Author: Fitli

O blogerech

Fascinují mě lidi.

Už víc než tři měsíce jsem pryč z blog.cz. Je to hrozně zvláštní. Nepřišla jsem na nic, co by mi vyloženě chybělo. Jsem volná, ale ne až tak, jak jsem si možná myslela že budu. Ta adresa působí profesionálně, ale ten blog vypadá a je pořád stejný. Jen jsem na tu komunitu napojená už jen tak nějak z půlky, pouze na tu naši interní, ostatní blogeři už mě jen tak nevyhledávají, jsem cizí, snad se mě bojí. Návštěvnost je srovnatelná, jen cizí komentáře už tu prostě nejsou. Já sama vím, že napsat komentář k cizímu článku na blog.cz je pro mě mnohem snazší, než kamkoliv jinam, protože celá ta doména je už tak nějak zvyklá na to, že se tam píšou blbosti, takže můj blbej komentář se ztratí.

Ale o tom jsem psát nechtěla.

Chtěla jsem hlavně říct, že mě fascinují blogcézeťáci, takhle z venku.

Možná až teď, možná už dávno, mi došlo, že jsou si vzájemně hrozně podobní. Asi ne úplně všichni, ale dělí se to na ákáčkáře a růžovky. Růžovky jsou taky fascinující, ale z bavení se čtením dívčích blogísků už jsem nějak vyrostla. Jsou všechny stejné, občas fakt vtipné a jsou jich mraky a mraky. Jenže ti velcí autoři jsou skoro stejní. Autorská část blog.cz je neuvěřitelně jednotná záležitost, hrozně uzavřená komunita. Všichni se tam vzájemně ovlivňují, všichni mají své vzory mezi ostatními, kterým se touží vyrovnat, takže ve výsledku všichni píšou, tvoří a přemýšlí hrozně podobně. Nebo možná obecně blogují právě jenom tyhle typ lidí, respektive jenom tyhle typy lidí si k blogování vyberou blog.cz, protože je fakt, že blogy jinde vypadají z velké části jinak. Každopádně ve výsledku to je tak, že se mi stává, že poznám člověka a prostě vím, že bloguje, a jsem přesvědčená, že vím i kde. A pak se ukáže, že mám fakt pravdu.

Nemyslím to zle. Už jen proto, že sama sebe pořád považuju za člena té komunity, stejně jako všechny ostatní „zběhy“. Buď ovlivněná ostatními, nebo ta, která začala původně a několikrát blogovat tam už budu navždycky. Jen říkám, že mě to fascinuje.

Člověk z autorské sekce blog.cz je už tak nějak ze zásady:

  • Kreativní – To je tak nějak samozřejmost. Jinak by neměl co zveřejňovat. Ideálně je všeobecně kreativní, takže píše, kreslí, fotí, dělá grafiku a pravděpodobně ještě něco. Když píše, tak dost možná píše fanfiction. Myslí si, že mu to jde, jinak by to nezveřejňoval.
  • Geniální – Myslí si to. Je o tom přesvědčen. Pohrdá svými zabedněnými vrstevníky ze sekce růžovek. Jeho názory jsou natolik správné, že by si je na jeho blogu měl přečíst každý a řídit se podle nich.
  • „Anonymní“ – Má svoji přezdívku, pod kterou se schovává, ale zároveň říká světu o sobě pomalu všechno. Hlavně nedej bože, aby jeho blog našel někdo, kdo ho zná doopravdy, to by se musel rychle sbalit a stěhovat, protože se za svoje skvělé výtvory a geniální myšlenky ve skutečnosti vlastně stydí.
  • Divný – A zakládá si na tom. Blog je pro něj únikem z reality, kde si o něm všichni myslí, že je divný příliš. (Protože jsou samozřejmě úplně blbí.) Ale tady je divný přesně akorát na to, aby to každého zajímalo.
  • Kritický – Pozitivní články jsou nudné. A ze všeho nejzajímavější jsou blogové války, proti růžovkám, proti adminům, proti systému, v těch se vyžívá.
  • V každém případě rád a hodně čte. To je jasné.

A já jsem prostě z hóódně velké části taková. A spoustu blogerů mám hrozně ráda a i snad se všemi bych se kamarádila, kdybych je znala osobně třeba ze školy nebo odněkud. Jen se mi zdají/zdáme hrozně legrační, fascinující, namyšlení, správní.

Vadí mi

Ach.

Jo.

Já nevím.

Sere mě skutečnost, že se neumím odpoutat od toho, že články mají nadpisy, nadpisy jsou otravné, ale celé je to bez nich tak nějak neúplné. A tenhle stejně zatím není vymyšlen.

Serou mě malý jara, protože je z nich celou dobu cítit, že za chvilku skončí a bude zas zima, respektive pseudozima. Myslím, že mi momentálně vyhovuje koncept zimy, kdy nemrzne a nesněží, ale je spousta šedé mlhy, za kterou člověk nemůže čekat nic horšího, než je ta mlha sama.

Zajímalo by mě, jestli nebo jak moc je na mě poznat, když mám depku. Když mám depku a ani si to nepíšu na ruku ani se jinak nesnažím, aby to poznat bylo. Nechci šířit negativní emoce a vadí mi, když je někdo šíří. Ale na druhou stranu občas potřebuju zachraňovat.
Zdá se mi zvláštní ten rozdíl mezi mnou psychicky pohlou na veřejnosti a psychicky pohlou doma. Jak svoje city projevuju milionkrát víc tam, kde se cítím více méně doma a před lidma, který považuju více méně za rodinu. Před jak malým množstvím lidí dokážu brečet nebo zuřit a kteří to vlastně jsou. Asi to umím tlumit, když chci, když moje krysí podvědomí chce, abych se chovala jako normální člověk.

Dneska mi bylo mizerně. Je mizerně. He sentido mizerně. Netuším proč. Spousta věcí mi hrozně vadila, ale to už je zas to mizerný rozlišování příčin a následků. Nejvíc mi vadí, že mi vadí takový blbosti. Vadí mi, že když sedím v matice sama, přestanu se ovládat a prostě s klepu. Vadí mi, že se cítím občas tak špatně a nevím proč a neumím to řešit. Vadí mi, že jsem v létě tolik jiná než v zimě a prostě to tak je.

Založila jsem si na to speciální kalendář a budu vypozorovávat závislosti. Snad. A taky seznam pomáhajících věcí.

Asi mi teď vadí úplně všechno. Vadíte mi všichni. Fáze, kdy už je úplně k ničemu dobrý jídlo, houpání se na houpačce, hudba i nakupování rádoby sherlockovskejch kabátů za třicet korun absolutně na nic. Asi čas jít spát.

Marco Hietala má dnes narozeniny. Tak jo.

Písničku do kapsy

27 článků tady. Dobrý vědět. A 83 za rok 2013 tam. 110. Not bad. Pod deset za měsíc. Takže bad. Ale ono je to asi jedno. Takový věci bych vážně řešit neměla.

Ale fakt je, že píšu nedostatečně. Nedostatečně článků na úrovni a nedostatečně vůbec. A já jsem nikdy nechápala, jak můžou lidi nestíhat psát, kvůli reálnýmu životu. Ve dne se žije a v noci píše. Ale uznávám, že to přece jenom není tak snadný.

2014. 14. 4. V tomto článku je nějak moc čísel zdá se mi. Ale co už. Silvestr a Novej rok jsou odporně umělý svátky, kdybyste to netušili. Ale to už jsem asi říkala loni. Každopádně jsem se letos rozhodla na všechny kašlat. Žádný PFka, žádné vroucí blahopřání, žádné slzy dojetí. Jen občas i skoro cizí objímající a líbající půlnoční lidi, co přišli strčit tu flašku někomu jinýmu, nebo třeba mi i popřát. A jedna esemeska teda. Dvakrát odeslaná, myslím. Psaná o den dřív, ve chvíli, kdy jsem nechápala, proč jsem si vlastně vykňučela právo tam jet a proč tam jsem.

Je celkem zajímavý, jak pár opilejch lidí, za střízliva v pohodě, dokáže znechutit jinak prostě dobrou akci. A taky ten vztek na sebe v jakémkoliv stavu, že nedokážu dost zařvat, vědět jistě včas co si myslím a s klidem to komukoliv oznámit. A taky chci umět dát někomu facku a nebát se, že budu leda k smíchu. To ty tenký ručičky, no.
Tak trochu ztráta iluzí o lidech a alkoholu. Ale asi jsem přesně tohle potřebovala. Za celou silvestrovskou noc jsem kromě toho šampaňskýho měla jedno pivo. Těsně před spaním, spíš ze slušnosti, když už jsem si ho objednala.

Nechme toho.

Došla jsem k názoru, že rok 2013, pokud ho teda mám brát jako nějaký celek, nebyl špatný. Vlastně byl dost dobrý. Hrozný na tom je, že jsem mu to celou dobu nevěřila. A dost divný taky je, že všechny vzpomínky co mám jsou najednou hrozně optimistický. Moje oblíbená je asi pohled na sebe do zrcadla ve výtahu po dubnové Znouzi s Kohoutama. Pár sekund. Měla jsem z kotle rozraženej ret. A usmívala jsem se asi jako měsíček na hnoji. Z různých důvodů. Po dost dlouhé době. Končila zima, alespoň ve mně.

Toho taky nechme, duben je obecně fakt fajn měsíc, ale teď je leden.

Mám pocit, že svět je dobře. Lidi jsou různí, děje se dějí, čas plyne tak nějak účelněji než poslední dobou. To se špatně popisuje, ale prostě to tak je. Asi jako rozdíl mezi tím, jestli se dívám na šestou sérii TBBT nebo na Sherlocka. I kdyby ten Big Bang byl třikrát delší, furt se mi zdál stejně o ničem a v každém ohledu by mě bavil míň.
A co je důležité, cítím se hrozně zamilovaně. Nevím, čemu to připsat, ale zdá se mi to po nějakých osmi měsících vztahu a radši nikdy tak moc nepočítané době něčeho vztahu blízkého takové zvláštní. Osmdesátiprocentní pravidlo a tak. Mám z toho radost a sestřička s krysou si o tom myslí své. Mám dojem, že ty dvě mají mnoho společného.

Měla bych jít spát.

A lidi by měli nosit písničky po kapsách, aby mi je mohli dát, až budu potřebovat prostě nějakou písničku. To by bylo užitečné.

A v písničkách by měly být absolutní rýmy, to si myslím.

Pustilo se mi Tides. Vždyť říkám, že bych měla jít spát.

Místo pro nějakýho extroverta

Sere mě jeden můj pocit.

Je to pocit, který by mě vůbec srát neměl.

Vlastně je to pocit, který bych vůbec neměla mít.

Má totiž naprosto nesmyslné důvody. Má důvody, ale ty jsou postavené na hlavu.

Myslím, že mám moc kamarádů a známých. Tečka.

 

Já byla vždycky taková ta, co je ráda mezi hodně lidma, ale moc toho nenamluví. Prostě poslouchám, udělám si z toho, co jsem slyšela, nějaké názory, které pak doma napíšu někam na internet a mám z toho radost. Rychle se nikdy pořádně neseznámím, jednak proto, že nemluvím, druhak proto, že jsem asi divná a strašidelná. Když mě znáte dýl, tak už s váma možná i začnu komunikovat, ale divná a strašidelná jsem furt, takže dost často nastane situace, kdy mě buď milujete, nebo nenávidíte, to už tak u divných a strašidelných věcí prostě bývá.

Dostala jsem se teď do fáze, kdy se cítím příliš milována. Nechci to přehánět, ale mám pocit, že jsem nějak moc oblíbená.

Nezasloužím si to, to zaprvé. Všude je spousta moudrejch, sympatickejch a zábavnejch lidí, kteří se neleknou toho, že se s nima bavíte a zajímají vás. Když někoho zajímám já, zvlášť pokud to jsou starší nebo tak nějak společensky oblíbenější lidi, mám prostě pocit, že to není mnou jako člověkem, ale prostě proto, že jsem se jim vecpala, což je přesně to, co dělat nechci a nedělám. Stejně jako když mě mají rády oddílový děti, tak mám jako první pocit, že je to tím, že jsem moc hodná, moc rozmazlující, moc spiklenec, i když to je třeba vážně dobře.

A hlavně na to prostě asi nejsem zvyklá. Mám dojem, že se mi teď setkala ta správná doba vytrvání ve svých sociálních skupinách s věkem, kdy mám potkat spoustu nových lidí. Protože prostě, kdy jindy najednou můžete prostě jen tak jít jen tak do hospody s kamarádama svých kamarádů? Kdy jindy se tak zvyšuje ten počet lidí, kteří mě najednou berou jako více méně sobě rovnou? Prostě šestnáct.

A já mám všechny taky fakt ráda a chci všechny poznat a se všema se seznámit. Jen mě to hrozně vyčerpává. Hrozně mi vadí, když mám zaplněnou kapacitu jmen v mozku. Hrozně mi vadí, když jezdím po městě a vidím lidi, co určitě znám, ale netuším odkud. Děsí mě, jak je jich čím dál víc a bude jich čím dál víc.

A k tomu ještě vzpomínky na lidi, který jsem už prostě musela vypustit a léta neviděla a vadí mi to.

A pak nastávají chvíle, kdy jako jediná v místnosti prohlašuju, že bych nechtěla mít víc kamarádů. Ale stejně nevím, jestli je to pravda.

Jsem ráda za všechny, kdo mě mají rádi.

Jsem ráda za všechny, koho znám.

Ale prostě nejsem ráda, jak to neumím zpracovat.

Vánoce v pustině

Letošní Vánoce byly Vánočnější, než každé jiné. V pustině, u nás na chalupě. Byla tam kosa. Jen jedna malinká vytopitelná místnost, a i o tom by se dalo pochybovat. Ale stálo to za to, to vám řeknu. A fotila jsem, mladým bráškou ještě nenarozeného Václava. Říkám vám, Václav jednou bude. A bude fotit nějak takhle, abyste si to mohli představit. Samý strašný artfota…

Je nám líto, nic nenalezeno.

A to všechno jen a jen proto, abych zkusila, jak funguje tahle galerie…

Žít Vánočně

Dneska byl zase moc pěkný den.

Byla kosa a nesněžilo. To je vždycky dobře.

Poslouchám dokola cédéčko, které jsem od 37 dostala k Vánocům. A přemýšlím nad tím, kolik taková věc říká o člověku, který ji komponoval, a přemýšlím nad tím, že by možná nebylo od věci dodělat totéž, když už jsem se o to jednou snažila. Dodělat projekt jménem Zebří výběr, který nakonec skončil na osmi písničkách a přesně půl hodině a nebyla jsem schopná to doplnit na nějakou normální délku. Možná to zvládnu, když to vezmu nějak obecněji a neskončí to tak, že se mi z té přemíry spíše pomalejších a kýčovitějších písniček mých oblíbených interpretů pokaždé, když to po sobě poslouchám, chce brečet a občas trochu zvracet, přestože je jednotlivě všechny miluju, ale asi jsou na jedno brdo. To jsou mi problémy. A nejtěžší je to stejně naskládat za sebe tak, aby to dávalo smysl.

***

Ale nejlepší bylo potkat v pondělí v podchodu na nádraží punkáče a nechat si pochválit obojek a chvilku si povídat. Protože to se vyplatí, člověk se pak cítí nespoutaně a drsně a letně a tak to má být. Prý mám jít na Inseminačku, až tu budou. Proč ne, ale nesmím na to zapomenout. A stejně nejspíš zapomenu. A předtím v neděli na trzích cestou z Hobita nějakýho šermíře, který se mě ptal, z jaké látky mám plášť a v jaké jsem skupině. „V žádné, já si jen tak chodím.“

Hobit byl taky super, možná ne úplně takovým způsobem, aby to ocenili nějací pravověrní fanoušci, ale přesně takovým přehnaným způsobem, abych to ocenila já a řehtala se celou dobu na celý kino. Protože skákat trpaslíkům jedoucím v sudech po hlavách je prostě kůl. A taky tam byla první a nejspíš poslední mně sympatická elfice. Myslím, že sympatická byla právě kvůli tomu, že tam byla docpaná navíc, tudíž to byla jen falešná elfice a nemohla být proto tak divná, jako elfice pravé.

***

Dneska jsem veselý člověk aby bylo jasno. V červených kalhotách, oranžové bundě a duhové čepici a podkolenkách prostě nemůžete nebýt veselý člověk.

A asi mě baví chodit ven. K tomu jsem došla. V zimě se málo chodí ven a je to špatně. To je z toho, že člověk nemá vůbec čas, dokud je světlo. Mělo by se chodit ven místo vyučování, pořád. Svět by byl lepší, o moc.

Těším se teď na hrozně moc věcí. Na léto a na lyžák a dokonce na Vánoce a na spoustu maličkostí. A líbily se mi i věci dneška, dokonce se mi líbilo i poslední podělí. To je až nezdravé. Ale tak co.

Uživateli xy se líbí, že se vám líbí Deprese. Jo.

Spalas vůbec?

Zdá se mi, že čím víc mám pocit, že v noci něco naspím, tím jsem přes den unavenější a vypadám hůř. Už druhý úterý za sebou se mě někdo zeptal, kolik jsem toho v noci naspala a nechtěl věřit že hodně, hodně na svoje poměry.

A přitom spím. Zdají se mi sny. A ráno se z té postele jsem schopná vyhrabat dřív než pět minut před plánovaným odchodem z bytu, což není ani omylem obvyklý stav a děsí mě to natolik, že radši stejně nevstávám a jenom sedím a hledím do blba a objímám si kolena a přemýšlím. A přes to všechno mám jeden jediný zapsaný pozdní příchod z asi milionu.

V pondělky chodím do školy i ze školy více méně za tmy. Ráno více, odpoledne méně. Každopádně za tmy. „To je hrozný.“ „Co?“ „Ta tma.“
Ale vlastně není. Přožívám ju mnohem líp, než zimní dny. V noci je vždycky černo. A to je dobře.

Přišlo to. Pocity, stavy, nepěkný. Já je nečekala, já si je nevsugerovala, jako už jsem si vsugerovala značnou část svýho života, přišly samy. Není to tak, že bych si říkala, že je sníh, že je zima, že musím mít deprese. Mě začne být špatně a během chvilky začne sněžit. Vždycky. Pokaždé.
Příších pár hodin sněžit nebude, cítím to. Je to v pohodě.

Hřejí mě plány. Svět působí rozplánovaně. Plány jsou nejisté a mnohdy rozhodovací. Ale hřejivé každopádně.

Pocit, že zvládám vánoční dárky zmizel někde v dálce. Nemám moc času, na nic. A když ho náhodou mám, záleží jen na atmosférických poměrech, jestli ho prodepčím. „Atmosférické poměry jsou poslední dobou velmi nepříznivé,“ řekla Sova. „Cože?“ „Sněží.“

Ale celá jako bych se zas o dlouhé době vracela do nějakých vyšších abstraktnějších vrstev lidského bytí.

Rybí tuk, divný oblíkání, tulení k jinejm a pasní spousty kusů kecu, které by mě jindy nenapadly na kusy papíru, aby to mělo alespoň nejakej výsledek.
Možná to pomůže, žádnej neví.