, jestlis to nemohla být ty…“
„Ne, asi ne.“
„Nojo, ty se s žádnejma holkama nebavíš.“
Úsměv.
No, ale jo. Možná nebavím. Možná jsem se po dlouhých letech zas dostala do fáze, kdy se s holkama fakt nebavím. Nebo bavím, ale míň než je společensky únosné. A možná se mi to jen zdá, já nevím.
Už jen to hloupý snažení o řazení lidí. Jen tak z principu. Kdyby mi někdo řekl, ať napíšu třeba určité x>3 svých nejoblíbenějších lidí ze třídy, tak to nedám. Asi bych zvládla celkem libovolné x kluků, to by nějak šlo, ale holky jsou prostě taková jednolitá masa, sice rozdělená do dvojiček, ale vcelku pořád masa. To, jak moc s kým konverzujete ovlivňuje pouze to, jak daleko od něj sedíte, mám dojem. A pak je to takové neosobní. Není povoleno se v té mase o moc víc vázat, není povoleno se s někým pohádat. V tak malé a tak podivně uzavřené skupině by to mělo příliš velké následky. Beru to, ale děsí mě to.
Poslední dobou jsem trošku zlá. Budu zlá činy, a už teď jsem zlá rozhodnutími. Na většinu lidí budu hrozně kašlat. Na rodinu, na kamarádky. Budu zlá a budu šťastná. Trochu ekvivalence. Dost smutná ekvivalence. A vrtá mi v hlavě.
Vím, že jsem to říkala někdy před rokem. Že mnohem radši trpím, než se bojím, že kvůli mně trpí někdo jiný. Ono zní hrozně namyšleně tohle o sobě prohlašovat. Jenže tehdy mi to nikdo nevěřil. A já jsem si vážně přála, aby mě teda všichni opustili, jen mi konečně přestali klást něco za vinu. A aby mě nenutili se rozhodovat ve chvílích, kdy všechno bude pro někoho špatně.
Teď se to seběhlo, ty květnočervnový akce. Na ulívání se ze školy se asi neříká jen tak ne, už jen z principu. A já se fakt těším. Z přísně egocentrického a přítomností žijícího pohledu. Jsou to tři (nebo čtyři?) týdny ježdění všude možně s různejma klukama. Cítím se provinile vůči sestřičce a 37, protože mi to připadá prostě blbý, je tak opouštět, když vím, že já jsem bez některé z nich doma taky většinou opuštěná. Dost mi asi vadí, že nebudu na oddílovejch schůkách, egocentricky. A trošku mi vadí to odloučení od masy.
A tady přichází pravá pointa článku, snad. Prostě z té masy možná vybočuju, ale možná se mi to jen zdá. Ne sama sebou, to vybočuju kdykoliv kdekoliv, ale prostě sociálně. Že nejsem v té mase tak pevně, jako ostatní. Bavím se s klukama, jako jsem si vždycky přála, a konečně se mi to i trošku daří. Čuchat k profesorům se mi zdá pokleslé. Chichotat se mi zdá pokleslé /*A zdá se mi to pokleslé, i když se chichotám já.*/ A tak. Jsou i klučičí pokleslé věci, ale ty mi většinou nevadí tolik. Myslím.
Jenže vybočovat z masy je špatně. Zdá se mi to riskantní. Co kdyby se někdy v mase řešilo něco důležitého a já o tom nevěděla? Masa je velká, já jsem sama. Vystupovat z masy se nemá. Je to nespolečenské. A masa má v celotřídním kolektivu důležité postavení. Co řekne masa platí a nebýt v mase znamená nemít na masu vliv. Hlavně že tolik lidí zajímá, co se píše na holčičím chatu. Nic. Nic zajímavého.
Na lyžáku jsem si pořád nebyla jistá. Jestli trávit večery a některé noci na cizím pokoji je správné. I když mě to baví. I když já chci. I když na tom drbacím čaji mě to nebaví a tam jo. Žádnou holku by od tam nikdo nevykopl, kdyby přišla. Jenže tam by to zase nebavilo žádnou z nich. Takhle to bylo fér. Asi.
Zatím mi na to nikdo přímo nic neřekl. Jenže nevím, co si o mě kdo myslí, co si říkají mezi sebou. Netuším, proč mi to tolik vadí. Netuším, proč to všechno píšu. Ale prostě… Tohle je prostě divný.
To by člověk nevěřil.
Že ve chvíli, kdy chybí z celé třídy právě tři lidi, to můžou být právě ti konkrétní tři lidi, kterým se chybět nedovoluje, a pokud teda, tak jen a pouze v sudém počtu. A bez kterejch se cítí takhle.
//Právě jsem učinila prozření. Psaním spojek na začátky vět získáte nejen osobitý styl psaného projevu, nýbrž i získáte spoustu času, který byste v opačném případě ztratili uvažováním o čárkách ve větě. A nebudete v nich dělat tak moc chyb. A na mobilu si ušetříte jedno ťuknutí a zase ztratíte jeden „znak“ esemesky za velký písmeno.
No, každopádně je to hrozně divnej pocit. Protože po lyžáku jsem říkala něco o tom, jak jsme supr celek. Což si myslím furt. Ale nějak mě ti ostatní lidi tak moc nebaví. A jsou rozskupinkovaní a já k nim nepatřím.
Nasdílela jsem si s Joe Google kalendář, abych o nás mohla říkat, že máme hluboký vztah. Leč když jsem jí vysvětlila význam události Hřbitov, tak se mi smála. Tss.
Já asi nechápu, jak jsem mohla před nějakýma třema rokama žít. I když je fakt, že ta tupá existence se zrovna dvakrát žitím nazývat nedala, ale stejně.
Celej můj život je o lidech. O docela malé množině lidí, kteří mi buď něčím vadí, nebo je mám z nějakého důvodu ráda. Případně od obojího trochu. A vlastně nic jinýho pro mě není důležitý. Vůbec. Nic.
Třeba důležitost toho, že mi vychází trojka z matiky spočívá pouze v tom, že si nejsem jistá, co si moji kamarádi myslí o hloupých lidech. Nemyslím si, že to, co se učíme k něčemu je. Ale stydím se za sebe.
A naprosto úsměvný mi připadá moment, kdy mám před sebou dvě písemky, přičemž na jedné z nich je stejný počet bodů, jako mám já od začátku roku. A skutečnost, že úplně přesně o tomhle se mi zdál sen před půl rokem, který byl tak divný a tak jsem ho nemohla unést, že jsem si podruhé v životě uvědomila, že se mi něco jen zdá.
A teď fakt. A tentokrát jsem to řešila správně. Teoreticky. Ztráta dvou bodů v jednom příkladě za přesně opačné přečtení zadání. A nemůžu se probudit. Ale přece nemůžu ani brečet. Nějak té kurzívy zneužívám. Ale bylo to trochu míň hrozný než v tom snu.
A mám pocit, že si moje odstavce celkem dost odporují.
Namyšlenej Jarošák. To je ono. Tak by to řekla řekla ta, od které bych se měla tolik co učit. Mám pocit, že tak zhruba od svých pěti let jsem se nikam neposunula. Vím, že moje já před jedenácti lety mi byla mnohem podobnější, než ta třeba před pěti.
Před jedenácti lety jsem:
Jenže mám nepěkný dojem, že tehdy jsem byla ve spoustě věcí nadprůměrná. Mám nějaký utkvělý pocit, že jsem v pěti letech byla bohem. A že kdybych si na pár hodin sedla do naší matiky, chápala bych to skoro srovnatelně, jako teď. Lidi kolem mě se učí, chápou, rostou. A já… ne moc.
A ani nemám takovou chuť růst. Odmítám učit se do matiky, když jsem to nikdy nedělala, nechci. Pořád věřím, že na to mám i tak. Ta stejná čest, která trpí, když mám blbý známky, trpí i ve chvíli, kdy bych se měla připravovat na něco, k čemu stačí použít logiku, a navíc je mi to do budoucna k ničemu.
A schopnost umět se bavit „s kýmkoliv o čemkoliv“ a tak podobně pro mě taky není asi tak moc důležitá, abych se kvůli tomu snažila o všem něco vědět.
Protože, a teď se konečně vraťme o x odstavců zpět tam, odkud jsem původně vlastně nechtěla odbočovat, mi jde jen o tu malou množinu lidí a ne o můj vlastní rozvoj. A trpím až zpětně.
//zde by mohl končit dlouhý text nazvaný jako polopoznámka, protože zdejší text se nepěkně větví. Ale nevím, jak bych ji označila.
Štve mě, že pokaždé, když mě napadne jít do béčka či céčka, zjistím, že jsou na obědě, nebo mají dvojhodinovku, nebo tak něco. Úplně mi to brání v jakékoliv socializaci a stýská se mi po nižším.
Štve mě, že se zbytkem spolužáků se dá sice žít, ale prostě to není tak zábavné.
Na zahnání osamělosti jsem si o obědové přestávce koupila kilo jahod. A kluci, co kolem mě sedí v matice je ani nejedli, protože máme málo blízký vztah na to, aby si to dovolili.
A přitom celej život toužím být součástí spíš malé uzavřenější skupinky lidí, ne jen (i když třeba ne úplně bílá) ovce ve velkým stádu. Ale koho by napadlo, že hodláte chybět všichni naráz?
A kdo by věřil tomu, že nás považuju za uzavřenou skupinku?
Teď jsem se vrátila ze Znouze, aby bylo jasno. Teda z velkýho punkovýho hospodskýho koncertu se spoustou dalších skupin a divnejch lidí.
A zrovna z té Znouze už jsme tak moc neslyšely. Ale Bermudskej kvádr taky nebyl úplně špatnej.
Mojí myšlenkou je, že bych se chtěla umět náhodně skamarazovat i s jinejma punkáčema než s těma totálně opilejma, co vám říkají, že máte hezký vlasy a ptají se, jestli je pošlete do píče. Poslala jsem, jsem šikovná.
Tak jsem zase zjistila, že to není o hudbě. A přitom vlastně je, protože s ní se mi tam najednou líbilo. Ale vlastně jsou tyhle akce všechny stejný a tihle lidi všichni stejní, na barvu oblečení a účes spíš nehledě.
Jsem teď slušně načuchlá kouřem. A štve mě, že jsem tam ztratila čokoládový kaštany objevený v kapse půl roku nenošené bundy. Podezřívám z toho toho děsivýho kluka v modré mikině. Ale zase mám jeho zapalovač, který mi hodil na hlavu když jsem se snažila chatovat z 37ina mobilu. Sice to nejsou kaštany, ale alespoň něco. Rozšiřuji svoji sbírku nepoužívaných podivně získaných zapalovačů. Tenhle je zelenej.
A teď druhý tématický celek: Chyběli mi hejtři. Takoví ti, co si o mě myslí, že jsem hrozně divná a já si nich myslím, že jsou nemožně mainstreamoví a díváme se na sebe se zvednutým obočím a je nám to jedno, protože názor toho druhého považujeme za méněcenný.
A nejlíp ty názory prezentujeme veřejně a pak se si za ně veřejně vysmíváme a hrozně to obě strany baví.
Občas se to stává. Patří to ke mě. A já si v tom libuju, protože jsem ráda dost zajímavá na to, aby mě řešila půlka školy v šatnách před tělákem, nebo tak. Myslím, že Anička Mandarinka to má víceméně podobně.
A tohle není hejtování, jen veřejné řešení mě a nás, už zase, konečně. Jó, zeptejme se jí na to všichni. Má touha po pozornosti lítá blahem v oblacích.
A asi začnu používat slovo ťuchmat. Na pochybných koncertech se dosud cizí lidi ťuchmají v kotli a působí to děsivě. Chi.
(A půlka lidí asi nepochopí, o čem je řeč, ale to je asi jedno. Je noc po koncertu, tak se mě nemusíte snažit úplně chápat)