Měsíc: Září 2014

h=0

To bude zas koloběh.

Dneska jsem byla společenská. Úplně moc. Cestou do školy jsem se bavila s M. a pak jsem seděla ve španělštině s jiným M. a pak jsem půjčila A. sešit do dějepisu. A taky jsem celý den postávala na divných místech mezi divnými lidmi, až se mě ptali, co tam dělám. „Stojím.“ A socializuju se. A vyvádím vás tím s míry. Cha. Nechávám si pokládat otázku „Jaký byly prázdniny“. Ta je docela dobrá.

A teď mám chuť psát. Mám se celkem dobře. /*Krom skřípání zuby nad tím, že se nějak stalo, že si připadám mezi svými nejlepšími kamarády jako ta nejzodpovědnější, co se jediná včas stará o to, jestli je zaregistrovaná na zdravokurz, kam bych vůbec nejela, kdyby tam nejeli oni. A taky chodím prvního do školy včas a tak vůbec. To je fakt divnej stav. Grr.*/ Mám chuť psát, což je nebezpečné, protože to znamená míň spánku. Po dvojnásobném vstávání na sedmou to bude v pátek zas hustý. Budu zas taková. A pak zase možná prospím nadpoloviční většinu víkendu a pak budu zas hyperaktivní a tak furt dokola a dokola a dokola. Celej rok.

Celej rok budu přepínat mezi nevyspáním a depresí a chutí něco dělat. Zítra by zas mohl být ten typ rána, kdy vstanu s budíkem a pokusím se si udělat horký nápoj, abych měla pocit, že se o sebe dokážu postarat a fungovat (no a co, že bude tak horký, že ho nezvládnu vypít). Na to jsou úterky dobrý.

Asi je mi jedno, jak nulovou hodnotu tenhle článek má. Říkal si o to. Huh.

Dobrou noc?

Fear is just a feeling

Hudba je droga. A knížky taky. Před pár týdny jsem si říkala, že se opět naučím číst si. A bylo to docela úspěšné. Jenže jsem si až potom uvědomila, jak psychicky přínosné pro mě bylo si nečíst a nezačítat se, žít svůj vlastní život a dokázat z něj neutíkat. A teď padám pomalu zpátky, jsem nespolečenská, moc nemluvím, jsem smutná a protivná, jako kdysi. Alespoň se tak cítím. A nevím, jak moc je to podzimem.

Dneska jsem si ráno řekla, že si v šalině něco pustím (to už jsem nedělala dlouho, knížka stačila. Jenže dnešní ráno bylo mimořádně brzké, deštivé, podzimní a nedospalé (protože i když jsem odešla z hospody v půl desáté jako hodná holčička, musela jsem si ještě číst.) Mysl mi padla na to, co mě z podzimu vytrhávalo loni. Pipes and Pints. Pomohlo. Hodně. Dokud hráli, byla jsem šťastná, užívala si deštivé šero, radovala se z blížícího se říjnového koncertu, z toho, že tam s nimi budou i Horkýže a tak mám téměř jistotu, že tam se mnou někdo půjde. Měla jsem radost něčeho tak úžasně tvrdě optimistického, i když se mi ta kapela jinak svojí děsně kůl prezentací celkem hnusí. Ale ta hudba je super. Ten jediný kousek textu, co jsem zvládla vnímat (protože jsem si nečetla, tzn. šla jsem se sluchátky ze zastávky a nechávala se ohrozit provozem) mě taky potěšil. „Fear is just a feeling.“ Jo. I když by mě asi nenapadlo nazvat to strachem. Ale bude to tak. Bojím se. Světa? Lidí? Sebe? Času? Pomíjivosti? Zimy? Tak nějak.

Začalo se dvojhodinovkou informatiky. Dokonce volnou, protože nás tam bylo pět, takže nemělo smysl nás něco učit, ale ne, že by na tom záleželo, proště jsem si ty sluchátka sundávat nemusela. Jen jsem si dvakrát zanadávala, když skončilo album a pustila si další (i když podruhé už to bylo bolestivější, protože ty svině nahráli jen dvě a už jsem si musela pustit něco jinýho). Ale pak to bylo hrozný. Když je pak najednou ticho. Když si ani nečtete, ani neosloucháte, ale někdo vás nutí dělat něco jinýho. Nebo si necháte čtečku i empéčtyřku doma to je nejhorší (to, že jsem dneska ráno byla tak mimo, že jsem nechala doma zebří taštičku s peněženkou, psacími potřebami a kartáčkem na zuby je vedle toho maličkost). Prostě absťák.

Chtěla jsem toho napsat.
Postřehy z FITu hnijí v rozepsaných.
Chtěla jsem před týdnem napsat článek o tom, jaké je, když vám někdo najednou o půl deváté večer oznámí, že stojí u vás před domem v obleku a vy bez jediného slova vypadnete na dvě hodiny na psí hřiště, kde se nenachází žádní strašidelní výrostci jako v parku, bez mobilu, bez starostí, bez všeho a klepete se překvapením a vlastní divností.
Chtěla jsem psát včera večer místo toho čtení, ale asi by to bylo dost o ničema plné překlepů a jiných slov, než jsem chtěla použít (jako když si pletu vodu a vzduch.)
Chtěla jsem psát o pivu. Chtěla jsem psát o třech nahořklých chutích svého současného života, které mě stále ještě všechny fascinují a které zůstávají v ústech o tolik dýl než ty ostatní a celou tu dobu ve mě vzbuzují pocit jakési drsnosti, novosti a vůbec. Moje chutě dospělosti (cha cha).
Ale nějak si nejsem jistá, jestli by to bylo vhodné.

Na dnešní večer jsem měla plán. Opít se, klidně i přes tu hranici, kterou jsem si pečlivým zkoumáním konečně našla jako ještě příjemnou, klidně možná i tím, o čem prohlašuju, že to nepiju. A pak brečet opilá někomu na rameni, říkat divný věci, který si nebudu pamatovat (a ještě předtím úplně normální věci, o kradenejch záchodovejch prkýnkách a internetech a škole a akcích a prababičkách, který zapomínám říkat a nestíhám říkat, až mě to sere). Protože to už jsem pár měsíců nedělala, protože se mi po tom z nepochopitelných důvodů stýská, protože mě baví být tak jasně viditelně bezmocná a nepoužitelná.
A ve výsledku brečím sama doma, což vlastně dělám celkem běžně, takže z toho nemám vůbec žádnou zvrhlou radost, chybí mi ten alkohol i ramena. Bezmocná a nepoužitelná jsem tak jako tak, ale teď se na sebe zlobím, že to musím dávat najevo.
Litujte mě všichni.

Asi se potřebuju konečně dospat. Kdybych po dnešní noci neměla strach ze snů, který jsou v noci fajn, ale ráno má člověk chuť se zaškrtit za to, jak se v nich choval. A které mě děsí svojí možnou upřímností.

Ale… Strach je jenom pocit. Tak to je. Není proč se bát. Vše je jak má být. Já vím.

//Kdybych nebyla blbá, byla bych teď ve Španělsku.

Retrospektiva

Mohla bych to všechno napsat.

Že čekám, až na mě přijde řada s pájením součástek v digitálních hodinkách.

Že jsem večer zjistila, že velikost vstupních polí zmíněná o odstavec níže závisí na nastavení konkrétního počítače a musím to nějak vyřešit, protože se rozpadá jak kde.

Že jsem tenhle článek začala psát na FITu na přednášce paní z IT oddělení Škodovky, která začínala celkem fajn, ale už došlo na kódění z naší strany, což je celkem nuda, protože html už tak nějak považuju za zvládnutý/*dokonce i o něco líp než ty, co tu dělají hlasitý bordel, protože se nudí, myslím*/. Ale zjistila jsem, že se mi nějak rozpadl vzhled Zkratkovníku, tak jsem ho opravovala. Mám chuť programovat, ale nevím co a proč, můj klasický problém.

Ale že je to pořád lepší, než (před)včerejší program, protože tu mám počítač a točící židličku, takže mi k absolutnímu štěstí chybí jen horký nápoj. Ale mám alespoň minerálku, kterou jsem včera dostala od k svačině. A připadá mi to o dost informatičtější než otisky prstů a hraní si na letadlo. Ale o tom asi až později.

Že byl jinak (před)včerejší den hrozně uspokojivým svojí zaplněností. Že mě baví naše třídní politika, že Sliznic nepřímo nazval 37 alkoholičkou a že mě ve dvou zcela odlišných chvílích natáčela Česká televize. A že to vypadá, že mi čtyři z pěti plánovaných mimoškolních aktivit spadnou na úterý a z nich tři do stejného času. Proč ne, že.

Že se od začátku podzimu každou chvíli emočně rozkládám, když nic chvíli nedělám, a pak mi je zase úplně dobře. Ale ty stavy jsou tak strašně strašný a bezdůvodný a nevím, co s nima dělat.

Že ve Švýcarsku namají turistický mapy a zato tam mají fajn rozhlednu (skoro do máho rozhlednového seriálu, je fajn dělat seriály ze starých článků, tak možná…

Že Made of Metal můžu vynechat, protože je to to jediné, o čem jsem o prázdninách psala.

Že tábor se povedl, tak moc, že k němu nemám co říct.

A že jsem nazývána poloskautem.

Že vysvědčení bylo mizerné, ale mně to bylo jedno.

A předtím jsem ještě zvládala psát.