Slyšela jsem toho dnes spoustu, ale moc jsem toho neviděla. „Říkala jsem si, že bude lepší zakrýt jí oči jinak ji nechat tak jak je, abys s ní mohla dělat, co budeš chtít,“ prohlásila ta jedna.

Na té pásce se určitě píše S OMÁČKOU, BĚŽ. Celé to údajně zní BĚŽ DÁL, ZA KAŽDOU ZATÁČKOU MŮŽEŠ POTKAT KNEDLÍK S OMÁČKOU, BEŽ DÁL, ZA NĚJAKÝM ROHEM JE TEN TVŮJ NĚKDO, KDO TĚ ZAHŘEJE, říkaly. Ale to nevím, protože tam už nevidím. Je to trochu ironie, když nemám žaludek ani nohy, celé to nějak postrádá smysl. Jak mám jít dál, čekat knedlíky a teplo, když mě stále jen někdo drží vláčí všude s sebou a bojí se mi ukázat svět?

Mám strach. Jsem tu sama se sebou, bez zraku a bez těla. Chvíli jsem měla čepici a šálu, ale už zase ne. Jediné co dokážu, je myslet. Nevím co a nevím o čem, sžírá mě to.

Ukázala mi poličku, kde mám bydlet. Jdu zkusit usnout.