Archiv pro štítek: Já

Prej jsem byla divný dítě

Věková prostupnost oddílů mi přijde jako super myšlenka. Je to jedna z věcí, o kterých to podle mě nejvíc je. Setkávat se a komunikovat s lidma, o kterých by nás běžné školní kolektivy odřízly, případně s těmi, kteří by se normálně ocitli na druhém konci skupiny a neprohodili bychom s nimi za devět let půl slova.

Přijde mi to tak teď. A pokud si pamatuju dobře, tak mi to tak přišlo vždycky: Když jsem byla malá, tak jsem byla nadšená, že můžu dělat něco drsnějšího než normálně, sem tam v něčem překonat někoho staršího. Když jsem byla starší, byla jsem vděčná, že nemusím být obyčejný účastník programu určeného pro mě, ale že se musím postarat o celou svoji družinku, včetně mladších a méně schopných.

Ale pak si přijde tahle maminka. Maminka která tvrdí, že její šestileté dítě zvládlo simulovat nemoc tak povedeně, až odjelo z výpravy, proto, že mu vadí, že dvanáctiletí puberťáci dokážou v nepřítomnosti vedoucích dělat bordel a mluvit sprostě. A co my s tím jako uděláme, že její dcerušce by bylo líp hezky v hnízdě mezi světluškama.

Přijdou jiní vedoucí s tím, že by se mělo víc programu dělit podle věku. S tím, že máme k dětem chovat víc mateřsky, tulit se a nevím co. Jenže sakra, mě, když mi bylo málo, by tak štvalo, kdyby na mě někdo šahal bez výslovného svolení, kdyby mi někdo pomáhal bez mé žádosti. (A taky se mi nikdy nestýskalo, tak jak jim mám sakra pomoct?) Když jsem byla trochu starší, tak mi vadilo, když mě někdo přiřadil na nějakou aktivitu k mladším. Tak proč mám tohle někomu způsobovat? A co je tohle za samostatnost, když budu hrát maminku?

Jak můžu být dobrá vedoucí, když ničemu a nikomu nerozumím? A fakt jsem byla tak divný dítě? A jsou ti, co nepláčou, alespoň trochu moji lidi?

P1080406

Neumím si číst

Byly časy, kdy jsem si četla fakt hodně.

Číst jsem se naučila dávno před tím, než jsem šla do školy, číst si teprve až někdy na konci první třídy, kdy se mi konečně dostalo do ruky něco, co nemělo obří písmena a příběh o ničem a nemělo to podtitul čtení pro nejmenší. Konkrétně Harry Potter. A pak už mi to šlo.

Hltala jsem dětskou knihovnu po celých autorech, po každé přečtené sérii jsem málem brečela, že skončila, protože to bylo podle mě to nejlepší, co jsem kdy četla. Nefungovala jsem bez knížky, podobně jako teď nefunguju bez sluchátek. Nudu ve svém mladém životě jsem kompenzovala knížkama. Po první i druhé změně školy jsem nedostatek kamarádů řešila čtením. Zamilovávala jsem se do postav a občas i do autorů. Kreslila jsem je. Zdálo se mi o nich. V knihovně jsem byla zhruba jednou týdně. A k blogování jsem se konec konců dostala, když jsem ve čtvrté třídě četla fanfiction.

Neuměla jsem si nečíst.

A potom přišel můj slavný životní zlom na začátku tercie. Možná i několik zlomů. Knížky mi přestávaly stačit, neuměla jsem najít nic nového, co by mě bavilo. Začala jsem blogovat a pořádně žít svůj vlastní život. Začala jsem poslouchat hudbu. Začala jsem mít kamarády. Začala jsem dostávat povinnou četbu, kterou jsem začala řadit před tu nepovinnou. A na čtení nebyl čas. Nebo jsem s ním jen na chvíli přestala.

Nevadilo by to, kdybych za tu chvíli nezapomněla, jak se pořádně čte.

Vím to. Vím to už od té tercie. Umím číst, umím číst rychle, prý mám hyperlexii, řekli mi kdysi. Ale neumím si číst.

Neumím si rozečíst knížku, vytáhnout ji v šalině, pak ji zas schovat, pak si přečíst dvacet stránek před spaním a zavřít ji.

Jediný co zvládám je číst v kuse. Otevřít knížku na první stránce a zavřít na poslední. Neumím přestat, neumím znovu začít, neumím udržet v hlavě, co se tam stalo do té doby.

Vím, že za poslední tři roky jsem toho přečetla žalostně málo. A taky vím, že všechno, co jsem dočetla bylo dobré. Nebo to spíš bylo fakt hodně dobré. Ale trvalo mi, než jsem se k tomu dokopala. A pak jsem to přečetla okamžitě. A pak jsem měla zase několikaměsíční pauzu.

Příkladem budiž třeba Stopařův průvodce po galaxii. Toho bych teď řadila na nějaké čestné místo oblíbené knihy ke Krysařovi a Medvídkovi Pú, aby bylo jasno. Rozečetla jsem ho tenkrát kdysi v zimě. Závodila jsem se spoustou lidí, kteří ho četli souběžně se mnou a i ve školním roce jsem četla rychle. Pak začaly jaráky a mě to začalo přestávat bavit. Zasekla jsem se v půlce třetího dílu, v půlce celé série. Už toho bylo moc. Moc absurdního humoru. Moc časovýho paradoxu. Pak jsem se pokoušela číst sem tam stránečku v šalině, ale prostě to nešlo. Až o letních prázdninách jsem to celé dorazila. Za dva dny. Možná i za dvacet čtyři hodin, jen jsem mezitím šla spát.

Teď o víkendu jsem četla Tobiáše Lolnesse. Sestřička to donesla z knihovny. Prý knížka pro děti, ale dost dobrá. Na tom nesejde. Jsou to dva třísetstránkový díly. Než jsem rozečetla první, nebyla jsem si jistá, jestli už nechci jít spát, ale nakonec jsem si řekla, že si budu ještě číst. začala jsem o půl desáté, skončila ve dvě. Další den jsem zhruba od jedenácti do čtyř četla ten druhý. Nemohla jsem přestat, protože se mi to líbilo. Ale taky jsem pak nemohla o tom celém přemýšlet. Domýšlet si, jak to dopadne, oblibovat si postavy, nic z toho, co jsem dělala kdysi. Nebyl čas. Jen když jsem mezi díly spala, zdálo se mi o tom.

Je mi to líto. Že už neumím něco, co jsem kdysi uměla a bavilo mně to. Zapomněla jsem, jak si číst, stejně jako jsem zapomněla, jak si hrát. A taky to, že toho teď přečtu strašně málo. Protože přes rok prostě není čas na to, abych si četla tímhle svým způsobem. Možná tak pod lavicí.

A taky vám asi nikdy nemůžu odpovědět na takovou tu hrozně konverzační otázku „Co teď čteš?“ prostě proto, že pravděpodobně nečtu vůbec nic. A pokud čtu, tak rozhodně nejsem ve stavu, kdy bych byla schopná komunikovat s okolím. Pokud je to papírový, můžete si to přečíst na obálce.

Autoportréty

Mé oblíbené výtvarné dílo… no, asi ze všeho, co jsem kdy v životě stvořila. Má to fajnový poměr práce a myšlenky. Cyklus sedmi autoportrétů — základu a šesti nějak dotvořených tak, aby to ve výsledku vystihovalo celou mě, bez ohledu na to, jestli mi to je vůbec podobné. Representovalo to jako jedno z mála naši ZUŠku na nějaké šílené výstavě ve Vaňkovce, kterou jsem neviděla. A tak.

Náhledy jsou klikací.



Možná by to tu chtělo nějaké chápu/nechápu. Všechny bych zvládla docela okecat. Ale myslím, že jsou lepší bez toho. Tohle jsem já.

Oči

Většinou se bojím mít zavřený oči. Děsí má ta skutečnost, že nevím, co se děje okolo. Když při nějaké hře není po ruce šátek a já si je nemůžu zavázat a musím vydržet je neotevřít, musím se hrozně soustředit.
A přesto jsem zjistila, že existují i chvíle, kdy se nebojím. Chvíle, kdy mám pocit že když je zavřu, vidím toho vlastně mnohem víc. A pak najednou začnu prodlužovat mrkání a jsem schopná ujít snad desítky metrů poslepu, možná i bez toho, aby si někdo vůbec všiml, že tak činím. Někdy si to pořádně neuvědomím ani já.
A taky to dělám na koncertech. Což je možná taky zvláštní, vzhledem k tomu, že rozdíl mezi koncertem a domácím posloucháním je v tom, že toho interpreta můžu vidět.
A nebo není?
Veďte mě.

Místo pro nějakýho extroverta

Sere mě jeden můj pocit.

Je to pocit, který by mě vůbec srát neměl.

Vlastně je to pocit, který bych vůbec neměla mít.

Má totiž naprosto nesmyslné důvody. Má důvody, ale ty jsou postavené na hlavu.

Myslím, že mám moc kamarádů a známých. Tečka.

 

Já byla vždycky taková ta, co je ráda mezi hodně lidma, ale moc toho nenamluví. Prostě poslouchám, udělám si z toho, co jsem slyšela, nějaké názory, které pak doma napíšu někam na internet a mám z toho radost. Rychle se nikdy pořádně neseznámím, jednak proto, že nemluvím, druhak proto, že jsem asi divná a strašidelná. Když mě znáte dýl, tak už s váma možná i začnu komunikovat, ale divná a strašidelná jsem furt, takže dost často nastane situace, kdy mě buď milujete, nebo nenávidíte, to už tak u divných a strašidelných věcí prostě bývá.

Dostala jsem se teď do fáze, kdy se cítím příliš milována. Nechci to přehánět, ale mám pocit, že jsem nějak moc oblíbená.

Nezasloužím si to, to zaprvé. Všude je spousta moudrejch, sympatickejch a zábavnejch lidí, kteří se neleknou toho, že se s nima bavíte a zajímají vás. Když někoho zajímám já, zvlášť pokud to jsou starší nebo tak nějak společensky oblíbenější lidi, mám prostě pocit, že to není mnou jako člověkem, ale prostě proto, že jsem se jim vecpala, což je přesně to, co dělat nechci a nedělám. Stejně jako když mě mají rády oddílový děti, tak mám jako první pocit, že je to tím, že jsem moc hodná, moc rozmazlující, moc spiklenec, i když to je třeba vážně dobře.

A hlavně na to prostě asi nejsem zvyklá. Mám dojem, že se mi teď setkala ta správná doba vytrvání ve svých sociálních skupinách s věkem, kdy mám potkat spoustu nových lidí. Protože prostě, kdy jindy najednou můžete prostě jen tak jít jen tak do hospody s kamarádama svých kamarádů? Kdy jindy se tak zvyšuje ten počet lidí, kteří mě najednou berou jako více méně sobě rovnou? Prostě šestnáct.

A já mám všechny taky fakt ráda a chci všechny poznat a se všema se seznámit. Jen mě to hrozně vyčerpává. Hrozně mi vadí, když mám zaplněnou kapacitu jmen v mozku. Hrozně mi vadí, když jezdím po městě a vidím lidi, co určitě znám, ale netuším odkud. Děsí mě, jak je jich čím dál víc a bude jich čím dál víc.

A k tomu ještě vzpomínky na lidi, který jsem už prostě musela vypustit a léta neviděla a vadí mi to.

A pak nastávají chvíle, kdy jako jediná v místnosti prohlašuju, že bych nechtěla mít víc kamarádů. Ale stejně nevím, jestli je to pravda.

Jsem ráda za všechny, kdo mě mají rádi.

Jsem ráda za všechny, koho znám.

Ale prostě nejsem ráda, jak to neumím zpracovat.

Liebster Award

Možná nikdo neví, kde se vzal, ale každopádně jsem na něj narazila dostatečněkrát na to, abych se na něj těšila. Všichni pohybující se ve vodách odkazově přilehlých k blog.cz to musí znát, kdyby náhodou ne, tak zadání je následující:

  1. Řekni o sobě 10 věcí.
  2. Odpověz na 10 otázek blogera, který tě nominoval.
  3. Vymysli 10 otázek pro ty, které chceš nominovat.
  4. Nominuj 5 blogerů, kteří mají míň než 200 pravidelných čtenářů.
  5. Informuj ty blogery o tom, že jsi je nominoval/a.

Nominovala mě Vendula, jsem jí vděčná. Na dvě otázky jsem stihla po ránu odpovědět na Asku, ale když nakonec můžu i takhle, tak odpovím takhle, je to takové vznešenější.

1. Řekni o sobě deset věcí

  1. Jsem Fitli, živočišný druh zebra, pohlaví nevyhraněné.
  2. Jsem opět fakt hodně závislá na hudbě, čím dál víc různorodé. A nejvíc za všeho mi teď vadí fakt, že si moje empéčtyřka dle libosti přeskládává písničky v albech, což je úplně znehodnocuje. A mezi náhodnýma má zase z té tisícovky co tam mám asi dvacet oblíbených, které pouští furt dokola. zabít, rozbít.
  3. Znervózňuje mě, když svět vypadá, že mě mají všichni rádi, protože jim to stejně nevěřím.
  4. Baví mě matematika a leze mi na mozek
  5. Od lustru mám pověšeného gumového netopýra
  6. Nejraději bych den protáhla tak na třicet hodin.
  7. Miluju tetris.
  8. Bojím se, že začíná zima.
  9. Začínají se ve mě zase hádat osobnosti, jedné záleží i na takových zbytečnostech, jako jsou známky ve škole a druhé vadí ta první.
  10. Momentálně smrkám a smrkat nechci.

2. Odpověz na 10 otázek blogera, který tě nominoval.

1. Co už se pár dní chystáte udělat a ještě jste se k tomu nedostali?
Chtěla bych zkusit uklízet, protože mám dojem, že momentální nepořádek by měl být jen povrchovej. Druhá taková věc jsou moje boty, jak pseudoglády tak moje milovaný zimní červený mají zničenej zip a chci si je nechat opravit, ale nejdřív je musím umýt. Tudududum.
A pak chci tvořit, jen tak si kreslit, možná i psát, blog zvládám ještě jakž takž pravidelně, ale dřív jsem psávala všude možně po papírech i souborech v počítači, jen tak, abych něco psala, a teď na to nemám čas.
Dál se mi nelíbí, že na té doméně mám jenom blog. Chce to nějak zaplnit, ale kdo ví jak.
No a potom možná nějaký nadstandartní školní věci, konečně se podívat na zadání matematické olympiády a tak.

2. Na základě čeho a jak dlouho si vytváříte své názory? Vydrží vám dlouho, nebo je často měníte?
Snažím se moc nepřebírat ty cizí, sice to stejně dělám, ale na spoustu věcí se prostě zoufale snažím nemít názor, abych ho nikomu nesebrala. A když seberu, tak hrozí, že mi další den řekne zase někdo jiný něco jiného a já to změním.
Ale takové ty moje pevné názory, co mě dělají možná divným člověkem si vytvářím na základě dlouhých logických úvah. A jen tak se jich nepustím.

3. Jak staří si připadáte? Jak se cítíte mezi svými vrstevníky?
Mezi většinou svých vrstevníků se cítím spíš mizerně. A prostě nevím, proč se mi vesměs líp mluví s lidma, od kterých mám tak tři roky odstup, oběma směry.
Nevím, jak stará vlastně jsem. Jsem o rok starší, než moji spolužáci, občas mám pocit, že se to trochu nějak projevuje, ale většinou ne. A potom zastávám teorii, že když máte sourozence, se kterým jste si hodně blízko, tak se oba blížíte průměru vašich věků, prostě se stáhnete k sobě. Takže jsem možná spíš mladší.

4. Jak reagujete v nepříjemných situacích?
Nepříjemných situací je spousta druhů. Pokud se jedná o nepříjemnou situaci, která se mě přímo netýká a beru ji jako PNJ, tak ji většinou prostě ignoruju, zvlášť pokud mám dojem, že si za to můžou ti ostatní sami, tak ať si to sami taky slíznou, já se tím budu snažit nezabývat a tedy netrápit.
Potom mám situace vybuchovací, většinou způsobené mojí vlastní vnitřní nevyrovnaností (nebo dlouhým tlakem někoho jiného, typicky oddílové děti) v kombinaci s nějakou nepříjemnou malicherností. Každopádně začnu řvát, všem řeknu, co si o nich myslím a pošlu je do háje. Následně se omlouvám.
A nejnepříjemnějšími jsou situace zhrucovací, všechny vážnější případy, kdy nastane něco, o čem si myslím, že je to nepříjemné mojí vinou a zhroutím se z toho, na různě dlouhou dobu. Odplížím se někam do koutku a tam tiše brečím, dokud to neodezní.
No, snad jsem odpověděla, na co jsem měla.

5. Co byste si nepřáli, aby vám někdo někdy řekl?
Že jsem zlá nebo hloupá. A přitom bych věděla, že mě doopravdy zná a myslí to upřímně.

6. Existuje pro vás nějaká hranice, kterou nic a nikdo nesmí překročit, nebo něco, co musí být vždy zachováno?
Nic mě nenapadá, snad neexistuje. Kdybych programovala svět, nejspíš by byl mnohem jednoduší, byla by tu spousta hranic, které by nikdo nepřekračoval, všichni lidi by mi byli dost podobní. Jenže tak to není. A já bych ani nechtěla, aby to tak bylo, protože by to byla sakra nuda. Občas mě naštve, jak se ostatní lidi a příroda a city a všechno, na co si vzpomenu chovají, ale zároveň by bylo špatně, kdyby se tak nechovali. Mohla bych napsat, že se nesmí překračovat hranice bytí takoví, jací jste, ale někdo prostě asi má tu hranici překračovat.
Takže ne, neexistuje.

7. Na co chcete, aby se vás někdo zeptal? Co byste mu odpověděli?
No tak mohl by mě třeba někdo pozvat na nějakou krutopřísnou akci někdy když mám čas, zeptat se mě jestli přijdu a já bych mu odpověděla, že jo. A z otázek, které by mohly padnout v tomto řetězáku cokoliv, na co se dá dlouze odpovídat horou egoistických keců, které nikoho nezajímají.

8. Z čeho jste schopní mít depresi?
Často jsou to drobnosti. Hlavně, když něco plánuju a pak to nevyjde, a nemusí to být zrovna akce století, stačí, když nemám čas něco dodělat do ideální podoby, jsem někde s někým jiným, než jsem původně myslela a tak. Pak taky, když mě někdo nechápe, když si někdo, na kom mi záleží myslí něco špatného, ať už to je, nebo není pravda. Když mám pocit, že nikoho nezajímám a nikomu na mě nezáleží. A dost často prostě jen tak, třeba protože je hnusný počasí.

9. Co vás dokáže přimět se bezděčně a upřímně usmát?
Když mi někdo něco hezkýho řekne, něco hezkýho zažiju. Když je hezká atmosféra. Když hraje písnička, která se mi dobře hodí k náladě. A taky, když si uvědomím, že se usmívám a usmívám se té skutečnosti, to je můj oblíbený stav.

10. Na jakou otázku byste chtěli znát odpověď? (Jakoukoli, komukoli položenou i nikomu nepoložitelnou.)
Dokázala bych být dlouhodobě šťastná a bavilo by mě to vůbec?

3. Vymysli 10 otázek pro ty, které chceš nominovat.

  1. Kdybyste měli předvést někde jednu činnost, o které si myslíte, že ji umíte lépe než ostatní/jde vám ze všeho nejlíp, co by to bylo?
  2. Kterou část svého těla máte nejraději?
  3. Které období svého dosavadního života berete jako nejšťastnější?
  4. Proč má zebra pruhy?
  5. Ze které strany loupete banán a proč?
  6. Proč mi odpovídáte?
  7. Na jaké jídlo máte právě teď chuť?
  8. Jaký je váš oblíbený geometrický tvar (těleso, objekt…)
  9. …A vzorec? (matematický, fyzikální, chemický, jakýkoliv)
  10. Na co se teď těšíte?

4. Nominuj 5 blogerů

Říkala jsem si, že bych měla nominovat někoho, kdo ještě nominován nebyl. Jenže to je trochu problém, takovejch lidí moc neznám. Ono je totiž dost podivný, že má každej nominovat pět dalších, ta čísla se pak moc rychle zvětšují, je to divný. I tak částečně splním zadání, nominuju, ale možná to stejně utnu, uvidíme.

Nominuju totiž:

  1. Davida
  2. 37
  3. Æ
  4. Balasta
  5. Drakea

A je mi naprosto ukradený, že poslední čtyři jmenovaní žádný aktivní blog nemají, já si myslím, že by měli, takže pokud mi chtějí udělat radost, tak nechť si ho urychleně založí/obnoví a zapojí se :-)

Ale jsem si stejně jistá, že všichni z nich pokračovat rozhodně nebudou, takže kdyby se chtěl zapojit kdokoliv další, zejména z těch pod nadpisem oblíbenci, budu jen a jen ráda, když moje otázky přidá k těm z předchozích nominací, zajímají mě i vaše odpovědi, tohle je takový experiment.