Erasmus dny 131-134: Andorra a hory

Tahle paní ráda cestuje, a proto je celou dobu s námi ve Španělsku. Bohužel ji zapomínám brát na výlety a v podstatě všechen čas strávila v kapsičce mojí krosny u nás v pokoji. Ale teď konečně nadešla chvíle její slávy!

Po rychlém nedělním odpoledním rozloučení u jezera jsme zkontrolovali aktuální stav věcí:

  1. Sil máme dost a moje kolena jsou celkem v klidu.
  2. Asi bude bouřka.
  3. Máme hlad.

Logickým řešením bodu 1 bylo pokračovat nahoru, dokud nebude večer, bodů 2 a 3 si předtím dát oběd v jedné ze dvou chat, co tu stály. Trochu jsme se báli, abychom nevyplácli celý zbytek našeho stipendia na nějaké vysokohorské přirážce, ale dobře to dopadlo a dostali jsme (na barcelonské poměry) dost špičkový poměr cena/výkon (tedy například 10 euro za moje dvě obří kuřecí stehna).

A pak jsme vyrazili. Musím říct že tenhle nápad být na cestě vlastně o půl dne dřív vůbec nebyl špatný, protože ujít to, co jsem původně plánovala jako první etapu, jen za den, by bolelo. A pak se taky ukázalo, co je Andorra zač. Puťákový ráj.

Před odjezdem jsem se trochu bála, jestli to bude v pohodě. Jsme kdesi v subtropech, s velkým převýšením, několik dnů bez civilizace. Budeme mít kde brát vodu? Neměli bychom si koupit filtr? Můžu spoléhat na mapy.cz, nebo bych si měla pořídit nějakou místní mapu (nebo rovnou nějakýho průvodce celou GR11 radši)? Nebude tam nahoře v noci moc velká zima, na to že nemáme stan? Nebude to tam moc skalnatý na to, abychom to s batohem dali? Nebude všude moc prudký kopec na spaní? A tak.

Ukázalo se, že se všemi obavami výše jsem minimálně na Andorrské straně byla úplně mimo. Všechno je tam udělaný tak, že můžete v podstatě kamkoliv vyrazit libovolným tempem s libovolným vybavením na libovolný počet dní a prostředí se o vás prostě postará.

Každých pár kilometrů (jako fakt jednotky!) jsou tam volně přístupné útulny. V některých případech naprosto luxusní vládou spravované domy s postelema, tekoucí vodou a kadibudkou, jindy jen malé kamenné baráčky s prknama na spaní. Ale v libovolném z nich můžete přespat nebo se jen schovat před dešťem a užít si luxusu. Vodní zdroje jsou všude. A všechno včetně naučných cedulí, odpadkových košů ve frekventovanějších místech a podobných drobností je udělané fakt hezky, krásně to sedí do krajiny a je to v super stavu. Zapůsobilo to na mě fakt hodně.

Palandy v Refugi de Fontverd

Kromě toho jsou tyhle hory (nebo alespoň tahle trasa) i přes tu nadmořskou výšku fakt dobře schůdné a přestože jsme si o sobě mysleli, že jsme teď fakt netrénovaní, šlo se nám výborně, i když je pravda, že první dny jsme šli docela kratičké etapy.

Ale vraťme se do příběhu. Od jezera jsme šli poměrně pozvolně dokopečka a ještě v docela civilizované části jsme našli super vyhlídku na údolí s Andorrou la Vellou. Když jsme se z ní vraceli na trasu, zrovna jsme potkali nějakého pána, který nám říkal nějakým románským jazykem cosi o vyhlídce, a chvíli trvalo, než jsme pochopili, že se nás neptá, kde je, ale říká, že je fakt pěkná. Jako jo, je. Šel pak ještě nějakou dobu s námi a chtěl si povídat a procvičit angličtinu. Byl to bývalý hasič z Andorry, který teď má po operaci kolene a doktor mu nakázal, že má hodně chodit a procvičovat to. Říkal nám spostu zajímavostí o Andoře a o lese a byl dost překvapený, kolik toho víme (díky, Wikipedie v autobuse).

Zmiňovaná vyhlídka

Pak to otočil a my pokračovali dál a vejš. V jednu chvíli jsme potkali malý domeček, a když jsme se pokoušeli podívat, co je uvnitř, protože byl otevřený, zjistili jsme, že dva oslíci, kteří očividně chtěli být naši další kamarádi. Nějak se nám podařilo je přesvědčit, že naše batohy nejsou k jídlu a že s námi nemusí chodit až na vrchol, ale nebylo to úplně jednoduché. Ale různá další svobodně žijící domácí zvířata nás od té chvíle provázela až do úplného konce cesty.

Spali jsme v Refugi de Fontverd, což byl jeden z těch luxusních baráků zadarmo. A taky fakt moc hezký místo.

Druhý den jsme pokračovali dál nahoru až na hranice se Španělskem a pak zase dolů do dalšího baráčku, tentokrát minimalistické kamenné komůrky. Plán byl stihnout tam dojít dřív, než začne odpolední bouřka, protože ta vypadala v předpovědi (když jsme ještě byli v Andoře a měli nějaký, byť ten divný mimounijní, signál) trochu děsivě. Za tímhle údolím s domečkem pak hned následoval další prudký výstup, do kterého už nemělo po bouřce cenu se pouštět, takže jsme měli klidný brzký večer a mohli jsme jít spát. Jen nás celou noc obcházely krávy se zvonci na krku, pro které byl zřejmě náš domeček centrem teritoria. Vybavenost španělské strany už bohužel nebyla tak špičková jako v Andoře, takže jsme museli vařit z potoční vody. Nic nám z toho ale nebylo.

Sníh! (hranice mezi Andorrou a Španělskem)

Třetí den nás čekalo poslední stoupání. Nejvyšší bod naší trasy měl asi 2700 m. n. m. a překvapilo mě, že tam rosla tráva a pásli se tam koně. Za tímto sedlem jsme se vyvalili u jezírek, trochu se umyli a k dalšímu (luxusnímu, s matracema!) domečku jsme přišli přesně včas na začátek další odpolední bouřky. Tahle byla zrádná, protože nevypadala velice, ale nakonec obsahovala i kroupy. Ukázalo se, že zdejší krávy jsou mnohem chytřejší, než my, o bouřce věděly dlouho dopředu, a šly se k domečku s hromosvodem schovat dřív, než nás vůbec napadlo, že je to dobrý nápad. Zatímco jsme čekali, až se počasí uklidní, přišla další dvojice. Katalánci, asi o něco mladší než my, na jednodenním výletě z nějaké vesnice pod náma. Vypadali, že nejsou úplně zkušení, bouřka je fakt vyděsila a nemají pořádnou mapu, ale nějak jsme je uklidnili a dali jim nějaké rady do života. A jelikož se zatím vyčasilo, do večera zbývala ještě spousta času a nás už čekala jen cesta po vrstavnici a pak klesání, šli jsme dál. Doufám, že ti dva se zvládli v pohodě vrátit.

Domeček, škoda, že ve tři odpoledne, spalo by se tam skvěle.

Nám ale nastaly komplikace. Na místě, kde jsme původně chtěli spát (prostě louka, protože tu začínala civilizace a přibývalo placených možností přespání, ale ubývalo těch zadarmo), bylo opravdu velmi mnoho komárů. Takže tam nešlo nejen spát, ale pomalu ani zastavit a dát si karamelku. A tak jsme šli dál. A dál. Kolem osmé jsme došli někam sem, což bylo jednak asi poslední dle mapy rovné místo, a druhak jsem už měla fakt brutální hlad. A tak jsme zastavili, uvařili a vyhlédli si místo pro přístřešek, který postavíme co nepozději, protože to asi není úplně legální a kolem chodí lidi. Nechali jsme tam batůžky a šli se ještě podívat na vyhlídku do údolí.

Teď bych to hrozně ráda uzavřela krátkým odstavcem o tom, jak jsme se po nejdelší etapě hezky vyspali a ve středu sešli poslední kilometry dolů na vlak, ale místo toho přišlo dobrodrůžo. A to by bylo ještě na dlouho, takže z toho udělám ještě jeden díl.

Ale ještě nějaká pozorování k tomuhle:

  • Mít lehký batoh je super. Asi se to z fotek nezdá, ale měla jsem v té Gemě zhruba to stejné, co na puťáčku z Tarragony ve Foxíkovi. Bylo to mnohem lehčí, než jsem zvyklá, asi kvůli absenci stanu, nebo fakt nevím. A neslo se to výborně.
  • Hůlky jsou taky super, nevím, proč jsem tuto investici neprovedla dřív.
  • Krávy jsou fakt chytrý zvířata.
  • V Pyrenejích bouří. Furt.

Napsat komentář