Většinou se bojím mít zavřený oči. Děsí má ta skutečnost, že nevím, co se děje okolo. Když při nějaké hře není po ruce šátek a já si je nemůžu zavázat a musím vydržet je neotevřít, musím se hrozně soustředit.
A přesto jsem zjistila, že existují i chvíle, kdy se nebojím. Chvíle, kdy mám pocit že když je zavřu, vidím toho vlastně mnohem víc. A pak najednou začnu prodlužovat mrkání a jsem schopná ujít snad desítky metrů poslepu, možná i bez toho, aby si někdo vůbec všiml, že tak činím. Někdy si to pořádně neuvědomím ani já.
A taky to dělám na koncertech. Což je možná taky zvláštní, vzhledem k tomu, že rozdíl mezi koncertem a domácím posloucháním je v tom, že toho interpreta můžu vidět.
A nebo není?
Veďte mě.