„Proč jsi mi neřekla, že máš takové problémy?“
Připadám si trošku, jako když mi moje angličtinářka v páté třídě kvůli dysortografii odpouštěla, že se neučím slovíčka.
Můžu svého zdravotního stavu zneužívat dle libosti, a nebo ho taky tajit.
Můžu dělat z komára velblouda, nebo z velblouda komára.
Můžu věci překrucovat a lhát, nebo přiznat pravdu a trpět kvůli tomu.
Můžu to tak chtít dělat, nebo mi to může vadit.
Vadí mi, jak svět funguje.
Jo, možná se rozbrečím z toho, že se na mě někdo zatváří kvůli pozdnímu příchodu, klepu se po třech dnech bez prášků, ale tu práci jsem odevzdat mohla. Už dávno.

***

Venku začíná být hezky. Mám celkem novou jarní emoci, touhu po úniku. Škola mě letos nebaví, nechce se mi tam, nevím, co tam dělám. A v létě je to více méně na sebrání celty a spacáku a jití někam. Nemám na to odvahu/nejsem na to dostatečně mimo, ale bylo by to krásný. Tak aspoň o prázdinách, tak aspoň s někým, když ne sama, ale co nejvíc. Potřebuju. Potřebuju hory, lesy, louky, rybníky. Borůvčí. Jít bez pevného místa a času.
Musím si konečně koupit tu celtu.
Škoda že letošní prodloužený víkendy nejsou prodloužený.
A do prázdnin vlastně nemám volný ani ty normální.

***

Motají se mi sny a realita.
Chci se konečně probudit a začít dělat věci.
Nerozespalá.