Archiv rubriky: Myslím…

Vážně můžu chtít jít na něco s takovým názvem?

Prsk. Jo, já vím, že už jsem před rokem psala článek dnešnímu docela podobnej. Ale.

FIT sluší dívkám. Prostě. Tfuj. Sakra.

Mohla bych ze sebe vymáčkout něco smysluplnýho a vysvětlit to třeba i těm několika málo lidem, co čtou můj blog a do této kauzy mnou zatím nebyli ani trošku zasvěceni.

Zkrátka, fakulta informačních technologií VUT má tuhle kampaň, nebo jak to mám nazvat. A v rámci toho se pořádá letní počítačová škola pro středoškolačky. Klidně si to prostudujte sami.

Vypadá to docela jako akce, která by se mi mohla líbit, týden mého oblíbeného předmětu, týden bez vyučování a vůbec. /*Takže jediné, co očekávám od vícedenních ˜„školních“ akcí a nebude to tam je spaní v cizí posteli, pochopitelně.*/ Ale prostě mě to uráží. Celé od začátku do konce.

Začněme tím, proč by měla někomu nějaká škola slušet. To je prostě blbost. Škola vás může vzdělávat. Škola vás může bavit. Škola s vámi může dělat hromadu věcí. Ale slušet? To je jako důvod něco studovat? Aby mi to slušelo? No potěš koště.

Dále to pokračuje literární a fotografickou soutěží. Na téma holky a IT. Sakra, tohle má být ta praktičtější ze dvou informatických fakult v Brně. Na takové škole by se mělo kódit a matlat. Aspoň myslím. Psaní pohádek ve Wordu fakt nepovažuju za informatickou dovednost a fotošopíkování foteček taky moc ne. Tady nejsme na FSS. Tohle nejsou gender studies. Já náhodou píšu ráda. Fotím taky. Ale proč mám sakra pocit, že si tady někdo myslí, že tohle ocením, protože jsem přece holka?

A celej ten program je mnohem víc fotošopíkovací a genderově přednáškovej, než by se mi líbilo.

A prostě mi to nepřipadá fér. Chudáci kluci. Nevím, proč nemůžou radši udělat pořádnou akci pro všechny, jako byl Týden vědy na Jaderce.

Proč je vůbec zajímá pohlavní složení fakulty? Člověk jako člověk, nebo ne?
„Na FIT v současné době studuje zhruba 6% dívek. V prvním ročníku to je cca 40 dívek ze 650 studentů, což mimo jiné znamená, že se u nás nemusí cítit osaměle a najdou zde dostatek kamarádek.“ Aha. Tak jo. Kamarádky. Supr. Protože holky s klukama se přece nebaví, že?

Já bych tam vlastně i docela chtěla. Vím to. Ale vadí mi podporavat akci, která tak strašně odporuje mému přesvědčení o tom, jak by měla vypadat. Ale asi to překousnu. Asi zvládnu i ty případné pohledy svých kamarádů, zvlášť po tom, co jsem tak prskala, když na tuhle akci loni jen přišla řeč.

Už jen proto, abych zjistila, jestli jsou tam všichni vážně tak blbí, jak se tváří na webu. A abych jim tenhle vrcholný slohový útvar mohla s radostí poslat do té jejich posrané literární soutěže.

Jako informatici by mohli začít tím, že si udělají přihlášku nějak jinak než jako PDFko, aby, když už to teda není formulář, šla alespoň nějak elektronicky vyplnit a neposílala se klasickou poštou. Stoupli by. Nekonečněnásobněkrát. Neb teď jsou na nule.

Edit 5. 8. 2014: Tak jsem se přihlásila. Přestože jejich návod k platbě je pomalu ještě lepší než všechno výše zmíněné. A kdyby do toho šel někdo se mnou, byla bych mu docela dost vděčná.

O skautech a pionýrech

//Možná trošku zpětná vazba pro Holy a případně i ostatním k dnešnímu výletu, ale hlavně moje úvaha o tom všem, i když to bude možná delší, než kdybych měla psát o otázce života, vesmíru a vůbec.

Na úvod, protože nevím, kdo si tenhle článek bude číst a co o mě kdo ví: Od malička chodím do Pionýra, vystřídala jsem dva menší oddíly, s tím, že ten současný založil kdysi můj dědeček. Ale od chvíle, kdy jsem začala chodit do školy byli všichni moji dobří mimoodíloví kamarádi skauti. A to všichni myslím fakt skoro doslova, ty co nebyli/nejsou, bych spočítala na prstech jedné ruky a i těch pět prstů se mi zdá zbytečně moc.
A dneska jsem s jednou z nich pořádala společnou akci pro oba naše oddíly. A tak.

Začala s tím ráno maminka jedné naší holčičky. Když jsem jí vysvětlila, co se bude dít, vypadala docela překvapeně. Nejdřív se ptala, jak je to s tím, že se vzájemně nemáme rádi.

Celá tahle „nenávist“ mi připadá úsměvná. Já nevím jak vážně to berou ostatní, já jsem se do všech hádek v naší třídě (s valným zastoupením obou stran) přidávala vždycky jen tak pro legraci a před asi rokem a půl jsem toho v rámci hlásání míru nechala skoro úplně, pokud mi někdo vyloženě nenahraje. Protože to nemá smysl a po čase to už i přestane být zábavné. Protože… Proč to vlastně tak je? Nějaké dávné majetkové spory, které jsem nikdy do hloubky nezkoumala? Jako fakt? A nejsme náhodou dobrovolníci a nejde nám o něco trošku jiného? A celá ta historie, týká se snad vás osobně? Nebo konkurence? A nejsou nám samotným konkurencí i ostatní z naší vlastní organizace? A nebo prostě jen názor na to, jak by to mělo celé přesně fungovat, vzbuzuje tolik emocí? Stejně se to liší člověk od člověka. Kdybych chtěla něčeho dosáhnout, stejně se mi víc vyplatí pohádat se spíš s půlkou lidí z vlastních řad o vlastních dětech.
Ale stejně, pokud někoho viním z nějaké celkové propasti mezi námi z dnešního a lidského pohledu, tak my to nejsme. Skauti se mi zdají hrozně elitářští. Je jich víc, mají sami sebe a my je prostě nezajímáme nezajímáme. Když někdo vymyslí akci pro všechny, oni nepřijedou. Protože mají dost vlastních a jen pro sebe. A vlastně se jim nedivím. Ale nemůžu se pak divit ani tomu, že třeba se vztahem s TOMíkama jsme na tom mnohem líp.

A pak přišla řeč na rozdíly. Krysovo vysvětlení jsem slyšela poprvé, ale fakt se mi líbí. Jde o to, že skauting vznikl v podstatně jako taková téměř vojenská organizace, s dělením na holky a kluky ještě spoustu věkových stupňů, zatímco my máme být spíš dejme tomu indiánský kmen, všichni dohromady. A je pravda, že jsou tu výjimky, existují u nás smíšené skautské oddíly a spousta pionýrských je zase dost velkých na to, aby se rozdělily do hromady družinek podle věku a tím, jak si děti vodí kamarády, se taky dost často stane, že začne víc převládat jedno pohlaví. Ale v podstatě to platí. A řekla bych že jako dnešní oddíly jsme byli typickými zástupci těchhle systémů.

Já jsem za ten náš byla vždycky hrozně ráda. V sedmi letech jsem byla o několik let mladší, než všichni moji oddíloví kamarádi, a nevadilo mi to. V deseti jsem nechápala, proč se mě vedoucí snaží pořád dávat dohromady se stejně starejma holčičkama a byla jsem ráda, že se někde smím bavit s klukem bez toho, aby všichni tvrdili, že ho miluju. Ve třinácti byli moji nejlepší kamarádi právě a jenom tihle kluci a připadalo mi nevýslovně správný, že na tom, že se převlíkáme ve stejné místnosti nebo spíme vedle sebe v (sakra mrňavým) stanu nevidí nikdo nic špatnýho a divnýho. A teď ještě přidávám, že bych prostě nechtěla vést deset devítiletejch holčiček (ani deset třináctiletejch kluků, ani nic takovýho), protože by mi to připadalo hrozně jednotvárný, začaly by mi lézt brzo krkem. Naše děti si člověk nemůže plést. Beru je jako jednotlivý osobnosti, když pro ně něco vymýšlím, musím promyslet, jak na to bude reagovat každý z nich. A když mám někde příležitost být s nima jen tak, povídat si a vůbec, musím to taky střídat, každá věková kategorie vyčerpává úplně jiným způsobem. A hlavně mě to baví se všema.

A oni se tím podle mě taky naučí víc. Ne nějaké znalosti, což je v tomhle případě zase problém, ale rozhodně tím, že se učí navzájem, musí se si vzájemně přispůsobovat, pomáhat, respektovat. Protože učení se něčeho zpaměti (a to i kdyby to měly být uzly a morseovka a i když při tom nesedíme v lavici) ve skupině stejně starých a vyspělých lidí máme dost ve škole. Já třeba můžu říct, že oddíl mě toho rozhodně naučil ze všeho nejvíc. A pořád učí.

Snad jen přidám absurdní situaci dneška:
„Udělejte v rámci těch skupinek dvojice, ideálně mezioddílově – to znamená že budete s klukama.“
„NÉÉ!“
A takových slyším furt spoustu. A zdá se mi to hrozný.

A co sourozenci, kteří musí chodit každý jinam a jezdit třeba i jindy na akce?

Snad jen ještě ke všem mým historkám, na které se reaguje zásadně slovy „To jsou ty koedukované oddíly,“ fakt si nemyslím, že by mělo být něco špatného na tom, když se do sebe děti zamilují. Prostě je to další k životu patřící věc, které by se nemělo bránit. A vlastně si kupodivu nepamatuju, kdy to u nás fakt někdy nějak dopadlo. Možná jsme divní, možná jsme moc jako sourozenci a až moc se známe od malička a do detailů. Možná se mnozí bojíme narušovat přátelství. /*a třeba teď je všechno jednostranné a směrem k mojí sestře. A to je… moje sestra.*/

A to je prostě všechno to, proč bych asi nechtěla být ve skautu.

Ale zase jsou věci, které skautům závidím.
Hlavě tu pospolitost. Jsou všude. Jsou po celým světě a ta skutečnost mi připadá hrozně správná. Mají soustu různě velkých a kvalitních společných akcí.

A my jsme prostě jen tady. A ještě v malým množství a takovým způsobem, že třeba v Brně jsou kvalitní oddíly, obzvlášť pak PTOčka, které alespoň jako celkem malá množina fungují dost dobře. Ale celostátní akce mi pak už připadají všelijaké. Přiznávám se, že tomu moc nerozumím, ale myslím, že je to tím, že je v tom pěknej nepořádek. No zkrátka tam venku pod Pionýr patří spousta oddílů s vedoucími, které jsou spíš paní učitelky a bojí se pustit skupinku dvanáctiletých dětí samotnou po vyfáborkované trase lesem, pochybné skupiny, které nemají s tábornictvím nic společného, a tak vůbec. Prostě občas nevěřím svým očím.

A celkově mají skauti mnohem víc jednotných znaků, víc společného, víc jasné jak to má být. Nemůžu říct stoprocentně, jestli je to dobře, ale myslím že jo, protože to prostě udržuje nějakou celkovou úroveň. U nás je to prostě jeden velkej chaos, od administrativy po samotnou aktivitu.

Ale ve výsledku jsem po dnešku hrozně ráda za svůj vlastní oddíl, je prostě dokonalej. Myslím, že bych tohle měla dělat častěji. Jen tak pro srovnání.

Radůza: Gaia

Alba, respektive samostatné písničky nebo celí interpreti, do kterých se zamilujete na úplně první poslech jsou většinou docela fajn. Docela. Jenže často to dopadne tak, že chvíli máte pocit, že jste právě našli naprostou dokonalost, do statistik si přidáte několik desítek poslechů a olajkujete na všech sociálních sítích každou zmínku o oné záležitost. A pak vám začnou najednou lézt krkem. Buď nechápete, co se vám na tom tolik líbilo, nebo se vám to sice zdá pořád dobré, ale když už to znáte nazpaměť, nemá úplně smysl to poslouchat. Napadají mě samozřejmě mnohé výjimky. Ale taky spousta věcí, které jsem někdy považovala za naprosto nejlepší ze všeho a teď je najednou vůbec nepotřebuju. Přestože vydržely na špičce nekolik měsíců.
Mnohem vyšší záruku kvality mají alba, u kterých překonáte prvních devět poslechů zklamání, napíšete docela kritickou recenzi, ale než ji stihnete zveřejnit, pustíte si to album podesáté a zjistíte, že se vám docela líbí. A pak pojedenácté a rozbrečíte se v šalině.

Čekala jsem na něj. Těšila jsem se na něj tak dlouho, tak moc, víc než na všechno ostatní. Přišlo.
Je hodně jiné. Strašně moc. Změny na Ocelovým městu jsem respektovala a hrozně jsem si to album oblíbila. Ne, že bych si myslela, že je to zlepšení, ale je to prostě změna. Nikdo nemá zamrzat. Nicméně tady už se mi to zdálo vyhnané do extrému. Jak v obsahu textů, tak v hudbě, přestává to s prvními alby mít cokoliv společného. Alespoň se mi to tak zdálo.

A pak najednou, týden po vydání, jsem si ho pustila na koloběžku. A to je ta správná činnost na poslouchání. Protože nemusíte a nemůžete dělat nic jiného intelektuálně náročného, ale zároveň se nesnažíte úplně křečovitě posoudit každý tón. Jen se odrážíte do rytmu. A najednou jsem chápala i ty texty, se kterými jsem předtím měla problém, najednou jsem v tom zvládla z toho brát to, co tam mám najít.

První písnička, kterou jsem zvládla mít ráda už na ten první neživej poslech byli poslední cestující. Textově připomínají to staré a pochopitelné. A pak docela i Ptáče, z podobných důvodů. Mám dojem, že na spoustu z těch nových jsem prostě mladá. Daly mi docela dost práce. A kdo ví, jestli za nějakou dobu nezjistím, že jsem je vlastně nepochopila. Nebo jsem je pochopila, ale až za pár let je dokážu přirovnat k něčemu co znám a pořádně je ocenit. Ale asi jsou dobré. Po vyslechnutí prvních (asi?) tří písniček na loňském koncertě jsem konstatovala, že se mi Radůza zdá šťastnější. Teď bych to možná změnila na smířenější. Dospělejší. Slovo, kterým bych to album charakterizovala, je plynutí. To jsem rozhodla vlastně myslím už před tím, než se mi začalo tak moc líbit. A stojím za tím. Když ho chcete správně slyšet, musíte s ním plynout.

Asi bych měla zmínit i včerejší koncert. V rámci počítací rozjetosti na začátku jsem došla k tomu, že jako čtvrtý řadí Radůzu na druhé místo v mém žebříčku nejvíckrát naštívených interpretů, což je fajn. Docela mě potěšil tím, že jsem viděla, že vážně staré i nové písně vychází ze stejného člověka. A vlastně mě dostalo i to, že byla nachlazená a přesto zpívala, tak jak zpívala. Snad i líp, než kdy jindy, ještě hlouběji a barvitěji. A nebo se mi to jen zdálo. A setlist byl taky super, i když bych ho tentokrát asi zpětně nevyjmenovala. Moje oblíbené písničky se jí podařilo dát na začátek a tím si mě získat hrozně brzo. A těžko říct, jestli stav, ve kterém jsem tam tentokrát (nebo už zase) byla, byl způsoben jen tou hudbou, nebo i něčím dalším, ale bylo už to celkem děsivé. Že se mnou dokáže něco takovýho dělat jeden člověk a pár tónů. A možná i s celým zbytkem sálu. Klepala jsem se myslím celkem slušně. Jen mi připadá docela zajímavé, že ke konci jsem se hrozně těšila na přídavky, protože jsem věděla, že budou sólový a harmonikový. Jo, asi mi to přece jenom chybí. A asi si myslím, že Radůza s kapelou není navždycky, že změny přijdou někdy znovu. Jsem zvědavá. Už teď.

Nevím, jak je to celé pochopitelné. Jenže jsem stihla zjistit, že tohle není o žádné hudební analýze ale prostě o emocích.
Když bych měla být hrozný kritik, tak vím, že se mi nelíbí jak jsou nazpívána slova „synů a dcer“ v Tulákovi po hvězdách, některé části dvojhlasu s Anetou v Babylónské věži a formulace „Žádný ze všech svatých není online“ v Duhovém drakovi.
A myslím si, že Tenkrát v ráji je jedna z nejpovedenějších závěréčejch písní, jaký jsem vůbec kdy kde slyšela.

O blogerech

Fascinují mě lidi.

Už víc než tři měsíce jsem pryč z blog.cz. Je to hrozně zvláštní. Nepřišla jsem na nic, co by mi vyloženě chybělo. Jsem volná, ale ne až tak, jak jsem si možná myslela že budu. Ta adresa působí profesionálně, ale ten blog vypadá a je pořád stejný. Jen jsem na tu komunitu napojená už jen tak nějak z půlky, pouze na tu naši interní, ostatní blogeři už mě jen tak nevyhledávají, jsem cizí, snad se mě bojí. Návštěvnost je srovnatelná, jen cizí komentáře už tu prostě nejsou. Já sama vím, že napsat komentář k cizímu článku na blog.cz je pro mě mnohem snazší, než kamkoliv jinam, protože celá ta doména je už tak nějak zvyklá na to, že se tam píšou blbosti, takže můj blbej komentář se ztratí.

Ale o tom jsem psát nechtěla.

Chtěla jsem hlavně říct, že mě fascinují blogcézeťáci, takhle z venku.

Možná až teď, možná už dávno, mi došlo, že jsou si vzájemně hrozně podobní. Asi ne úplně všichni, ale dělí se to na ákáčkáře a růžovky. Růžovky jsou taky fascinující, ale z bavení se čtením dívčích blogísků už jsem nějak vyrostla. Jsou všechny stejné, občas fakt vtipné a jsou jich mraky a mraky. Jenže ti velcí autoři jsou skoro stejní. Autorská část blog.cz je neuvěřitelně jednotná záležitost, hrozně uzavřená komunita. Všichni se tam vzájemně ovlivňují, všichni mají své vzory mezi ostatními, kterým se touží vyrovnat, takže ve výsledku všichni píšou, tvoří a přemýšlí hrozně podobně. Nebo možná obecně blogují právě jenom tyhle typ lidí, respektive jenom tyhle typy lidí si k blogování vyberou blog.cz, protože je fakt, že blogy jinde vypadají z velké části jinak. Každopádně ve výsledku to je tak, že se mi stává, že poznám člověka a prostě vím, že bloguje, a jsem přesvědčená, že vím i kde. A pak se ukáže, že mám fakt pravdu.

Nemyslím to zle. Už jen proto, že sama sebe pořád považuju za člena té komunity, stejně jako všechny ostatní „zběhy“. Buď ovlivněná ostatními, nebo ta, která začala původně a několikrát blogovat tam už budu navždycky. Jen říkám, že mě to fascinuje.

Člověk z autorské sekce blog.cz je už tak nějak ze zásady:

  • Kreativní – To je tak nějak samozřejmost. Jinak by neměl co zveřejňovat. Ideálně je všeobecně kreativní, takže píše, kreslí, fotí, dělá grafiku a pravděpodobně ještě něco. Když píše, tak dost možná píše fanfiction. Myslí si, že mu to jde, jinak by to nezveřejňoval.
  • Geniální – Myslí si to. Je o tom přesvědčen. Pohrdá svými zabedněnými vrstevníky ze sekce růžovek. Jeho názory jsou natolik správné, že by si je na jeho blogu měl přečíst každý a řídit se podle nich.
  • „Anonymní“ – Má svoji přezdívku, pod kterou se schovává, ale zároveň říká světu o sobě pomalu všechno. Hlavně nedej bože, aby jeho blog našel někdo, kdo ho zná doopravdy, to by se musel rychle sbalit a stěhovat, protože se za svoje skvělé výtvory a geniální myšlenky ve skutečnosti vlastně stydí.
  • Divný – A zakládá si na tom. Blog je pro něj únikem z reality, kde si o něm všichni myslí, že je divný příliš. (Protože jsou samozřejmě úplně blbí.) Ale tady je divný přesně akorát na to, aby to každého zajímalo.
  • Kritický – Pozitivní články jsou nudné. A ze všeho nejzajímavější jsou blogové války, proti růžovkám, proti adminům, proti systému, v těch se vyžívá.
  • V každém případě rád a hodně čte. To je jasné.

A já jsem prostě z hóódně velké části taková. A spoustu blogerů mám hrozně ráda a i snad se všemi bych se kamarádila, kdybych je znala osobně třeba ze školy nebo odněkud. Jen se mi zdají/zdáme hrozně legrační, fascinující, namyšlení, správní.

Místo pro nějakýho extroverta

Sere mě jeden můj pocit.

Je to pocit, který by mě vůbec srát neměl.

Vlastně je to pocit, který bych vůbec neměla mít.

Má totiž naprosto nesmyslné důvody. Má důvody, ale ty jsou postavené na hlavu.

Myslím, že mám moc kamarádů a známých. Tečka.

 

Já byla vždycky taková ta, co je ráda mezi hodně lidma, ale moc toho nenamluví. Prostě poslouchám, udělám si z toho, co jsem slyšela, nějaké názory, které pak doma napíšu někam na internet a mám z toho radost. Rychle se nikdy pořádně neseznámím, jednak proto, že nemluvím, druhak proto, že jsem asi divná a strašidelná. Když mě znáte dýl, tak už s váma možná i začnu komunikovat, ale divná a strašidelná jsem furt, takže dost často nastane situace, kdy mě buď milujete, nebo nenávidíte, to už tak u divných a strašidelných věcí prostě bývá.

Dostala jsem se teď do fáze, kdy se cítím příliš milována. Nechci to přehánět, ale mám pocit, že jsem nějak moc oblíbená.

Nezasloužím si to, to zaprvé. Všude je spousta moudrejch, sympatickejch a zábavnejch lidí, kteří se neleknou toho, že se s nima bavíte a zajímají vás. Když někoho zajímám já, zvlášť pokud to jsou starší nebo tak nějak společensky oblíbenější lidi, mám prostě pocit, že to není mnou jako člověkem, ale prostě proto, že jsem se jim vecpala, což je přesně to, co dělat nechci a nedělám. Stejně jako když mě mají rády oddílový děti, tak mám jako první pocit, že je to tím, že jsem moc hodná, moc rozmazlující, moc spiklenec, i když to je třeba vážně dobře.

A hlavně na to prostě asi nejsem zvyklá. Mám dojem, že se mi teď setkala ta správná doba vytrvání ve svých sociálních skupinách s věkem, kdy mám potkat spoustu nových lidí. Protože prostě, kdy jindy najednou můžete prostě jen tak jít jen tak do hospody s kamarádama svých kamarádů? Kdy jindy se tak zvyšuje ten počet lidí, kteří mě najednou berou jako více méně sobě rovnou? Prostě šestnáct.

A já mám všechny taky fakt ráda a chci všechny poznat a se všema se seznámit. Jen mě to hrozně vyčerpává. Hrozně mi vadí, když mám zaplněnou kapacitu jmen v mozku. Hrozně mi vadí, když jezdím po městě a vidím lidi, co určitě znám, ale netuším odkud. Děsí mě, jak je jich čím dál víc a bude jich čím dál víc.

A k tomu ještě vzpomínky na lidi, který jsem už prostě musela vypustit a léta neviděla a vadí mi to.

A pak nastávají chvíle, kdy jako jediná v místnosti prohlašuju, že bych nechtěla mít víc kamarádů. Ale stejně nevím, jestli je to pravda.

Jsem ráda za všechny, kdo mě mají rádi.

Jsem ráda za všechny, koho znám.

Ale prostě nejsem ráda, jak to neumím zpracovat.

Alkoholka

Vlastně nevím, komu to píšu. Přečtou si to tady moji rodiče a nikam mě nepustí, přečtou si to tady moji nezkažení kamarádi a ztratí o mě možná veškeré iluze, přečtou si to tady moji mladší kamarádi, pro které bych měla a chtěla být vzorem, přečtou si to tady ti, se kterýma občas zajdu do hospody a budu se na mě příště divně dívat. Ale co už. Přečtěte, okomentujte, jestli chcete, ale zapomeňte.

Ono to bylo vlastně jasný odjakživa, že mi něco hrozí. Byla jsem takový to dítě, co ve dvou letech vylizovalo pivní flašky a od předškolního věku chtělo do všeho alespoň namočit jazyk. A ne proto, že by se to nemělo, prostě proto, že mi to chutnalo. A co si pamatuju, těšila jsem se vždycky na to, až mi bude osmnáct, kvůli tomu, jen kvůli tomu. Před nějakým rokem a půl jsem poprvé zjistila, že by mi to pivo načepovali už teď, kdybych chtěla. A o dost měsíců později jsem si ho i dala, na tom by ale ještě nebylo nic špatnýho.

Stála jsem si za tím, že když něco piju, tak jen a jen proto, že mi to chutná. Prostě mi nechutnají olivy a masový knedlíčky v polívkách a chutná mi kedluben a alkohol, to je fér. Chuť byla jednoznačné plus a opilost jednoznačné minus. Odsuzovala jsem většinu tvrdýho, protože tam si žádnou chuť neužijete, ale opilí budete až až.

Nevím jak jiní lidi, ale já si divnejch stavů svojí mysli užiju dost i jen tak sama od sebe, na to nepotřebuju žádný zlepšováky. Koneckonců, málokterý z mých stavů jsou si tak podobný jako opilost a nevyspalost.

Nejsem ráda opilá, protože to považuju tak nějak pod moji úroveň a děsí mě to. A prostě vám vyloženě opilá připadat nikdy jen tak nebudu, možná trošku míň mlčenlivá, možná, ale nic víc. I když mi třeba může být dost blbě. A to taky není stav, do kterýho bych se chtěla dostávat.

Jenže teď asi nadešel nějakej zlom. Došlo mi, že kromě té chuti, kterou si jako důvod schvaluju, už přišel i nátlak okolí a zvědavost, ruku v ruce. Kdyby mě nikdo nezval, neměla bych odvahu něco jen tak zkoumat. Kdybych nebyla zvědavá, tak bych dokázala odmítnout. Ale je to obojí najednou.

A já pak najednou ztrácím svůj jakž takž inteligentní pohled na věc, ztrácím strach zkoušet víc a víc. A nestačí mi to zkusit jednou. Když neumřu z n, tak musím zkusit, jestli neumřu ani z n+1 (Cha, matematická indukce, první krok by šel, indukční už těžko, prostě nedokážu, že ať toho vypiju kolik chci, tak neumřu, což je smutné, protože pak bych to zkoušet už nemusela)

Jenže pak z toho vychází situace jako včerejšek, kdy jsem se necítila až zas tak moc opilá, ani večer, ani pak ráno, ale v matice a fyzice mi najednou došlo, že jsem blbá, prostě úplně blbá, že mi jakýkoliv vyjádření neznámé ze vzorce v písemce trvá snad několik minut a chápat, co je na tabuli je nad moje síly. A řeknu vám, že mě to vyděsilo. A teď jsem se zase vrátila do normálu, ale příště to nebude lepší, příště to bude horší, protože n+1.

Ale já si nechci způsobit, aby mi někdo bránil, aby mě někdo hlídal. Možná trochu aby mě nikdo nepodporoval, ale to taky nevím úplně jistě. Ale říkám jen, že je mi šestnáct, že vážím pětačtyřicet kilo, že chodím ve všední dny do školy, kde mi záleží právě na těch předmětech, kde se musí přemýšlet, a asi nemám rozum. Tak je to.

Když mám chuť programovat

nebo dělat nějakou podobnou činnost…

Ne, že bych se k tomu dokopala a dostala nějak zvlášť často. Ne, že bych věděla, co chci tvořit. A už vůbec ne, že bych to nějak zvlášť uměla.

Ale vím, že mě to baví. Že to chci dělat. Že se v tom chci zlepšovat. A tak.

 

Jenže mi to víc než cokoliv jinýho připomíná situaci, když jsem tak ve druhé třídě chtěla hrát fotbal.

To máte tak. Osmiletý holčičky fotbal prostě nehrajou. Ve družině osmiletí chlapečci hrajou fotbal a osmiletý holčičky si hrajou ve křoví na domečky. A tak to bylo, je a prostě bude.

Já jsem s nima hrát chtěla. Oni mě mezi sebou občas trpěli, ale fakt jenom občas. Když jich bylo málo nebo tak, ale třeba přímo v hodině tělocviku to bylo fakt nemyslitelný.

A já jsem nevěděla proč. Nebyla jsem žádná rozená fotbalistka, ale snažila jsem se. Jednou mi jeden páťák řekl, že umím dobře obehrávat. A to bylo prostě něco.

Jenže postupem času byli oni lepší a lepší, tím jak hráli, tím jak pořád trénovali. A já jsem hrát nemohla a neměla. Od doby, co mám dělenej tělocvik už skoro vůbec. A ze sportu, který jsem předtím měla ráda se stal jeden z těch mnoha, které mě nebaví, protože mi nejdou. Jediní, s kým mě to baví jsou pořád ti osmiletí kluci v oddíle…

 

Napadlo mě to, když jsme si včera s Balastem vzájemně nasdíleli google kalendáře. Když jsem viděla, kdy proč na sebe nemáme čas, co vlastně máme za kroužky. Že já chodím do výtvarky a do sboru a on do programování. A že je to vlastně divný, proč to tak je a jestli chci, aby to tak bylo.

Já mám dojem, že ani kdybych se třeba nějakým způsobem rozhodla, který jazyk mě zajímá, stejně bych (doslova?) neměla koule na to, abych do těch Lužánek nakráčela a začala tam chodit, protože prostě už teď mám dojem, že mi něco uniklo, že už jsou všichni lepší a já bych to nezvládala, že bych se ztrapnila. A že se ode mě ani nečeká, že bych měla chtít.

A teď se můžu vrátit zpátky do té druhé třídy, kde jsem vlastně do informatickýho kroužku málem chodila. Používání počítačů pro první stupeň. A pak jsem se znechuceně vrátila po první schůzce domů s tím, že tam chodit nebudu, protože už všechno umím.

Tam jsem byla ještě v pohodě.

Jestli se teď nezačnu snažit, bude se ten skluz jenom zvětšovat.

Nevím, nevím co se sebou.

Snad jediné, co mě uklidňuje je, že programátoři i fotbalisti jsou mnohdy zářnými příklady namyšlenosti, já nejsem blbá, jen nevzdělaná, třeba nic není jak se zdá a já mám ještě šanci.

Protože prostě chci jednou taky být namyšleným informatikem.