Půlnoc, pole.
DDD si hrál s výbušninami, Velblouďata si šeptala předsevzetí být po zbytek života šťastní, Porto lepilo krky, JBL hrálo fakt špatnou hudbu. Chvíle, kdy se hodí říct něco, co dává ve více úrovních smysl.
Karin podle všeho maturovala o rok dřív než my.
Prokrastinačně napsala 4 básničky a jen tak, s ročním zpožděním, je odeslala.
Všechno slíbené jednou bude.
Vánoční výprava, největší polštářová bitva všech dob, polštářová válka, kde polštáře nejsou zbraně, ale kořist. DDD nepochopil její smysl, smysl polštářů jako podestýlky a schovával si svoje úlovky ke mně do skladu. Bojoval ale udatně, důkazem budiž, že si šel v půlce smýt na záchod krev z obličeje. Ale podrásaní jsme byli všichni.
Po návratu jsme se sestřičkou a Džankem (Drakeovo nové jméno, neboť je prostě lepší a míň nepřirozeně cizí, vzniklo na Silvestru a vlastně s ním taky nemá nic společnýho, ale to je na tom to dobrý) navštívili jakejsi rozpadlej dům. A pak jeli do Ikey kde jsme zasquatovali jeden ukázkovej byteček a posadili se na pohovku a dali si dárky pod stromeček a hrály tam koledy a nějací lidi si prohlíželi naši koupelnu a bylo to prostě naprosto výborný. A dali jsme si dohromady jedny masový kuličky a jede zákuseček a jéje. Prý jsem jako jejich tchýně, ach jo.
Zaspala jsem celý školní basketbalový zápas. Nevadí.
V úterý ještě poslední turbomošt a hřiště s partnery. Moji kamarádi nás sledují, ale protože se bojí lidí, setřeseme je davem na Svoboďáku. Kašel.
Vánoce klasické, chalupové, rybníkové, jídelní a ponožkové, akorát kašlu a spím. Z tradic se stávají stereotypy a nic mě neokouzluje tak, jako poprvé před dvěma lety. Sousedům se narodilo jehně. Spím.
Ještě jedna návštěva Flexaretu se sestřičkou a Džankem před odjezdem na Silvestra. Pohovka je obsazena. Už se na sebe lepí skoro dost na to, aby s nimi nebylo úplně příjemné trávit sama čas. Ale říkám skoro. Neznámý člověk mě sprdne, že moc nahlas na veřejnosti prezentuju drby o nezletilých členech jeho skautského střediska. Teda ne drby, fakta. Jsem v rozpacích, pardon, že neumím mluvit potichu, pardon, že vtipný věci nejde neposílat dál.
Čtyři dny na Pecanově chalupě, Silvestr. Šest mých nejlepších kamarádů a Pecan, to je sen. Se sestřičkou a Džankem jedeme vláčkem a pak pěšky po žluté. Sestřička se nechává slyšet, že jede jen kvůli tomu vlaku, ráda jezdí vlakem. Ve Žďáru nemůžeme sehnat komprimátový mix, ale i tak je cesta celkem papačka, značky si nazdařbůh křižují pole, je úplná tma, ztrácíme se jenom trošku. Značky, mapy, hvězdy a posedy. Když dojdeme, všichni se na nás koukají jak na úplný blázny, nic nechápou, ale kdo by sakra jezdil autobusem, aby tam byl o hodinu a půl dřív a povídal si s cizí babičkou a kdo by sakra chodil po silnici, když může jít lesem?
Petr dobře vaří. Vlastně všichni, kdo vaří, dobře vaří. Můj oblíbený pár dobře umývá nádobí. Já myslím, že docela dobře krájím cibuli, ale jistá si tím nejsem. Máme s V. asi kilo zázvoru, tak ho dáváme do všeho, Pecan to nechápe, už zase. Jdeme za západem slunce a lezeme všichni do jednoho posedu. Sestřička a Džanek si nechtějí Poníkem nechat spojit spacáky, ale na jedné posteli spolu klidně spí a sluší jim to. Pecan leze do naší postele. 37 se dívá na hokej. Pecan soustavně ladí Novu. Slepice jsou nasraný, asi dostaly špatný jídlo. Na to, jak málo pijeme zmizí hodně alkoholu.
Na Silvestra jdeme do Tří Studní pro pivo na benzinku a taky je tam rybník. Na hladině vrstvička ledu, ale sestřička tam leze nohama, trošku si je o něj poškrábe a rozbije ho, takže máme volný prostor. Když už s sebou celou cestu táhnu ručník, musím ho použít. Já, V. a Poník lezeme nazí do vody, ostatní čumí a fotí. Asi tak v půlce oblíkání zpět přestávám cítit končetiny, ostatní mi zapínají bundu, zavazují tkaničky a tak. Je mi zima jak psovi, jdeme do hospody na čaj, litujeme číšníky, co na Silvestra večer pracují. Rozmrzáme, vydáváme se zpět, je už zas pěkná tma, Pecan, osamělý alkoholik mezi námi exoty je už pěkně nasypanej a bojí se, že nenajde cestu domů, ale jsme úspěšní.
Půlnoc trávíme na dětským hřišti. Spíš nic moc hřiště, je tu věc, které se sestřičkou a Džankem říkáme tulicí houpačka, ale jen malá, párová a všechno je tu maličké. Petr nakódil odpočítávadlo s růžovým pozadím, které o půlnoci pustí Ježíše od Muchy. Pijeme svařák ze šufánku. Voláme lidem. Náš matikář nám přeje veselé vánoce.
Doma píšu ZMP.
Líbí se mi Python.
Doma píšu ZMP.
Píšu ZMP.
Píšu ZMP!
Protože to prostě není normální, ležet vedle sebe v rokolomné noci do pěti ráno, šeptat si věci, klepat se, koukat do stropu, chtít brečet a nemoct, když je to přece tak dávno hotová záležitost, s jejímž výsledkem jsme spokojeni.
To není normální, ještě o tom později tak nutně potřebovat psát.
Když já si nemám co smazat z kalendáře.
Když já neumím/nechci utíkat.
27 článků tady. Dobrý vědět. A 83 za rok 2013 tam. 110. Not bad. Pod deset za měsíc. Takže bad. Ale ono je to asi jedno. Takový věci bych vážně řešit neměla.
Ale fakt je, že píšu nedostatečně. Nedostatečně článků na úrovni a nedostatečně vůbec. A já jsem nikdy nechápala, jak můžou lidi nestíhat psát, kvůli reálnýmu životu. Ve dne se žije a v noci píše. Ale uznávám, že to přece jenom není tak snadný.
2014. 14. 4. V tomto článku je nějak moc čísel zdá se mi. Ale co už. Silvestr a Novej rok jsou odporně umělý svátky, kdybyste to netušili. Ale to už jsem asi říkala loni. Každopádně jsem se letos rozhodla na všechny kašlat. Žádný PFka, žádné vroucí blahopřání, žádné slzy dojetí. Jen občas i skoro cizí objímající a líbající půlnoční lidi, co přišli strčit tu flašku někomu jinýmu, nebo třeba mi i popřát. A jedna esemeska teda. Dvakrát odeslaná, myslím. Psaná o den dřív, ve chvíli, kdy jsem nechápala, proč jsem si vlastně vykňučela právo tam jet a proč tam jsem.
Je celkem zajímavý, jak pár opilejch lidí, za střízliva v pohodě, dokáže znechutit jinak prostě dobrou akci. A taky ten vztek na sebe v jakémkoliv stavu, že nedokážu dost zařvat, vědět jistě včas co si myslím a s klidem to komukoliv oznámit. A taky chci umět dát někomu facku a nebát se, že budu leda k smíchu. To ty tenký ručičky, no.
Tak trochu ztráta iluzí o lidech a alkoholu. Ale asi jsem přesně tohle potřebovala. Za celou silvestrovskou noc jsem kromě toho šampaňskýho měla jedno pivo. Těsně před spaním, spíš ze slušnosti, když už jsem si ho objednala.
Nechme toho.
Došla jsem k názoru, že rok 2013, pokud ho teda mám brát jako nějaký celek, nebyl špatný. Vlastně byl dost dobrý. Hrozný na tom je, že jsem mu to celou dobu nevěřila. A dost divný taky je, že všechny vzpomínky co mám jsou najednou hrozně optimistický. Moje oblíbená je asi pohled na sebe do zrcadla ve výtahu po dubnové Znouzi s Kohoutama. Pár sekund. Měla jsem z kotle rozraženej ret. A usmívala jsem se asi jako měsíček na hnoji. Z různých důvodů. Po dost dlouhé době. Končila zima, alespoň ve mně.
Toho taky nechme, duben je obecně fakt fajn měsíc, ale teď je leden.
Mám pocit, že svět je dobře. Lidi jsou různí, děje se dějí, čas plyne tak nějak účelněji než poslední dobou. To se špatně popisuje, ale prostě to tak je. Asi jako rozdíl mezi tím, jestli se dívám na šestou sérii TBBT nebo na Sherlocka. I kdyby ten Big Bang byl třikrát delší, furt se mi zdál stejně o ničem a v každém ohledu by mě bavil míň.
A co je důležité, cítím se hrozně zamilovaně. Nevím, čemu to připsat, ale zdá se mi to po nějakých osmi měsících vztahu a radši nikdy tak moc nepočítané době něčeho vztahu blízkého takové zvláštní. Osmdesátiprocentní pravidlo a tak. Mám z toho radost a sestřička s krysou si o tom myslí své. Mám dojem, že ty dvě mají mnoho společného.
Měla bych jít spát.
A lidi by měli nosit písničky po kapsách, aby mi je mohli dát, až budu potřebovat prostě nějakou písničku. To by bylo užitečné.
A v písničkách by měly být absolutní rýmy, to si myslím.
Pustilo se mi Tides. Vždyť říkám, že bych měla jít spát.