Vlastně nevím, jestli jsem tu o tomto plánu někdy okrajově psala, ale jestli jo a nepamatuju si to, tak si to nepamatuje asi nikdo. Pro plné pochopení následujících článků to ale chci vysvětlit a zaznamenat pořádně, a jen těch plánovacích věcí je tolik, že vydají na článek samostatný. Pokud vás to nezajímá, tak si klidně počkejte na další díl o samotné akci.
Takže začneme někde před několika měsíci.
Než jsme odjeli, zvali jsme spoustu kamarádů, aby přijeli na návštěvu. Nikdo ale neprojevil žádný významný a konkrétní zájem. A semestr pomalu ubíhal a zdálo se, že jedinými návštěvami zůstanou naše rodiny.
A pak se najednou ozvali Ron a Andulka, že by v červnu přece jenom dojeli. Trochu hloupé je, že jiným vysokoškolákům se dobře jezdí o prázdninách, zatímco nám hostitelům se vlastně líp hostí přes semestr a na prázdniny si plánujeme blázniviny. A tak se stalo, že si ti dva vyhlédli levné letenky zrovna tak, že my jsme v půlce jejich pobytu odjeli do Andorry. Nicméně i tak chci zdokumentovat, že ty dva dny, co jsme spolu strávili byly fajn a zvládli jsme díky nim objevit i nové věci.
Yes, this one is sort of for you.
Dnes byl teoreticky můj poslední den ve škole. Nejspíš se v kampusu ještě někdy ukážu, ale kdo ví. Odevzdali a odprezentovali jsme náš projekt, ten týmový, co mě baví, a nad kterým jsme velmi intenzivně strávili poslední čtyři dny. Takže už mi zbývá jen pár individuálních úkolů, jeden report ve dvojici s Petrem… A 22. 6. (což je mimochodem oficiálně poslední den zkouškového) poslední zkoušku, která bude nakonec online, protože se ukázalo, že domluvit se začátkem června na jeden prezenční termín se 13 lidma ze všech koutů světa tak nějak… nejde. Cítím vděčnost za naše tři pokusy, zkoušky o kterých víme dopředu a podobná základní lidská práva.
Ale cítím se asi tak, jak jsem se cítila naposledy kolem maturity. Teskně. Smutek z toho, že etapa mého života končí. Ostře, nezvratně a tak.
Líbí se mi mít na úvodní stránce hezký a ilustrační obrázky, tak je musím dávat na začátky článků. Pokud zvládnete přečíst asi pět odstavců mých nářků nad životem, můžete si přečíst i vysvětlení tohoto gifu, a tedy po těch pěti odstavcích i něco hezkého.
Co vám budu povídat, dostali jsme se do fáze semestru, která většinu času není až tak zábavná, aby se o ní dobře psaly články.
Konečně jsem se dočkala i vlastní rodiny, v počtu všech tří. Než přijeli, říkala jsem jim, že si myslím, že roční dobu vychytali skvěle, je tu krásně, ale ještě ne na umření. Ale to se samozřejmě změnilo a zatímco Petrovi rodiče nám přivezli týden deště, moji týden vedra, přesně na to umření. Zničili jsme je i sebe myslím docela obstojně.
Mám pocit, že čím déle tu jsme, tím míň mám jasno v tom, co by tu taková návštěva měla zažít. Nutno říct, že kdybych měla někomu namyslet program v Brně, bude to asi ještě horší.
Jsme najednou sociální. Zní to neuvěřitelně a skoro mě štve, že k tomu nedošlo dřív. Ale co už. Jak už jsem jednou psala, můj MASD tým je super. A máme se tak rádi, že jsme se rozhodli, že společně půjdeme na školní párty, která se konala místo naší přednášky. A od té doby se máme ještě radši.
Nevím už tolik, o čem psát. Ale dnes bych se s vámi chtěla podělit o zážitky z našeho spolubydlení.
Doma jsme ani jeden nikdy nebydleli s nikým jiným, než se svojí rodinou a poté spolu. Tady bydlíme v bytě se dvěma erasmáky z Francie, kteří přijeli ze stejné univerzity a byť se předtím neznali, teď se spolu dost kamarádí. Náš byt je v domě, který má čtyři patra, v každém dva byty a jestli tomu dobře rozumíme, celý dům patří jedné majitelce a skoro všichni, kdo tu s námi žijí, jsou nějací cizinci, kteří tráví kratší nebo delší dobu v Barceloně.
Poslechnout Robertovo doporučení a přihlásit se na místní obrovský studentský hackaton považuju za jedno z nejlepších rozhodnutí našeho pobytu. To, že je manták buď Roberto, nebo já, nebo spolu prostě fakt neumíme komunikovat, a tak nepochopil, že tam fakt jdeme, jinak by se přihlásil taky, nechme pro jednou stranou.
Abych to nějak uvedla pro neznalé, hackaton je hackovací maraton. To znamená, že se nějaké velké množství týmů hackerů, programátorů a jiných podobných stvoření sejde na nějakém místě a snaží se za určitý čas (na to, že máte něco pořádného vytvořit, dost krátký, na to, že při tom skoro nespíte, dost dlouhý, například víkend) vyrobit něco užitečného.
Jak a jestli tu chceme slavit Velikonoce jsme moc neměli tušení. Petr prohlásil, že na cizím území mrskat nikoho nebude (docela chápu a navíc tu moc neroste nic pružného bez trnů). Rozhodli jsme se, že vyrobíme alespoň nějaká vajíčka, a tak jsme bydlenkovsky strávili nedělní odpoledne/večer sbíráním lístečků na obtiskování, malováním kraslic a jejich rozvěšováním po bytě.
Velký pátek tady byl první vyloženě letní den. Od té doby už se počasí zase dost ochladilo, ale tohle byl první den, kdy jsme vylezli ven a skoro toho litovali, protože bylo moc velké vedro.
Vyhlédla jsem si nějaké náhodné kopečky nad Badalonou, které vypadaly zajímavě, a i když se po vystoupení z metra zdálo, že se upečeme, byl to nakonec moc pěkný výlet.
Jsou tam hezký výhledy na místa, co už nejsou Barcelona, rozhledna, na kterou se nedá vylézt, a pěkně udržované vykopávky nějakého iberického hradiště, kam se vlézt dá (a zadarmo!) ale jen jedním vchodem.
A taky je tam klid a docela málo lidí, zvlášť v poledne horkého dne.