Archiv pro štítek: nálady

Další moje spolužačka ze základky je těhotná

Nemůžu na tuto skutečnost přestat myslet. Není to fér. Kdybych byla jako ony, mám půlroční děcko a protloukám se životem.

Jenže já jsem tady nějaká slavná gymnaziální elita národa, která se má připravovat na maturitu, jít na vysokou, chodit v pěkných šatech na slavnostní setkání s hejtmanem, stále dokola poslouchat, že nejlíp by mi bylo ve vědecké sféře a zkrátka něco dokázat.
Všude kolem sebe mít desítky neuvěřitelných stejně starých lidí, co nějakým záhadným způsobem dokáží hospodařit s časem, dělat neuvěřitelné věci a ještě stíhat školu. Vědět, že bych měla mít na to samé, ale nějak mi chybí ten zápal. A tak sedím a všechno dělám jen tak nějak napůl, aby to bylo, hraju Tetris a Hledání min, abych zapomněla na to, že nic nedělám a je to zlé.

A jen tak mimochodem zasněně hledím na fotku břicha na facebooku a zuřím, když je schopná napsat, že se s nějakou kámoškou klidně půjde před porodem ožrat, jen ať si prý zvyká.

A tohle se mi děje zhruba od šestnácti.

Život není fér. Cítím se zcela nepochopena svojí společností.

(Ještě že se mi teď daří všechno intelektuální kolosálně kazit.)

Postel

Chtěla bych postel.
Tak akorát velkou, tak akorát tvrdou, s čistým povlečením.
Chtěla bych postel, která by nebyla na žádném konkrétním místě, jen by byla vždycky po ruce.
Byla by pryč od všech dalších lidí a věcí, od okolností, od času.
Stála by tam úplně bez všeho, jen ta postel.

Dnes bych Tě ní uložila.
Přikryla Tě dekou, přesně jako fotky hudebníků v bookletu toho alba Sta zvířat.
A řekla Ti ať spíš.

Sama bych si lehla vedle.
A hned nespala, jen se dívala.
Usmívala se.
A už se dnes nenechala strhnout pod žádné další auto.
A pořád nechápala, za co ses omlouval.
Než bych šla spát.

Tak to mám.

Prosakuje

Poté, co se mi dnes podařilo označit styl jedné ze svých oblíbených hudebních skupin jako koláž, jsem natolik spokojená se svými definičními schopnostmi, že můžu říct, že prosakuju.

Zní to trošku líp, než že už zase začínám bláznit.

Emoce.

Prosakuje ve mě Ta.

Jsem den ode dne dospělejší. Znamená to neřešit? Snad. Protože si nedokážu, že by mi bylo sedmdesát, když mi bylo patnáct. Neustála bych to. Nezvládla bych být stará. Mít kolem sebe nemoci a smrt. Nemohlo by mi být ani třicet. Matky přece nebrečí před svými dětmi jen proto, že je jim smutno, jen tak. Dospělí lidi řeší reálný problémy. Nebo možná nesou závislí na problémech.

A tak jsem dospělejší. A tak jsem mnohem prázdnější a umírněnější a nevadí mi to. Není smutné nevadit být prázdná? Ne prázdnější, než mnozí byli odjakživa, ale stejně.

Jen občas prosakuju odjinud. Jen občas přijde malý jaro a najednou proplétám sluneční svit. Jen občas přijde malý jaro a jsem zamilovaná, mám ten samý skoro fyzický pocit zcela přípustný ve zvláštních časech a zvláštních příležitostech, ale jen těžko ve čtvrteční hodině češtiny. Jen občas přijde malá zima a je mi smutno, aniž bych k tomu měla libovolný důvod. Jen občas mám chuť psát slova na věci všem na očích. Jen občas píšu takovýhle články a nevím, jestli je chci pořád ještě zveřejňovat.

Jen skoro pořád hledám věci ve věcech. Jen skoro pořád chápu všechno tak, aby to se mnou souviselo, aniž by to byla pravda. Jen skoro pořád prosakuju. Tak lehce, tak málo, tak tiše.

Jakoby se má patnáctiletá já postavila vedle té pětileté. Jako by mezi nimi nebylo nic. Má nejzajímavější léta. Má nejzajímavější já. Má pravá, neovlivněná a prudká já.
A nedají mi pokoj. A budou se mnou. Archivované, jasné vzpomínky. A budou prosakovat.

…„Máš ještě několik osobností?“

Bez ladu a skladu

Tohle náladové putování mě fascinuje.
A otvírám oči. Pořád dokola.
Já nechci přemýšlet, jak to lidi dělávají. Chci přemýšlet jinak.
Chci se dívat.
Chci se vracet.
Chci snít.
Chci psát. A kreslit.
Strach ze stereotypu.
Zrušila bych své povinnosti.
Lidi?
Po něčem se mi stýskalo.

Smím být tak divná, že to poslouchám asi popáté za sebou?
Měla bych si zase přečíst Mumínky.

Jsem trochu… (doplňte libovolné adjektivum vyjadřující stav nebo pocit)

Je mi zvláštně.

Dost houpačkovitě.

Je jaro, rozhodla jsem to.
Můj blog je vlastně jen přehled počasí pro lidi, kteří jsou líní se podívat z okna.

Občas z toho mám takovej dobrej pocit. Optimistickej. Tvůrčí. A nacházím v sobě tu druhou, přestože si čím dál víc nejsem jistá, na které dvě se vlastně dělím. Ale tahle ráda nosí na krku tunu přívěsků a divný oblečení. Pokud odhlídneme od toho, že celá já mám jen jeden mozek a ten je divnej, protože je v něm víc osobností a vůbec, tak tahle ho má divnější. Je vysoce maniodepresivní, má fakt divný a fakt neodůvodnitelný stavy a slzama si rozmazává zápisky do dějepisu. A já vím, že jsem ji mívala radši a nadržovala jsem jí, když se hádaly, protože byla mnohem zajímavější a měla zajímavý myšlenky a tak.
A teď mě najednou vytáčí, protože ni nemám čas. A svět na ni nějak není uspůsobenej a vyvádí ji z míry. Vyvádí mě z míry nehoráznejma blbostma a vůbec mě to nebaví. Když se chovám tak, jak se před většinou lidí chovám poslední dobou pořád, jak jim docela vyhovuju a vlastně jsem to taky já, svět je mnohem jednodušší.

Mě jako celek děsí to, že jsem ztratila chuť být bláznem.

Odřezávání? Dospělost? Zima? To zakořeněné přesvědčení, že matika je důležitější než umění? Podlehnutí tlaku společnosti?

Ono je to asi jedno. Stejně to není tak zlý, jak se tvářím.

Ale zdá se mi absurdní, jak hrozně nenávidím rozhodování se mezi lidma, ale přesto se ještě navíc neustále rozhoduju mezi nějakejma svejma imaginárníma osobnostma.

 
Dneska se cítím blbá. Zjistila jsem, že jedním z důvodů, proč se moc neučím do dějepisu a nedělám týdeňáky je i to, že se nechci dozvědět, že to nedokážu. Je mnohem lepší dostat čtyřku, když jsem se pořádně neučila, než dostat trojku s tím, že jsem si to četla tři večery jak magor. Je lepší říct, že jsem zadání nepovinnýho příkladu vůbec neviděla, než si muset přiznat, že jsem blbá a nevím co s tím (nebo to dělám špatně a ještě ke všemu neumím násobit).

Jsem hrozná a mnohem radši nic nedělám, než abych něco dělala špatně. Tak obecně, už dlouho, jen mi to dneska nějak moc dochází.

Roztrhla jsem si obojek. Netuším, jak ho opravit nebo sehnat nějakej srovnatelnej.

Štve mě, když mi chrome o mým vlastním facebooku říká „Tato stránka je v jazyce španělština, chcete ji přeložit?“ Vyvádí mě to z míry, jako spousta jiných věcí.

 
Ale jinak z toho jara mám dost radost. A asi začnu v pátky zase jezdit do školy na koloběžce. Zjistila jsem, že se sluchátkama na uších se odráží dost dobře. A líbilo se mi dnešní ráno na sedmou, hezká rána na sedmou jsou základ. A glády se mi hodí k ponču, což mě při jejich pořizování vlastně vůbec nenapadlo.

A potkala jsem poprvé v šalině preventisty… fakt podivní lidé. Asi jejich existenci nechápu.

UÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ

No, klid, hele.
Jsem mimo, absolutně mimo, pomoc, pomoc.

Jsem na horách.
Tyhle hory jsou tak nějak tradičně hrozný.
Poprvé jsem celou domu nemohla nic dělat, neboť jsem měla omrzlý prsty. Loni by za všechno mohl vypovídat stav, kdy jsem během přehrávání svýho oblíbenýho padesátiminutovýho EP celou dobu jenom chodila dokola po zahradě a vyšlapávala do sněhu trojúhelník.
Letos tu nemám ani ten sníh. A tak.

Je mi zle. Stýskavě.
Na běžkách jezdím zásadně se sluchátkama na uších, zdá se mi, že je to jedinej způsob, jak si udržet myšlenky uvnitř hlavy a lyže směrem dopředu. A stejně upadám v jednom kuse do divnýho transu, kdy vlastně vůbec nevnímám, co právě dělám. Občas mi najednou dojde, že jedu dál, i když si pamatuju, že jsem si tak před minutou řekla, že zastavím a počkám na rodinu. Když jsem v tom transu někde uvnitř, tak alespoň vypadám normálně, prostě sedím a hledím před sebe. Ale děsivý je, že je to skoro pořád. Vlastně pořád jen spím, protože nevím, co jinýho bych měla dělat. Musím všem lézt totálně na nervy. Jsem na ně hrozně zlá. Ale prostě…

Pokaždé, když mrknu, vidím před očima lyžákový okamžiky. Především z noci na úterý, což je vlastně hrozně podivný, že se mi před očima míhají okamžiky, při kterých byla tma a ještě jsem měla zavřený oči. Ale je to vlastně to, co by se mělo před očima míhat každýmu psychicky zdravýmu člověku. Tak nechápu, co mě na tom rozrušuje.

Je tu televize. Čtu si teletext, to je po spánku druhá zábavná věc. Za půl hodiny má jít nějakej islandskej film s titulkama, asi se na něj podívám. Jsem teď zrovna celkem v klidu, možná se i zvládnu převlíct z běžkovýho oblečení.

Jak hrozný je být závislá na lidech.
Zajímalo by mě, jestli to celej svět taky tak prožívá. Ale asi jsem spíš divná.

Věřím a doufám, že tenhle článek někdy někde zveřejním.

//zveřejněno zpětně 18. 2. 2014 v 17:55 v restauraci penziony Bobrovník. Nesnáším to tady, ale nemám lepší wi-fi. Nevíte o nějakým dobrým připojení v Jeseníku?

Jo, a islandskej film byl dobrej, ale značně depresivní, protože se tam jedna postava utopila v moři kvůli tomu, že byla blázen a její manžel ji kvůli tomu neměl rád. Abyste věděli.

Tučňák!

Fitli.
Nyní i na penguin.jaroska.cz/fitli.
Již brzy ve vašem obýváku.

Mám nejkrásnější stránku na Penguinovi, o tom není pochyb. Ježíšek by jí možná mohl konkurovat, ale spíš ne. Má stránka je bezkonkurenční. Je to domov pro opuštěné tučňáky a myšlenky. A myšlenky o tučňácích. Takových stránek bylo na internetu totiž málo.

Zebra a tučňák jsou černobílí, ještě s pandou. A já už jsem v životě jeden článek, ve kterém se zebry a tučňáci objevovali napsala. V dubnu. To je děsivé, pohybuju se v kruzích. To je děsivé, píšu furt o tom samým. To je děsivé, nevím, o čem budu psát po zbytek života. Teda vlastně vím, furt dokola jen o zebrách a tučňácích. To je ještě horší.

Penguin je tatíčkem tetrisu, musí být proto chráněn a uctíván. Svět bez tetrisu by totiž postrádal veškerý smysl. Nejdůležitější myšlenkou dnešního dne je, že příkaz tetris-bsd znamená tetris-Budoár staré dámy. Nechápu, jak to, že mi to nedošlo dřív. Složka ZNC je tam někde taky, ale netuším, k čemu slouží. A já si stěžovala, že mám v životě málo hezkých náhod.

 

Fakt mě to baví. Tučňáci jsou áčáčtí. Konečně se teď cítím tak, jak jsem si přála, když jsem si říkala, že by vyšší mohlo být vlastně docela fajn.

Během té nemoci jsem si trochu posunula spánkovej režim a teď jsem zas jiná, konečně jsem se zbavila svojí normálnosti, která mi tak lezla na nervy. Ale cítím se odvážnější, usměvavější, skákavější, přítulnější… A taky víc blázen, ale to mi nevadí. Dělám takové ty věci, které k tomuhle módu patří, kreslím si geometrické obrazce do sešitu na cvičení z matiky a usínám zásadně s plyšákem a se sluchátkama na uších, původně proto, že jsem nemohla usnout, teď už jen proto, že svět je tak lepší.

A když nemám co dělat hraju tetris. Teda i když mám co dělat. A hraju imaginární tetris, když zavřu oči. A hraju imaginární tetris, když mám oči otevřený, ale nudím se, a tak ťukám prsty do lavice. J-K-L-mezera-J-K-L-mezera. A stejně mi to nejde a držím už rekord jenom na levelu jedna, kterej nikoho nebaví, neb je příliš pomalý. A na trojce, ale to je nejspíš taky pomíjivé.

Naposledy jsem byla na tetrisu závislá asi v únoru. Ale to byl nějaký méně úžasný typ.

Když nehraju tetris, porovnávám časy. Skládám, kdy co bylo, kdy co napsal, především kdy jsem já co napsala a kdy kdo co napsal mně. Je to posedlost, ale mě to baví. Dá se tam objevovat. Jinak by ty internety a papíry neměly smysl, jinak bych to psát vůbec nemusela. Nemůžu se rozhodnout, jestli jsem ráda, že existuje tolik sociálních sítí a psacích míst, kdybych to už měla složené, věděla bych toho víc. Ale zase bych nemohla skládat. Je lepší puzzle, nebo celej obraz?

Puzzle. A cesty. A krysy. A šaliny. A taky celá geometrie.
Tenhle typ uvažování mě fascinuje. Je to jinej úhel. Teda přiblížení. Člověk tak možná může chápat mnohem víc, jen si není nikdy jistý, jestli správně. Ale já na to teď mám zase konečně typ mozku. A baví mě to.

K šalinám, minulý úterý jsem večer došla k závěru, že v zimě hrozně nerada vystupuju z šalin. A v létě si v tom taky nijak nelibuju. A na šaliny se čeká na zastávkách. A to už tu bylo. Taky v únoru a možná dřív.

 

Vůbec si nejsem jistá, jakému procentu tohoto článku je rozumět. Ale to je jedno. To je tím, že se konečně zase necítím tak hrozně normální. A nejsem.

A vstávat bude kdo?

To Liebster Award je krutá věc, když člověk po několika dnech dokáže napsat deset věcí o sobě, pak najednou neví, co dalšího sdělovat. A já bych zrovna tolik psala.

Nejdůležitější je, že o víkendu byla CVVZka. To taková megaakce, kde se sejde hrozně moc vedoucích ze spousty různých organizací a ti si tam vyměňujou zkušenosti a jsou tam spolu. Takhle jsem to prezentovala před odjezdem a takový to pak doopravdy bylo. A fakt, že mě to bavilo.

A příští rok to bude u nás v Brně. A jo, bude to reklama, chci, abyste tam byli, všichni, kdo se nějak dokážete nacpat do cílové skupiny a klidně i ti ostatní.
Protože je to dobrá akce.
Protože přestože třeba my pionýři máme vlastní podobný víkendovky, které jsou ale podle mě slabší než CVVZ, a skauti zase svoje, o kterých teď v orgovské skupině někdo tvrdil, že jsou prý lepší, tak na téhle je nejlepší, že ji máme všichni, úplně všichni dohromady a můžeme tam být spolu. A já jsem ráda, když si u nově poznaných lidí pamatuju jména nebo přezdívky, dívat se i na organizace už nezvládám.
Protože jsme jako Brno orgové a čím víc nás bude, tím míň toho budou muset jednotlivci jako já dělat a tím víc si to budou moct i účastnicky užít. To je prosté.
Protože tam budu já.
A to je dost důvodů pro to, abyste si okamžitě napsali do google kalendářů nebo kam, že 14. – 17. 11. 2014 je CVVZ. A řekla bych vám to každýmu osobně, ale jsem nemocná chci to do vás nahustit hned a co nejdůkladněji. A na jaře na RVVZ (to R znamená regionální místo celostátní) do Třebíče můžete přijet taky.

To by bylo.

Dále jsem nemocná, jak už padlo. Už zase, podruhé od začátku školního roku. A to je smutné. Je z toho vidět jedna věc, nechodím do školy tak ráda jako loni. Ne, že bych chtěla zůstat doma, i když jsem schopná do té školy jít, jako jsem to dělala někdy v sekundě, pořád je to spíš tak, že škemrám, abych už tam mohla jít a rodiče mě drží v posteli, ale spíš se mi zdá, že občas jsem prostě tak šťastná a dělám věci, co mě baví, že si prostě zakážu něco chytit. Ale teď to není ten případ.

Mám teď hrozně vzpomínací období, to už jsem někde psala. Včera v noci jsem nemohla spát, protože jsem nemohla vůbec dýchat nosem, tak jsem hledala zápisky, jako vždycky. Ani nevím, co v nich chci najít a proč je čtu. Ale mám trochu ráda ten pocit, když si čtu něco, co jsem psala s takovým odstupem, že už se na to dokážu podívat jako někdo jiný, a líbí se mi to, líbí se mi to třeba i tolik, že bych četla svůj blog, kdybych byla někdo jiný a neznala se.
A taky nechci zapomínat. Na nikoho a na nic. Mám svůj život ráda. Jako celek a chci ho jednou vidět celý najednou, do každého detailu. A s odstupem několika měsíců dokážu ve všech článcích ještě vidět souvislosti a chápat je, za pár let už třeba ne.

Došla jsem k tomu, že se vždycky vracím tak o jedno roční období zpátky a říkám si, jak jsem se měla dobře, místo abych si užívala přítomnosti. To je trvalý stav, tak to mám furt. Teď se mi stýská po létu, řekněme že po prázdninách. O prázdninách se mi stýskalo po květnu a červnu. V květnu a červnu myslím trochu po lednu a únoru. V lednu a únoru rozhodně po prosinci a v prosinci po září a říjnu. V září a říjnu jsem kupodivu byla fakt šťastná. Což mě teď zpětně překvapuje, protože jsem tenkrát byla taková až moc zbrklá, pubertální a prostě blbá a nepřemýšlející, nebo se mi to tak alespoň zdá. Taková, jaká bych svoji současnou já vytáčela a nebavila. Růžovej zmatenej koláček, nojo. Každopádně je to celý pochybný. Působí to, jakože celej můj život je horší a horší, jenomže tak to taky není, protože když se podívám do té minulosti hlouběji, tak jsem si zas přilepšila. Prostě veškerý pokusy o grafický znázornění mýho psychickýho stavu vytrvale nefungují.

Současnej stav je blbej v tom, že si neumím nic užít naplno. V tom, že jsem taková o ničem. Že nic moc neprožívám, v dobrým ani špatným. Že mi hrozně moc času a myšlenek žere škola, ve které se zatím snažím, přestože ani nechci, aby mi na ní záleželo. Že vlastně všechno funguje, ale chybí tomu kouzlo. A je to asi lepší, než to bylo nedávno, ale stejně. A tohle si plánuju přečíst tak v lednu, abych pak nevěděla, co se sebou. Jo.

Každopádně nadpis. Písnička, kterou v neděli vzbudili nás, co jsme usnuli v čajovně. A mě se prostě chtělo po těch třech hodinách vstávat, protože je to dobrá písnička. Celá ta čajovna měla výborný hudební vkus, když jsem tam byla a něco tam hrálo, tak to bylo Tak mě tu máš, Kroskántry, něco od Navarové, u které bohužel neidentifikuju jednotlivý alba a pak jako budíček tohle a Radůza (takže další důvad, proč jet). Každopádně je dobrá  a je to dobrá skupina, dobrá úžasným způsobem. A já teď nemůžu poslouchat vůbec nic jinýho. A zítra/dneska mají koncert, kde nebudu, páč jsem nemocná. Smutný příběh. Ale prostě, já už odmítám vstávat s čímkoliv jiným…

Alespoň mám po Vstavej holce další hlášku na buzení sestřičky.

A nejsi ty matematik?

Měla bych buď spát, nebo se se učit. Žádná jiná činnost není přípustná.

A já píšu.

Píšu, protože dnešek byl tak nějak divně zvláštní. Takový ten den, kdy nemůžu nepsat, prostě ne.

Dneska jsem si poprvé všimla, že přišla ta část roku, kdy mají cesty do školy na sedmou něco do sebe. Pravděpodobně přichází i ta část roku, kdy obloha na Miladě směrem na Moravák vypadá už kolem čtvrté odpoledne neuvěřitelně, ale zatím nějak nemám příležitost to zkontrolovat.

Dneska se nedokážu vůbec soustředit, protože mi v hlavě hraje moc melodií.

Dneska jsem byla ten skoro jedinej člověk, co měl domácí úkol. Ten skoro jedinej člověk, kterej si ho psal kolem půlnoci. Ten skoro jedinej člověk, kterej se na to nevykašlal. Ten skoro jedinej člověk, od kterýho si to ostatní opsali. Ten skoro jedinej vzornej student. Prostě se mi tomu nechce věřit. Mé před rokem já se tomu nechce věřit. Vyšší mě mění, nebo co.

Moje před rokem já mě asi pronásleduje. Mám tendence se vždycky vracet rok zpátky, ve chvíli, kdy mi roční doba začne něco připomínat, nebo tak. Člověk si těžko uvědomuje, co mohlo být tak zhruba před půl rokem, lehčí je si vzpomenout, co bylo loni zhruba v době, kdy začínalo hrozit, že celou světelnou část dne prožijete zavření ve škole. Nebo taky v době, kdy jsem psala stejný mail stejným lidem o stejné šifrovačce.

Dneska jsem náhodou narazila na zmatenou přesně rok starou konverzaci. Sestřička se na něco ptala a já o ni jen tak náhodou zavadila. Nejzvláštnější je, že si nepamatuju, že bych ji četla kdykoliv po jejím proběhnutí. Možná by mi to dřív víc dost vysvětlilo, hned několikrát. Ale to je jedno. Jen to byla taková hezká náhoda.

Taky jsem dneska jen tak zmínila svoje vlasy.

Už mi z toho tak nějak hrabe.
Ale na druhou stranu mi to trochu přidává na momentální spokojenosti.
A děsí mě, jak jsem teď jiná, i když to asi není větší rozdíl, než v jakémkoliv jiném ročním rozestupu v mém životě.
Měla bych radši držet hubu, prsty, klávesnici, co já vím.
A spát.

A hedvábně krutě
zní píseň pro labutě
lálálalá

Mám dojem, že ta ostnatá věc na mým krku čím dál míň často vystihuje, co mi zní v hlavě a ve sluchátkách. I když, asi je to o náladě. Ty drsný věci poslouchám, když potřebuju nakopnout z deprese nebo nevyspání.

Svoji náladu mocním na třetí. Aby byla trojrozměrná a lépe hmatatelná.