Mohla bych to všechno napsat.

Že čekám, až na mě přijde řada s pájením součástek v digitálních hodinkách.

Že jsem večer zjistila, že velikost vstupních polí zmíněná o odstavec níže závisí na nastavení konkrétního počítače a musím to nějak vyřešit, protože se rozpadá jak kde.

Že jsem tenhle článek začala psát na FITu na přednášce paní z IT oddělení Škodovky, která začínala celkem fajn, ale už došlo na kódění z naší strany, což je celkem nuda, protože html už tak nějak považuju za zvládnutý/*dokonce i o něco líp než ty, co tu dělají hlasitý bordel, protože se nudí, myslím*/. Ale zjistila jsem, že se mi nějak rozpadl vzhled Zkratkovníku, tak jsem ho opravovala. Mám chuť programovat, ale nevím co a proč, můj klasický problém.

Ale že je to pořád lepší, než (před)včerejší program, protože tu mám počítač a točící židličku, takže mi k absolutnímu štěstí chybí jen horký nápoj. Ale mám alespoň minerálku, kterou jsem včera dostala od k svačině. A připadá mi to o dost informatičtější než otisky prstů a hraní si na letadlo. Ale o tom asi až později.

Že byl jinak (před)včerejší den hrozně uspokojivým svojí zaplněností. Že mě baví naše třídní politika, že Sliznic nepřímo nazval 37 alkoholičkou a že mě ve dvou zcela odlišných chvílích natáčela Česká televize. A že to vypadá, že mi čtyři z pěti plánovaných mimoškolních aktivit spadnou na úterý a z nich tři do stejného času. Proč ne, že.

Že se od začátku podzimu každou chvíli emočně rozkládám, když nic chvíli nedělám, a pak mi je zase úplně dobře. Ale ty stavy jsou tak strašně strašný a bezdůvodný a nevím, co s nima dělat.

Že ve Švýcarsku namají turistický mapy a zato tam mají fajn rozhlednu (skoro do máho rozhlednového seriálu, je fajn dělat seriály ze starých článků, tak možná…

Že Made of Metal můžu vynechat, protože je to to jediné, o čem jsem o prázdninách psala.

Že tábor se povedl, tak moc, že k němu nemám co říct.

A že jsem nazývána poloskautem.

Že vysvědčení bylo mizerné, ale mně to bylo jedno.

A předtím jsem ještě zvládala psát.