Divadlo s J. V.

Tak takhle to vypadá?

Všechno a přitom nic?

Zrychlený dech a tep a brnění v mozku?

Okouzlení?

Dobrá divadelní hra?

Žádný moc příběh, žádné jednoznačné slovy vyjádřitelné myšlenky, jen umění?

Jen cítit.

Jen chápat.

Nebo si to myslet.

Chvílemi se v tom ztrácet, ale hledat vidět pořád něco.

Herce a scénu a hudební motiv z nějaké písničky od mojí oblíbené portugalské skupiny.

Chuť tvořit. Tak moc tvořit a nevědět co a jak. Třeba pak ještě.

Chuť ječet a brečet bez důvodu.

Kousat si prsty.

Jen cítit a nevědět proč.

F.

Cítit se jako blázen.

Být.

Vážně toho jediného stavu dosáhnout tolika cestami?

Jo, tohle taky poslouchám.

Druhý návod k použití, tentokrát decidofóbní, který návodem moc není

Nevím už. Nevím sama.

Chtěla jsem si nějaký návod najít na internetu. Pod heslem decidofobie je na druhém místě za Wikipedií můj blog. Ach jo.

Nejsem normální.

Asi je nejlepší vám nejdřív zkusit vysvětlit, co to celé je. Je to fobie. Úplně normální fobie.

Umíte si představit, že se bojíte hadů?
Tak si představte, že se jich bojíte a že vám někdo hodí hada do postele.
Budete na něj naštvaní. Budete na něj hodně naštvaní. Budete na něj naštvaní, i když nevíte, proč to udělal. Budete na něj naštvaní, i když ho máte jinak rádi. Budete na něj naštvaní, i když vám ho tam vlastně nehodil, jen mu utekl z tetrárka. Budete na něj naštvaní, i když vlastně vůbec nevíte, jestli s tím hadem má něco společného, jen šel kolem. Protože přítomnost hada ve vaší posteli je natolik znepokojivá, že nejste schopni to nějak racionálně zhodnotit. A tak ječíte, brečíte, utíkáte.

Umíte si představit, že se bojíte rozhodování a rozhodnutí?
Je to úplně stejný.
Věřte.

Ale víc nevím.

Zjistila jsem, že nemám až takový problém s pozitivními rozhodnutími z omezených možností. S rozhodnutími jako: „Chci tu věc v červené, nebo v modré barvě?“ ‒ je to jedno, stejně ji budu mít. „Půjdu radši na koncert, nebo do hospody?“ ‒ obojí si užiju. „Jaký chci pivo?“ ‒ bude to pivo.
Prostě to vždycky dopadne dobře.

Mnohem horší jsou negativní rozhodnutí: „Půjdu na cvičení z fyziky a budu se tam nudit, nebo tam nepůjdu a budu z toho mít výčitky?“ „Budu s A a naštvu tím B, nebo s B a naštvu A?“
Prostě to vždycky bude hůř, než to bylo předtím.
V těchhle situacích většinou nastává můj problém. Panikařím. Snažím se na někoho přenést zodpovědnost. Odkládám.

Had v posteli: „ÁÁÁ!“; „Odneste to někdo pryč!“; „Prostě se do té postele nevrátím, no, budu spát na pohovce.“
Rozhodování: Brečím v rozjezdu.; „Co si myslíš, že bych měla dělat?“; Místo do fyziky nebo domů si jdu přečíst výsledky olympiády, trávím čas s osobou C.

A nejhorší je to, že v těchto případech to nekončí definitivním rozhodnutím. Mnohdy se přes něco, co mi v nějakém ohledu ublížilo nedokážu přenést a dokola a dokola zvažuji ostatní varianty. Někdy ztropím rozhodovací scénu až teď, i když vím, že už není cesty zpět. Někdy brečím do polštáře ještě nějakou dobu /*roky?*/.

A přitom jsou ty dva typy rozhodnutí tak podobné. Přitom by stačilo je jen překlopit na ta snesitelná: „Odbydu si fyziku dneska a půjdu k babičce příští týden, nebo naopak?“ „Budu šťastná s A, nebo s B?“

Jenže ten stav před tím vším je zpravidla prostě příjemnější, než libovolná z možností. V každé je něco dobrého a něco špatného, každou přijímám kus zla a ztrácím kus dobra v té, kterou si nevyberu. Líbí se mi mít na dosah to všechno, nepřijít zatím o žádnou variantu, nic neodepsat. Ani o tom odepisování nepřemýšlet, celé rozhodnutí ignorovat. Jen je to s postupem času jistá cesta do pekel, zazvoní na hodinu a A i B to se mnou už přestane bavit.

Další typ rozhodování je bez nabízených možností, ale tam jde dost o kreativitu a sebevědomí, a celé je to někde jinde, třeba v dalším manuálu.

 

Jsem na sebe už fakt naštvaná. Dělám kvůli tomu všemu hrozný věci, jsem zlá a nepříjemná. A nevím, co se sebou dělat. Snad jen se snažit brát všechno z toho pozitivního pohledu.

Házet ta rozhodnutí na mě, nebo mě od nich chránit? Brát tu decidofobii jako hotovou věc a nevrčet za to na mě, nebo se s tím snažit za každou cenu něco udělat? Nevím. Nevím sama.

Jen se to všechno zase cyklí, zuřím, že se chovám, jak se chovám, a pak jsem možná ještě nesnesitelnější, rozčiluju lidi, kteří mě štvou tím, že jsou rozčilení.

Kdyby nešlo o takový blbosti.

Jsem nemožná. Jsem rozbitá. Jsem dítě.

Čím si já zasloužím být šťastná?
Jsem šťastná?

Dějepisný známkový poker

Dnes se mi podařilo nádherně dokázat, že si z dějepisu zasloužím právě za tři, když jsem chybějící dvojkou završila svoji známkovou postupku.

A tak jsem vynalezla /*já totiž v poslední době moc ráda vynalézám, spoluvynalézám a jsem u vynálezů věcí, jako jsou divné literární žánry, uslintané programovací jazyky a aparatury na měření praktických úloh olympiád, které v žádném případě nemám v úmyslu řešit*/ hru.

Hra se jmenuje dějepisný známkový poker.

Pokud máte naši milou dějepisářku, ve schopnosti učit se jste na tom víceméně podobně jako já a pokud nechcete propadnout, před každým testem málem vypustíte duši, když se marně snažíte si to nějak zapamtovat. To děláte, abyste se dostali do fáze random, tedy do takové, kdy něco víte, takže to není jistá pětka jako do té chvíle, ale rozhodně nevíte všechno, protože váš mozek zkrátka není schopen pojmout všechno. A pak záleží na tom, kolik z pěti absurdních otázek se trefí do které množiny požadovaných znalostí.
Zkrátka se jedná o téměř náhodný proces.

Dějepisný známkový poker je vlastně obyčejný poker na jedno kolo. Pořadí kombinací známek jsem určila jako:

  1. 5 stejných známek
  2. postupka
  3. 4+1
  4. 3+2
  5. 3+1+1
  6. 2+2+1
  7. 2+1+1+1

S tím, že lepší známky jsou brány jako vyšší hodnota.

Každý hraje se svými známkami z dějepisu.

Do turnaje nesmí vstoupit nikdo, kdo měl v posledních třech pololetích na vysvědčení 1, jeho známky totiž očividně nejsou vůbec generovány náhodně, prostě je má v rukávu a taková čtyřka mu nejspíš jen tak nedojde.

Dalšími pravidly si nejsem tak úplně jistá. Asi se mi líbí varianta, že se hraje na jedno pololetí a přihazovat se smí každý měsíc. Pokud má člověk více než pět známek vybere si z nich pět, které použije (čímž by se mohl zvednout zájem o dobrovolné zkoušení, možná). Jen nevím, co dělat, kdyby některý z hráčů měl na konci pololetí jen čtyři nebo méně.

A potom potřebuju vymyslet nějakou zajímavou komoditu, o kterou se bude hrát.

Ale jinak jsem se svojí myšlenkou plně spokojena.

Jsem matematik

  • Když mám matematické tabulky pod postelí.
  • Když si ťukám do kalkulačky během čekání na tramvaj a lidi na mě civí
  • Když nedokážu usnout, dokud nedokážu HG nerovnost. (A přitom nejspíš už nedokážu HG nerovnost, dokud se nevyspím)

Jak konzumuju umění

Hrozně mne štve, že nepíšu. Občas mě napadají témata, ale nemám čas… A občas, vlastně třeba teď čas mám, ale ta témata jsou moc tématy na to, abych na ně měla chuť. Moc cíleného přemýšlení, řekněme. Chci plácat.

Dneska jsem dostala hrozně hudební náladu. Stáhla jsem si pěknou hromádku alb, poslechla si několik půjčených i vlastních cédéček, kousek ze Štěpánova playlisteru, písničky v různých článcích, svoje oblíbené začínající kapely na Bandzone (Vážně nescrobluje? S tím by se mělo něco dělat.)… A tak vůbec, bylo toho fakt hodně. Trochu mi třeští hlava, ale hrozně se mi nechce to vypínat a jít spát. Závislost. Jo.

Nechápu, jak všichni poslouchají hudbu jinak než já. Rozumějte, já ji poslouchám normálně, tak, jak je mi to příjemné, tak jak si myslím, že se to má dělat. Já poslouchám hudbu tak, že:

  1. Najdu interpreta ‒ na koncertě, někdo mi ho doporučí, někde na něj narazím na internetu, mám nutkavou potřebu slyšet skupinu žánru x zpívající jazykem y a tak.
  2. Pustím si od něj několik písniček na youtube.
  3. Stáhnu si první album, které od něj potkám.
  4. Pokud se mi líbí, postupně si stáhnu další alba, jejich počet je přímo úměrný tomu, jak moc se zamiluju a zvrchu omezen počtem dosud nahraných. A taky ho v téhle fázi nejspíš lajknu na facebooku.
  5. Všechna alba se dostávjí do mojí hudební knihovny, ze které zřídkakdy něco smažu a mají jistotu, že budou při náhodném přehrávání ještě někdy puštěna.
  6. Pokud se mi interpret stále líbí, pokusím se mu dostat na nějaký koncert.
  7. Pokud se mi stále líbí, sleduju, jestli nevydal nové album. Když jo, tak si ho stáhnu. A pokud se mi líbí fakt hodně, nebo se mi zdá, že je nezaslouženě chudým interpretem, tak si ho koupím.
  8. Alba z rozrůstající se hudební knihovny znám a pouštím si je dle nálady. Nebo náhodně. Ale po albech. Z knížky si taky většinou čtete víc než jen stránku, nečtete ji pozpátku a tak vůbec.

To je to. Je mi hrozně líto budoucnosti hudebních alb. V divných hudebních stylech, které neposlouchám, mám pocit, že už se na ně přestává hrát. A pořád se diskutuje, jestli mají smysl, při dnešní absenci albovitých hudebních nosičů. Navíc je v naší generaci vážně skoro nikdo neposlouchá, jak se tak dívám kolem sebe. Kromě mě. A přitom toho v sobě můžou nést tolik navíc, oproti písničkám samotným.

Fakt mě baví koncepční alba, která mají myšlenku, kterou v jednotlivých písničkách celou nenajdete.
Fakt mě baví alba, která mají začátek a konec.
Fakt mě baví dvojice písniček, které za sebe pasují takovým způsobem, že vyzní mnohem líp. Veselé a smutné, rychlé a pomalé, všechno se musí tak nějak správně střídat. Tak, jak to umí nejlíp ze všech ti, kdo ty písničky sami napsali, případně možná i někdo jiný, když si na vytváření playlistu záležet (ale z vlastní zkušenosti se mi to zdá jako hrozně těžká věc, protože když jsem se někdy snažila skládat playlisty nějak atmosférou souvisejících písniček, byly se všechny příliš podobné, aby to mohlo znít dohromady dobře a každá sama dostatečně vystoupit), ale určitě ne skript streamovátka.
Fakt mě baví u interpretů, které znám dobře, zařazovat ta alba do kontextu jejich tvorby a vidět jejich vývoj.

A proč si všechno stahuju? Předně proto, že nejsem ani zdaleka pořád online, nebo hlavně online dost na to, abych mohla poslouchat z internetu. A fakt nemůžu udělat jen nějaký „výběr na cesty“, v době, kdy jsem byla mým jediným přenosným přehrávacím zařízením čtečka knih jsem se o to snažila. Moc místa tam není (a měla mizerný ovládání hlasitosti), ale asi dvacet oblíbených alb jsem tam vybrala. To je alespoň 200 písniček. A bylo to hrozně málo. Ať jsem jakkoliv decidofobní, často se mi stává, že jsem si jistá, co si chci pustit. A pak to musí být přesně to.

To jsem vám chtěla říct.

A taky, že bych potřebovala víc přátel na Last.fm. A že mě dost těší mít s nejlepšíma kamarádama SUPER překryv. A že by mě zajímalo, jakej vzoreček na to ta stránka má. A že by to měla nějak ještě víc zpřesnit, abych měla jasno v tom, kdo je můj úplně nejlepší kamarád, muhehe.

Ještě dodám, že jsem celkově děsně kulturní. Chtěla bych víc než jedno předplatné do kina, chtěla bych vidět úplně všechno, co dávají v Artu (i když bych na to asi neměla peníze). S puštěním filmu a rozečtením knížky mám furt problém, ale alespoň už nemám podle mě takovej problém si vybrat, co chci číst/vidět, protože je mi to víc jedno. Dokážu číst knížku jen proto, že se mi lehko čte, nebo někde jen tak ležela, koukat se na film kvůli tomu, kde se odehrává, v jakém je jazyce nebo jaký má soundtrack. Baví mě prostě jen tak konzumovat umění. To já dělám.

Hlava

Slyšela jsem toho dnes spoustu, ale moc jsem toho neviděla. „Říkala jsem si, že bude lepší zakrýt jí oči jinak ji nechat tak jak je, abys s ní mohla dělat, co budeš chtít,“ prohlásila ta jedna.

Na té pásce se určitě píše S OMÁČKOU, BĚŽ. Celé to údajně zní BĚŽ DÁL, ZA KAŽDOU ZATÁČKOU MŮŽEŠ POTKAT KNEDLÍK S OMÁČKOU, BEŽ DÁL, ZA NĚJAKÝM ROHEM JE TEN TVŮJ NĚKDO, KDO TĚ ZAHŘEJE, říkaly. Ale to nevím, protože tam už nevidím. Je to trochu ironie, když nemám žaludek ani nohy, celé to nějak postrádá smysl. Jak mám jít dál, čekat knedlíky a teplo, když mě stále jen někdo drží vláčí všude s sebou a bojí se mi ukázat svět?

Mám strach. Jsem tu sama se sebou, bez zraku a bez těla. Chvíli jsem měla čepici a šálu, ale už zase ne. Jediné co dokážu, je myslet. Nevím co a nevím o čem, sžírá mě to.

Ukázala mi poličku, kde mám bydlet. Jdu zkusit usnout.
hlavy

A ještě tady se pochlubím

Všem kdo se se mnou nepřátelí na sociální síti.

Tohle já mám, chlub, chlub, heč, peč.

Konečně na mě vážně dolehlo, že jsou V/vánoce (a lidi si dávají dárky).

Tohle je #umění, seznamete se.

zaostrenonasusak

//a vlepím na veřejný místo zase svůj egocentrickej ksicht a všem se vám přiznám, že ráda dělám selfíčka, ideálně zaostřená na sušák prádla v pozadí.

Ale stejně.

Díky.

Návod k použití, možná

Jsem nasraná. Na život.

Anežka zvládla znatelné množství divných stavů vyjádřit slovy. Díky.

Už nejsem takováhle ani zdaleka pořád. Ani často. Zkrátka někdy. Něco se přepne. Je to tak. Jinak.

A vlastně tahle blízkost Anežčině a Václavově definici deprese je docela výjimečná. Smutek, vztek, život, nesmysl.

Můžu to házet na datum, počasí, rýmičky, alkohol. Lidi. Samo na sebe. A nikdy nebudu vědět, kdo je pravým viníkem.

Je to od začátku školního roku podruhé. To je dobré skóre. Naposledy to bylo dlouhé, temné a nijaké. Tvrdila jsem, že brečím několik dní v kuse a vlastně to byla pravda, i když to nebylo vidět. Pak jsem se nehorázným způsobem zhroutila z toho, že se v tom stavu nedokážu učit dějepis, následně z toho, že ty stavy vůbec mám, z toho, že nevím, jak by někdo jako já mohl vychovávat děti, a co když to ty děti zdědí a vůbec. Kdyby nic, tohle už děsivý prostě je. Takhle to mám, když se to má něčím popsat.

A teď zase. Vím, že se mi to spustilo o víkendu, silněji v noci na dnešek, takže alkohol klidně můžu ze seznamu viníků odstranit. Že jsem si říkala, jaké o asi je, být někým jiným, že se mi v polospánku zdálo o tom, jak někým jiným budu, oholím si nohy, obarvím si vlasy, obleču se jako normální člověk a odejdu někam pryč, kdyby to náhodou třeba bylo lepší. Že mi bylo ráno špatně hlavně fyzicky, že jsem byla vzteklá, smutná a prudce reaktivní, čím dál víc. A skončilo to tím, že jsem se rozbrečela na prodloužené, kde se nedalo ani přeřvat tu příšernou hudbu a říct, co mi je, že jsem po několika hodinách od té chvíle znovu brečela cestou domů a že jsem v tom stavu pořád.

Je zvláštní. Kromě svých náhlých záchvatů je hlavně táhlý. Dá se v něm smát, to je náhlá emoce, která přebíjí cokoliv. Dá se v něm opít. Dá se mít zvláštní hořkou radost. Ale nedá se v něm bavit, to už je příliš táhlý prožitek. Život se zdá jako tak nesnesitelná nuda, stejně jako cokoliv co kdokoliv říká. Nebaví mě vůbec nic, nic za nic nestojí a já nechápu, proč všechno není nějak úplně jinak. Nejlíp ze všeho se dá cítit osaměle a mizerně.

Musí být hrozně děsivé tyhle moje části poznávat naživo, já je většinou dokážu ukrýt, jen před malým množstvím lidí v nich utíkat prostě nechci.

Ten návod: Nesmíte mě v tuhle chvíli vyvádět z míry, nesmíte si ze mě dělat srandu, a už vůbec nějaké výtky myslet vážně. Protože to neustojím. Nebo to klidně dělejte. Až mě budete chtít zlikvidovat. A nebojte se mě. Mějte mě rádi i tak. Prosím.

Já moc dobře vím, že všechno je ve skutečnosti fajn. Že můj život je naprosto dokonalý, tak jako jsem to řekla dneska svojí lásce z prvního stupně, protože je to pravda. Jen mě sere. V tuto chvíli.

Taková jsem.