Tak to pojďme dokončit.

Na naší večerní procházce kolem spacího místa jsme si šli nejdřív na vyhlídku a poté k nějaké studánce a rekreačnímu středisku poblíž, kde jsme našli mimo jiné tuto mapu:

Z ní jsme vypozorovali, že jsme na úplném okraji nějaké rezervace, kde by se asi fakt nemělo stanovat (a to, jestli je náš přístřešek stan by mohlo být předmětem diskuze). Ale kromě toho je kousek pod námi refugi llure, tedy volně přístupný přespávací přístřešek, nejspíš budova, kterou už jsme viděli z té vyhlídky. Vzhledem ke komárům a té rezervaci to rozhodně neznělo jako špatný nápad. Vrátili jsme se pro věci a vyrazili tam, asi kilometr pozvolného klesání po velké cestě, idylka. Já jsem si cestou mimochodem uvědomila, že důvod, proč mi nechodí žádné zprávy, asi není, že by tu furt byl tak slabý signál, ale že jsem si v Andoře vlastně vypnula data. A tak nám do toho vesele pípal můj mobil, který se z trochy internetu po x dnech mohl zbláznit.

Co nás mělo možná varovat, bylo, že ta věc před námi byl obrovský barák, ale na mapách.cz byl zaznačený jen jako turistický přístřešek, ne jako chata, jak bylo u těch lepších domků zvykem. A na francouzském webu, kde jsme si předtím prohlíželi jiné útulny, nebyl rovnou vůbec.

Ale když jsme tam přišli, ukázalo se, že je to zamčené a nedá se dostat dovnitř (i když okýnkem to vypadalo, že uvnitř je přesně to, po čem toužíme). Bylo to docela naprd, protože to bylo trochu v kopci, nebyly tam žádné stromy, na které bychom mohli pověsit naši plachtu, a všude okolo domku byly nějaký kamínky, ale co už. Bylo asi deset večer a rychle se stmívalo, takže jsme prostě navázali provázek za kliku od dveří do domečku (vedle toho bagříku) a něco tam postavili.

Jenomže se ukázalo, že naše trápení není u konce. Nad horama začínalo hřmít a na nás pomalu kapat. Protože už jsme konečně byli na tom španělském telefonním signálu, podívali jsme se na radar a zjistili jsme, že tohle asi bude velký. Obrovský mračno jdoucí přes celou Andorru a okolí, minimálně hodina silnýho děště a blesky. Hodně blesků.

Padl i návrh zavolat si nějakou pomoc, ale mně to přišlo šílený, je to jen bouřka a v těchhle horách musí být i mraky jiných lidí na jiných místech. Ale vlastně nevím. Sejít někam do vesnice dřív, než to začne, jsme asi nestíhali. Petr byl zcela posedlý myšlenkou, že někde u chaty musí být schovaný klíč, se kterým se dostaneme dovnitř, já jsem už od začátku přepla do naprosto rezignovaného módu prostě to nějak přečkat, čupla jsem si na závětrnou stranu domečku a nedělala nic. Můj mobil se vybil, protože té euforie z přicházejících notifikací na něj přesně v tuto chvíli už bylo moc. A taky jsem ho nabíjela naposledy v Encampu.

Když to přišlo, bylo úplně jasné, že náš přístřešek je naprosto k ničemu. Nutno říct, že by asi byl naprosto k ničemu i v případě, že bychom ho postavili na původním místě v lesíku na hřebeni, v placeném kempu o pár kilometrů dřív, nebo kdekoliv jinde. Nejdřív jsme nějakou aplikovali moji strategii čupění na závětrné straně, ale celou dobu mi v hlavě šrotovalo, co je vlastně správný postup. Když teď do toho domečku bez hromosvodu (jako objektu sice ve stráni, ale jinak největšího široko daleko) uhodí blesk, jsme asi mrtví. Jakou roli v tom hraje ten železný bagřík vedle nás? Proč, když jsem fakt hustou situaci s bouřkou na hřebeni zažila naposledy před 4 lety na Ukrajině, a po ní se snažila přečíst všechno možné, té fyzice za tím furt vlastně vůbec nerozumím?

A pak jsme se rozhodli, že si našeho života ceníme o něco víc, než aktuálního pohodlí, máme věci, co chceme ještě na tomto světě dořešit, a že bude nejlepší aplikovat učebnicovou strategii lehni si do příkopu, mokni a modli se. Vždycky jsem přemýšlela, v jaké situaci se vám tohle může stát. Přišlo mi, že skoro všude existuje místo, kam stihnete rychle dojít, když slyšíte, že se to blíží, a bude to tam pohodlnější i bezpečnější. Ale tady je odpověď, začátek noci ve španělských horách u zamčeného přístřešku. Třeba.

Lehli jsme si asi 30 m od domečku na cestu na karimatky, přikryli se pláštěnkou a přístřeškovou plachtou a drželi se za ruce. Voda na nás tekla zespodu a i zvrchu. Příjemné to není, ale dá se. A vlastně jsem ráda, že jsem si zkusila, jaké to je. A od této chvíle už jsem si byla celkem dost jistá, že tu noc neumřeme, ale maximálně se nachladíme, a tak mi bylo dobře. Ani tu část s modlením jsem nepotřebovala, když to stejně neumím.

Aktuální otázka k přemýšlení byla, co budeme dělat, až to skončí. Oblečení, co jsme měli na sobě bylo poměrně durch (i když mně se docela dařilo chránit břicho a s ním kapsu od mikiny s mobilem). Batohy kus od nás u domečku pravděpodobně taky nebyly moc v suchu, o spacáku, který jsem s z batohu vybalila ve chvíli, kdy jsem si myslela, že jdeme prostě spát, nemluvě. Spát nám na tomhle místě v tomhle stavu asi nepůjde. Do nejbližší vesnice smysluplným směrem je to asi 5 km klesání po nějakých běžkařských trasách, do města, ze kterého nám jede vlak, pak dalších 5 po silnici. A protože jsme se fakt potřebovali zahřát rozhodnutí se se skončením blízkého hřmění zvednout a jít minimálně do té vesnice dávalo smysl.

Byla půlnoc, furt docela pršelo a pekelně foukalo. Doufáme, že jsme tam nic nenechali, možná nějaký kolíky, ale u těch nevíme jistě, kolik jsme jich měli předtím. Naše (jedna společná) čelovka se rozhodla, že je moc mokrá a svítit nebude. Můj mobil není voděodolný a měla jsem pocit, že by mohl dojít ke stejnému závěru jako ta čelovka, tak jsem ho radši nechala v kapse. Takže jsme si svítili Petrovým mobilem na powerbance, a snažili se jít správným směrem.

Ukázalo se, že běžkařské trasy rozhodně nejsou navrženy na to, aby po nich někdo chodil v létě v noci. Nejen, že vůbec není jasné, kudy vedou (takže jsme místy šli prostě někde po louce a vlastně jsme se dívali jen do GPSky a ne kolem sebe), ale taky se přes ně staví elektrické ohradníky, které musíte přelézat a podlézat (a to jste pak rádi, jak jste si takové dovednosti nacvičili na Spartan Racu). A uvnitř ohrad jsou krávy, které (jak jsme si řekli v minulém článku) jsou chytrá zvířata a umí si v tomhle nečasu najít to nejzávětrnější místečko v ohradě, což je zpravidla nějaká část cesty, po které jdete. Krávy se snažíte nenaštvat.

I přes to všechno jsme do vesnice dojít dokázali. Neměli jsme úplně jasný plán, co uděláme tam. V našich představách figurovala autobusová zastávka, ale když jsme se podívali na mapu, zjistili jsme, že tam žádná není. Jako nadějná místa, kde by mohla být nějaká veřejně přístupná střecha, jsme si vytipovali kostel a obecní úřad.

Cestou jsme potkali ještě nějaké (zřejmě omylem) otevřené garáže nějaké bytovky, ale báli jsme se, že tam budeme buď někomu vadit, nebo nás tam rovnou zavřou a už se nikdy nedostaneme ven. Kostel vypadal hodně zavřeně. Obecní úřad mi nepřipadal jako něco, kam se typicky dá vlézt, ale chtěli jsme to aspoň zkontrolovat. A když jsme tam došli, uviděli jsme naprosto nečekanou věc. Obecní úřad měl jakousi prosklenou verandu, ve které se svítilo. Zkusili jsme vzít za kliku ‒ a bylo odemčeno. Přijde mi, že celou dobu tady se mi dějou fakt divný náhody, magický momenty, a tohle byl jeden z nich. Ukázalo se, že uvnitř je defibrilátor a asi proto je tam nonstop otevřeno. Tak jsme se tam svalili, převlíkli do sušších věcí, snědli nějaký oříšky, trochu se zahřáli a počkali, dokud déšť nepřestal úplně.

Ale ani tady v těchto podmínkách se nám pořád nechtělo úplně spát, tak jsme to zase všechno zabalili a vyrazili po silnici na první vlak, který měl jet asi za tři hodiny, o půl šesté ráno. To už bylo úplně v klidu, potkali jsme přesně 0 aut, nádraží bylo otevřené a Petr tam okamžitě vytuhnul. Mně se z nějakého důvodu furt ještě spát nechtělo, tak jsem místo toho sledovala, co dělají automaty na jízdenky ve čtyři ráno (testují všechny své funkce, tedy různě pípají, blikají a otvírají terminály, aby pingovaly na různé adresy).

Pak už nám jel (teda, otevřel dveře, protože předtím tam celou dobu stál) vláček, kde jsme nejdřív byli skoro sami, ale v Barceloně už byl úplně plný. Závěrečná procházka po ranní Ramble zabalení v mokrých bundách mezi městskými lidmi přežívajícími už posledních několik dní tu extrémní vlnu veder byla třeštničkou na dortu, kterou jsem tady asi taky potřebovala zažít.

Přes den mi teda furt ještě vůbec spát nešlo, tentokrát asi proto, jaké bylo vedro, ale co. Oba jsme přežili bez trvalých následků. A byl to zážitek.

Ještě přidám odkaz na celou naši trasu: https://mapy.cz/s/norojobogu.