Tohle je zrcadlový článek k Barceloně. Po delší době. Už budu fakt končit.
Od narození s naprosto zanedbatelnými přestávkami žiju ve stejné brněnské městské části. Mám svoje věci, svoje místa, svoje lidi a svoje aktivity.
Jak moc bolestivé bude to všechno na půl roku opustit, mi předem nebylo vůbec jasné. Neměla jsem z toho nějaký velký strach, ale zároveň jsem si říkala, že pro nás, co jsme celý život nevytáhli paty z domu, může absence našeho místa větším zážitkem, než místo nové.
Výstup zní: Absence našeho místa mě bavila. Možná víc, než místo nové.
Tohle je věc, která je mezi mými kamarády překvapivě rozšířená, ale v obecné společnosti asi naopak vůbec. Když jsme tenhle pobyt před dávnými a dávnými časy začali plánovat, chtěla jsem si přečíst něčí zkušenosti přímo s tímhle aspektem, ale nenašla jsem vlastně nic.
Ano, články ještě budou! Teď tak trochu po dvojicích, protože tu mám dvě dvojice témat, co spolu zásadně souvisí, ale přitom nejsou totéž. Takže tohle a Erasmus v páru jsem psala v podstatě souběžně.
Spousta lidí, kteří přesvědčují ostatní, že by měli jet na Erasmus, říká, že nejlepší na tom je, že navážete spoustu kontaktů se spoustou lidí ze všech koutů světa. Mně se toto vyjádření trochu nezdálo. Pro někoho to určitě platí, ale sakra, Erasmus trvá jeden semestr, v mém případě 5 měsíců. Když se podívám na všechna svá česká přátelství, vybudovat je na nějakou rozumnou úroveň zpravidla trvalo roky intenzivního kontaktu, typicky ve škole nebo tak. V jejich udržování poté, co tento pravidelný kontakt přestal, jsem úplně marná. Navázání nějakých kamarádství bude buď brutální vykročení z komfortní zóny, nebo to prostě nebude. A navíc jedu s Petrem, takže budu k nějakým interakcím nucena ještě míň, než kdybych tam byla sama.
Pár dní před odjezdem (ve směru tam) jsem potkala v šalině D. Bavili jsme se o jejich Erasmu, o našem Erasmu, a přestože si celý zážitek pochvaloval, když jsem se mu svěřila se svojí sociální obavou, říkal, že oni tenhle aspekt moc nezvládli. Tak možná se to navázání skvělých kontaktů nepovede každému, jen ti introverti nejsou slyšet. A proto jsem tu já, introvert, co o svojí snaze a kontaktech píše.
Na jednu stranu pozorování toho, jak se metody výuky lišily od těch doma a jak to na mě působilo, vnímám jako extrémně zajímavou věc (na kterou se v poslední době často nechtěně soustředím víc, než na obsah výuky), ale dělat z toho závěry pro mě bylo těžký. Ale zkusím to.
Začněme od aspektu, který se nejlíp počítá a analyzuje: peníze. Celou dobu jsem si všechno na své poměry fakt pečlivě zapisovala, zejména kvůli tomu, abych mohla sepsat tenhle článek o tom, jak mě EU půl roku dobře živila.
Kdysi jsem byla na cestovatelské přednášce jedněch svých vzdálených známých, kteří byli na Erasmu ve Finsku a zvládli tam žít natolik socka život, že z ušetřené části stipendia zvládli zafinancovat ještě svůj prázdninový roadtrip po Balkáně. Na druhou spousta lidí tvrdila, že stipendium nemá za účel vám pokrýt všechny životní výdaje, ale třeba jen rozdíl mezi náklady na život v cílové zemi a doma a stejně to bude drahé. Náš výsledek: Něco mezi (to se dalo čekat).
Všechny výdaje jsou v měsíci, kdy byly zaplaceny, ne kdy jsme je aplikovali
Ještě úplně nevíme některé detaily: Petr nejspíš bude vracet část stipendia, ale ještě ho nevrátil, zatím nemáme zpátky zálohu za ubytování a nevíme, jak přesně nakonec vyšly energie. Ale budu psát tak, jak čekám, že to bude, a případně to pak doplním podle reality.
Jsme najednou sociální. Zní to neuvěřitelně a skoro mě štve, že k tomu nedošlo dřív. Ale co už. Jak už jsem jednou psala, můj MASD tým je super. A máme se tak rádi, že jsme se rozhodli, že společně půjdeme na školní párty, která se konala místo naší přednášky. A od té doby se máme ještě radši.
Jádro FestaFIB týmu. Oproti plánu nám chyběl Mert, který byl nemocný a nepřišel.
Nevím už tolik, o čem psát. Ale dnes bych se s vámi chtěla podělit o zážitky z našeho spolubydlení.
Doma jsme ani jeden nikdy nebydleli s nikým jiným, než se svojí rodinou a poté spolu. Tady bydlíme v bytě se dvěma erasmáky z Francie, kteří přijeli ze stejné univerzity a byť se předtím neznali, teď se spolu dost kamarádí. Náš byt je v domě, který má čtyři patra, v každém dva byty a jestli tomu dobře rozumíme, celý dům patří jedné majitelce a skoro všichni, kdo tu s námi žijí, jsou nějací cizinci, kteří tráví kratší nebo delší dobu v Barceloně.
Toto je výhled z našeho okna. Považuji jej za poměrně důležitou věc pro pochopení některých jevů popsaných v tomto článku.
Náš byt má několik zásadních problémů. Hádám, že ostatní byty v Barceloně na tom nebudou o moc líp.
Je tu zima. Ústřední topení se tady nevede, vydýchat to taky moc nezvládáme. Je tu přímotop, ale ten nám paní domácí doporučila moc nepoužívat, protože energie jsou teď ve Španělsku strašně drahé a platíme je zvlášť, výhodnější je se pořádně oblíct. Tak tak činíme a přímotop jsme zatím nezapli.
Teče tu z kohoutku hrozně hnusná voda (chuťově).
Je tu obrovská vlhkost. Z koupelny je po pár minutách sprchování parní sauna (akorát bez toho tepla) a máme nařízeno každý den aspoň hodinu větrat kvůli nebezpečí plísní, takže fakt nehrozí, že by tady třeba náhodou mohlo být teplo.
Máme dvě oddělená jednolůžka. Srazili jsme je k sobě, ale v té škvíře mezi matracema pořád žijou strašidla a vůbec je dost nepohodlná.
V kuchyni nebyly žádné dřevěné vařečky, jen jakási plastová udělátka (jedno z nich již napůl roztavené) a prkýnko na krájení tu bylo jedno obrovské, spíš vál, a nedalo se rozumně umývat.
V den 2 mě osvítila spásná myšlenka, že existuje místo, které nám pomůže většinu těchto problémů vyřešit. IKEA.
Je tam větší teplo než tady.
Můžete si koupit bezedný kelímek a pořádně se napít. Můžete si tam koupit sirup, který přebije chuť vody doma (v supermarketech tady sirupy nemají).
Pravda, vlhkost to asi úplně neřeší.
Když si koupíme velké prostěradlo, ochráníme se před strašidlama a možná se to ani nebude rozjíždět. (Navíc máme jen jednu sadu povlečení, takže to vůbec nebude zbytečná investice.)
Dá se tam koupit chybějící kuchyňské vybavení. Navíc si tam můžeme levně dát oběd (denní menu za 3 eura, nevídané), takže dnes nemusíme vařit a nepotřebujeme to vybavení.
Ve Vídni jsme se mezi půlnocí a čtvrtou ráno prostřídali ve spánku v nejtemnějším koutě letiště. Ve čtyři mě Petr vzbudil s tím, že už si máme odbavovat zavazadla.
Já jsem byla rozespalá a zmatená, on netrpělivý, tak to bylo náročné, ale nějak jsme to zvládli. Nezvládla jsem najít čelovku, kterou jsem myslela, že bych měla jako elektronické zařízení mít na palubě, ale posléze se ukázalo že to podle všeho platí jen na li-on baterie, což tužkovky prý nejsou, takže můj batoh cestu zvládl v počádku. Na pásu vážil jen nějakých 15,6 (nebo to bylo 16,5?) kg, takže moc nechápu, jakto, že jsem se celou cestu tak převažovala.
Pak už následovala klasická cesta k letadlu přes kontroly do letadla, u které nikdy nechápu, jak jsem se tam vlastně dostala, ale bylo to v pohodě. Moje pohorky asi obsahují víc železa, než ty Petrovy. Před kontrolou mají na záchodech skvělý umyvadla na dopouštění vody do lahví, ale za kontrolou úplně na prd. Španělské příjezdové dotazníky nám kontrolovali už tady. Dvakrát.
Cesta letadlem pro taky nebyla ničím výjimečná. Většinu jsem prospala a hrozně mi zalehlo ucho (snažila jsem se celou cestu poctivě žvýkat žvýkačku, ale ve spánku je to těžký). Petr mi zasednul místo u okýnka, což mě nejdřív štvalo, ale posléze jsem naznala, že on ho ocení mnohem víc. (V mém případě okýnko slouží k opření při spánku, v jeho k focení a úžasu po celou cestu. A to se vyplatí.)
Přistáváme v Barceloně
Přistáli jsme kolem půl deváté, o něco dřív, než jsme měli, vydali jsme se pro naše batůžky. Vymotali jsme se z letiště, u východu se vyfotili s tlustým koněm, co vypadá jako příbuzný brněnské žirafy, a sebevědomě vyrazili na metro.
Abych to všechno uvedla, teď jsme i s Petrem v Barceloně, kde plánujeme příští semestr studovat na Universitat Politècnica de Catalunya, konkrétně Facultat d’Informàtica de Barcelona. Výběr destinace byl dosti náhodný proces střídavého nadšení pro různé kouty Evropy a zvažování všech možných výhod a nevýhod. O rok dřív jsme se dostali do Finska (což ale nakonec kvůli COVIDu nevyšlo), teď jsme si kromě Španělska podávali přihlášku ještě do Estonska a Dánska. Nakonec nás ale vzali do jediné jižní varianty, s čímž jsem ze svého únorového pohledu čím dál víc spoko. Univerzita slibuje dva magisterské programy kompletně v angličtině, ve kterých je docela dost zajímavých předmětů. Ale o tom snad později, až začne opravdová škola.
Den 0 byl den před mezinárodním dnem mokřadů, a taky den našeho odjezdu z Brna, 1. 2. 2022.
