Archiv pro štítek: vánoce

Postupně prázdniny, někdy až den po dni

Vánoční výprava, největší polštářová bitva všech dob, polštářová válka, kde polštáře nejsou zbraně, ale kořist. DDD nepochopil její smysl, smysl polštářů jako podestýlky a schovával si svoje úlovky ke mně do skladu. Bojoval ale udatně, důkazem budiž, že si šel v půlce smýt na záchod krev z obličeje. Ale podrásaní jsme byli všichni.

Po návratu jsme se sestřičkou a Džankem (Drakeovo nové jméno, neboť je prostě lepší a míň nepřirozeně cizí, vzniklo na Silvestru a vlastně s ním taky nemá nic společnýho, ale to je na tom to dobrý) navštívili jakejsi rozpadlej dům. A pak jeli do Ikey kde jsme zasquatovali jeden ukázkovej byteček a posadili se na pohovku a dali si dárky pod stromeček a hrály tam koledy a nějací lidi si prohlíželi naši koupelnu a bylo to prostě naprosto výborný. A dali jsme si dohromady jedny masový kuličky a jede zákuseček a jéje. Prý jsem jako jejich tchýně, ach jo.

Zaspala jsem celý školní basketbalový zápas. Nevadí.

V úterý ještě poslední turbomošt a hřiště s partnery. Moji kamarádi nás sledují, ale protože se bojí lidí, setřeseme je davem na Svoboďáku. Kašel.

Vánoce klasické, chalupové, rybníkové, jídelní a ponožkové, akorát kašlu a spím. Z tradic se stávají stereotypy a nic mě neokouzluje tak, jako poprvé před dvěma lety. Sousedům se narodilo jehně. Spím.

Ještě jedna návštěva Flexaretu se sestřičkou a Džankem před odjezdem na Silvestra. Pohovka je obsazena. Už se na sebe lepí skoro dost na to, aby s nimi nebylo úplně příjemné trávit sama čas. Ale říkám skoro. Neznámý člověk mě sprdne, že moc nahlas na veřejnosti prezentuju drby o nezletilých členech jeho skautského střediska. Teda ne drby, fakta. Jsem v rozpacích, pardon, že neumím mluvit potichu, pardon, že vtipný věci nejde neposílat dál.

Čtyři dny na Pecanově chalupě, Silvestr. Šest mých nejlepších kamarádů a Pecan, to je sen. Se sestřičkou a Džankem jedeme vláčkem a pak pěšky po žluté. Sestřička se nechává slyšet, že jede jen kvůli tomu vlaku, ráda jezdí vlakem. Ve Žďáru nemůžeme sehnat komprimátový mix, ale i tak je cesta celkem papačka, značky si nazdařbůh křižují pole, je úplná tma, ztrácíme se jenom trošku. Značky, mapy, hvězdy a posedy. Když dojdeme, všichni se na nás koukají jak na úplný blázny, nic nechápou, ale kdo by sakra jezdil autobusem, aby tam byl o hodinu a půl dřív a povídal si s cizí babičkou a kdo by sakra chodil po silnici, když může jít lesem?

Petr dobře vaří. Vlastně všichni, kdo vaří, dobře vaří. Můj oblíbený pár dobře umývá nádobí. Já myslím, že docela dobře krájím cibuli, ale jistá si tím nejsem. Máme s V. asi kilo zázvoru, tak ho dáváme do všeho, Pecan to nechápe, už zase. Jdeme za západem slunce a lezeme všichni do jednoho posedu. Sestřička a Džanek si nechtějí Poníkem nechat spojit spacáky, ale na jedné posteli spolu klidně spí a sluší jim to. Pecan leze do naší postele. 37 se dívá na hokej. Pecan soustavně ladí Novu. Slepice jsou nasraný, asi dostaly špatný jídlo. Na to, jak málo pijeme zmizí hodně alkoholu.

Na Silvestra jdeme do Tří Studní pro pivo na benzinku a taky je tam rybník. Na hladině vrstvička ledu, ale sestřička tam leze nohama, trošku si je o něj poškrábe a rozbije ho, takže máme volný prostor. Když už s sebou celou cestu táhnu ručník, musím ho použít. Já, V. a Poník lezeme nazí do vody, ostatní čumí a fotí. Asi tak v půlce oblíkání zpět přestávám cítit končetiny, ostatní mi zapínají bundu, zavazují tkaničky a tak. Je mi zima jak psovi, jdeme do hospody na čaj, litujeme číšníky, co na Silvestra večer pracují. Rozmrzáme, vydáváme se zpět, je už zas pěkná tma, Pecan, osamělý alkoholik mezi námi exoty je už pěkně nasypanej a bojí se, že nenajde cestu domů, ale jsme úspěšní.

Půlnoc trávíme na dětským hřišti. Spíš nic moc hřiště, je tu věc, které se sestřičkou a Džankem říkáme tulicí houpačka, ale jen malá, párová a všechno je tu maličké. Petr nakódil odpočítávadlo s růžovým pozadím, které o půlnoci pustí Ježíše od Muchy. Pijeme svařák ze šufánku. Voláme lidem. Náš matikář nám přeje veselé vánoce.

Doma píšu ZMP.
Líbí se mi Python.
Doma píšu ZMP.
Píšu ZMP.
Píšu ZMP!

Vánoce v pustině

Letošní Vánoce byly Vánočnější, než každé jiné. V pustině, u nás na chalupě. Byla tam kosa. Jen jedna malinká vytopitelná místnost, a i o tom by se dalo pochybovat. Ale stálo to za to, to vám řeknu. A fotila jsem, mladým bráškou ještě nenarozeného Václava. Říkám vám, Václav jednou bude. A bude fotit nějak takhle, abyste si to mohli představit. Samý strašný artfota…

Je nám líto, nic nenalezeno.

A to všechno jen a jen proto, abych zkusila, jak funguje tahle galerie…

Žít Vánočně

Dneska byl zase moc pěkný den.

Byla kosa a nesněžilo. To je vždycky dobře.

Poslouchám dokola cédéčko, které jsem od 37 dostala k Vánocům. A přemýšlím nad tím, kolik taková věc říká o člověku, který ji komponoval, a přemýšlím nad tím, že by možná nebylo od věci dodělat totéž, když už jsem se o to jednou snažila. Dodělat projekt jménem Zebří výběr, který nakonec skončil na osmi písničkách a přesně půl hodině a nebyla jsem schopná to doplnit na nějakou normální délku. Možná to zvládnu, když to vezmu nějak obecněji a neskončí to tak, že se mi z té přemíry spíše pomalejších a kýčovitějších písniček mých oblíbených interpretů pokaždé, když to po sobě poslouchám, chce brečet a občas trochu zvracet, přestože je jednotlivě všechny miluju, ale asi jsou na jedno brdo. To jsou mi problémy. A nejtěžší je to stejně naskládat za sebe tak, aby to dávalo smysl.

***

Ale nejlepší bylo potkat v pondělí v podchodu na nádraží punkáče a nechat si pochválit obojek a chvilku si povídat. Protože to se vyplatí, člověk se pak cítí nespoutaně a drsně a letně a tak to má být. Prý mám jít na Inseminačku, až tu budou. Proč ne, ale nesmím na to zapomenout. A stejně nejspíš zapomenu. A předtím v neděli na trzích cestou z Hobita nějakýho šermíře, který se mě ptal, z jaké látky mám plášť a v jaké jsem skupině. „V žádné, já si jen tak chodím.“

Hobit byl taky super, možná ne úplně takovým způsobem, aby to ocenili nějací pravověrní fanoušci, ale přesně takovým přehnaným způsobem, abych to ocenila já a řehtala se celou dobu na celý kino. Protože skákat trpaslíkům jedoucím v sudech po hlavách je prostě kůl. A taky tam byla první a nejspíš poslední mně sympatická elfice. Myslím, že sympatická byla právě kvůli tomu, že tam byla docpaná navíc, tudíž to byla jen falešná elfice a nemohla být proto tak divná, jako elfice pravé.

***

Dneska jsem veselý člověk aby bylo jasno. V červených kalhotách, oranžové bundě a duhové čepici a podkolenkách prostě nemůžete nebýt veselý člověk.

A asi mě baví chodit ven. K tomu jsem došla. V zimě se málo chodí ven a je to špatně. To je z toho, že člověk nemá vůbec čas, dokud je světlo. Mělo by se chodit ven místo vyučování, pořád. Svět by byl lepší, o moc.

Těším se teď na hrozně moc věcí. Na léto a na lyžák a dokonce na Vánoce a na spoustu maličkostí. A líbily se mi i věci dneška, dokonce se mi líbilo i poslední podělí. To je až nezdravé. Ale tak co.

Uživateli xy se líbí, že se vám líbí Deprese. Jo.

Budou v/Vánoce

Neumím vymýšlet názvy článků, už zase. Dnes je zvláštní den, na zítřek a vlastně skoro i pozítřek nemusím dělat vůbec nic do školy. Teda, vyjadřujme se správně, na zítřek nemám nic dělat do školy, já přece nic nemusím. Chtěla jsem ten čas využít ke spánku, ale houby. Je čas na psaní. Podobnost slov psát a spát mě fascinuje od chvíle, kdy jsem začala psát místo spaní. A fascinuje mě pořád.

Když dostatečně spím, tak se to pozná tak, že si pamatuju, že se mi něco zdálo. A když spím fakt hodně, tak dokonce i co se mi zdálo. Měla jsem už náběh, vím, že dneska v noci byly vánoce, nebo spíš krátce před vánoci a lidi si ve škole dávali dárky, ale jinak žádný podrobnosti.

Budou vánoce. A Vánoce. A tak. Barvou letošních Vánoc jsem stanovila oranžovo černou. To je správně Vánoční kombinace, i když mi to mnozí nevěří. (Aby velikost Vánoc vyvážila nicotnost vánoc, píšu s velkým V i přídavná jména od nich odvozená.) Když jsem si na Zlotření ráno/večer/v noci/někdy, prostě v neděli v sedm uvědomila, že je 24. 11., byl to jeden z faktů, které mě vyděsily natolik, že jsem radši na tu chvilku usnula. Ale začínám se s tím smiřovat. Nesmím se nechat vyvést z míry.

Jsem produktivní, mám jeden dárek objednanej a jeden naplánovanej s připravenýma potřebama. A jeden koupenej s tím, že vlastně nevím, jestli ho tomu dotyčnýmu dát chci, protože už zase řeším hrozný dilema s tím, jak se pozná, komu se dárky dávat mají a komu se dávat musí , protože jinak to bude nevhodné a komu se dávat nemají, protože by to bylo nevhodné a divné. A taky trapné, když se ten člověk cítí blbě, že vám nic nedal. A nebo se já cítím blbě, že jsem nic nedala někomu, kdo mi něco dal. Je to pofidérní. Na narozeniny člověk alespoň jakž takž ví, že těm, kdo vám něco za stejných podmínek dali na vaše narozeniny před půl rokem něco dát máte a těm ostatním můžete a nemusíte, jak prosté. Ale vánoce jsou moc nejednou.

Ale já si prostě myslím, že ve chvíli, kdy máte pocit, že nevíte, co by se komu tak líbilo, tak mu nemáte co dávat dárky, protože ho očividně neznáte. To je můj letošní názor, který ale stejně nezvládnu rozumně aplikovat a dopadne to pochybně.

Na vánocích (zde s malým, dokonce i na cizích vánocích s malým) jsou i dobrý věci. Třá trhy. Mám od nich krásně navoněný rukávy od bundy a furt si k nim musím čuchat. Být pořádným stopařem, asi si napustím ručník svařákem.

Dnešní odpoledně bylo absurdní. Třído, jste absurdní.

Jen tak mimochodem, dneska na obědě jsem prohlásila, že by úplně každej měl mít blog, jen o tom ještě neví. A podívejme.