Dneska jsem vstala ve 14:41. Přesně. Spát jsem předtím šla někdy po půlnoci. A pak jsem nedělala nic. Myslím. Uteklo to.

Řekla jsem si, že dva dny volna strávím spaním a psaním. Měla bych i psát. Hmch.

Došla jsem k názoru, že můj život je přece jenom o něco zajímavější, než životy většiny ostatních lidí, co znám. Což je na jednu stranu trochu smutný, protože nechápu, jak oni žijou, když si stojím za tím, že můj život je nudný. Ale vcelku je to pozitivní.

Žiju. Jako fakt Žiju. Tak nějak dostatečně. Usoudila jsem, že Velikonoce byly nejpovedenější oddílovou akcí za poslední dva roky. A to se vyplatí.
A předtím byla středa, která byla nejdivnější středou za taky hodně dlouhou dobu. Oznámením jdu ven telefonující mamince v osm večer před výpravou, nesbalená, s tímhle vůbec nepočítající a přesto nakonec puštěná počínaje… a tím zbytkem konče.
A byla jsem dost opilá na to, abych řvala na sál plnej tancujících sekyrkářů slovní spojení jako „Euklidův algoritmus!“ a taky dost na to, abych nezvládla napoprvé správně říct vzorec pro (a+b)³. Ale rozhodně ne dost na to, abych se smířila s tím, že mě tam někdo dotáhl. A stejně jsem se pak celou cestu domů smála. A směju se furt, když si na to celý vzpomenu. Jsme matematický trosky. Ale mě to nevadí, jestli to někoho zajímá. I když ty pohledy našich známých stály taky za to. Myslím, že trošku odmítám mít se Sliznicem společnou zahraniční politiku, alespoň dokud bude v pubertě.

Jo, a mladí ekologové jsou celkem fajn. Nebo jsem si dokázala vystačit bez nich. Každopádně tři dny ekologické olympiády byly o něco víc fajn, než většina akcí s ne až tak moc známou sociální skupinou. A to se taky vyplatí. Dokonce jsem začala i uvažovat o tom, že bych chtěla postoupit do krajskýho kola i příště. A to bych asi měla udělat se stejným týmem, pokud máme být dobří. A… no sakra. A učila jsem Řečkovičáky o půl druhé ráno programovat, zatímco ostatní chlastali a to považuju za důležité.

A zítra se jde na kolo. A do čajovny. Takže to asi nebude úplně den strávený spaním a psaním. Nemůžu se rozhodnout, jestli bych chtěla víc dnů strávených spaním a psaním. Doufám, že moje kolo jezdí. Doufám, že čajovna nejezdí. Ale o tom asi zas tak moc neuvažuju.

Vím, že za uplynulou noc jsem si dvakrát schválně říkala Probuď se, probuď se a věděla jsem že spím. Problém je v tom, že si pamatuju na ten blbej pocit po tom, co jsem to ukončila a říkala jsem si, že je hloupý, že teď nevím, co se stalo dál, ale vůbec si nepamatuju, že bych byla vzhůru. Prostě jsem se podle mě probudila někam jinam. Buď do nějakýho rámcovýho snu, nebo rovnou do toho z kterýho jsem se probouzela potom. No a tohle se mi prostě normálně nestává. A bylo to divný. A tak.

A tenhle článek se jmenoval vzduchoprázdno, ale je nakonec celkem plný.

Všechno se musí zaznamenat.