Hned po HackUPC 2022 jsme se rozhodli, že se o rok později na tutéž akci chceme vrátit, děj se co děj. Nevím, nakolik nám někdo tehdy fakt věřil, že se to stane, ale já s tím docela počítala. Jednak kvůli tomu, jak jsme loni vymňoukli domluvu a potřebovala jsem to napravit, druhak proto, že odjet a už se nikdy nevrátit znělo tak strašně fatálně, že to rozhodně nemohla být pravda. A hackaton, tři dny jídla a ubytování zdarma a ještě příspěvek na letenky, to se sakra neodmítá.

V červnu jsem odjížděla s tím, že se nejspíš vrátím i dřív. Nestalo se, ale tohle datum byla záloha, která prostě platila. Vrátit jsem se potřebovala. Ale zároveň ta představa zněla dost děsivě. Co když to vůbec nebude takový, jako si to celý rok pěstuju ve svojí mysli? Co když si všechno pamatuju úplně blbě? Co když nás Rob nebude chtít vidět? Co když Summer už nebude v Barceloně/ve Španělsku/v Evropě? Ale nezbývalo, než to zkusit. S pomocí ChatGPT navázat vhodné mezilidské interakce, přihlásit se, koupit letenky a doufat, že to bude dobrý, a ideálně že mě to i vyléčí z nekonečného stesku.

Cesta tam se zdála naprosto nepatřičná. O tomhle okamžiku jsem snila skoro rok, ale ve chvíli, kdy jsem seděla v těch dopravních prostředcích, vlastně jsem neměla vůbec pocit, že by se to mělo dít zrovna dneska. Ale pak jsme prostě fakt začali přistávat v Barceloně (docela drsným způsobem, kdy jsme poslední kilometry letěli extrémně nízko přímo nad městem a já si z okýnka mohla prohlížet svá oblíbená místa s neuvěřitelnými detaily, zatímco jsem trnula, jestli nepřistaneme někde na střeše). A byli jsme tam a vlastně to nebylo ničím až tak extrémní. Překvapivé bylo akorát to, že pršelo. Jinak to bylo pořád to trošku naše město, kde už víme, jak se nejlíp dostat z letiště a jaký si koupit lístek na metro. A taky ta trošku naše univerzita, kde se umíme nahlásit na hackatonu a sehnat si něco k jídlu.

Co jsme nejdřív nevěděli, bylo, kde jsou naši kamarádi. Rozhodli jsme se al nejdřív vyřešit ten problém s něčím k jídlu. A našli jsme je v BarFIBu, jak jinak. A od té chvíle už bylo vlastně celou dobu všechno v pořádku.

Z pohledu vytváření nějakého výsledku nebyl hackaton o moc úspěšnější, než ten loňský. Rozhodli jsme se jako tým zúčastnit výzvy nějakého sponzora, která spočívala v simulované hře na akciový trh, tedy jsme už zase nevytvářeli nic užitečného, ale jen si hráli. Ze začátku nám to šlo hezky, protože jsme už v pátek večer byli první tým, který vyrobil program, který generoval nějaký pozitivní zisk, a dokud byl na trhu sám, šlo mu to moc dobře. Nicméně později jsme se postupně dostali do fáze, kdy Rob odešel domů plnit své rodinné povinnosti, Summer psala radši diplomku, Petr řešil The Game a mně nefungoval mozek a byla jsem akorát protivná, protože mi tři hodiny spánku na zemi bez karimatky prostě asi fakt nestačí.

Takže jsme sice nevyhráli, ale snědli jsme hodně jídla, dívali jsme se v naší učebně na projektoru na Eurovizi s náhodnými lidmi z (pokud Summer počítala správně) 10 různých zemí, přečetli si čínskou knihu o španělském umění a měli se dobře.

Zbytek výletu byl o snaze dopoledne pracovat, odpoledne se náhodně toulat po městě a večer společně večeřet. Relativně se nám to dařilo, byť jsme toho za ty dva dny moc nestihli. Sociálně se to zdálo až neuvěřitelně blízko tomu, od čeho jsme v červnu ujeli, řešili jsme zajímavý věci, a vlastně bylo jedno, kolik měl kdo s kým během posledního roku společného kontextu, což se mezi jednotlivými dvojicemi z nás čtyř diametrálně lišilo.

Co naopak nebylo jako v červnu, byl nějaký vztah k městu: rozhodně jsem se tam necítila špatně, ale taky tam nebyla ta naprostá láska a pocit, že je to nejlepší místo k žití v celém vesmíru, jak se mi to loni občas zdálo. Nevím, jestli to bylo tím, že bylo skoro celou dobu dost nebarcelonsky hnusný počasí, tím, že jsem tam byla takovou malou chvilku, nebo tím, že jsem si část potřeby návštěvy Španělska odbyla už na Tenerife. Nepřipadala jsem si ani jako v cizím městě ani jako doma. Na místech, která jsme navštívit stihli, se toho moc nezměnilo. Nejvýznamějším pozorováním bylo, že ze vchodu do „našeho“ bytu se stal cannabis shop. Nejvýznamější komplikací bylo, že byla ten týden pěkná zima (to znamená větší zima, než v týdnu předtím i potom v Brně), s čímž jsem při balení jaksi nepočítala a v důsledku čehož jsem teď, po třech týdnech od výletu, furt ještě nemocná.

A to je asi tak celý. Mám pocit, že mě životní fáze stýskání po Barceloně jako takové by snad konečně mohla být uzavřená. Životní fázi Rob a Summer uzavírat zatím nechci a neplánuji (a čekám, až se někdo z nich odváží přijet sem). Možnost přihlášení na HackUPC 2024 uzavírat taky ještě nebudu.