Kromě cesty pěšky z Andorry k moři (nakonec realizované ve velmi zjednodušené formě) jsem v podobné době (asi někdy v březnu, i když první myšlenky na to jsem měla vlastně už před odjezdem v Brně) vymyslela ještě jeden zvrácený plán: domů dojedeme pozemní cestou. Motivační faktory:

• Bude to sranda.
• Podíváme se cestou na další místa.
• Projedu se rychlovlakem.
• Erasmus nabízí speciální grant 50 euro za environmentálně šetrnou dopravu. (Což se na nás ale nakonec nevztahuje, protože to vyžaduje jet alespoň 50 % z každé cesty ekologicky. Což je pěkná blbost podle mě. Co už.)
• Bude to environmentálně šetrné.
• Nebudeme limitováni velikostí zavazadel (i když možná naopak jo, protože je musíme unést).

Strávila jsem nějaký čas svojí oblíbenou kratochvílí kombinování dopravních prostředků. Požadavky byly, aby to nestálo majlant, aby tam zůstal nějaký rychlovlak a abychom cestou navštívili Zuzku v Lipsku. Nějak se mi to povedlo: superlevný Alsa bus do Paříže, TGV do Frankfurtu, ICE do Lipska, Flixbus domů. Kdybych tehdy věděla, že Německo v létě vymyslí 9 euro ticket (= měsíční lístek na všechny regionální spoje v Německu; za 9 euro), nebo kdyby se mi to chtělo přeplánovávat, asi by šla vymyslet ještě nějaká kreativnější sranda s cestou z Frankfurtu k českým hranicím, ale nestalo se. Taky mě mrzí ten autobus v posledním úseku, ale je tam zrovna tento týden nějaká vlajková výluka, která by znamenala minimálně jeden přestup a nějaký čas navíc, což už se nám nechtělo absolvovat. A taky jsem nákup těch koncových lístků nechala moc na poslední chvíli, což se nevyplatilo. I tak nás ale celá cesta (jakože meziměstská doprava, bez MHD, ubytování, croissantů a preclíků) přes půl Evropy stála skoro přesně 100 eur na osobu a předpokládám (i když jsem to nekontrolovala), že letadlo se zavazadlama by v tomhle termínu nedopadlo zase o moc líp.

Největší peklo byl první úsek. Jeli jsme přes noc, autobus nebyl nic moc (život s krátkýma nohama je vlastně super), klimatizace tam fungovala až přespříliš a v noci jsme málem umrzli. Původně měla cesta do Paříže se spoustou zastávek v různých Francouzských městech trvat přes 13 hodin, nakonec z toho bylo 15. Zničilo nás to docela dost, ale přežili jsme.

Ve Francii jsme si velmi rychle začali uvědomovat všechny výhody Katalánska/Barcelony, které jsme doteď brali jako strašnou samozřejmost. Třeba veřejné záchody zadarmo. Pítka a koše úplně všude. Lidi, co umí anglicky a nevadí jim tak mluvit. Platby kartou doslova kdekoliv. Chodce, cyklisty a řidiče, co jsou na sebe na ulicích milí. Fakt si toho všeho zpětně vážím.

Konkrétně Paříž byla pro mě docela zklamáním. Člověk si ji z kultury představuje jako něco hrozně krásného a výjimečného, ale ve skutečnosti je to prostě město. Všude, včetně těch slavných a důležitých míst, je hrozně moc aut, z nějakého důvodu to tam všude bylo nějaké rozkopané, a je to úplná placka, takže odnikud není nic vidět. A hodně lidí.

Díky zpoždění našeho autobusu jsme nemuseli řešit, co s batohy před tím, než nás pustí do našeho superlevného hotelu u nádraží, a jeli jsme se rovnou ubytovat. Pak jsme vyrazili do Louveru, který máme jako lidi do 25 let zadarmo. Ten mi přišel celkem absurdní. Je to úplně obrovské, ale i tak jsou tam ta díla straně namačkaná jedno na druhém a v důsledku mi přišlo, že si je nemůže nikdo vychutnat, pokud tam nepřišel vyloženě za něčím konkrétním. Náš oblíbený druh umění jsou asi momentálně antické sochy s příběhem.

Dál už jsme nic naplánovaného neměli, a tak jsme prostě chodili po městě, okoukli známé budovy a zkoumali další sochy. V noci vypadá Paříž líp než ve dne (to je asi vlastnost hodně měst), jsou tam strašně přemnožení králíci v parcích, odehrávají se tam opravdové honičky mezi policií a blanket salesmany a jako nejlepší zážitek hodnotím plněné croissanty, co jsme si koupili druhý den ráno na snídani do vlaku.

S tím vlakem to mimochodem byla celkem sranda. Jel v 7:20 ráno, což nevěstí nic dobrého. Já před pekárnou zjistila, že nemám v kabelce mobil, a vracela jsem se pro něj do hotelu, abych pak zjistila, že je celou dobu v batohu. Na nádraží jsme tak samozřejmě přišli na poslední chvíli, našli své nástupiště a na lístku si přečetli, že máme místenky ve voze číslo 17. Zrada ale byla, že první vůz měl číslo 8. A za ním to klesalo směrem k 1. Jelikož jsme neměli moc času, nastoupili jsme do vozu číslo 7 a doufali, že se to nějak vyřeší. Tam ale byla na cedulkách úplně jiná destinace a i spolucestující tvrdili, že ne, tohle do Frankfurtu nejede. Vyděšeně jsme vyběhli na nástupiště, ale průvodčí nás rychle nacpali zpátky do toho špatného vlaku, kde nám vše vysvětlili: jsou to dva spojené trainsety, které jedou společně do Štrasburku, kde se rozdělují. A my jsme v tom špatném, zadním, ale ve Štrasburku můžeme přestoupit do toho druhého. Člověk by řekl, kdo to má čekat, akorát že já zrovna přesně o optimalizaci těchto přepojení píšu diplomku,tak bych to asi čekat mohla. Aspoň už vím, jak to v praxi vypadá. Rychlovlaky jsou boží, mimochodem!

Frankfurt byl na naší cestě největší neznámou. Nic jsme o tom městě nevěděli, jen tam jelo TGV a bylo to z Paříže směrem na východ. Teď už víme, že je tam hodně parků a mrakodrapů, sídlí tam spousta banek a je to na evropské poměry fakt netypické, ale moc hezké město. Většinu dne jsme strávili poleháváním v těch parcích a vlastně se mi tam moc líbilo.

Poslední zastávkou bylo Lipsko, kde jsme strávili dvě noci a celý den mezi nimi. Tam už jsem byla několikrát, ale tentokrát to bylo úplně jiné v tom, že jsme měli 9 euro ticket, takže jsme pořád někde popojížděli tramvajkama, až jsem z toho byla zcela dezorientovaná. Večer jsme se jeli vykoupat do lomu do nějaké vesnice vedle, což bylo mimořádně hezký. Zuzka nás skvěle pohostila měla jsem tam pocit, že už jsem doma, protože až na to, že všichni mluvili německy, se všechno zdálo fakt hrozně normální.

A pak už jsme jen sedli na Flixbus, v Praze přestoupili na druhý, cesta proběhla překvapivě hladce a teď jsme doma v Brně. Tímto definitivně končí články typu deníček z Erasmu. Ale ještě bude asi spousta zpětného hodnocení.