Tolik bych chtěla být v pohodě, dopsat článek o Slovensku, dělat užitečný věci a tak dále…

A přece jako by se od minulého článku nic nezměnilo.

A přece náhlé emoce zastiňují všecko.

Pálí mě hodně staré rány. Pálí mě číst si tu slavnou komentářovou konverzaci z doby, kterou jsem tenkrát, nějaký čas po tom a snad pořád ještě považovala za jednu z nejlepších v mém životě. Pálí mě, kdo všechno v ní tenkrát byl a teď se tváří o tolik jinak. Chybí mi lajky a komentáře, které se smazaly s profily autorů. Je mi zle z přímo mířených urážek, které jsem tehdy měla natrénováno ignorovat. Jsem jako svoje vlastní matka a někdo mi ohrožuje moje dítě. Jen časem nejde cestovat a já se nemůžu zachránit. A je mi úplně jedno, že jsem to tenkrát zcela zřejmě zvládla sama, nebo se to možná zvládlo samo, je mi jedno, že mi to nevadilo a ještě jsem si tu pozornost užívala. Tohle se nemá dít. Nebo nemělo.

Možná se tím se mnou něco stalo.

Co se potom dělo v době, kdy jsem šťastná nebyla?

Proč mi nikdo neřekl, co dělám špatně?

A co to ve skutečnosti bylo?

Vždyť jsem dopadla dobře a tímhle si prošel každej druhej.

„Brečíš tu nad tři roky zkaženým rozlitým mlíkem.“

E. a Modrásek mě teď definitivně přesvědčili k návratu, aniž bych tušila, co přesně všechno to pro mě znamená, být sama sebou a dávat to za každou cenu najevo. (Asi díky. Překvapili jste.) Přestože teď už je to pro změnu jedno úplně všem kromě mě.

Nejsem o moc víc v centru kolektivu, než jsem bývala. Jen už se nestraní společnost mě, ale já jí.

Nejsem fanouškem společnosti.
Možná jsem si nechala ublížit.
Nebo bych si ty strupy neměla rozrejpávat.

Budu jako dřív, jen si budu měnit spod…
Ale já si přece měním spodní prádlo!
Od malička! Každej den, kurva!