To bude zas koloběh.

Dneska jsem byla společenská. Úplně moc. Cestou do školy jsem se bavila s M. a pak jsem seděla ve španělštině s jiným M. a pak jsem půjčila A. sešit do dějepisu. A taky jsem celý den postávala na divných místech mezi divnými lidmi, až se mě ptali, co tam dělám. „Stojím.“ A socializuju se. A vyvádím vás tím s míry. Cha. Nechávám si pokládat otázku „Jaký byly prázdniny“. Ta je docela dobrá.

A teď mám chuť psát. Mám se celkem dobře. /*Krom skřípání zuby nad tím, že se nějak stalo, že si připadám mezi svými nejlepšími kamarády jako ta nejzodpovědnější, co se jediná včas stará o to, jestli je zaregistrovaná na zdravokurz, kam bych vůbec nejela, kdyby tam nejeli oni. A taky chodím prvního do školy včas a tak vůbec. To je fakt divnej stav. Grr.*/ Mám chuť psát, což je nebezpečné, protože to znamená míň spánku. Po dvojnásobném vstávání na sedmou to bude v pátek zas hustý. Budu zas taková. A pak zase možná prospím nadpoloviční většinu víkendu a pak budu zas hyperaktivní a tak furt dokola a dokola a dokola. Celej rok.

Celej rok budu přepínat mezi nevyspáním a depresí a chutí něco dělat. Zítra by zas mohl být ten typ rána, kdy vstanu s budíkem a pokusím se si udělat horký nápoj, abych měla pocit, že se o sebe dokážu postarat a fungovat (no a co, že bude tak horký, že ho nezvládnu vypít). Na to jsou úterky dobrý.

Asi je mi jedno, jak nulovou hodnotu tenhle článek má. Říkal si o to. Huh.

Dobrou noc?