Začněme od aspektu, který se nejlíp počítá a analyzuje: peníze. Celou dobu jsem si všechno na své poměry fakt pečlivě zapisovala, zejména kvůli tomu, abych mohla sepsat tenhle článek o tom, jak mě EU půl roku dobře živila.
Kdysi jsem byla na cestovatelské přednášce jedněch svých vzdálených známých, kteří byli na Erasmu ve Finsku a zvládli tam žít natolik socka život, že z ušetřené části stipendia zvládli zafinancovat ještě svůj prázdninový roadtrip po Balkáně. Na druhou spousta lidí tvrdila, že stipendium nemá za účel vám pokrýt všechny životní výdaje, ale třeba jen rozdíl mezi náklady na život v cílové zemi a doma a stejně to bude drahé. Náš výsledek: Něco mezi (to se dalo čekat).
Ještě úplně nevíme některé detaily: Petr nejspíš bude vracet část stipendia, ale ještě ho nevrátil, zatím nemáme zpátky zálohu za ubytování a nevíme, jak přesně nakonec vyšly energie. Ale budu psát tak, jak čekám, že to bude, a případně to pak doplním podle reality.
Kromě cesty pěšky z Andorry k moři (nakonec realizované ve velmi zjednodušené formě) jsem v podobné době (asi někdy v březnu, i když první myšlenky na to jsem měla vlastně už před odjezdem v Brně) vymyslela ještě jeden zvrácený plán: domů dojedeme pozemní cestou. Motivační faktory:
Tak to pojďme dokončit.
Na naší večerní procházce kolem spacího místa jsme si šli nejdřív na vyhlídku a poté k nějaké studánce a rekreačnímu středisku poblíž, kde jsme našli mimo jiné tuto mapu:
Z ní jsme vypozorovali, že jsme na úplném okraji nějaké rezervace, kde by se asi fakt nemělo stanovat (a to, jestli je náš přístřešek stan by mohlo být předmětem diskuze). Ale kromě toho je kousek pod námi refugi llure, tedy volně přístupný přespávací přístřešek, nejspíš budova, kterou už jsme viděli z té vyhlídky. Vzhledem ke komárům a té rezervaci to rozhodně neznělo jako špatný nápad. Vrátili jsme se pro věci a vyrazili tam, asi kilometr pozvolného klesání po velké cestě, idylka. Já jsem si cestou mimochodem uvědomila, že důvod, proč mi nechodí žádné zprávy, asi není, že by tu furt byl tak slabý signál, ale že jsem si v Andoře vlastně vypnula data. A tak nám do toho vesele pípal můj mobil, který se z trochy internetu po x dnech mohl zbláznit.
Po rychlém nedělním odpoledním rozloučení u jezera jsme zkontrolovali aktuální stav věcí:
Logickým řešením bodu 1 bylo pokračovat nahoru, dokud nebude večer, bodů 2 a 3 si předtím dát oběd v jedné ze dvou chat, co tu stály. Trochu jsme se báli, abychom nevyplácli celý zbytek našeho stipendia na nějaké vysokohorské přirážce, ale dobře to dopadlo a dostali jsme (na barcelonské poměry) dost špičkový poměr cena/výkon (tedy například 10 euro za moje dvě obří kuřecí stehna).
During the nights we were playing the blinking game. And at the moments when I had my eyes closed I was thinking about how does its payoff matrix look like. I am not sure. But when I look back, I think I sort of won.
Hiding under the pillow when there are just too many things to process.
I believe I have achieved all of my goals, so guess I can just drop them, exit the module and live my previous life.
But it was an amazing emotional experience.
Rona a Andulku jsme nechali jejich osudu, narychlo jsme se stavili do Decathlonu nakoupit jeden pár nejlevnějších trekkingových holí, nabalili jsme si batůžky a vyrazili na autobus. Udělali jsme si malý cvičný překážkový závod, když jsme se snažili dostat přes všechny turnikety a schody v metru a dojít na místo srazu zhruba včas, abychom pak zjistili, že jediní lidé, kteří tam už čekají, jsou Roberto a jeho tři kamarádky, co tam jedou s náma. A tak jsme čekali a čekali, až se nás nakonec sešlo asi tak 15, což bylo na ten obří autobus pořád legračně málo, a vyrazili jsme.
