Od sepsání Dnů se pozitivní a negativní období prodlužovala, až jsem nakonec skončila v téměř permanentní depresi, která je tu, myslím, vidět.
Přesto by se dala vypíchnout čtyři pět lokálních maxim, během dvou tří akcí, která se mi i s odstupem zdají hodně opravdová.
- Když jsem si, poprvé po letech, uvědomila, že jsem celá ve vodě, plavu a baví mě to. Že je všechno kolem neuvěřitelně krásný a že se prostě chci dotknout té bójky. Dlouho jsem tvrdila, že dokážu ocenit schopnost vody zchladit a umýt, ale dýl mě v ní neudržíte. Spor.
- Když jsem slezla ze skály úplně sama, zatímco jedna půlka skupiny byla kdesi nahoře a druhá kdesi dole a já se trochu bála, že spadnu a umřu (a nechtěla jsem spadnout a umřít). Když jsem byla nohama na zemi a najednou jsem věděla, že nechci zpátky. Když jsem běžela po hřebeni zpátky a nahlas se smála. Že dělám věci jen tak.
- Když jsem ležela v Medlánkách v parku, na zemi v listí, a najednou mě začaly napadat věci. Když jsem ty nápady začala říkat nahlas, aby je A. mohl začít mentálně provádět a diktovat S., který je mohl zakreslovat. Cítila jsem se zhruba jako Srdcová královna a přišlo mi to převelice zábavné. Proveďte.
- Když jsme si asi o hodinu později lehli znova, teď už jen v klasickém složení, do listí a spali jsme. Bylo teplo, les voněl a čas jen tak plynul. A to bylo všechno tak klidně v pořádku, že to bylo možná ze všech zmíněných nejhezčí.
- Když jsem přišla na první setkání OHB. Když kolem mě byla hromada úplně cizích lidí, kteří mě neděsili, jako nové skupiny mých vrstevníků dřív pořád a teď většinou. Když jsem seděla v čajovně, když jsem mluvila o sobě, když jsem najednou zjistila že je skoro půlnoc.
Bavím se hledáním společných faktorů.