Alba, respektive samostatné písničky nebo celí interpreti, do kterých se zamilujete na úplně první poslech jsou většinou docela fajn. Docela. Jenže často to dopadne tak, že chvíli máte pocit, že jste právě našli naprostou dokonalost, do statistik si přidáte několik desítek poslechů a olajkujete na všech sociálních sítích každou zmínku o oné záležitost. A pak vám začnou najednou lézt krkem. Buď nechápete, co se vám na tom tolik líbilo, nebo se vám to sice zdá pořád dobré, ale když už to znáte nazpaměť, nemá úplně smysl to poslouchat. Napadají mě samozřejmě mnohé výjimky. Ale taky spousta věcí, které jsem někdy považovala za naprosto nejlepší ze všeho a teď je najednou vůbec nepotřebuju. Přestože vydržely na špičce nekolik měsíců.
Mnohem vyšší záruku kvality mají alba, u kterých překonáte prvních devět poslechů zklamání, napíšete docela kritickou recenzi, ale než ji stihnete zveřejnit, pustíte si to album podesáté a zjistíte, že se vám docela líbí. A pak pojedenácté a rozbrečíte se v šalině.

Čekala jsem na něj. Těšila jsem se na něj tak dlouho, tak moc, víc než na všechno ostatní. Přišlo.
Je hodně jiné. Strašně moc. Změny na Ocelovým městu jsem respektovala a hrozně jsem si to album oblíbila. Ne, že bych si myslela, že je to zlepšení, ale je to prostě změna. Nikdo nemá zamrzat. Nicméně tady už se mi to zdálo vyhnané do extrému. Jak v obsahu textů, tak v hudbě, přestává to s prvními alby mít cokoliv společného. Alespoň se mi to tak zdálo.

A pak najednou, týden po vydání, jsem si ho pustila na koloběžku. A to je ta správná činnost na poslouchání. Protože nemusíte a nemůžete dělat nic jiného intelektuálně náročného, ale zároveň se nesnažíte úplně křečovitě posoudit každý tón. Jen se odrážíte do rytmu. A najednou jsem chápala i ty texty, se kterými jsem předtím měla problém, najednou jsem v tom zvládla z toho brát to, co tam mám najít.

První písnička, kterou jsem zvládla mít ráda už na ten první neživej poslech byli poslední cestující. Textově připomínají to staré a pochopitelné. A pak docela i Ptáče, z podobných důvodů. Mám dojem, že na spoustu z těch nových jsem prostě mladá. Daly mi docela dost práce. A kdo ví, jestli za nějakou dobu nezjistím, že jsem je vlastně nepochopila. Nebo jsem je pochopila, ale až za pár let je dokážu přirovnat k něčemu co znám a pořádně je ocenit. Ale asi jsou dobré. Po vyslechnutí prvních (asi?) tří písniček na loňském koncertě jsem konstatovala, že se mi Radůza zdá šťastnější. Teď bych to možná změnila na smířenější. Dospělejší. Slovo, kterým bych to album charakterizovala, je plynutí. To jsem rozhodla vlastně myslím už před tím, než se mi začalo tak moc líbit. A stojím za tím. Když ho chcete správně slyšet, musíte s ním plynout.

Asi bych měla zmínit i včerejší koncert. V rámci počítací rozjetosti na začátku jsem došla k tomu, že jako čtvrtý řadí Radůzu na druhé místo v mém žebříčku nejvíckrát naštívených interpretů, což je fajn. Docela mě potěšil tím, že jsem viděla, že vážně staré i nové písně vychází ze stejného člověka. A vlastně mě dostalo i to, že byla nachlazená a přesto zpívala, tak jak zpívala. Snad i líp, než kdy jindy, ještě hlouběji a barvitěji. A nebo se mi to jen zdálo. A setlist byl taky super, i když bych ho tentokrát asi zpětně nevyjmenovala. Moje oblíbené písničky se jí podařilo dát na začátek a tím si mě získat hrozně brzo. A těžko říct, jestli stav, ve kterém jsem tam tentokrát (nebo už zase) byla, byl způsoben jen tou hudbou, nebo i něčím dalším, ale bylo už to celkem děsivé. Že se mnou dokáže něco takovýho dělat jeden člověk a pár tónů. A možná i s celým zbytkem sálu. Klepala jsem se myslím celkem slušně. Jen mi připadá docela zajímavé, že ke konci jsem se hrozně těšila na přídavky, protože jsem věděla, že budou sólový a harmonikový. Jo, asi mi to přece jenom chybí. A asi si myslím, že Radůza s kapelou není navždycky, že změny přijdou někdy znovu. Jsem zvědavá. Už teď.

Nevím, jak je to celé pochopitelné. Jenže jsem stihla zjistit, že tohle není o žádné hudební analýze ale prostě o emocích.
Když bych měla být hrozný kritik, tak vím, že se mi nelíbí jak jsou nazpívána slova „synů a dcer“ v Tulákovi po hvězdách, některé části dvojhlasu s Anetou v Babylónské věži a formulace „Žádný ze všech svatých není online“ v Duhovém drakovi.
A myslím si, že Tenkrát v ráji je jedna z nejpovedenějších závěréčejch písní, jaký jsem vůbec kdy kde slyšela.