Archiv pro štítek: pocity

Nuda a víc než ona

Nebudu se tvářit, že jsem v pohodě. Je mi zle. A možná hůř než to. Občas. Ale každej den alespoň chvilku. Je to vidět už z hromady posledních článků, ale docházelo mi to docela dlouho.

Nudím se. Nudí mě můj život.

Začalo to tím, že mě přestala bavit škola. Bývaly doby, kdy jsem nesnášela víkendy. A i když to zrovna nebylo tak extrémní, řekla bych, že jsem v posledních třech letech chodila do školy prostě ráda. A teď mi to najednou připadá tak hrozně zbytečné, nudné, nepodstatné, ranním vstáváním obtěžující. Nikdy jsem se netěšila na prázdniny tolik, jako letos.

A když jsem koncem minulého týdne říkala, že se nudím, protože mě opustili tři nejdůležitější kamarádi, tak jsem nevěděla, že se budu nudit i teď.

Já nejsem zábavná, tak nemůžu od světa požadovat, aby byl zábavný on. Ale vlastně nevím téměř o ničem, co by zábavné bylo. Co by mi zábavné připadalo.

„A co bys jako podle tebe měla dělat?“

Mám pocit, že skoro všechny životy všech lidí, které znám, jsou nudné.

Během včerejška/předvčerejška, záleží na tom, kde lámete dny, jsem stihla na to všechno nadávat přesně před osmi lidma. Počítala jsem to.

Zrozena k nespokojenosti.

A nebudu pít o polední přestávce pivo. A nebudu jezdit na koloběžce se sluchátkama na uších. Jako by mi cokoliv dokázalo zabránit v tom, že to budu dělat dál. Ale stejně vzteklá na to, že mi někdo chce zakázat poslední dvě věci, který mě fakt baví. A vzteklá na sebe za to, že stavím svůj vesmír na dvou absurdních aktivitách. Úplně. Zvlášť u té první je to docela znepokojivé. Nebo jen trošku.
Já odjakživa přitahována blogy trošku pochybnejch existencí. A samotnou existencí ještě pochybnějších existencí. Tohle JE znepokojivé. Není? Uch.

//Jak často se vám stává, že se s váma začnou bavit cizí pochybný existence, bezdomovci, cikáni, a tak dále? Nikdy? Někdy? Občas? Často? Několikrát denně? A jak reagujete?

„A neměla bych tě objednat do nějaké protidrogové poradny?“
„Vždyť žádný drogy neberu.“
„Ale zníš jako někdo, kdo s tím právě hodlá začít.“

Považuju se za duševního masochistu. Potřebuju problémy, který bych mohla řešit, abych se nenudila. Ale protože jsem tvor líný, musí se mě týkat, abych je fakt řešit začala. Možná potřebuju, aby mi někdo nějak ublížil. A to zní prostě hrozně děsivě. Stýská se mi. Po různejch časech, kdy jsem měla problémy, který se daly natáhnout přes celej vesmír. A řešit málem do nekonečna. A vlastně nevím, jestli fakt chci, aby tohle kdokoliv četl.

Potřebuju se pohnout. A nemám moc kam, leda k horšímu.

Kdo to sakra jsem?

Metamorfóza

Ach.

Měním se. Cítím to. Tak silně. Nedává to smysl. Nemusí to dávat smysl. Prostě to je. Ani nevím, jestli je to vidět zvenku na mě jako člověku, ne písmenkách.

A vlastně se znám. Vlastně mě to nepřekvapuje. Ani to nepotřebuju nějak detailně popisovat. Je mi to vlastně jedno. Jen mě baví to vnímat. Takovej zvláštní tlak na duši, vzpomínky na kusy existence, kdy jsem byla taková. Vnímání jiných věcí jiným způsobem. Radost a nepotřeba spánku. Snění o hloupých budoucnostech místo počítání, vzpomínek na předchozích pár hodin a jiné přízemnosti. Sledování cizích lidí bez uhýbání očima. Chuť psát.

Sílí.

 
Konečně jsem zvládla sem v pondělí zvládla nacpat a postupně pak dodělat svůj vlastní theme. Asi to není vidět. Ale je to fajn. Teda skoro. Nějak jsem nezvládla nastavit nějaký slušný zobrazování galerie, i když tomu ještě věřím, jestli na to bude čas. Horší je, že mi přestaly fungovat všechny pluginy kromě disqusu (a ten nejspíš přežil jen díky tomu, že komentáře jsem taky ukradla twentytenu, protože stejně nejsou vidět v původní formě, tak je to jedno.) Je to hloupé. Nemám G+1, nemám prohlížení galerií, nefunguje mi Analytics. Nefunguje mi ani nic jinýho, co bych si sem třeba přidala. Celkem mi to vadí. A já jsem asi moc blbá na to, abych to pochopila, nastavila, zprovoznila. Ach jo.

 
Jsem zase (nebo pořád ještě?) neuvěřitelně oddílově aktivní. Přestávám se bát. Včera jsem přijela domů z povedené akce a následné porady natolik spokojená, že jsem jen tak, měsíc a půl předem otevřela dokument s pravidlama na velikonočky a zapisovala. Mám dobrovolně dvě hry sama za sebe. A to je na mě hodně velkej úspěch. A přitom vlastně absolutně nestíhám všechno, co jsem slíbila udělat. Ale to nevadí.
A přitom jsem si ještě před pár dny říkala, že si vlastně umím čím dál líp představit, že jednou třeba nastane nějaká situace, která mi v tom všem bude nějak bránit a že pak dokážu prostě opustit. Ale žijme přítomností.

 
Mám chuť dělat hrozně moc věcí, ale nic nestíhám. Zrušila bych školní docházku.

Je nepopsatelně supr slyšet písničku, kterou jsem poprvé slyšela bez deseti dnů před rokem, kvůli zvukařskýmu zemětřesení místo dvakrát jen jednou. A od té doby jsem jen čekala na to, až si ji pustím znova. A pak zjistit, že jako demo visí už celej ten rok jako demo na youtube, jen jsem ji nehledala.

Letos vychází hrozně moc důležitých hudebních alb.

Myslím, že letos je správný rok.

Spalas vůbec?

Zdá se mi, že čím víc mám pocit, že v noci něco naspím, tím jsem přes den unavenější a vypadám hůř. Už druhý úterý za sebou se mě někdo zeptal, kolik jsem toho v noci naspala a nechtěl věřit že hodně, hodně na svoje poměry.

A přitom spím. Zdají se mi sny. A ráno se z té postele jsem schopná vyhrabat dřív než pět minut před plánovaným odchodem z bytu, což není ani omylem obvyklý stav a děsí mě to natolik, že radši stejně nevstávám a jenom sedím a hledím do blba a objímám si kolena a přemýšlím. A přes to všechno mám jeden jediný zapsaný pozdní příchod z asi milionu.

V pondělky chodím do školy i ze školy více méně za tmy. Ráno více, odpoledne méně. Každopádně za tmy. „To je hrozný.“ „Co?“ „Ta tma.“
Ale vlastně není. Přožívám ju mnohem líp, než zimní dny. V noci je vždycky černo. A to je dobře.

Přišlo to. Pocity, stavy, nepěkný. Já je nečekala, já si je nevsugerovala, jako už jsem si vsugerovala značnou část svýho života, přišly samy. Není to tak, že bych si říkala, že je sníh, že je zima, že musím mít deprese. Mě začne být špatně a během chvilky začne sněžit. Vždycky. Pokaždé.
Příších pár hodin sněžit nebude, cítím to. Je to v pohodě.

Hřejí mě plány. Svět působí rozplánovaně. Plány jsou nejisté a mnohdy rozhodovací. Ale hřejivé každopádně.

Pocit, že zvládám vánoční dárky zmizel někde v dálce. Nemám moc času, na nic. A když ho náhodou mám, záleží jen na atmosférických poměrech, jestli ho prodepčím. „Atmosférické poměry jsou poslední dobou velmi nepříznivé,“ řekla Sova. „Cože?“ „Sněží.“

Ale celá jako bych se zas o dlouhé době vracela do nějakých vyšších abstraktnějších vrstev lidského bytí.

Rybí tuk, divný oblíkání, tulení k jinejm a pasní spousty kusů kecu, které by mě jindy nenapadly na kusy papíru, aby to mělo alespoň nejakej výsledek.
Možná to pomůže, žádnej neví.