Všem kdo se se mnou nepřátelí na sociální síti.
Tohle já mám, chlub, chlub, heč, peč.
Konečně na mě vážně dolehlo, že jsou V/vánoce (a lidi si dávají dárky).
Tohle je #umění, seznamete se.
//a vlepím na veřejný místo zase svůj egocentrickej ksicht a všem se vám přiznám, že ráda dělám selfíčka, ideálně zaostřená na sušák prádla v pozadí.
Ale stejně.
Díky.
Prostě ho musím zveřejnit, pro všechny případy, všem lidem, kteří nesledujou pravidelně můj Ask a sledujou můj blog a který by zajímal můj duševní stav. Po tom nakreslení se to celý nějak spravilo (nebo mi po skoro čtyřiadvaceti hodinách došly slzy bez jasnýho původu). Ale fakt se mi to líbí. Takhle to prostě je.
Asi nevím, co chci.
Mé oblíbené výtvarné dílo… no, asi ze všeho, co jsem kdy v životě stvořila. Má to fajnový poměr práce a myšlenky. Cyklus sedmi autoportrétů — základu a šesti nějak dotvořených tak, aby to ve výsledku vystihovalo celou mě, bez ohledu na to, jestli mi to je vůbec podobné. Representovalo to jako jedno z mála naši ZUŠku na nějaké šílené výstavě ve Vaňkovce, kterou jsem neviděla. A tak.
Náhledy jsou klikací.
Možná by to tu chtělo nějaké chápu/nechápu. Všechny bych zvládla docela okecat. Ale myslím, že jsou lepší bez toho. Tohle jsem já.
Letošní Vánoce byly Vánočnější, než každé jiné. V pustině, u nás na chalupě. Byla tam kosa. Jen jedna malinká vytopitelná místnost, a i o tom by se dalo pochybovat. Ale stálo to za to, to vám řeknu. A fotila jsem, mladým bráškou ještě nenarozeného Václava. Říkám vám, Václav jednou bude. A bude fotit nějak takhle, abyste si to mohli představit. Samý strašný artfota…
Je nám líto, nic nenalezeno.
A to všechno jen a jen proto, abych zkusila, jak funguje tahle galerie…
Zkrátka je mějte.
Tahle kresbička vznikla někdy v půlce prázdnin, když mi došlo, že jsme vlastně nikdy nezjistili, kdo byl Velbloud. Když jsem byla na nižším, ani jsem se nepodívala, jestli byla naše sociální zeď přes prázdniny přetřena, nebo ne.
Mrzí mě, že ke konci už byla moc velká na to, aby se dala vyfotit, aby i neznalí pochopili, o co se jedná. Ale bylo to prkno na zdi v učebně biologie, kam jsem jednoho depkoidního dopoledne napsala kus textu Vše je jak má být. K tomuto „příspěvku na zdi“ začaly posléze přibývat lajky a další příspěvky a komentáře, básničky a tak dále. Hlavními přispěvateli byli uživatelé Zebra, Velbloud a _, dále pak pár dementů s gelovkami, kteří nechápali, že po zdech se píše tužkou, aby to šlo vygumovat a funkce byla pouze umělecká a sbližovací, nikoliv ničitelská.
Na vyšším je popsaných míst a lavic sice spousta, ale tím zase ztrácí svoji jedinečnost.
Tak alespoň vzpomínka