Archiv pro štítek: zima

Návod k použití, možná

Jsem nasraná. Na život.

Anežka zvládla znatelné množství divných stavů vyjádřit slovy. Díky.

Už nejsem takováhle ani zdaleka pořád. Ani často. Zkrátka někdy. Něco se přepne. Je to tak. Jinak.

A vlastně tahle blízkost Anežčině a Václavově definici deprese je docela výjimečná. Smutek, vztek, život, nesmysl.

Můžu to házet na datum, počasí, rýmičky, alkohol. Lidi. Samo na sebe. A nikdy nebudu vědět, kdo je pravým viníkem.

Je to od začátku školního roku podruhé. To je dobré skóre. Naposledy to bylo dlouhé, temné a nijaké. Tvrdila jsem, že brečím několik dní v kuse a vlastně to byla pravda, i když to nebylo vidět. Pak jsem se nehorázným způsobem zhroutila z toho, že se v tom stavu nedokážu učit dějepis, následně z toho, že ty stavy vůbec mám, z toho, že nevím, jak by někdo jako já mohl vychovávat děti, a co když to ty děti zdědí a vůbec. Kdyby nic, tohle už děsivý prostě je. Takhle to mám, když se to má něčím popsat.

A teď zase. Vím, že se mi to spustilo o víkendu, silněji v noci na dnešek, takže alkohol klidně můžu ze seznamu viníků odstranit. Že jsem si říkala, jaké o asi je, být někým jiným, že se mi v polospánku zdálo o tom, jak někým jiným budu, oholím si nohy, obarvím si vlasy, obleču se jako normální člověk a odejdu někam pryč, kdyby to náhodou třeba bylo lepší. Že mi bylo ráno špatně hlavně fyzicky, že jsem byla vzteklá, smutná a prudce reaktivní, čím dál víc. A skončilo to tím, že jsem se rozbrečela na prodloužené, kde se nedalo ani přeřvat tu příšernou hudbu a říct, co mi je, že jsem po několika hodinách od té chvíle znovu brečela cestou domů a že jsem v tom stavu pořád.

Je zvláštní. Kromě svých náhlých záchvatů je hlavně táhlý. Dá se v něm smát, to je náhlá emoce, která přebíjí cokoliv. Dá se v něm opít. Dá se mít zvláštní hořkou radost. Ale nedá se v něm bavit, to už je příliš táhlý prožitek. Život se zdá jako tak nesnesitelná nuda, stejně jako cokoliv co kdokoliv říká. Nebaví mě vůbec nic, nic za nic nestojí a já nechápu, proč všechno není nějak úplně jinak. Nejlíp ze všeho se dá cítit osaměle a mizerně.

Musí být hrozně děsivé tyhle moje části poznávat naživo, já je většinou dokážu ukrýt, jen před malým množstvím lidí v nich utíkat prostě nechci.

Ten návod: Nesmíte mě v tuhle chvíli vyvádět z míry, nesmíte si ze mě dělat srandu, a už vůbec nějaké výtky myslet vážně. Protože to neustojím. Nebo to klidně dělejte. Až mě budete chtít zlikvidovat. A nebojte se mě. Mějte mě rádi i tak. Prosím.

Já moc dobře vím, že všechno je ve skutečnosti fajn. Že můj život je naprosto dokonalý, tak jako jsem to řekla dneska svojí lásce z prvního stupně, protože je to pravda. Jen mě sere. V tuto chvíli.

Taková jsem.

Sumýš si se sumcem rozumí

„Jak dělá sumýš?“
„Sum sum.“
„A jak dělá sumec?“
„Taky sum sum? Mluví stejným jazykem!“

Je to o sumýších. Je to o matematice a lingvistice. Je to o Medvídkovi Pú.
A taky o kaktusech, mimo jiné.
Je to o životě.

Být šťastná.

Nejen okamžitě.

Já teď nechci spát. Ani zimním spánkem. Jo, jela bych ne jih, ale to je vše.

Psané portugalštině rozumím srovnatelně s mumlanou angličtinou, možná trochu lépe. Divný pocit. Přemýšlím, že bych se jí začala nějak věnovat. Neznáte nějaký dobrý portugalský film? Jak si nepoplést dva podobné jazyky? Vážně je k něčemu umět portugalsky?

Vlastně jsem někdy minulý týden měla největší zážitek dne z jazyka, kterým se bavil nějací lidi v šalině. Takovou tu věc, kterou bych si zapsala do pomyslné kolonky „co mi dnes udělalo radost“. Neidentifikovala jsem ho. Zařadila bych ho nejspíš jako románský, ale vůbec jsem si nebyla jistá. Tipuju Rumunštinu, ale fakt nevím. Ale znělo to vážně hrozně hezky, aniž bych tomu rozuměla jedné slovo. Dneska jsem viděla divný rumunský film. Usnula jsem u něj. V kině. Myslím, že už jsem divných filmů viděla hodně, ale na tomhle se nedala ocenit ani ta divnost. Jen rumunština. Asi vážně chci o prázdninách buď do Lisabonu, nebo do rumunskejch hor. Jo a jo.

/*Vážně nechápu, jak může někomu připadat divné a hloupé, že v cizím jazyce existuje formulace „letnější dovolená“. Nebo dva různé výrazy pro „stejně jako“, které se liší významem. Štve mě, jak jsem pokazila lingvistickou olympiádu. Asi se budu učit ještě maďarsky. Ne, asi ne.*/

Chci tančit.

Lítat.

Hrát si a mlátit se.

Být.

Zas je mi pět. Nebo možná šest.

Mohla bych někdy konečně dopsat některý ze serióznějších článků. Nebo ne.

UÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ

No, klid, hele.
Jsem mimo, absolutně mimo, pomoc, pomoc.

Jsem na horách.
Tyhle hory jsou tak nějak tradičně hrozný.
Poprvé jsem celou domu nemohla nic dělat, neboť jsem měla omrzlý prsty. Loni by za všechno mohl vypovídat stav, kdy jsem během přehrávání svýho oblíbenýho padesátiminutovýho EP celou dobu jenom chodila dokola po zahradě a vyšlapávala do sněhu trojúhelník.
Letos tu nemám ani ten sníh. A tak.

Je mi zle. Stýskavě.
Na běžkách jezdím zásadně se sluchátkama na uších, zdá se mi, že je to jedinej způsob, jak si udržet myšlenky uvnitř hlavy a lyže směrem dopředu. A stejně upadám v jednom kuse do divnýho transu, kdy vlastně vůbec nevnímám, co právě dělám. Občas mi najednou dojde, že jedu dál, i když si pamatuju, že jsem si tak před minutou řekla, že zastavím a počkám na rodinu. Když jsem v tom transu někde uvnitř, tak alespoň vypadám normálně, prostě sedím a hledím před sebe. Ale děsivý je, že je to skoro pořád. Vlastně pořád jen spím, protože nevím, co jinýho bych měla dělat. Musím všem lézt totálně na nervy. Jsem na ně hrozně zlá. Ale prostě…

Pokaždé, když mrknu, vidím před očima lyžákový okamžiky. Především z noci na úterý, což je vlastně hrozně podivný, že se mi před očima míhají okamžiky, při kterých byla tma a ještě jsem měla zavřený oči. Ale je to vlastně to, co by se mělo před očima míhat každýmu psychicky zdravýmu člověku. Tak nechápu, co mě na tom rozrušuje.

Je tu televize. Čtu si teletext, to je po spánku druhá zábavná věc. Za půl hodiny má jít nějakej islandskej film s titulkama, asi se na něj podívám. Jsem teď zrovna celkem v klidu, možná se i zvládnu převlíct z běžkovýho oblečení.

Jak hrozný je být závislá na lidech.
Zajímalo by mě, jestli to celej svět taky tak prožívá. Ale asi jsem spíš divná.

Věřím a doufám, že tenhle článek někdy někde zveřejním.

//zveřejněno zpětně 18. 2. 2014 v 17:55 v restauraci penziony Bobrovník. Nesnáším to tady, ale nemám lepší wi-fi. Nevíte o nějakým dobrým připojení v Jeseníku?

Jo, a islandskej film byl dobrej, ale značně depresivní, protože se tam jedna postava utopila v moři kvůli tomu, že byla blázen a její manžel ji kvůli tomu neměl rád. Abyste věděli.

Polyžákový

Spala bych. Ale děsí mě psací odmlka a to, že by měla pokračovat ještě celý příští týden.

Jsem šťastná. To jo. Právě jsem se vrátila z akce, na kterou jsem se už kdovíkolik měsíců těšila víc, než na cokoliv jinýho. Takže bylo velmi pravděpodobné, že budu zklamaná. Ale nejsem, myslím.

Nemám ráda, když mi v noci teče krev z nosu.
Nemám ráda, když mě někdo mlátí za to, že někdo jiný chrápe a nerozezná nás od sebe.
Nemám ráda lidi, co odmítají v noci větrat.
Nemám ráda věci, které končí.

Ale jinak mám ráda všechny a všechno. Ňach.

„Ty máš sestru?“
„Jo.“
„Jen jednu?“
„Jo, ale vystačí tak za deset.“
„To je hyperaktivní?“
„Ne, ale je to velmi zajímavá osobnost.“
„Počkat, když ty o někom říkáš, že je velmi zajímavá osobnost… Tak je jako ještě divnější než ty?“

Doufám, že jsem správně rozdělila čas. Čas na spánek, čas na bdění, čas strávený s jednotlivýma lidma. Že jsem o nic důležitýho nepřišla. Nikoho moc nenaštvala svýma blbýma kecama a chováním. A tak. Ale jsem fakt šťastná.

Hraju online Flappy Birda. Jen tak, z nostalgie. To je rozhodně nezdravé.

Příští týden budu asi dobře nesnesitelná a ustýskaná.
Chci, aby zítra bylo školní pondělí.

Je zvláštní, že teď, po čtyřech letech, v prváku, teď, když začínáme tak napůl znova mám konečně pocit, že znám svoje spolužáky. Tak nějak hodně. Že jsou to prostě všichni fakt více méně kamarádi, nikoliv jen známí. Protože „známé“ zná člověk jen povrchově. Já je znám víc. A oni znají mě, a kupodivu už ne jako zveličenýho maskota pošuků, ale mě, vážně mě, tak jako málokdo mimo tu třídu. A jich je třicet. Představa normální čtyřleté střední je v tomhle směru hrozně děsivá.

Ale nápad jít na běžky je mým nápadem roku 2013. Prostě jo. A budu si ho přivlastňovat.

Lepší umřít na běžkách, než umřít na sjezdovkách.

Mám chuť šopovat. Mám chuť sjíždět sjezdovku a lovit pak lyže z lesa. Mám chuť zvát profesory na čaj. Mám chuť ležet na zemi, nechat se překračovat a fotit cizí koberec. Mám chuť nemoct usnout. Mám chuť hřát.

Vadí mi

Ach.

Jo.

Já nevím.

Sere mě skutečnost, že se neumím odpoutat od toho, že články mají nadpisy, nadpisy jsou otravné, ale celé je to bez nich tak nějak neúplné. A tenhle stejně zatím není vymyšlen.

Serou mě malý jara, protože je z nich celou dobu cítit, že za chvilku skončí a bude zas zima, respektive pseudozima. Myslím, že mi momentálně vyhovuje koncept zimy, kdy nemrzne a nesněží, ale je spousta šedé mlhy, za kterou člověk nemůže čekat nic horšího, než je ta mlha sama.

Zajímalo by mě, jestli nebo jak moc je na mě poznat, když mám depku. Když mám depku a ani si to nepíšu na ruku ani se jinak nesnažím, aby to poznat bylo. Nechci šířit negativní emoce a vadí mi, když je někdo šíří. Ale na druhou stranu občas potřebuju zachraňovat.
Zdá se mi zvláštní ten rozdíl mezi mnou psychicky pohlou na veřejnosti a psychicky pohlou doma. Jak svoje city projevuju milionkrát víc tam, kde se cítím více méně doma a před lidma, který považuju více méně za rodinu. Před jak malým množstvím lidí dokážu brečet nebo zuřit a kteří to vlastně jsou. Asi to umím tlumit, když chci, když moje krysí podvědomí chce, abych se chovala jako normální člověk.

Dneska mi bylo mizerně. Je mizerně. He sentido mizerně. Netuším proč. Spousta věcí mi hrozně vadila, ale to už je zas to mizerný rozlišování příčin a následků. Nejvíc mi vadí, že mi vadí takový blbosti. Vadí mi, že když sedím v matice sama, přestanu se ovládat a prostě s klepu. Vadí mi, že se cítím občas tak špatně a nevím proč a neumím to řešit. Vadí mi, že jsem v létě tolik jiná než v zimě a prostě to tak je.

Založila jsem si na to speciální kalendář a budu vypozorovávat závislosti. Snad. A taky seznam pomáhajících věcí.

Asi mi teď vadí úplně všechno. Vadíte mi všichni. Fáze, kdy už je úplně k ničemu dobrý jídlo, houpání se na houpačce, hudba i nakupování rádoby sherlockovskejch kabátů za třicet korun absolutně na nic. Asi čas jít spát.

Marco Hietala má dnes narozeniny. Tak jo.

Spalas vůbec?

Zdá se mi, že čím víc mám pocit, že v noci něco naspím, tím jsem přes den unavenější a vypadám hůř. Už druhý úterý za sebou se mě někdo zeptal, kolik jsem toho v noci naspala a nechtěl věřit že hodně, hodně na svoje poměry.

A přitom spím. Zdají se mi sny. A ráno se z té postele jsem schopná vyhrabat dřív než pět minut před plánovaným odchodem z bytu, což není ani omylem obvyklý stav a děsí mě to natolik, že radši stejně nevstávám a jenom sedím a hledím do blba a objímám si kolena a přemýšlím. A přes to všechno mám jeden jediný zapsaný pozdní příchod z asi milionu.

V pondělky chodím do školy i ze školy více méně za tmy. Ráno více, odpoledne méně. Každopádně za tmy. „To je hrozný.“ „Co?“ „Ta tma.“
Ale vlastně není. Přožívám ju mnohem líp, než zimní dny. V noci je vždycky černo. A to je dobře.

Přišlo to. Pocity, stavy, nepěkný. Já je nečekala, já si je nevsugerovala, jako už jsem si vsugerovala značnou část svýho života, přišly samy. Není to tak, že bych si říkala, že je sníh, že je zima, že musím mít deprese. Mě začne být špatně a během chvilky začne sněžit. Vždycky. Pokaždé.
Příších pár hodin sněžit nebude, cítím to. Je to v pohodě.

Hřejí mě plány. Svět působí rozplánovaně. Plány jsou nejisté a mnohdy rozhodovací. Ale hřejivé každopádně.

Pocit, že zvládám vánoční dárky zmizel někde v dálce. Nemám moc času, na nic. A když ho náhodou mám, záleží jen na atmosférických poměrech, jestli ho prodepčím. „Atmosférické poměry jsou poslední dobou velmi nepříznivé,“ řekla Sova. „Cože?“ „Sněží.“

Ale celá jako bych se zas o dlouhé době vracela do nějakých vyšších abstraktnějších vrstev lidského bytí.

Rybí tuk, divný oblíkání, tulení k jinejm a pasní spousty kusů kecu, které by mě jindy nenapadly na kusy papíru, aby to mělo alespoň nejakej výsledek.
Možná to pomůže, žádnej neví.