„¿Ivi, tú eres cebra hoy?“
„¡Sí!“

Cebra je sakra dobrý slovíčko. Zvláštní že jsem si ho nezjistila dřív. On asi člověk tak trochu čeká, že se to řekne všude úplně všude.
A ta otázka mi nějak udělala radost. Mám čím dál větší chuť začít příští rok chodit do norštiny. Mimo jiné by to byl i dobrý důvod proč nechodit do sboru. A nechození do sboru by byla mimo jiné dobrá příležitost moct příští rok fandit na basketu víc než deset minut a celkově nebýt pořád před koncertama odloučená od vlastních milovaných spolužáků.
A taky už mám skoro zebří výročí, to je fajn.

Dneska jsem cestou ze školy podnikla takovou malou cestu na daní do pořádku všeho, co se do pořádku dát dá. Obešla jsem kolem dokola Kašnu, koupila jsem si papíry do sešitu s kompatibilníma dírama, černou fixu, cédéčko a spoustu zbytečných bonbónů. A překonala jsem to, že se přitom budu cítit jak debil a socka, a zvládla jsem jít do Alberta jenom vrátit jednu jedinou pivní flašku, kterou tahám ve školní baťohu už dva týdny, nic si nekoupit a vystát jenom s tím lístečkem monstrózní páteční frontu u pokladny. Teď to ještě završuju tím, že hrozně jím, třeba se tím dám do pořádku. A ještě bych uklízela, ale tochu se bojím, že když se přiblížím k posteli, tak zas usnu. A to by bylo nemilé. Myslím, že by teď měl někdo přijít domů. S pořádným nákupem nejlíp. Už máme jenom jedno vajíčko a žádnou šunku a kromě poloprázdné vaničky rajčat žádnou zeleninu. A žádný mlíko. Když já mám přehled už i o mlíku u nás doma, tak je to zlý.

Kašnu už jsem sakra dlouho neobcházela. A i to projití městem mi nějak připomínalo starý časy. Bývalo na tom něco pěknýho, toulat se hodiny jen tak sama po centru, fotit cizí lidi a chytat okamžiky. Sedět na okraji, směr nohou uzpůsoben momentální teplotě vzduchu a vody, a mžourat skrz stromy na zastávku. A vlastně i loni v červnu, ve chvíli, kdy už jsem se se všema rozloučila podesáté a bylo jasný, že teď už se s nima znova neshledám, nechtělo se mi domů, ale šla jsem si koupit čistej blok, sedla jsem si na lavičku na Svoboďák a psala jsem první verze prvních později přepsaných dopisů.
Jak plyne čas, čím dál míň věřím věcem, co se mi kdy staly. Už tehdy byly nějak moc snové. Už tehdy i bylo divný, proč nastávají situace, které mě napadají předem. Ach Kaško. Ach vy. Ach já. A stejně nevěřím, že si svůj život nevymýšlím.

Jen teď mám nějakou tvůrčí krizi. Šťastnej konec a přesto ještě příliš mnoho prázdnejch stránek. Trapné zápletky a dokola se opakující pořád stejné motivy. A mírný vztek na hlavní postavu, že si to nechá líbit. Žiju nějak moc normální život. Nebavilo by mě si ho číst, kdyby nebyl můj vlastní. Nemyslím si, že já bych byla normální já sama, ale naučila jsem se svoji divnost sloučit se snesitelností pro ostatní. Jenže tohle jsem vždycky chtěla. Kdykoliv jindy bych si záviděla. A si závidím i teď, ať je to jakkoliv divný. Jenže mi není úplně jasný, kam se mám teď pár dalších let ubírat, kromě držení se současnosti. Jo, bude mi docela brzo osmnáct, ale v tom žádnou změnu nakonec nevidím. Vlastně se těším na maturitu. Tam věřím ve změnu. Jsem přesvědčená, že k horšímu, ale stejně se těším. A je to divný.
A přitom vím, že právě teď bych měla a mohla dělat všechno, o čem bych řekla, že je to hrozně správný. Jen si nejsem jistá, co by to vlastně mělo být. a kdy to mám dělat. S kým přesně to mám dělat. A tak. Samo to nepřichází. Ne v takovým množství, abych neměla tenhle pocit.
A to je na tom všem to smutný.

A tenhle článek měl být pozitivní.
Myslím, že je nejvyšší čas na změnu času. To brzký stmívání mě deprimuje skoro stejně jako ptáci zpívající ve chvíli, kdy jdu spát.