Archiv pro štítek: otazníky

Co mi chybí

Myslím, že mi chybíš ty, když jsi byl mladší. Když ti bylo 15, 16, 17. Když byl život život, a ne přežívání, ne hádky, ne hroucení se pod tíhou povinností a snaha se udržet alespoň na nohou.

Chybí mi chvíle, kdy jsme k sobě navzájem vzhlíželi. Kdyžs všem říkal, že jsem chytřejší než ty a přišlo ti to jako něco, co lidem říkat chceš. Chybí mi chvíle, kdy jsem věřila tomu, že mě dokážeš zachránit před čímkoliv, před medvědem, před úzkostnýma záchvatama, před pohledy lidí, kteří z nás mají srandu.

Chybí mi být pejsek a kočička.

Nevím, fakt nevím, kdy se to zlomilo. Nevím, jak se může stát, že je člověk najednou někým jiným. Nějak tomu pořád nemůžu uvěřit, přestože se to očividně stalo, nám oběma.

Mám strach, že tohle znova nepřijde. Nejde to vrátit a nejde to vytvořit znovu s tou správnou intenzitou a důvěryhodností. Mrzí mě, že jsem nedokázala ovládnout chvíli, kdy to odešlo.

Jsem už velká na to takhle brečet. Jenže jsem dospěla v přílišném pocitu bezpečí. A tady venku fakt neumím fungovat.

Občas mám divný strachy

Asi nechci vidět, jak se na mě zas bude po tomhle článku kdo dívat.

„Můj taťka slyšel teď v šalině nějaký dvě holky bavit se o …, tak jsem přemýšlela, jestlis to nemohla být ty…“
„Ne, asi ne.“
„Nojo, ty se s žádnejma holkama nebavíš.“
Úsměv.

No, ale jo. Možná nebavím. Možná jsem se po dlouhých letech zas dostala do fáze, kdy se s holkama fakt nebavím. Nebo bavím, ale míň než je společensky únosné. A možná se mi to jen zdá, já nevím.

Už jen to hloupý snažení o řazení lidí. Jen tak z principu. Kdyby mi někdo řekl, ať napíšu třeba určité x>3 svých nejoblíbenějších lidí ze třídy, tak to nedám. Asi bych zvládla celkem libovolné x kluků, to by nějak šlo, ale holky jsou prostě taková jednolitá masa, sice rozdělená do dvojiček, ale vcelku pořád masa. To, jak moc s kým konverzujete ovlivňuje pouze to, jak daleko od něj sedíte, mám dojem. A pak je to takové neosobní. Není povoleno se v té mase o moc víc vázat, není povoleno se s někým pohádat. V tak malé a tak podivně uzavřené skupině by to mělo příliš velké následky. Beru to, ale děsí mě to.

Poslední dobou jsem trošku zlá. Budu zlá činy, a už teď jsem zlá rozhodnutími. Na většinu lidí budu hrozně kašlat. Na rodinu, na kamarádky. Budu zlá a budu šťastná. Trochu ekvivalence. Dost smutná ekvivalence. A vrtá mi v hlavě.

Vím, že jsem to říkala někdy před rokem. Že mnohem radši trpím, než se bojím, že kvůli mně trpí někdo jiný. Ono zní hrozně namyšleně tohle o sobě prohlašovat. Jenže tehdy mi to nikdo nevěřil. A já jsem si vážně přála, aby mě teda všichni opustili, jen mi konečně přestali klást něco za vinu. A aby mě nenutili se rozhodovat ve chvílích, kdy všechno bude pro někoho špatně.

Teď se to seběhlo, ty květnočervnový akce. Na ulívání se ze školy se asi neříká jen tak ne, už jen z principu. A já se fakt těším. Z přísně egocentrického a přítomností žijícího pohledu. Jsou to tři (nebo čtyři?) týdny ježdění všude možně s různejma klukama. Cítím se provinile vůči sestřičce a 37, protože mi to připadá prostě blbý, je tak opouštět, když vím, že já jsem bez některé z nich doma taky většinou opuštěná. Dost mi asi vadí, že nebudu na oddílovejch schůkách, egocentricky. A trošku mi vadí to odloučení od masy.

A tady přichází pravá pointa článku, snad. Prostě z té masy možná vybočuju, ale možná se mi to jen zdá. Ne sama sebou, to vybočuju kdykoliv kdekoliv, ale prostě sociálně. Že nejsem v té mase tak pevně, jako ostatní. Bavím se s klukama, jako jsem si vždycky přála, a konečně se mi to i trošku daří. Čuchat k profesorům se mi zdá pokleslé. Chichotat se mi zdá pokleslé /*A zdá se mi to pokleslé, i když se chichotám já.*/ A tak. Jsou i klučičí pokleslé věci, ale ty mi většinou nevadí tolik. Myslím.

Jenže vybočovat z masy je špatně. Zdá se mi to riskantní. Co kdyby se někdy v mase řešilo něco důležitého a já o tom nevěděla? Masa je velká, já jsem sama. Vystupovat z masy se nemá. Je to nespolečenské. A masa má v celotřídním kolektivu důležité postavení. Co řekne masa platí a nebýt v mase znamená nemít na masu vliv. Hlavně že tolik lidí zajímá, co se píše na holčičím chatu. Nic. Nic zajímavého.

Na lyžáku jsem si pořád nebyla jistá. Jestli trávit večery a některé noci na cizím pokoji je správné. I když mě to baví. I když já chci. I když na tom drbacím čaji mě to nebaví a tam jo. Žádnou holku by od tam nikdo nevykopl, kdyby přišla. Jenže tam by to zase nebavilo žádnou z nich. Takhle to bylo fér. Asi.

Zatím mi na to nikdo přímo nic neřekl. Jenže nevím, co si o mě kdo myslí, co si říkají mezi sebou. Netuším, proč mi to tolik vadí. Netuším, proč to všechno píšu. Ale prostě… Tohle je prostě divný.

Nuda a víc než ona

Nebudu se tvářit, že jsem v pohodě. Je mi zle. A možná hůř než to. Občas. Ale každej den alespoň chvilku. Je to vidět už z hromady posledních článků, ale docházelo mi to docela dlouho.

Nudím se. Nudí mě můj život.

Začalo to tím, že mě přestala bavit škola. Bývaly doby, kdy jsem nesnášela víkendy. A i když to zrovna nebylo tak extrémní, řekla bych, že jsem v posledních třech letech chodila do školy prostě ráda. A teď mi to najednou připadá tak hrozně zbytečné, nudné, nepodstatné, ranním vstáváním obtěžující. Nikdy jsem se netěšila na prázdniny tolik, jako letos.

A když jsem koncem minulého týdne říkala, že se nudím, protože mě opustili tři nejdůležitější kamarádi, tak jsem nevěděla, že se budu nudit i teď.

Já nejsem zábavná, tak nemůžu od světa požadovat, aby byl zábavný on. Ale vlastně nevím téměř o ničem, co by zábavné bylo. Co by mi zábavné připadalo.

„A co bys jako podle tebe měla dělat?“

Mám pocit, že skoro všechny životy všech lidí, které znám, jsou nudné.

Během včerejška/předvčerejška, záleží na tom, kde lámete dny, jsem stihla na to všechno nadávat přesně před osmi lidma. Počítala jsem to.

Zrozena k nespokojenosti.

A nebudu pít o polední přestávce pivo. A nebudu jezdit na koloběžce se sluchátkama na uších. Jako by mi cokoliv dokázalo zabránit v tom, že to budu dělat dál. Ale stejně vzteklá na to, že mi někdo chce zakázat poslední dvě věci, který mě fakt baví. A vzteklá na sebe za to, že stavím svůj vesmír na dvou absurdních aktivitách. Úplně. Zvlášť u té první je to docela znepokojivé. Nebo jen trošku.
Já odjakživa přitahována blogy trošku pochybnejch existencí. A samotnou existencí ještě pochybnějších existencí. Tohle JE znepokojivé. Není? Uch.

//Jak často se vám stává, že se s váma začnou bavit cizí pochybný existence, bezdomovci, cikáni, a tak dále? Nikdy? Někdy? Občas? Často? Několikrát denně? A jak reagujete?

„A neměla bych tě objednat do nějaké protidrogové poradny?“
„Vždyť žádný drogy neberu.“
„Ale zníš jako někdo, kdo s tím právě hodlá začít.“

Považuju se za duševního masochistu. Potřebuju problémy, který bych mohla řešit, abych se nenudila. Ale protože jsem tvor líný, musí se mě týkat, abych je fakt řešit začala. Možná potřebuju, aby mi někdo nějak ublížil. A to zní prostě hrozně děsivě. Stýská se mi. Po různejch časech, kdy jsem měla problémy, který se daly natáhnout přes celej vesmír. A řešit málem do nekonečna. A vlastně nevím, jestli fakt chci, aby tohle kdokoliv četl.

Potřebuju se pohnout. A nemám moc kam, leda k horšímu.

Kdo to sakra jsem?

Oči

Většinou se bojím mít zavřený oči. Děsí má ta skutečnost, že nevím, co se děje okolo. Když při nějaké hře není po ruce šátek a já si je nemůžu zavázat a musím vydržet je neotevřít, musím se hrozně soustředit.
A přesto jsem zjistila, že existují i chvíle, kdy se nebojím. Chvíle, kdy mám pocit že když je zavřu, vidím toho vlastně mnohem víc. A pak najednou začnu prodlužovat mrkání a jsem schopná ujít snad desítky metrů poslepu, možná i bez toho, aby si někdo vůbec všiml, že tak činím. Někdy si to pořádně neuvědomím ani já.
A taky to dělám na koncertech. Což je možná taky zvláštní, vzhledem k tomu, že rozdíl mezi koncertem a domácím posloucháním je v tom, že toho interpreta můžu vidět.
A nebo není?
Veďte mě.

Místo pro nějakýho extroverta

Sere mě jeden můj pocit.

Je to pocit, který by mě vůbec srát neměl.

Vlastně je to pocit, který bych vůbec neměla mít.

Má totiž naprosto nesmyslné důvody. Má důvody, ale ty jsou postavené na hlavu.

Myslím, že mám moc kamarádů a známých. Tečka.

 

Já byla vždycky taková ta, co je ráda mezi hodně lidma, ale moc toho nenamluví. Prostě poslouchám, udělám si z toho, co jsem slyšela, nějaké názory, které pak doma napíšu někam na internet a mám z toho radost. Rychle se nikdy pořádně neseznámím, jednak proto, že nemluvím, druhak proto, že jsem asi divná a strašidelná. Když mě znáte dýl, tak už s váma možná i začnu komunikovat, ale divná a strašidelná jsem furt, takže dost často nastane situace, kdy mě buď milujete, nebo nenávidíte, to už tak u divných a strašidelných věcí prostě bývá.

Dostala jsem se teď do fáze, kdy se cítím příliš milována. Nechci to přehánět, ale mám pocit, že jsem nějak moc oblíbená.

Nezasloužím si to, to zaprvé. Všude je spousta moudrejch, sympatickejch a zábavnejch lidí, kteří se neleknou toho, že se s nima bavíte a zajímají vás. Když někoho zajímám já, zvlášť pokud to jsou starší nebo tak nějak společensky oblíbenější lidi, mám prostě pocit, že to není mnou jako člověkem, ale prostě proto, že jsem se jim vecpala, což je přesně to, co dělat nechci a nedělám. Stejně jako když mě mají rády oddílový děti, tak mám jako první pocit, že je to tím, že jsem moc hodná, moc rozmazlující, moc spiklenec, i když to je třeba vážně dobře.

A hlavně na to prostě asi nejsem zvyklá. Mám dojem, že se mi teď setkala ta správná doba vytrvání ve svých sociálních skupinách s věkem, kdy mám potkat spoustu nových lidí. Protože prostě, kdy jindy najednou můžete prostě jen tak jít jen tak do hospody s kamarádama svých kamarádů? Kdy jindy se tak zvyšuje ten počet lidí, kteří mě najednou berou jako více méně sobě rovnou? Prostě šestnáct.

A já mám všechny taky fakt ráda a chci všechny poznat a se všema se seznámit. Jen mě to hrozně vyčerpává. Hrozně mi vadí, když mám zaplněnou kapacitu jmen v mozku. Hrozně mi vadí, když jezdím po městě a vidím lidi, co určitě znám, ale netuším odkud. Děsí mě, jak je jich čím dál víc a bude jich čím dál víc.

A k tomu ještě vzpomínky na lidi, který jsem už prostě musela vypustit a léta neviděla a vadí mi to.

A pak nastávají chvíle, kdy jako jediná v místnosti prohlašuju, že bych nechtěla mít víc kamarádů. Ale stejně nevím, jestli je to pravda.

Jsem ráda za všechny, kdo mě mají rádi.

Jsem ráda za všechny, koho znám.

Ale prostě nejsem ráda, jak to neumím zpracovat.

A podzimky a diář a helouvín a já

Žiju.

Tak nějak.

Vlastně mě irituje fakt, že mám už několik týdnů chuť skládat básničky a prostě to nejde. Nějaká pořádná a výstižná a přitom taková, aby nikomu nevadilo, že ji nechápe. Místo minulýho článku. A nějaká o zvuku podrážek na podlahách výstavních síní. A tak. Aby bylo jasný, že cítím. Jen se mi to nedaří formulovat. A říkat. A vůbec.

Mluvila bych básničkama,
víc než zebra jsem však lama.

Vysvětlujme, dneska byl Halloween. A já byla Zecora. To by nikdo nečekal.
A ve verších jsem mluvit nezvládla.

Pomalu přestávám mít pocit, že mi jde všechno ne úplně důležité, na co sáhnu. A to mě vlastně uklidňuje, protože tak to má být. Co děláme? Jásáme.

 

Podzimky byly hodně fajn. Sestřička je na mě naštvaná, protože prý kazím její vrstevníky, když si s nimi v noci povídám, když chodím spát k nim, protože je to lepší než u vedoucích.
Ale ono je to prostě fér. Je fér být občas s nimi a ne nad nimi, jak se po mě možná chce. Oni si nezaslouží být pod tou hranicí instruktor/dítě a já si nezasloužím být nad ní, ne, pokud by to mělo nějak kazit přátelství. A za tím si prostě stojím.
Jen s málo lidma dokážu mluvit jen tak tak otevřeně, tolik důvěřovat. A nebylo to jen noční hodinou.

A vlastně se mi stýská. Jarošáci mají něco, co namá nikdo jinej. Ale oddíl má něco, co nemá Jaroška a už vůbec ne vyšší.

Zajímalo by mě, kdy dosáhnu nějaké vyváženosti těchhle mých hlavních sociálních skupin a přestane se mi v jedné stýskat po druhé a budu si užívat toho, co mám.

 

Ale našla jsem diář. To je důležité sdělení. Našla jsem ve sběru diář z roku 2012 nějaké úplně cizí holky, teď by jí mělo být jednadvacet. Čtu si ho, jako jiní lidi čtou jiný knížky. Je to zajímavý. Vedla si ho celkem poctivě. Vidím jí pod kůži, vím kdy psala jakej test, kdy šla na ples a co považovala za událost hodnou přikreslení smajíka. Není mi zatím nijak vrcholně sympatická, prostě holka, holka, co si lepí do diáře nákupní seznamy do drogerie. Ale je. A já o ní vím a ona o mě zatím ne. Má tam vyplněnej mail a adresu. Až to dočtu, možná jí napíšu, pokud se mi bude chtít. Ňach.

Dopisy, které nepíšu. Vzdálenosti, které nejsou?

Rozházený článek.

Nevím, co si o sobě myslet. Občas se dost překvapuju. Nevím, co si o kom myslet. Hlavní je se podepsat.

Fitli