- Protože jdeme na promoci ‒ 37
- Protože je Petr zkoušen z fyziky ‒ Petr
- Protože jsme měli první sex ‒ Viktor Ježek
- Protože jdeme na pohřeb ‒ Viktor Ježek po té, co jsme mu řekli, že mu jdeme oznámit smutnou zprávu. (Že Holy nemůže do Jedovnic)
- Protože jdeme na svatbu ‒ Marek Blaha
Š:„Na naši“
P:„A já jim jdu za svědka.“ - Protože chceme, aby nám rovnou dali titul na ESF MU ‒ Náš konzultant matematik v soutěži Bohatství země.
- Protože nemáme čas se převlíct před tanečníma ‒ krutá realita
Co dělám když nebrečím
Jíst, pít, dýchat a spát, tak divný věci lidi drží při životě. Jako by se mi do nich najednou chvíli vůbec nechtělo, jen chci zůstat živá. A pak se mi zas nechce nic jinýho, protože na ničem jiným přece nezáleží a všechno ostatní mě otravuje.
Asi nikdy jsem o žití a smrti nepřemýšlela tolik. Nic nenasvědčuje tomu, že by mi vážně něco mělo být, mozek rozdíl ve vidění přestává vnímat, nic mi není. Ale já mám furt strach. Vím, že mám strach. EEG ví, že mám strach. Takový malý. Takový téměř nevědomý.
To proto brečím? Nechci brečet. Nechci být psychicky paralyzovaná. Nechci být tak děsně smutná. Nechci nechtít být mezi lidma. Jasně, že to nechci ani muset řešit. Ale to je těžký, když nejsem schopná řešit nic jinýho. Třeba čtvrtek ve škole. Chtěla jsem dokázat alespoň přemýšlet a dávat pozor. Jak? Ani spánek a čas pak nepomohl úplně tak, jak měl.
Dá se to řešit? Určitě? Úplně? Nějakým přijatelným způsobem?
Čím dál míň věřím, že ano.
***
Ale jinak vlastně už asi dobrý. Vlastně už dobrý po tom skoro týdnu od toho, co mi tyhle nálady začaly. Vlastně jsem ráda skoro úplně offline, abych nemusela mačkat F5 a nebláznila a tak. Baví mě sedět v mrazu na rukavicích a obalu na počítač před restaurací, kde mají wifi (ale kde se ke mně vždycky při kradení internetů chovali tak hnusně, že už dovnitř nevlezu a radši si nechám nachladit všechno, co se dá). Děsím se, že mě při téhle činnosti potká zde přítomná Bílá smrt a bude se na mě v jídelně koukat ještě divněji, než činila dosud. Ještě lepší je jen přibrzdit s autem a jen si zaktualizovat co nejvíc panelů v prohlížeči pro pozdější pročtení. Jo, jezdím všude s počítačem. Pro jistotu.
Vlastně ráda všem ujíždím na běžkách a hraju medvědí proutky sama se sebou. A jsem sama v horách. Jsem tak ráda sama. Je zvláštní odjíždět někam, a ze všeho nejvíc se celou dobu těšit na cestu zpátky. Kupodivu na až tak zpátky, i když to taky, ale hlavně na tu cestu. Sama domů. Vlakem. Daleko. O dva dny dřív. Jé.
Představuju si, že vyprávím v hodině angličtiny o našem velikonočním výletu na Slovensko. Trošku moc šroubování budoucnosti na sebe. Ne, že bych plánovala/chtěla prezentovat v angličtině výlet na Slovensko a už vůbec nemůžu vědět, co se tam stane a co bych pak prezentovala. Ale na tom nezáleží. Musím radši už teď začít lovit z paměti slova, která bych mohla použít, kdyby to náhodou nastalo. Heh.
A pak dělám ty normální věci – spím a čtu si KSPí brožurku a usínám u ní a jím a koukám se na televizi (určitě už nikdy doma nechci mít televizi, je to zkáza lidstva). A mlčím a ignoruju lidi a chci počítat příklady, ale končím u přečtení zadání a tak.
Prostě nedělám nic, co by k něčemu vedlo a nevadí mi, že se nudím.
Ale nemůže toho stresu být někdy tak akorát?
Divadlo s J. V.
Tak takhle to vypadá?
Všechno a přitom nic?
Zrychlený dech a tep a brnění v mozku?
Okouzlení?
Dobrá divadelní hra?
Žádný moc příběh, žádné jednoznačné slovy vyjádřitelné myšlenky, jen umění?
Jen cítit.
Jen chápat.
Nebo si to myslet.
Chvílemi se v tom ztrácet, ale hledat vidět pořád něco.
Herce a scénu a hudební motiv z nějaké písničky od mojí oblíbené portugalské skupiny.
Chuť tvořit. Tak moc tvořit a nevědět co a jak. Třeba pak ještě.
Chuť ječet a brečet bez důvodu.
Kousat si prsty.
Jen cítit a nevědět proč.
F.
Cítit se jako blázen.
Být.
…
Vážně toho jediného stavu dosáhnout tolika cestami?
Jo, tohle taky poslouchám.
Úspěchy
Je to vychloubací článek?
Ne.
Je to mé vyrovnávání se s divným nečekaným stavem?
Jak jinak.
Jak se mi to povedlo?
Nevím.
Je to pro život důležité?
Ne.
Má to vůbec nějaký význam?
Ne.
Mám z toho dobrý pocit?
Hřejivý.
Umím si na oslavu upéct bábovku?
Ne.
Spálila jsem se, když jsem se o to snažila?
Ano.
Dá se po Wilsoňáku jezdit na koloběžce s nepneumatikovejma kolečkama?
Ne.
Cítím se hloupě, že jsem porazila lidi, co jsou objektivně lepší?
Ano.
Umím programovat?
Ne.
Jak dlouho mám na to, abych se to naučila?
Měsíc.
Rozumím těm divným slovům, která jsou použita v popisu prostředí pro praktickou část?
Ne.
Jaký byl přesný počet dotazů?
3N-3.
Ztrácím na všech přípravných seminářích k oběma kategoriím pozornost?
Ano.
Rychleji než ostatní?
Ano.
Bude tam můj úhlavní nepřítel?
Ano.
Na obě části?
Ne.
Kolik tam bude lidí z mých blogových Oblíbenců?
Snad dva. (Teda dvě)
Dostanu hodně jídla?
Ne.
Dostanu třicet tisíc?
Ne.
Je každé tvrzení chybné?
Ne.
Je každé tvrzení správné?
Snad.
Bojím se?
Moc.
Prosakuje
Poté, co se mi dnes podařilo označit styl jedné ze svých oblíbených hudebních skupin jako koláž, jsem natolik spokojená se svými definičními schopnostmi, že můžu říct, že prosakuju.
Zní to trošku líp, než že už zase začínám bláznit.
Emoce.
Prosakuje ve mě Ta.
Jsem den ode dne dospělejší. Znamená to neřešit? Snad. Protože si nedokážu, že by mi bylo sedmdesát, když mi bylo patnáct. Neustála bych to. Nezvládla bych být stará. Mít kolem sebe nemoci a smrt. Nemohlo by mi být ani třicet. Matky přece nebrečí před svými dětmi jen proto, že je jim smutno, jen tak. Dospělí lidi řeší reálný problémy. Nebo možná nesou závislí na problémech.
A tak jsem dospělejší. A tak jsem mnohem prázdnější a umírněnější a nevadí mi to. Není smutné nevadit být prázdná? Ne prázdnější, než mnozí byli odjakživa, ale stejně.
Jen občas prosakuju odjinud. Jen občas přijde malý jaro a najednou proplétám sluneční svit. Jen občas přijde malý jaro a jsem zamilovaná, mám ten samý skoro fyzický pocit zcela přípustný ve zvláštních časech a zvláštních příležitostech, ale jen těžko ve čtvrteční hodině češtiny. Jen občas přijde malá zima a je mi smutno, aniž bych k tomu měla libovolný důvod. Jen občas mám chuť psát slova na věci všem na očích. Jen občas píšu takovýhle články a nevím, jestli je chci pořád ještě zveřejňovat.
Jen skoro pořád hledám věci ve věcech. Jen skoro pořád chápu všechno tak, aby to se mnou souviselo, aniž by to byla pravda. Jen skoro pořád prosakuju. Tak lehce, tak málo, tak tiše.
Jakoby se má patnáctiletá já postavila vedle té pětileté. Jako by mezi nimi nebylo nic. Má nejzajímavější léta. Má nejzajímavější já. Má pravá, neovlivněná a prudká já.
A nedají mi pokoj. A budou se mnou. Archivované, jasné vzpomínky. A budou prosakovat.
…„Máš ještě několik osobností?“
Druhý návod k použití, tentokrát decidofóbní, který návodem moc není
Nevím už. Nevím sama.
Chtěla jsem si nějaký návod najít na internetu. Pod heslem decidofobie je na druhém místě za Wikipedií můj blog. Ach jo.
Nejsem normální.
Asi je nejlepší vám nejdřív zkusit vysvětlit, co to celé je. Je to fobie. Úplně normální fobie.
Umíte si představit, že se bojíte hadů?
Tak si představte, že se jich bojíte a že vám někdo hodí hada do postele.
Budete na něj naštvaní. Budete na něj hodně naštvaní. Budete na něj naštvaní, i když nevíte, proč to udělal. Budete na něj naštvaní, i když ho máte jinak rádi. Budete na něj naštvaní, i když vám ho tam vlastně nehodil, jen mu utekl z tetrárka. Budete na něj naštvaní, i když vlastně vůbec nevíte, jestli s tím hadem má něco společného, jen šel kolem. Protože přítomnost hada ve vaší posteli je natolik znepokojivá, že nejste schopni to nějak racionálně zhodnotit. A tak ječíte, brečíte, utíkáte.
Umíte si představit, že se bojíte rozhodování a rozhodnutí?
Je to úplně stejný.
Věřte.
Ale víc nevím.
Zjistila jsem, že nemám až takový problém s pozitivními rozhodnutími z omezených možností. S rozhodnutími jako: „Chci tu věc v červené, nebo v modré barvě?“ ‒ je to jedno, stejně ji budu mít. „Půjdu radši na koncert, nebo do hospody?“ ‒ obojí si užiju. „Jaký chci pivo?“ ‒ bude to pivo.
Prostě to vždycky dopadne dobře.
Mnohem horší jsou negativní rozhodnutí: „Půjdu na cvičení z fyziky a budu se tam nudit, nebo tam nepůjdu a budu z toho mít výčitky?“ „Budu s A a naštvu tím B, nebo s B a naštvu A?“
Prostě to vždycky bude hůř, než to bylo předtím.
V těchhle situacích většinou nastává můj problém. Panikařím. Snažím se na někoho přenést zodpovědnost. Odkládám.
Had v posteli: „ÁÁÁ!“; „Odneste to někdo pryč!“; „Prostě se do té postele nevrátím, no, budu spát na pohovce.“
Rozhodování: Brečím v rozjezdu.; „Co si myslíš, že bych měla dělat?“; Místo do fyziky nebo domů si jdu přečíst výsledky olympiády, trávím čas s osobou C.
A nejhorší je to, že v těchto případech to nekončí definitivním rozhodnutím. Mnohdy se přes něco, co mi v nějakém ohledu ublížilo nedokážu přenést a dokola a dokola zvažuji ostatní varianty. Někdy ztropím rozhodovací scénu až teď, i když vím, že už není cesty zpět. Někdy brečím do polštáře ještě nějakou dobu /*roky?*/.
A přitom jsou ty dva typy rozhodnutí tak podobné. Přitom by stačilo je jen překlopit na ta snesitelná: „Odbydu si fyziku dneska a půjdu k babičce příští týden, nebo naopak?“ „Budu šťastná s A, nebo s B?“
Jenže ten stav před tím vším je zpravidla prostě příjemnější, než libovolná z možností. V každé je něco dobrého a něco špatného, každou přijímám kus zla a ztrácím kus dobra v té, kterou si nevyberu. Líbí se mi mít na dosah to všechno, nepřijít zatím o žádnou variantu, nic neodepsat. Ani o tom odepisování nepřemýšlet, celé rozhodnutí ignorovat. Jen je to s postupem času jistá cesta do pekel, zazvoní na hodinu a A i B to se mnou už přestane bavit.
Další typ rozhodování je bez nabízených možností, ale tam jde dost o kreativitu a sebevědomí, a celé je to někde jinde, třeba v dalším manuálu.
Jsem na sebe už fakt naštvaná. Dělám kvůli tomu všemu hrozný věci, jsem zlá a nepříjemná. A nevím, co se sebou dělat. Snad jen se snažit brát všechno z toho pozitivního pohledu.
Házet ta rozhodnutí na mě, nebo mě od nich chránit? Brát tu decidofobii jako hotovou věc a nevrčet za to na mě, nebo se s tím snažit za každou cenu něco udělat? Nevím. Nevím sama.
Jen se to všechno zase cyklí, zuřím, že se chovám, jak se chovám, a pak jsem možná ještě nesnesitelnější, rozčiluju lidi, kteří mě štvou tím, že jsou rozčilení.
Kdyby nešlo o takový blbosti.
Jsem nemožná. Jsem rozbitá. Jsem dítě.
Čím si já zasloužím být šťastná?
Jsem šťastná?
Dějepisný známkový poker
Dnes se mi podařilo nádherně dokázat, že si z dějepisu zasloužím právě za tři, když jsem chybějící dvojkou završila svoji známkovou postupku.
A tak jsem vynalezla /*já totiž v poslední době moc ráda vynalézám, spoluvynalézám a jsem u vynálezů věcí, jako jsou divné literární žánry, uslintané programovací jazyky a aparatury na měření praktických úloh olympiád, které v žádném případě nemám v úmyslu řešit*/ hru.
Hra se jmenuje dějepisný známkový poker.
Pokud máte naši milou dějepisářku, ve schopnosti učit se jste na tom víceméně podobně jako já a pokud nechcete propadnout, před každým testem málem vypustíte duši, když se marně snažíte si to nějak zapamtovat. To děláte, abyste se dostali do fáze random, tedy do takové, kdy něco víte, takže to není jistá pětka jako do té chvíle, ale rozhodně nevíte všechno, protože váš mozek zkrátka není schopen pojmout všechno. A pak záleží na tom, kolik z pěti absurdních otázek se trefí do které množiny požadovaných znalostí.
Zkrátka se jedná o téměř náhodný proces.
Dějepisný známkový poker je vlastně obyčejný poker na jedno kolo. Pořadí kombinací známek jsem určila jako:
- 5 stejných známek
- postupka
- 4+1
- 3+2
- 3+1+1
- 2+2+1
- 2+1+1+1
S tím, že lepší známky jsou brány jako vyšší hodnota.
Každý hraje se svými známkami z dějepisu.
Do turnaje nesmí vstoupit nikdo, kdo měl v posledních třech pololetích na vysvědčení 1, jeho známky totiž očividně nejsou vůbec generovány náhodně, prostě je má v rukávu a taková čtyřka mu nejspíš jen tak nedojde.
Dalšími pravidly si nejsem tak úplně jistá. Asi se mi líbí varianta, že se hraje na jedno pololetí a přihazovat se smí každý měsíc. Pokud má člověk více než pět známek vybere si z nich pět, které použije (čímž by se mohl zvednout zájem o dobrovolné zkoušení, možná). Jen nevím, co dělat, kdyby některý z hráčů měl na konci pololetí jen čtyři nebo méně.
A potom potřebuju vymyslet nějakou zajímavou komoditu, o kterou se bude hrát.
Ale jinak jsem se svojí myšlenkou plně spokojena.
Baiku, vážení!
Bezďákovy životní momenty
„Vadí ti moje homosexuální vztahy?“
„Ano!“ (Proč by neměly?) „Leda že by tobě případně nevadily moje.“
„Já nevím. Protože je neznám, protože ty o nich běžně nemluvíš v hospodě.“
„No, to protože mají mnohem reálnější základ“
„Nemusím si pamatovat tvoje telefonní číslo a datum narození, hlavní je vědět, že máš rozumný názor na muslimy.“
„Já se jí bojím.“ Raz dva, slz slz. Mrk. Existence. Jak moc mi po dvou setkáních s někým může připadat, že jsem všechno už stihla pokazit.
Cítím se jako bezďák, když jsem za dnešek stihla tahat všechno své školní vybavení (jeden blok a mandarinka) v prastaré igelitce z Alberta, čistit si během vyučování zuby na školních záchodech a spát odpoledne na pohovce u nás v klubovně.
Ale ať tohle celé zní jakkoliv, žití mě fakt baví.
Jsem matematik
- Když mám matematické tabulky pod postelí.
- Když si ťukám do kalkulačky během čekání na tramvaj a lidi na mě civí
- Když nedokážu usnout, dokud nedokážu HG nerovnost. (A přitom nejspíš už nedokážu HG nerovnost, dokud se nevyspím)