Naštvaná?Ne. Jenom si dělám seznamy v Excelu svojí hlavy.
Jak poznáme, když nás něco štve?Jak poznáme, když nám něco nepřináší tolik radosti, kolik by mělo?Jak poznáme, když nás něco prostě jen drží na místě?
Archiv rubriky: Starodávné rubriky
Proč nepíšu, ptají se kočky
Je toho víc.
Myslím, že to začalo mým přijímáním do práce. Jasně, je hloupé čekat, že když si zaregistrujete doménu na vlastní jméno, tak ji její registrátor nenajde. Jenže to, že ji podle toho jména najde Google už je horší a to, že si váš nadřízený myslí, že píšete na internet příliš intimní věci taky. (Přitom já jsem ten obsah vyloženě jako intimní nebrala nikdy, ať si to čte každý, komu stojím za jeho čas, stejně jako nemám naživo problém mluvit o skoro o ničem, pokud druhá strana projeví zájem.) Najednou to nešlo. Docela prudce, i když za vinu by to šlo dát i tomu, že jsem zbytek svého volného času najednou trávila v práci.
Druhý stupeň konce přišel někdy před půl rokem, během školního roku jsem ještě rozepsala pár povzdechů, dokončeno toho bylo málo a ještě si myslím, že ne moc dobře, ale něco jsem občas napsala. Pak přišla maturita a můj život se rozjel.Jakože v asi docela pozitivním slova smyslu.
O prázdninách jsem dělala věci, v semestru jsem spala. Sama jsem po dvou letech vysadila antidepresiva a momentálně prožívám navíc v pohodě zimu za posledních zhruba deset let. Můj život je klidný, pravidelný, nudný a spokojený. Nemám chuť ani čas pitvat svoji duši a i kdybych to dělala, nenajdu na ní nic zajímavýho. Asi jsem dospělák, nebo co.
Mohla bych psát tak leda cukrový články o tom, jak je super mít super život. A to by mě nebavilo, pardon.
Mohla bych psát svoje názory na věci. Ale to mi nejde a nikdy nejsem spokojená. A navíc tak moc názorů na věci nemám a ty co mám nepotřebuju nikomu cpát.
Mohla bych psát třeba recepty na dorty, ale to bych nejdřív musela péct nějaký dorty…
Co bude s blogem, nevím. Pokud mám dostat chuť sem něco dávat (i když moc netuším, co by to bylo), asi s ním budu muset něco udělat. Ten Disqus na tomhle pozadí je v obou barevných variantách horší, než jsem si pamatovala, a za čtyři a půl roku s tím nikdo nic neudělal. Mohla bych si udělat blog hodný dospělé osoby, třeba i nějakou úvodní stránku, prostě tu doménu trochu využívat. Jenže mám obavu, že vyrábět to by mě nebavilo a jen upravením nějaké šablony bych šíleně nakrknula své šestnáctileté já, kterému to tady všechno patří.
Jenom prostě nechci umřít stejně, jako všichni moji někdejší kamarádi a idolové z blog.cz a chci mít svůj život trošku zaznamenaný na jednom místě.
Uvidíme.
Prej jsem byla divný dítě
Věková prostupnost oddílů mi přijde jako super myšlenka. Je to jedna z věcí, o kterých to podle mě nejvíc je. Setkávat se a komunikovat s lidma, o kterých by nás běžné školní kolektivy odřízly, případně s těmi, kteří by se normálně ocitli na druhém konci skupiny a neprohodili bychom s nimi za devět let půl slova.
Přijde mi to tak teď. A pokud si pamatuju dobře, tak mi to tak přišlo vždycky: Když jsem byla malá, tak jsem byla nadšená, že můžu dělat něco drsnějšího než normálně, sem tam v něčem překonat někoho staršího. Když jsem byla starší, byla jsem vděčná, že nemusím být obyčejný účastník programu určeného pro mě, ale že se musím postarat o celou svoji družinku, včetně mladších a méně schopných.
Ale pak si přijde tahle maminka. Maminka která tvrdí, že její šestileté dítě zvládlo simulovat nemoc tak povedeně, až odjelo z výpravy, proto, že mu vadí, že dvanáctiletí puberťáci dokážou v nepřítomnosti vedoucích dělat bordel a mluvit sprostě. A co my s tím jako uděláme, že její dcerušce by bylo líp hezky v hnízdě mezi světluškama.
Přijdou jiní vedoucí s tím, že by se mělo víc programu dělit podle věku. S tím, že máme k dětem chovat víc mateřsky, tulit se a nevím co. Jenže sakra, mě, když mi bylo málo, by tak štvalo, kdyby na mě někdo šahal bez výslovného svolení, kdyby mi někdo pomáhal bez mé žádosti. (A taky se mi nikdy nestýskalo, tak jak jim mám sakra pomoct?) Když jsem byla trochu starší, tak mi vadilo, když mě někdo přiřadil na nějakou aktivitu k mladším. Tak proč mám tohle někomu způsobovat? A co je tohle za samostatnost, když budu hrát maminku?
Jak můžu být dobrá vedoucí, když ničemu a nikomu nerozumím? A fakt jsem byla tak divný dítě? A jsou ti, co nepláčou, alespoň trochu moji lidi?
98
Nepíšu, nejsem já za mlada.
Rozepisuju, jsem já.
Člověk neví, kdy bude příště.
Pěkně dlouho jsem nejela rozjezdem.
Pěkně dlouho jsem nejela rozjezdem z hospody.
Život je už zase trošku o něčem jiným.
Na začátku dubna
Na začátku dubna je v maturitních třídách zakázáno vytahovat žaluzie,
aby si náhodou někdo nevzpomněl, jak vypadá slunce.
A nebylo mu to pak líto.
Na začátku dubna je svět zdaleka nejkrásnější.
Stromy a lidi v parcích.
A nejkrásnější ze všech těhotná paní v šatech na kole.
Jen si tu seďte
nad prázdnými papíry,
nad omluvenkami pro studijní důvody
seďte vztekle.
Hledám návody na barvení vajíček.
Vzdala jsem se první.
A je mi líp,
než kdy.
Další moje spolužačka ze základky je těhotná
Nemůžu na tuto skutečnost přestat myslet. Není to fér. Kdybych byla jako ony, mám půlroční děcko a protloukám se životem.
Jenže já jsem tady nějaká slavná gymnaziální elita národa, která se má připravovat na maturitu, jít na vysokou, chodit v pěkných šatech na slavnostní setkání s hejtmanem, stále dokola poslouchat, že nejlíp by mi bylo ve vědecké sféře a zkrátka něco dokázat.
Všude kolem sebe mít desítky neuvěřitelných stejně starých lidí, co nějakým záhadným způsobem dokáží hospodařit s časem, dělat neuvěřitelné věci a ještě stíhat školu. Vědět, že bych měla mít na to samé, ale nějak mi chybí ten zápal. A tak sedím a všechno dělám jen tak nějak napůl, aby to bylo, hraju Tetris a Hledání min, abych zapomněla na to, že nic nedělám a je to zlé.
A jen tak mimochodem zasněně hledím na fotku břicha na facebooku a zuřím, když je schopná napsat, že se s nějakou kámoškou klidně půjde před porodem ožrat, jen ať si prý zvyká.
A tohle se mi děje zhruba od šestnácti.
Život není fér. Cítím se zcela nepochopena svojí společností.
(Ještě že se mi teď daří všechno intelektuální kolosálně kazit.)
Výtah
Asi jsem to tady ještě nezmínila, ale před měsícem jsem si naštípla dvě kosti v nártu a do pátku jsem se pokoušela existovat se sádrou na noze.
Změn do mého života to přineslo celou řadu. Například jsem měla poloviční spotřebu ponožek, což mi značně usnadňovalo život. Postupně jsem vyvíjela svůj styl na berlích a namakala jsem si ruce, nejspíš jsem přibrala kilo svalu, čemuž nemůžu uvěřit. Chodila jsem spát hrozně pozdě, protože sprcha s igeliťákem na noze není vůbec příjemná a vždycky jsem ji odkládala, jak to šlo. Prohloubila jsem svůj vztah se sestrou, když mě tlačila na koloběžce a já na ní byla zcela závislá.
Největší změnou byla ale karta na školní výtah. Úplně to mění vaše sociální kontakty. Vzdálila jsem se od všech svých kamarádů z jiných tříd. U nás ve škole totiž veškerá mezilidská interakce probíhá na schodech. Olizovat svého partnera, prozrazovat si otázky na písemku, plánovat, kam půjdete v pátek večer, jíst párky, pomlouvat spolužáky i učitele – nic z toho prostě nemá své kouzlo, pokud o vás přitom nezakopávají desítky studentů, kteří se snaží probít do jiného patra. Když máte berle, nevíte zkrátka vůbec nic. Dokonce si ani nepřečtete nástěnku.
Výtah má však taky své specifické obyvatele, tu část profesorského sboru, která má buď kabinet v pátém podlaží, nebo je prostě líná chodit po schodech. Denně se dostáváte do několika mírně trapných situací, kdy vám stojí v osobní zóně někdo, koho tam rozhodně nechcete, nevíte, jestli se pokoušet o konverzaci, asi radši ne, ale když se začne o konverzaci pokoušet ten druhý, tak vám stejně nic jiného nezbývá. Takže přichází počasí, pomalost výtahu, příští hodina, původ vašeho úrazu a množství dalších podobných zranění ve vaší třídě (2). Ovšem občas přijde zpestření, jako třeba velmi obávaná profesorka dějepisu, která vám nabídne reklamní vzorek šamponu. A za ty chvíle to prostě stojí.
Závěrečná zpráva
Tak jsem si došla na workshop k psaní závěrečných zpráv k uplynulému roku v PPNS. Měla bych si tu udělat přehled v tom, jak jsem užasná, co jsem dokázala, co jsem zažila.
A místo jakýchkoliv programátorských a osobnostních úspěchů tu najednou rekapituluju jen smutný osud svojí psychiky.
Doplňte větu: „Na začátku loňského roku jsem…“
Napsat něco o vlastnostech, ve kterých jsem se zlepšila, je něco jako napsat, co jsem posílila za svaly, když jsem měla celý rok chřipku.
Jo, cítím se nadáčsky o něco dál než na začátku loňského září. Přesně o posledních 23 dnů.
Vlastně mi oddíl dovolil se nezbláznit.
Tréma
Když jsem se v pondělí dozvěděla, že mě zvou na pohovor, vybuchla mi v břiše endorfinová bomba, zvedla mi koutky někam na Měsíc a hodina fyziky na chvilku přestala být hodinou fyziky. Práce, jiná než jednorázová nebo neexistující nebo dementní.
Tak jsem si ten čas toho pohovoru zapsala do kalendáře jako jméno firmy a srdíčko.
Jedna z nejkrajnějších emocí, co jsem v životě zažila.
Ale tahle zkušenost u tohohle nezůstala. Mám nervy, klepu se a nevím, jestli se dřív pozvracím, nebo omdlím.
Takhle to NEMÁ vypadat!
20160911_175859.note
Ležíte na zemi s rukama připoutanýma k něčemu. Dva metry od vás leží klíč od vašich pout. A fakt si s ním chcete pomoct. Jenže nemůžete.
Ležíte na posteli zcela volní, jen je vám z nějakého důvodu příšerně zle a z očí vám tečou slzy. A dva metry od vás leží počítač. Nebo papír. Nebo učebnice matematiky. Nebo nepořádek k uklizení. Nebo cokoliv. A vy moc dobře víte, že jakákoliv produktivní činnost by vás okamžitě opravila. Ale vy nemůžete. Nedokážete se pohnout. Nemáte tušení, odkud začít. Kde proboha vzít sílu na to se posadit.