Hrozně mě fascinuje, kolik lidí tuhle životní fázi prožije. Úplně každý člověk, kterého znám (a taky ti, co neznám) má nějaké rodiče. V naprosté většině případů ti rodiče tu osobu i vychovávali a tohle všechno zažili. Z toho vyplývá, že rodičů je na světě fakt hodně. Naprostá většina z nás někdy pečovala nebo bude pečovat o malý mimino a řešit jeho jídlo, spánek a bobky. Všichni ti lidi, které potkávám na ulicích. Bez ohledu na to, jak různí vzájemně jsme.

Od nějakého věku do teď nebyly věci, co jsem dělala nad rámec zajištění základních životních potřeb, věci co by dělal každej. Byly to věci, co mě baví, nebo vedou k nějakému vydělávání peněz, nebo obojí, a to všechno se děje proto, že pro ně mám nějaký předpoklady. I když jsem si občas v tom či onom připadala nějak neschopná, pořád jsem si věřila, že v rámci celé společnosti jsem na tom dobře. Že je tu důvod, proč věci, co dělám já, dělám zrovna já, a ty věci, co nedělám, dělá zase někdo jiný a máme to tak hezky rozdělený. S lidma, které jsem při těch činnostech potkávala, jsem si většinou měla co říct, nejen o té společné činnosti, ale trochu i proto, že prostě podobné lidi přitahujou podobné věci.

A teď je najednou moje primární role matka. A většina mých činností s tím chtě nechtě nějak souvisí. Někdy se to zdá brutálně náročný a nejde mi do hlavy, jak to, že takhle náročnou věc nějak zvládne každej, když jiný náročný věci každej nezvládne. A jindy to zas až tak náročný není a já mám pocit, že přece mám na víc. Nepřijde mi, že tady ta péče je přesně to, na co já jsem stavěná, efektivně přidělená role. Ale i kdyby náhodou byla, rozhodně to přece nemůže platit o všech těch ostatních rodičích, kterých je na světě tolik, a kteří jsou tolik rozdílní.

Něco se určitě dá dělat různě, ale tyhle první měsíce mi přišly hlavně jako jízda, kterou kompletně řídí to dítě, ne já. Asi to postupně přijde, ale zatím je velká část té péče prostě o tom libovolným způsobem uspokojit její akutní potřeby. Nemám zas až tak moc na výběr, jak to udělám, a škála toho, jak kvalitně se dá zapnout plínka, není zase až tak široká. Asi to docela zvládne každej, a taky z toho každej bude trošku na hraně sil. Ono to biologicky rozhodně dává smysl. Ale je to jedna z věcí, která je na tom nezvyklá. Mateřství není moje specializace. Je to specializace všech.

Došla jsem k závěru, že spoustě lidí z toho docela hrábne, a buď začnou hrotit jakési naprosto nesmyslné kompetitivní rodičovství, aby mohli říct, že je to jejich specializace a oni jsou v tom lepší než ostatní, nebo se v nesmyslné míře zuby nehty drží svých původních specializací, i když na ně vlastně nemají čas a sílu. Já se v tom zatím plácám, ale jasně vidím, že s tím mám problém, přestože bych to od sebe úplně nečekala. Dělat to dobře asi znamená spolknout svoje ego a prostě to jenom v klidu dělat.