Spala bych. Ale děsí mě psací odmlka a to, že by měla pokračovat ještě celý příští týden.

Jsem šťastná. To jo. Právě jsem se vrátila z akce, na kterou jsem se už kdovíkolik měsíců těšila víc, než na cokoliv jinýho. Takže bylo velmi pravděpodobné, že budu zklamaná. Ale nejsem, myslím.

Nemám ráda, když mi v noci teče krev z nosu.
Nemám ráda, když mě někdo mlátí za to, že někdo jiný chrápe a nerozezná nás od sebe.
Nemám ráda lidi, co odmítají v noci větrat.
Nemám ráda věci, které končí.

Ale jinak mám ráda všechny a všechno. Ňach.

„Ty máš sestru?“
„Jo.“
„Jen jednu?“
„Jo, ale vystačí tak za deset.“
„To je hyperaktivní?“
„Ne, ale je to velmi zajímavá osobnost.“
„Počkat, když ty o někom říkáš, že je velmi zajímavá osobnost… Tak je jako ještě divnější než ty?“

Doufám, že jsem správně rozdělila čas. Čas na spánek, čas na bdění, čas strávený s jednotlivýma lidma. Že jsem o nic důležitýho nepřišla. Nikoho moc nenaštvala svýma blbýma kecama a chováním. A tak. Ale jsem fakt šťastná.

Hraju online Flappy Birda. Jen tak, z nostalgie. To je rozhodně nezdravé.

Příští týden budu asi dobře nesnesitelná a ustýskaná.
Chci, aby zítra bylo školní pondělí.

Je zvláštní, že teď, po čtyřech letech, v prváku, teď, když začínáme tak napůl znova mám konečně pocit, že znám svoje spolužáky. Tak nějak hodně. Že jsou to prostě všichni fakt více méně kamarádi, nikoliv jen známí. Protože „známé“ zná člověk jen povrchově. Já je znám víc. A oni znají mě, a kupodivu už ne jako zveličenýho maskota pošuků, ale mě, vážně mě, tak jako málokdo mimo tu třídu. A jich je třicet. Představa normální čtyřleté střední je v tomhle směru hrozně děsivá.

Ale nápad jít na běžky je mým nápadem roku 2013. Prostě jo. A budu si ho přivlastňovat.

Lepší umřít na běžkách, než umřít na sjezdovkách.

Mám chuť šopovat. Mám chuť sjíždět sjezdovku a lovit pak lyže z lesa. Mám chuť zvát profesory na čaj. Mám chuť ležet na zemi, nechat se překračovat a fotit cizí koberec. Mám chuť nemoct usnout. Mám chuť hřát.