Můj první semestr na FI

Prý je nějak v módě psát tyhle články, jsou jich plný internety a kdybych na nějaký příhodný narazila dřív než před měsícem, možná bych si napsala lepší předměty a ochudila bych se o počáteční prozkoumávání tajemných zákoutí vysokoškolského studia, o kterých jsem neměla tušení. Možná ne.

Pokud vás zajímají i jiní lidi než já, dojem, že je to v módě, jsem dostala díky tomu, že podobný článek napsala Krejdom před dvěma lety a Jenda před sedmi. Některé předměty se teď jmenují jinak, ale většina obou článků je pravda furt, doporučuju.

Každopádně tenhle bude o mně, studentce teoretického programu, oboru Umělá inteligence a zpracování přirozeného jazyka, která na všechno kašle, vlastně neví, jací jsou vyučující, protože na přednášky od druhého týdne semestru moc nechodí. Která má na fakultě asi patnáct spolužáků z ročníku na gymplu, takže neví, jací jsou ostatní studenti. Vlastně nevím nic, ale dopadlo to dost dobře a můžu říct, že mě to baví.

Napsala jsem si dost light skladbu předmětů, přesně třicet kreditů (to je o povinný počet za studium vydělený počtem semestrů). Konečně jsem se dlouhodobě pořádně vyspala, na jaře zkusím víc.

IB000 Matematické základy informatiky

Přednáší Hliněný, pokročilá cvičení cvičí Klaška

Předmět jako takový vyloženě ultraízy. Pořád je odněkud slyšet nějaký pláč, ale nechápu ho. Řeší se jednoduchoučké věci typu teorie množin nebo výroková logika, jde zkrátka o to pochopit nějakou kulturu matematického uvažování a jeho zápisu.

Během semestru se píšou čtyři online odpovědníky (pokud člověk není jako já, dokáže počítat do deseti a nakreslit si nějaký Vennův diagram, tak v pohodě), školní písemka s výběrem odpovědí, domácí úkol (u nás jakýsi kombinatorický důkaz, který byl sice v pohodě, ale vyžadoval rozebrání asi deseti případů, přičemž se to celé mělo vejít na jednu A4) a nějaké testíky na cvičení. Z těchto šesti věcí se potom člověku počítají jen čtyři nejlepší, celkem slušný semestrální zisk samozřejmostí, pokud nejste debil. Jít na zkoušku s tím, že už máte předmět určitě udělaný je fajn.

Zkouška má dvě části, první je další počítačový odpovědník, tentokrát hlídaný ve škole. Druhá je nějaká důkazová písemka, ale tu jsem nepsala, protože už jsem po počítačovém testu měla body na A. Ptejte se jinde.

Úskalím předmětu je zejména přednášející, nazýváme ho mistrem rektu. Na slušně položený dotaz ve fóru nečekejte jinou odpověd, než že jste blbec. A hlavně si to neberte osobně.

Pokročilá cvičení s Davidem Klaškou doporučuju, alespoň pokud si myslíte, že by vás mohlo bavit postavit si matematiku takřka z ničeho a odcházet ze cvičení s pocitem, že si nejte jistí, jestli platí 1>0. Šílené byly ale dvě písemky, v rámci kterých jsme získávali body za cvičení. Byl na ně neomezený čas, já na první strávila dvě hodiny, na druhé necelých pět, pokaždé, když jsem odcházela, tam zůstalo ještě něco přes půlku lidí, některé prý musel vyhazovat vrátný. Oproti čtyřicetiminutovému domácímu odpovědníku s podobným bodovým ziskem docela sranda.

IB111 Základy programování

Přednáší Pelánek, cvičí Dohnal

Druhý nejvíc ultraízy předmět, alespoň pro všechny, kdo někdy programovali. Naopak pro lidi, kteří to nikdy neviděli, musel být začátek dost svižný.

Semestrální hodnocení se skládá z pěti domácích úkolů a dvou programovacích vnitrosemestrálek. Druhé vnitro jsem málem nestihla a domácí úkoly ke konci už nejsou úplně na chvilku, tak na to pozor.

Zkouška byla trochu nástraha, papírový test s výběrem odpovědí, teorie a pochopení kódu. Velkou roli tam hrála specifika Pythonu, lehké to nebylo. Doporučuju si před ní udělat odpovědníky v isu.

Přednášky byly super, byla jsem asi na třech a připadalo mi, že o moc lepší už by to být nemohlo (jenže já jsem líná a už všechno umím a stejně se tam nedokopu). Byly tam logické úlohy na rozehřátí, Kahooty, komixy, prostě zábava.

Dlouho jsem se rozhodovala, jestli si dát normální cvičení, nebo se zapsat do speciální skupiny (nemusíte chodit do školy, ale udělejte za semestr tři větší prjekty v Pythonu a za ně dostanete body). Nakonec jsem se rozhodla pro tu normální a jsem celkem ráda, hned z několika důvodů:

Napsala jsem na cvičeních hodně řádků dementního kódu v Pythonu, který teď potřebuju v práci a konečně mám pocit, že v něm umím psát plynule a moc nepřemýšlet nad syntaxí.
Neskončila jsem jako můj muž a nemusela jsem nic kit na silvestru těsně před deadlinem (a po něm)
Ve speciální skupině bych pravděpodobně za semestr ztratila víc než 4 body a mohlo by to i ohrozit moji známku
Byl to takový světlý bod mého týdne, kdy jsem měla pocit, že jsem v něčem fakt dobrá, alespoň oproti všem okolo.

Cvičícího jsem si vybrala celkem náhodně podle termínu, byl v pohodě, občas mě až moc chválil, někdy jsem se z toho cítila dost divně.

Příklady, co jsme dělali na cvičeních i za domácí úkoly, mě většinou celkem bavily, zvlášť úkoly byly ke konci už docela složité a přitom hezké věci, a to mám ráda.

MB201 Lineární modely B

Přednáší Klíma, cvičí Šilhan

Tohle je vedle „trojnuly“ ta těžká matematika. MB201, které má v názvu na konci B, se od MB101 liší tím, že má navíc druhou přednášku, kde se stejná látka vysvětluje víc do hloubky, a ústní zkoušku.

Kdybych si měla vybrat jedny přednášky z těch, na které jsem nechodila a chodit tam, tak to budou ty základní k lineárním modelům (ale přece nebudu chodit do školy v pátek jen kvůli tomu). Ze cvičení se dalo zjistit, jak aplikovat postup, ale pochopit ho už moc ne, na dost přednášek jsem se pak koukala ze záznamu. Na bonusové přednášky pro Bčkovou variantu přemětu jsem chodila poctivě, byly vzrušující, ale že bych si z toho něco zapamatovala, se taky moc říct nedá, jen jsem se snažila myšlenkově stíhat tabuli.

V semestru se píšou dvě vnitra a pět minipísemeček na cvičení. Na vnitra doporučuju se připravit líp než já, hranice známek jsou dost blízko u sebe a každý bod se fakt dost hodí. Minipísemky jsem víceméně zvládala jen s prolistováním sešitu z minulého týdne před hodinou, na písemku je jen pár minut, takže tam bývá nějaký fakt hodně jednoduchý příklad.

Závěrečná písemka byla podobná jako vnitra, možná na ni bylo v poměru ke složitosti příkladů o trochu víc času. Ze zdravotních důvodů nás výjimečně ústně zkoušel Šilhan (cvičící) a ne Klíma (přednášející). Bylo nás tam několik naráz, mohli jsme si vybrat téma, o kterém chceme mluvit a on se pak případně doptal na něco okolo. Svým trumberovstvím na ústním jsem si vysloužila své jediné B.

PB095 Úvod do zpracování řeči

Přednáší Bártek

Můj první oborový předmět, asi ne moc šťastně vybraný. Na přednášky jsem chodila, protože nebyly nahrávané a nebylo k nim žádné cvičení nebo něco, podle čeho bych se zorientovala. Možná to nebylo nutné, z prezentací jsem se na zkoušku všechno naučila celkem slušně.

Jde zde o zvukovou stránku zpracování jazyka a o dialogové systémy. Je to dost o ničem, přednášející se občas půl přednášky zastavuje na nepodstatných věcech, aby pak zajímavé jen projel, neumí vysvětlit používané vzorce, neumí odpovídat na dotazy.

Bavily mě domácí úkoly, například uřit syntetizér zpívat. To nejlepší na vysoké jsou domácí úkoly.

Na zkoušce jsme dostali čtyři ze sady otevřených otázek (není přístupná, ale Bártek ji na přednáškách vesele promítal a my si ji vesele fotili). Následovalo ústní, kde před námi opravoval tu písemku a případně se doptával na detaily (předtím měl člověk hromadu času na to, aby se všechno doučil). Dost to nechápu, protože přede mnou několik lidí tu zkoušku neudělalo nebo udělalo s odřeným éčkem, ale já i holka, se kterou jsem čekala na ústní, jsme dostaly úplně v pohodě A, i když moje ústní nebylo nic moc.

PB150 Architektury výpočetních systémů

Přednáší Brandejs

Ty přednášky mají tři hodiny!!! Byla jsem na jedné a jednu viděla ze záznamu. Ne, že by byly přednášené špatně, ale… tři! Jde tam o dvojkové kódování, logické obvody, paměť a procesor.

Pro připuštění ke kolokviu musíte splnit úkoly v laboratořích (převody do různých soustav a kódů, assembler) a odpovědníky (s otázkama, které budou na závěrečné písemce). Je to fakt na docela dlouho, doporučuju na tom začít pracovat co nejdřív ve chvílích, kdy nemáte co dělat, nebo se z toho před zápisem na zkoušku zblázníte.

Samotná zkouška jsou otázky z těch odpovědníků. Trocha tupého memorování, trocha sčítání binárních čísel.

VB035 English I.

Cvičí Trumpešová Rudolfová

Prostě angličtina. Na každou hodinu se mají přečíst dva články z učebnice Discovering Computers 2011. Povídání, cvičení na gramatiku a tak. Museli jsme psát nějakou stížnost na libovolnou věc a potom si to vzájemně opravovat. Asi dost záleží na vyučujícím, u nás celkem pohoda.

Zápočtový test jsem dala napodruhé, styď styď. Doporučuju se na to alespoň trošku připravit.

VV031 Základy výtvarné kultury I.

Přednáší Žáčková

Nevím proč, ale chodila jsem na přednášky. Promítaly se tam hezký obrázky a já jsem si tam většinou dělala něco svýho. Vždycky se měla dělat nějaká umělecká aktualita a k tomu jsme probírali historii výtvarného umění od počátku křesťanství. Přednášející se do toho obvykle dost zamotala a mnohdy jsme se za tu hodinu čtyřicet vůbec nedostali k té historii.

Stály za to rozhodně výstavy, byly celkem čtyři, já místo jedné něco měla a jednou jsem byla nemocná, ale ty zbylé byly dobré.

Zápočet byl za domácí odpovědník na dvacet minut. Google.

Jako všeobecný předmět zadarmo a možnost vidět brněnské aktuální výstavy s výkladem fajn.

p935 Tělesná výchova – Kick box

Cvičí Wolf

Kick box jsem jako tělocvik měla už na střední, bavilo mě to a chtěla jsem ještě využít svoje nakoupené vybavení, tak jsem si ho zapsala znovu.

Bylo to na sedmou, trošku utrpení, ale cítila jsem se potom fakt dobře. Týdny, kdy jsem vynechala mi to vyloženě chybělo.

Bylo nás tam překvapivě asi půl napůl holky/kluci, lidi, kteří se chtěli mlátit hodně různou intenzitou a na nikoho nebylo nějak tlačeno.

Povolené absence byly tři, já chyběla čtyřikrát, ale přes mail se to vyřešilo a zápočet jsem dostala.

Moc doporučuju.

Ty další věci

Práce

Mám úvazek na 15 hodin týdně, s třiceti kredity naprostá pohoda. Jela jsem systémem tři dny škola (jednou čtyři až šest hodin, jednou dvě, jednou jedenáct :-)) a dva dny hezky na dospěláka v práci. Dost mi to vyhovovalo, mnohem lepší, než tam chodit unavená po škole jako loni, navíc nikdy nenastane takový ten pocit, že máte ještě půlku týdne před sebou, protože se ty jeho části pořád mění.

Menza na právech

V pohodě, jen mi nějakou dobu trvalo, než jsem zjistila, kde získat smažák. Kdyžtak poradím.

Menza na přírodovědě

Pozor na jídlo, co se jmenuje cuketové špagety, je to pěkná zrada. Nejsou to špagety s cuketou, ale špagety z cukety a energetickou hodnotu to má asi tak nula.

Je boží, je v něm úplně všechno, zkoumejte ho a milujte ho.

Zkouška stresu

Odmaturovala jsem. Odmaturovala jsem s jednou dvojkou. Odmaturovala jsem přesně tak, jak jsem čekala. Odmaturovala jsem přesto, že jsem si ve všech předmětech vytáhla otázky, které jsem nechtěla.

Svaťák jsem strávila ježděním na kole, vařením, kompletním vysazováním mléka z jídla, vymetáním grilovaček, stavbou tábořiště, šitím oddílového praporu, preventivním znovučtením maturitních knih a koukáním na videa. Co se týče nějakého učení, kdy bych fakt seděla a něco si cpala do hlavy, jindy než v předvečer zkoušení to fakt nenastalo. A tak jsem se měla dobře.

Zvládla jsem se nehroutit během celého roku. Sama jsem si vyhodnotila, kolik příkladů do matiky bych měla propočítat a zbytek prostě drze neodevzdala. Knížky jsem většinou rozebrala v hodinách. A zvládla jsem se nehroutit ani ty poslední dva týdny.

A pak přišlo to jediné odpoledne mezi slavnostním zahájením a mojí maturitou, kdy jsem si pročetla otázky do informatiky a kontexty autorů v češtině. A najednou konec. Konec veškeré radosti z příjemného životního stylu kombinovaného s příjemným učením realizovaným pouze čtením beletrie a programováním. Teprve tady zapracovala ta atmosféra super vážného zahájení, to, o co se mi zdálo, že se moji vyučující celý rok marně snaží a jen moje naprostí ignorace jim to maří. Zkrátka se mi poprvé v životě zazdálo, že maturita třeba není sranda.

Měla jsem záchvaty úzkosti, neschopná jíst, neschopná spát. Fakt skoro vůbec. Bez jediného racionálního důvodu, zkrátka jen z vážných výrazů maturitní komise, z naprosto zbytečné škrobenosti celé té taškařice. A pak asi ještě ze všech těch lidí kolem mě, na které tohle dopadlo už dřív, kteří se zkrátka někdy začali ze strachu učit, přestože buď na všechno celou dobu kašlali podobně jako já, nebo už to všechno stejně umí v trojnásobném rozsahu.

A ono to nakonec bylo fakt stejně v pohodě, jako jsem čekala celých těch dvacet let před tím. V naší třídě nemáme žádnou čtyřku, však ono by ani nedávalo moc smysl aby jo, nikomu, kdo by se nad tím dopředu zamyslel bez nesmyslných strášicích keců v uších. Kdo? Z čeho? Jak by se to asi mohlo stát? Předně takhle bých čekala, že to dopadne. Před týdnem, před měsícem, před rokem. Vždycky kromě toho jedniného odpoledne.

Ten stres si nakonec své vybral. Jsem nemocná, smrkám, kašlu, maturiťák mě dneska snad zabije. A jsem si jistá, že je to z toho. Prostě to vím. A to mám stejně pocit, že jsem to fakt vyhrála, že se mi to celé soustředilo jen do jednoho dne, nenahradilo to jedny z nejspokojenějších dnů posledních let, tedy svaťák, ani desítky víkendů a večerů přes celý rok. Ale stejně se mi to zdá naprosto zbytečné.

Proč nás všechny celou dobu mučí, aby pak během zkoušky byli tak přehnaně milí, radili nám a přidávali nám body na lepší známku? Proč tolik lidí uvnitř školy mrazí, že mám dvojku z matiky, když je přece skvělá a všem ostatním to je a vždy bude úplně jedno? To je ta zkouška dobrá fakt jen k tomu, abychom se naučili zvládat nepřiměřený tlak? Je to tak životně důležitá dovednost? Musí být?

Jestli jo, tak tam po nás teda alespoň něco chtějte, ať to není taková šaškárna…

Na začátku dubna

Na začátku dubna je v maturitních třídách zakázáno vytahovat žaluzie,
aby si náhodou někdo nevzpomněl, jak vypadá slunce.
A nebylo mu to pak líto.

Na začátku dubna je svět zdaleka nejkrásnější.
Stromy a lidi v parcích.
A nejkrásnější ze všech těhotná paní v šatech na kole.

Jen si tu seďte
nad prázdnými papíry,
nad omluvenkami pro studijní důvody
seďte vztekle.

Hledám návody na barvení vajíček.
Vzdala jsem se první.
A je mi líp,
než kdy.

Další moje spolužačka ze základky je těhotná

Nemůžu na tuto skutečnost přestat myslet. Není to fér. Kdybych byla jako ony, mám půlroční děcko a protloukám se životem.

Jenže já jsem tady nějaká slavná gymnaziální elita národa, která se má připravovat na maturitu, jít na vysokou, chodit v pěkných šatech na slavnostní setkání s hejtmanem, stále dokola poslouchat, že nejlíp by mi bylo ve vědecké sféře a zkrátka něco dokázat.
Všude kolem sebe mít desítky neuvěřitelných stejně starých lidí, co nějakým záhadným způsobem dokáží hospodařit s časem, dělat neuvěřitelné věci a ještě stíhat školu. Vědět, že bych měla mít na to samé, ale nějak mi chybí ten zápal. A tak sedím a všechno dělám jen tak nějak napůl, aby to bylo, hraju Tetris a Hledání min, abych zapomněla na to, že nic nedělám a je to zlé.

A jen tak mimochodem zasněně hledím na fotku břicha na facebooku a zuřím, když je schopná napsat, že se s nějakou kámoškou klidně půjde před porodem ožrat, jen ať si prý zvyká.

A tohle se mi děje zhruba od šestnácti.

Život není fér. Cítím se zcela nepochopena svojí společností.

(Ještě že se mi teď daří všechno intelektuální kolosálně kazit.)

Výtah

Asi jsem to tady ještě nezmínila, ale před měsícem jsem si naštípla dvě kosti v nártu a do pátku jsem se pokoušela existovat se sádrou na noze.

Změn do mého života to přineslo celou řadu. Například jsem měla poloviční spotřebu ponožek, což mi značně usnadňovalo život. Postupně jsem vyvíjela svůj styl na berlích a namakala jsem si ruce, nejspíš jsem přibrala kilo svalu, čemuž nemůžu uvěřit. Chodila jsem spát hrozně pozdě, protože sprcha s igeliťákem na noze není vůbec příjemná a vždycky jsem ji odkládala, jak to šlo. Prohloubila jsem svůj vztah se sestrou, když mě tlačila na koloběžce a já na ní byla zcela závislá.

Největší změnou byla ale karta na školní výtah. Úplně to mění vaše sociální kontakty. Vzdálila jsem se od všech svých kamarádů z jiných tříd. U nás ve škole totiž veškerá mezilidská interakce probíhá na schodech. Olizovat svého partnera, prozrazovat si otázky na písemku, plánovat, kam půjdete v pátek večer, jíst párky, pomlouvat spolužáky i učitele – nic z toho prostě nemá své kouzlo, pokud o vás přitom nezakopávají desítky studentů, kteří se snaží probít do jiného patra. Když máte berle, nevíte zkrátka vůbec nic. Dokonce si ani nepřečtete nástěnku.

Výtah má však taky své specifické obyvatele, tu část profesorského sboru, která má buď kabinet v pátém podlaží, nebo je prostě líná chodit po schodech. Denně se dostáváte do několika mírně trapných situací, kdy vám stojí v osobní zóně někdo, koho tam rozhodně nechcete, nevíte, jestli se pokoušet o konverzaci, asi radši ne, ale když se začne o konverzaci pokoušet ten druhý, tak vám stejně nic jiného nezbývá. Takže přichází počasí, pomalost výtahu, příští hodina, původ vašeho úrazu a množství dalších podobných zranění ve vaší třídě (2). Ovšem občas přijde zpestření, jako třeba velmi obávaná profesorka dějepisu, která vám nabídne reklamní vzorek šamponu. A za ty chvíle to prostě stojí.

Proč bychom mohli být ve škole formálně oblečeni

Protože jdeme na promoci ‒ 37
Protože je Petr zkoušen z fyziky ‒ Petr
Protože jsme měli první sex ‒ Viktor Ježek
Protože jdeme na pohřeb ‒ Viktor Ježek po té, co jsme mu řekli, že mu jdeme oznámit smutnou zprávu. (Že Holy nemůže do Jedovnic)
Protože jdeme na svatbu ‒ Marek Blaha
Š:„Na naši“
P:„A já jim jdu za svědka.“
Protože chceme, aby nám rovnou dali titul na ESF MU ‒ Náš konzultant matematik v soutěži Bohatství země.
Protože nemáme čas se převlíct před tanečníma ‒ krutá realita

Dějepisný známkový poker

Dnes se mi podařilo nádherně dokázat, že si z dějepisu zasloužím právě za tři, když jsem chybějící dvojkou završila svoji známkovou postupku.

A tak jsem vynalezla /*já totiž v poslední době moc ráda vynalézám, spoluvynalézám a jsem u vynálezů věcí, jako jsou divné literární žánry, uslintané programovací jazyky a aparatury na měření praktických úloh olympiád, které v žádném případě nemám v úmyslu řešit*/ hru.

Hra se jmenuje dějepisný známkový poker.

Pokud máte naši milou dějepisářku, ve schopnosti učit se jste na tom víceméně podobně jako já a pokud nechcete propadnout, před každým testem málem vypustíte duši, když se marně snažíte si to nějak zapamtovat. To děláte, abyste se dostali do fáze random, tedy do takové, kdy něco víte, takže to není jistá pětka jako do té chvíle, ale rozhodně nevíte všechno, protože váš mozek zkrátka není schopen pojmout všechno. A pak záleží na tom, kolik z pěti absurdních otázek se trefí do které množiny požadovaných znalostí.
Zkrátka se jedná o téměř náhodný proces.

Dějepisný známkový poker je vlastně obyčejný poker na jedno kolo. Pořadí kombinací známek jsem určila jako:

5 stejných známek
postupka
4+1
3+2
3+1+1
2+2+1
2+1+1+1

S tím, že lepší známky jsou brány jako vyšší hodnota.

Každý hraje se svými známkami z dějepisu.

Do turnaje nesmí vstoupit nikdo, kdo měl v posledních třech pololetích na vysvědčení 1, jeho známky totiž očividně nejsou vůbec generovány náhodně, prostě je má v rukávu a taková čtyřka mu nejspíš jen tak nedojde.

Dalšími pravidly si nejsem tak úplně jistá. Asi se mi líbí varianta, že se hraje na jedno pololetí a přihazovat se smí každý měsíc. Pokud má člověk více než pět známek vybere si z nich pět, které použije (čímž by se mohl zvednout zájem o dobrovolné zkoušení, možná). Jen nevím, co dělat, kdyby některý z hráčů měl na konci pololetí jen čtyři nebo méně.

A potom potřebuju vymyslet nějakou zajímavou komoditu, o kterou se bude hrát.

Ale jinak jsem se svojí myšlenkou plně spokojena.

Vážně můžu chtít jít na něco s takovým názvem?

Prsk. Jo, já vím, že už jsem před rokem psala článek dnešnímu docela podobnej. Ale.

FIT sluší dívkám. Prostě. Tfuj. Sakra.

Mohla bych ze sebe vymáčkout něco smysluplnýho a vysvětlit to třeba i těm několika málo lidem, co čtou můj blog a do této kauzy mnou zatím nebyli ani trošku zasvěceni.

Zkrátka, fakulta informačních technologií VUT má tuhle kampaň, nebo jak to mám nazvat. A v rámci toho se pořádá letní počítačová škola pro středoškolačky. Klidně si to prostudujte sami.

Vypadá to docela jako akce, která by se mi mohla líbit, týden mého oblíbeného předmětu, týden bez vyučování a vůbec. /*Takže jediné, co očekávám od vícedenních „školních“ akcí a nebude to tam je spaní v cizí posteli, pochopitelně.*/ Ale prostě mě to uráží. Celé od začátku do konce.

Začněme tím, proč by měla někomu nějaká škola slušet. To je prostě blbost. Škola vás může vzdělávat. Škola vás může bavit. Škola s vámi může dělat hromadu věcí. Ale slušet? To je jako důvod něco studovat? Aby mi to slušelo? No potěš koště.

Dále to pokračuje literární a fotografickou soutěží. Na téma holky a IT. Sakra, tohle má být ta praktičtější ze dvou informatických fakult v Brně. Na takové škole by se mělo kódit a matlat. Aspoň myslím. Psaní pohádek ve Wordu fakt nepovažuju za informatickou dovednost a fotošopíkování foteček taky moc ne. Tady nejsme na FSS. Tohle nejsou gender studies. Já náhodou píšu ráda. Fotím taky. Ale proč mám sakra pocit, že si tady někdo myslí, že tohle ocením, protože jsem přece holka?

A celej ten program je mnohem víc fotošopíkovací a genderově přednáškovej, než by se mi líbilo.

A prostě mi to nepřipadá fér. Chudáci kluci. Nevím, proč nemůžou radši udělat pořádnou akci pro všechny, jako byl Týden vědy na Jaderce.

Proč je vůbec zajímá pohlavní složení fakulty? Člověk jako člověk, nebo ne?
„Na FIT v současné době studuje zhruba 6% dívek. V prvním ročníku to je cca 40 dívek ze 650 studentů, což mimo jiné znamená, že se u nás nemusí cítit osaměle a najdou zde dostatek kamarádek.“ Aha. Tak jo. Kamarádky. Supr. Protože holky s klukama se přece nebaví, že?

Já bych tam vlastně i docela chtěla. Vím to. Ale vadí mi podporavat akci, která tak strašně odporuje mému přesvědčení o tom, jak by měla vypadat. Ale asi to překousnu. Asi zvládnu i ty případné pohledy svých kamarádů, zvlášť po tom, co jsem tak prskala, když na tuhle akci loni jen přišla řeč.

Už jen proto, abych zjistila, jestli jsou tam všichni vážně tak blbí, jak se tváří na webu. A abych jim tenhle vrcholný slohový útvar mohla s radostí poslat do té jejich posrané literární soutěže.

Jako informatici by mohli začít tím, že si udělají přihlášku nějak jinak než jako PDFko, aby, když už to teda není formulář, šla alespoň nějak elektronicky vyplnit a neposílala se klasickou poštou. Stoupli by. Nekonečněnásobněkrát. Neb teď jsou na nule.

Edit 5. 8. 2014: Tak jsem se přihlásila. Přestože jejich návod k platbě je pomalu ještě lepší než všechno výše zmíněné. A kdyby do toho šel někdo se mnou, byla bych mu docela dost vděčná.

Občas mám divný strachy

Asi nechci vidět, jak se na mě zas bude po tomhle článku kdo dívat.

„Můj taťka slyšel teď v šalině nějaký dvě holky bavit se o …, tak jsem přemýšlela, jestlis to nemohla být ty…“
„Ne, asi ne.“
„Nojo, ty se s žádnejma holkama nebavíš.“
Úsměv.

No, ale jo. Možná nebavím. Možná jsem se po dlouhých letech zas dostala do fáze, kdy se s holkama fakt nebavím. Nebo bavím, ale míň než je společensky únosné. A možná se mi to jen zdá, já nevím.

Už jen to hloupý snažení o řazení lidí. Jen tak z principu. Kdyby mi někdo řekl, ať napíšu třeba určité x>3 svých nejoblíbenějších lidí ze třídy, tak to nedám. Asi bych zvládla celkem libovolné x kluků, to by nějak šlo, ale holky jsou prostě taková jednolitá masa, sice rozdělená do dvojiček, ale vcelku pořád masa. To, jak moc s kým konverzujete ovlivňuje pouze to, jak daleko od něj sedíte, mám dojem. A pak je to takové neosobní. Není povoleno se v té mase o moc víc vázat, není povoleno se s někým pohádat. V tak malé a tak podivně uzavřené skupině by to mělo příliš velké následky. Beru to, ale děsí mě to.

Poslední dobou jsem trošku zlá. Budu zlá činy, a už teď jsem zlá rozhodnutími. Na většinu lidí budu hrozně kašlat. Na rodinu, na kamarádky. Budu zlá a budu šťastná. Trochu ekvivalence. Dost smutná ekvivalence. A vrtá mi v hlavě.

Vím, že jsem to říkala někdy před rokem. Že mnohem radši trpím, než se bojím, že kvůli mně trpí někdo jiný. Ono zní hrozně namyšleně tohle o sobě prohlašovat. Jenže tehdy mi to nikdo nevěřil. A já jsem si vážně přála, aby mě teda všichni opustili, jen mi konečně přestali klást něco za vinu. A aby mě nenutili se rozhodovat ve chvílích, kdy všechno bude pro někoho špatně.

Teď se to seběhlo, ty květnočervnový akce. Na ulívání se ze školy se asi neříká jen tak ne, už jen z principu. A já se fakt těším. Z přísně egocentrického a přítomností žijícího pohledu. Jsou to tři (nebo čtyři?) týdny ježdění všude možně s různejma klukama. Cítím se provinile vůči sestřičce a 37, protože mi to připadá prostě blbý, je tak opouštět, když vím, že já jsem bez některé z nich doma taky většinou opuštěná. Dost mi asi vadí, že nebudu na oddílovejch schůkách, egocentricky. A trošku mi vadí to odloučení od masy.

A tady přichází pravá pointa článku, snad. Prostě z té masy možná vybočuju, ale možná se mi to jen zdá. Ne sama sebou, to vybočuju kdykoliv kdekoliv, ale prostě sociálně. Že nejsem v té mase tak pevně, jako ostatní. Bavím se s klukama, jako jsem si vždycky přála, a konečně se mi to i trošku daří. Čuchat k profesorům se mi zdá pokleslé. Chichotat se mi zdá pokleslé /*A zdá se mi to pokleslé, i když se chichotám já.*/ A tak. Jsou i klučičí pokleslé věci, ale ty mi většinou nevadí tolik. Myslím.

Jenže vybočovat z masy je špatně. Zdá se mi to riskantní. Co kdyby se někdy v mase řešilo něco důležitého a já o tom nevěděla? Masa je velká, já jsem sama. Vystupovat z masy se nemá. Je to nespolečenské. A masa má v celotřídním kolektivu důležité postavení. Co řekne masa platí a nebýt v mase znamená nemít na masu vliv. Hlavně že tolik lidí zajímá, co se píše na holčičím chatu. Nic. Nic zajímavého.

Na lyžáku jsem si pořád nebyla jistá. Jestli trávit večery a některé noci na cizím pokoji je správné. I když mě to baví. I když já chci. I když na tom drbacím čaji mě to nebaví a tam jo. Žádnou holku by od tam nikdo nevykopl, kdyby přišla. Jenže tam by to zase nebavilo žádnou z nich. Takhle to bylo fér. Asi.

Zatím mi na to nikdo přímo nic neřekl. Jenže nevím, co si o mě kdo myslí, co si říkají mezi sebou. Netuším, proč mi to tolik vadí. Netuším, proč to všechno píšu. Ale prostě… Tohle je prostě divný.

Víte, co je pěkně pitomej dárek k narozeninám?

Když se musíte rozhodovat, kde ty narozeniny strávíte. Mezi slušnejma možnostma, což o to, ale vy nechcete přijít ani o jednu. Bacha, celej článek je trošku netradiční vypsaní z konkrétní situace, především pro mě, protože prostě docela trpím.

Decidofobie je iracionální strach z rozhodování. Člověk trpící decidofobií se děsí špatného rozhodnutí, a tak je ochromený od provedení jakéhokoli rozhodnutí a často rozhodnutí odkládá. Raději přenechá rozhodnutí na jiných − např. na partnerovi/partnerce nebo rodiči. Nakonec, když se člověk neléčí, se může stát, že nemůže provádět žádné osobní rozhodnutí, bez ohledu na závažnost a stane se zcela závislým na jiné osobě.

Příznaky:

závratě
třes
bušení srdce
zrychlené dýchání
neschopnost mluvit nebo nejasné myšlení
pocit odtržení od reality
úzkost
svalové napětí
nadměrné pocení
nevolnost
sucho v ústech

wikipedie

A já si nemyslím, že by to se mnou bylo vážně tak moc zlý. Ale dneska u Viktora ve fyzice už to bylo zase strašný, prostě strašný. Jenom jsem těkala očima z kluků na něj, snažila se smát vtipům, které tam padly, věděla, že všechno stojí v tu chvíli na mně a doufala, že najednou to rozhodnutí nějak prostě spadne z nebe. A nepadalo.

A já prostě pořád ještě, o mnoho hodin později, nevím, jestli je lepší jet na týdenní matematický soustředění se zhruba třema svýma spolužákama, nebo na třídenní školní výlet se všema ostatníma.

37 rovnou řekla, že nejede, protože by nemohla trénovat kolo. Jak prosté. Jak jednoduché. Jak záviděníhodné.

V tu chvíli jsem ještě navíc myslela, že máme jet právě tři, žádní náhradníci. A to by znamenalo v případě odmítnutí buď nechat svoje místo Balastovi, který by asi chtěl jet, nebo se s ním snažit nějak nepěkně manipulovat, aby zůstal se mnou. A ani jedno z toho bych asi nechtěla. Nakonec to dopadlo líp. Ale byla za tím tahle úvaha, to přiznávám.

A to soustředění je dlouhý a výlet krátkej, na výlet může každej, na soustředění jen já. Vlastně ještě není vyloučeno, že nemůžem odjet dřív. A kluci tam všichni očividně chtěli a já bych byla blbá, kdybych nejela. A Viktor přemlouval.

A tak jsem kývla.

A myslím, že argumenty výše by mohly být dostatečné. A přesto teď doma celej večer kňučím, protože si stejně nejsem jistá, jestli je to správně. Když si uvědomím, s kým vším na ten výlet nepojedu. O co všechno bych přišla, kdybych nejela třeba loni. Že s náma jednou moji dva docela dost oblíbení profesoři, kteří mají hlavně rádi mě a kteří už se nebudou opakovat. Dělala jsem volební komisi něčeho, co se mě netýká. Hlasovala jsem o něčem, čeho se nebudu účastnit. A když jsem se o tom pak bavila s ostatníma, bylo vidět, že jim občas fakt vadí, že tam nebudem. U holek se pak lišilo prostě už jen to, jestli mě chápou, nebo ne.

Připadám si strašně zlá. Protože jsem hrozně moc lidí prostě jen tak opustila. Když tam nepojedu, bude mi vadit, že tam nebudu s 37, i když ta si za všechno může sama. Bude mi vadit, že tam nebudem se Sliznicem, který nemůže za nic. Bude mi vadit skoro všechno, skoro všichni. Ne až tak kvůli mě, ale kvůli celýmu kolektivu, do kterýho patřím, do kterýho patříme všichni a kterej je výbornej. Nemyslím si, že jsem nějak nadrůměrně důležitá. Ale jsem prostě součástka.

Dneska se k nám na schůzku přišel kvůli instruktoráku podívat pravý syn bývalého tatíčka třídního. Tak jsem kňučela schválně dost nahlas, možná to pochopil. Ale asi mě ani nezná. Tatíčka třídního je mi líto taky. A je mi líto 37ina ufa. A je mi líto popkornu a ovesné kaše a svýho teoretickýho paštikovýho narozeninovýho dortu.

Prostě se mi to zdá celé pěkně hloupé.

Studenské volby byly dneska triviální záležitost.

Minh? Uvidíme se v Jevíčku…

Fitlin blog

Archiv pro štítek: škola