Nebudu se tvářit, že jsem v pohodě. Je mi zle. A možná hůř než to. Občas. Ale každej den alespoň chvilku. Je to vidět už z hromady posledních článků, ale docházelo mi to docela dlouho.

Nudím se. Nudí mě můj život.

Začalo to tím, že mě přestala bavit škola. Bývaly doby, kdy jsem nesnášela víkendy. A i když to zrovna nebylo tak extrémní, řekla bych, že jsem v posledních třech letech chodila do školy prostě ráda. A teď mi to najednou připadá tak hrozně zbytečné, nudné, nepodstatné, ranním vstáváním obtěžující. Nikdy jsem se netěšila na prázdniny tolik, jako letos.

A když jsem koncem minulého týdne říkala, že se nudím, protože mě opustili tři nejdůležitější kamarádi, tak jsem nevěděla, že se budu nudit i teď.

Já nejsem zábavná, tak nemůžu od světa požadovat, aby byl zábavný on. Ale vlastně nevím téměř o ničem, co by zábavné bylo. Co by mi zábavné připadalo.

„A co bys jako podle tebe měla dělat?“

Mám pocit, že skoro všechny životy všech lidí, které znám, jsou nudné.

Během včerejška/předvčerejška, záleží na tom, kde lámete dny, jsem stihla na to všechno nadávat přesně před osmi lidma. Počítala jsem to.

Zrozena k nespokojenosti.

A nebudu pít o polední přestávce pivo. A nebudu jezdit na koloběžce se sluchátkama na uších. Jako by mi cokoliv dokázalo zabránit v tom, že to budu dělat dál. Ale stejně vzteklá na to, že mi někdo chce zakázat poslední dvě věci, který mě fakt baví. A vzteklá na sebe za to, že stavím svůj vesmír na dvou absurdních aktivitách. Úplně. Zvlášť u té první je to docela znepokojivé. Nebo jen trošku.
Já odjakživa přitahována blogy trošku pochybnejch existencí. A samotnou existencí ještě pochybnějších existencí. Tohle JE znepokojivé. Není? Uch.

//Jak často se vám stává, že se s váma začnou bavit cizí pochybný existence, bezdomovci, cikáni, a tak dále? Nikdy? Někdy? Občas? Často? Několikrát denně? A jak reagujete?

„A neměla bych tě objednat do nějaké protidrogové poradny?“
„Vždyť žádný drogy neberu.“
„Ale zníš jako někdo, kdo s tím právě hodlá začít.“

Považuju se za duševního masochistu. Potřebuju problémy, který bych mohla řešit, abych se nenudila. Ale protože jsem tvor líný, musí se mě týkat, abych je fakt řešit začala. Možná potřebuju, aby mi někdo nějak ublížil. A to zní prostě hrozně děsivě. Stýská se mi. Po různejch časech, kdy jsem měla problémy, který se daly natáhnout přes celej vesmír. A řešit málem do nekonečna. A vlastně nevím, jestli fakt chci, aby tohle kdokoliv četl.

Potřebuju se pohnout. A nemám moc kam, leda k horšímu.

Kdo to sakra jsem?