Dobrá nálada má, kde ta se tu vzala?
Miluju tyhle Vánoce, tenhle týden. Čtu si o pašištách, usmívám se a chci to někam napsat. Všechno je teď tak dobře.
Dobrá nálada má, kde ta se tu vzala?
Miluju tyhle Vánoce, tenhle týden. Čtu si o pašištách, usmívám se a chci to někam napsat. Všechno je teď tak dobře.
Prý jsem INXP.
Cítím potřebu to sdělit světu.
Mám pocit, že právě to Xko mi dělá v životě bordel, kvůli němu se hádám sama se sebou. Já a moje plyšová krysa…
dneska poprvé sněžilo
a krátce předtím jsem dneska měla poprvé něco, co se dá naprosto rozhodně nazvat bezdůvodnou, smutnou a zlou depresí.
Říkám, že to jde ruku v ruce.
Možná nikdo neví, kde se vzal, ale každopádně jsem na něj narazila dostatečněkrát na to, abych se na něj těšila. Všichni pohybující se ve vodách odkazově přilehlých k blog.cz to musí znát, kdyby náhodou ne, tak zadání je následující:
Nominovala mě Vendula, jsem jí vděčná. Na dvě otázky jsem stihla po ránu odpovědět na Asku, ale když nakonec můžu i takhle, tak odpovím takhle, je to takové vznešenější.
1. Co už se pár dní chystáte udělat a ještě jste se k tomu nedostali?
Chtěla bych zkusit uklízet, protože mám dojem, že momentální nepořádek by měl být jen povrchovej. Druhá taková věc jsou moje boty, jak pseudoglády tak moje milovaný zimní červený mají zničenej zip a chci si je nechat opravit, ale nejdřív je musím umýt. Tudududum.
A pak chci tvořit, jen tak si kreslit, možná i psát, blog zvládám ještě jakž takž pravidelně, ale dřív jsem psávala všude možně po papírech i souborech v počítači, jen tak, abych něco psala, a teď na to nemám čas.
Dál se mi nelíbí, že na té doméně mám jenom blog. Chce to nějak zaplnit, ale kdo ví jak.
No a potom možná nějaký nadstandartní školní věci, konečně se podívat na zadání matematické olympiády a tak.
2. Na základě čeho a jak dlouho si vytváříte své názory? Vydrží vám dlouho, nebo je často měníte?
Snažím se moc nepřebírat ty cizí, sice to stejně dělám, ale na spoustu věcí se prostě zoufale snažím nemít názor, abych ho nikomu nesebrala. A když seberu, tak hrozí, že mi další den řekne zase někdo jiný něco jiného a já to změním.
Ale takové ty moje pevné názory, co mě dělají možná divným člověkem si vytvářím na základě dlouhých logických úvah. A jen tak se jich nepustím.
3. Jak staří si připadáte? Jak se cítíte mezi svými vrstevníky?
Mezi většinou svých vrstevníků se cítím spíš mizerně. A prostě nevím, proč se mi vesměs líp mluví s lidma, od kterých mám tak tři roky odstup, oběma směry.
Nevím, jak stará vlastně jsem. Jsem o rok starší, než moji spolužáci, občas mám pocit, že se to trochu nějak projevuje, ale většinou ne. A potom zastávám teorii, že když máte sourozence, se kterým jste si hodně blízko, tak se oba blížíte průměru vašich věků, prostě se stáhnete k sobě. Takže jsem možná spíš mladší.
4. Jak reagujete v nepříjemných situacích?
Nepříjemných situací je spousta druhů. Pokud se jedná o nepříjemnou situaci, která se mě přímo netýká a beru ji jako PNJ, tak ji většinou prostě ignoruju, zvlášť pokud mám dojem, že si za to můžou ti ostatní sami, tak ať si to sami taky slíznou, já se tím budu snažit nezabývat a tedy netrápit.
Potom mám situace vybuchovací, většinou způsobené mojí vlastní vnitřní nevyrovnaností (nebo dlouhým tlakem někoho jiného, typicky oddílové děti) v kombinaci s nějakou nepříjemnou malicherností. Každopádně začnu řvát, všem řeknu, co si o nich myslím a pošlu je do háje. Následně se omlouvám.
A nejnepříjemnějšími jsou situace zhrucovací, všechny vážnější případy, kdy nastane něco, o čem si myslím, že je to nepříjemné mojí vinou a zhroutím se z toho, na různě dlouhou dobu. Odplížím se někam do koutku a tam tiše brečím, dokud to neodezní.
No, snad jsem odpověděla, na co jsem měla.
5. Co byste si nepřáli, aby vám někdo někdy řekl?
Že jsem zlá nebo hloupá. A přitom bych věděla, že mě doopravdy zná a myslí to upřímně.
6. Existuje pro vás nějaká hranice, kterou nic a nikdo nesmí překročit, nebo něco, co musí být vždy zachováno?
Nic mě nenapadá, snad neexistuje. Kdybych programovala svět, nejspíš by byl mnohem jednoduší, byla by tu spousta hranic, které by nikdo nepřekračoval, všichni lidi by mi byli dost podobní. Jenže tak to není. A já bych ani nechtěla, aby to tak bylo, protože by to byla sakra nuda. Občas mě naštve, jak se ostatní lidi a příroda a city a všechno, na co si vzpomenu chovají, ale zároveň by bylo špatně, kdyby se tak nechovali. Mohla bych napsat, že se nesmí překračovat hranice bytí takoví, jací jste, ale někdo prostě asi má tu hranici překračovat.
Takže ne, neexistuje.
7. Na co chcete, aby se vás někdo zeptal? Co byste mu odpověděli?
No tak mohl by mě třeba někdo pozvat na nějakou krutopřísnou akci někdy když mám čas, zeptat se mě jestli přijdu a já bych mu odpověděla, že jo. A z otázek, které by mohly padnout v tomto řetězáku cokoliv, na co se dá dlouze odpovídat horou egoistických keců, které nikoho nezajímají.
8. Z čeho jste schopní mít depresi?
Často jsou to drobnosti. Hlavně, když něco plánuju a pak to nevyjde, a nemusí to být zrovna akce století, stačí, když nemám čas něco dodělat do ideální podoby, jsem někde s někým jiným, než jsem původně myslela a tak. Pak taky, když mě někdo nechápe, když si někdo, na kom mi záleží myslí něco špatného, ať už to je, nebo není pravda. Když mám pocit, že nikoho nezajímám a nikomu na mě nezáleží. A dost často prostě jen tak, třeba protože je hnusný počasí.
9. Co vás dokáže přimět se bezděčně a upřímně usmát?
Když mi někdo něco hezkýho řekne, něco hezkýho zažiju. Když je hezká atmosféra. Když hraje písnička, která se mi dobře hodí k náladě. A taky, když si uvědomím, že se usmívám a usmívám se té skutečnosti, to je můj oblíbený stav.
10. Na jakou otázku byste chtěli znát odpověď? (Jakoukoli, komukoli položenou i nikomu nepoložitelnou.)
Dokázala bych být dlouhodobě šťastná a bavilo by mě to vůbec?
Říkala jsem si, že bych měla nominovat někoho, kdo ještě nominován nebyl. Jenže to je trochu problém, takovejch lidí moc neznám. Ono je totiž dost podivný, že má každej nominovat pět dalších, ta čísla se pak moc rychle zvětšují, je to divný. I tak částečně splním zadání, nominuju, ale možná to stejně utnu, uvidíme.
Nominuju totiž:
A je mi naprosto ukradený, že poslední čtyři jmenovaní žádný aktivní blog nemají, já si myslím, že by měli, takže pokud mi chtějí udělat radost, tak nechť si ho urychleně založí/obnoví a zapojí se :-)
Ale jsem si stejně jistá, že všichni z nich pokračovat rozhodně nebudou, takže kdyby se chtěl zapojit kdokoliv další, zejména z těch pod nadpisem oblíbenci, budu jen a jen ráda, když moje otázky přidá k těm z předchozích nominací, zajímají mě i vaše odpovědi, tohle je takový experiment.
Vlastně nevím, komu to píšu. Přečtou si to tady moji rodiče a nikam mě nepustí, přečtou si to tady moji nezkažení kamarádi a ztratí o mě možná veškeré iluze, přečtou si to tady moji mladší kamarádi, pro které bych měla a chtěla být vzorem, přečtou si to tady ti, se kterýma občas zajdu do hospody a budu se na mě příště divně dívat. Ale co už. Přečtěte, okomentujte, jestli chcete, ale zapomeňte.
Ono to bylo vlastně jasný odjakživa, že mi něco hrozí. Byla jsem takový to dítě, co ve dvou letech vylizovalo pivní flašky a od předškolního věku chtělo do všeho alespoň namočit jazyk. A ne proto, že by se to nemělo, prostě proto, že mi to chutnalo. A co si pamatuju, těšila jsem se vždycky na to, až mi bude osmnáct, kvůli tomu, jen kvůli tomu. Před nějakým rokem a půl jsem poprvé zjistila, že by mi to pivo načepovali už teď, kdybych chtěla. A o dost měsíců později jsem si ho i dala, na tom by ale ještě nebylo nic špatnýho.
Stála jsem si za tím, že když něco piju, tak jen a jen proto, že mi to chutná. Prostě mi nechutnají olivy a masový knedlíčky v polívkách a chutná mi kedluben a alkohol, to je fér. Chuť byla jednoznačné plus a opilost jednoznačné minus. Odsuzovala jsem většinu tvrdýho, protože tam si žádnou chuť neužijete, ale opilí budete až až.
Nevím jak jiní lidi, ale já si divnejch stavů svojí mysli užiju dost i jen tak sama od sebe, na to nepotřebuju žádný zlepšováky. Koneckonců, málokterý z mých stavů jsou si tak podobný jako opilost a nevyspalost.
Nejsem ráda opilá, protože to považuju tak nějak pod moji úroveň a děsí mě to. A prostě vám vyloženě opilá připadat nikdy jen tak nebudu, možná trošku míň mlčenlivá, možná, ale nic víc. I když mi třeba může být dost blbě. A to taky není stav, do kterýho bych se chtěla dostávat.
Jenže teď asi nadešel nějakej zlom. Došlo mi, že kromě té chuti, kterou si jako důvod schvaluju, už přišel i nátlak okolí a zvědavost, ruku v ruce. Kdyby mě nikdo nezval, neměla bych odvahu něco jen tak zkoumat. Kdybych nebyla zvědavá, tak bych dokázala odmítnout. Ale je to obojí najednou.
A já pak najednou ztrácím svůj jakž takž inteligentní pohled na věc, ztrácím strach zkoušet víc a víc. A nestačí mi to zkusit jednou. Když neumřu z n, tak musím zkusit, jestli neumřu ani z n+1 (Cha, matematická indukce, první krok by šel, indukční už těžko, prostě nedokážu, že ať toho vypiju kolik chci, tak neumřu, což je smutné, protože pak bych to zkoušet už nemusela)
Jenže pak z toho vychází situace jako včerejšek, kdy jsem se necítila až zas tak moc opilá, ani večer, ani pak ráno, ale v matice a fyzice mi najednou došlo, že jsem blbá, prostě úplně blbá, že mi jakýkoliv vyjádření neznámé ze vzorce v písemce trvá snad několik minut a chápat, co je na tabuli je nad moje síly. A řeknu vám, že mě to vyděsilo. A teď jsem se zase vrátila do normálu, ale příště to nebude lepší, příště to bude horší, protože n+1.
Ale já si nechci způsobit, aby mi někdo bránil, aby mě někdo hlídal. Možná trochu aby mě nikdo nepodporoval, ale to taky nevím úplně jistě. Ale říkám jen, že je mi šestnáct, že vážím pětačtyřicet kilo, že chodím ve všední dny do školy, kde mi záleží právě na těch předmětech, kde se musí přemýšlet, a asi nemám rozum. Tak je to.
Už dlouho jsem nezažila nic, co by se dalo nazvat pozitivním stavem. Divným pozitivním stavem. A formulovat líp to nejde.
Klepat se.
nebo dělat nějakou podobnou činnost…
Ne, že bych se k tomu dokopala a dostala nějak zvlášť často. Ne, že bych věděla, co chci tvořit. A už vůbec ne, že bych to nějak zvlášť uměla.
Ale vím, že mě to baví. Že to chci dělat. Že se v tom chci zlepšovat. A tak.
Jenže mi to víc než cokoliv jinýho připomíná situaci, když jsem tak ve druhé třídě chtěla hrát fotbal.
To máte tak. Osmiletý holčičky fotbal prostě nehrajou. Ve družině osmiletí chlapečci hrajou fotbal a osmiletý holčičky si hrajou ve křoví na domečky. A tak to bylo, je a prostě bude.
Já jsem s nima hrát chtěla. Oni mě mezi sebou občas trpěli, ale fakt jenom občas. Když jich bylo málo nebo tak, ale třeba přímo v hodině tělocviku to bylo fakt nemyslitelný.
A já jsem nevěděla proč. Nebyla jsem žádná rozená fotbalistka, ale snažila jsem se. Jednou mi jeden páťák řekl, že umím dobře obehrávat. A to bylo prostě něco.
Jenže postupem času byli oni lepší a lepší, tím jak hráli, tím jak pořád trénovali. A já jsem hrát nemohla a neměla. Od doby, co mám dělenej tělocvik už skoro vůbec. A ze sportu, který jsem předtím měla ráda se stal jeden z těch mnoha, které mě nebaví, protože mi nejdou. Jediní, s kým mě to baví jsou pořád ti osmiletí kluci v oddíle…
Napadlo mě to, když jsme si včera s Balastem vzájemně nasdíleli google kalendáře. Když jsem viděla, kdy proč na sebe nemáme čas, co vlastně máme za kroužky. Že já chodím do výtvarky a do sboru a on do programování. A že je to vlastně divný, proč to tak je a jestli chci, aby to tak bylo.
Já mám dojem, že ani kdybych se třeba nějakým způsobem rozhodla, který jazyk mě zajímá, stejně bych (doslova?) neměla koule na to, abych do těch Lužánek nakráčela a začala tam chodit, protože prostě už teď mám dojem, že mi něco uniklo, že už jsou všichni lepší a já bych to nezvládala, že bych se ztrapnila. A že se ode mě ani nečeká, že bych měla chtít.
A teď se můžu vrátit zpátky do té druhé třídy, kde jsem vlastně do informatickýho kroužku málem chodila. Používání počítačů pro první stupeň. A pak jsem se znechuceně vrátila po první schůzce domů s tím, že tam chodit nebudu, protože už všechno umím.
Tam jsem byla ještě v pohodě.
Jestli se teď nezačnu snažit, bude se ten skluz jenom zvětšovat.
Nevím, nevím co se sebou.
Snad jediné, co mě uklidňuje je, že programátoři i fotbalisti jsou mnohdy zářnými příklady namyšlenosti, já nejsem blbá, jen nevzdělaná, třeba nic není jak se zdá a já mám ještě šanci.
Protože prostě chci jednou taky být namyšleným informatikem.
Tahle kresbička vznikla někdy v půlce prázdnin, když mi došlo, že jsme vlastně nikdy nezjistili, kdo byl Velbloud. Když jsem byla na nižším, ani jsem se nepodívala, jestli byla naše sociální zeď přes prázdniny přetřena, nebo ne.
Mrzí mě, že ke konci už byla moc velká na to, aby se dala vyfotit, aby i neznalí pochopili, o co se jedná. Ale bylo to prkno na zdi v učebně biologie, kam jsem jednoho depkoidního dopoledne napsala kus textu Vše je jak má být. K tomuto „příspěvku na zdi“ začaly posléze přibývat lajky a další příspěvky a komentáře, básničky a tak dále. Hlavními přispěvateli byli uživatelé Zebra, Velbloud a _, dále pak pár dementů s gelovkami, kteří nechápali, že po zdech se píše tužkou, aby to šlo vygumovat a funkce byla pouze umělecká a sbližovací, nikoliv ničitelská.
Na vyšším je popsaných míst a lavic sice spousta, ale tím zase ztrácí svoji jedinečnost.
Tak alespoň vzpomínka