Erasmus days 129-136: Andorra and multi-agent system design

During the nights we were playing the blinking game. And at the moments when I had my eyes closed I was thinking about how does its payoff matrix look like. I am not sure. But when I look back, I think I sort of won.

Hiding under the pillow when there are just too many things to process.

I believe I have achieved all of my goals, so guess I can just drop them, exit the module and live my previous life.

But it was an amazing emotional experience.

Proč (se) učíme?

Mám naši fakultu ráda. Fakt že jo. Jsem šťastná, jak u nás spousta věcí bez problému funguje. Předměty, co mám teď zapsané, jsou ve většině případů skvělé i v online podobě a je vidět, že do nich učitelé investují spoustu energie. Máme naprosto úžasné studijní, všechny informace, které člověk ke studiu potřebuje, jsou obvykle snadno dohledatelné a konzistentní. IS je všemohoucí. Většinou, když poslouchám problémy studentů jiných fakult a univerzit, mám pocit, že je o mě fakt skvěle postaráno.

Jedna věc mě ale štve čím dál víc. Někdy z pohledu studenta, ale vnímám to hlavně jako cvičící prváckých předmětů a z toho, co zažívají moji mladší kamarádi. Vystupuje to čím dál zřetelněji, když svoje zkušenosti z FI srovnám se svými dvěma velkými (ve smyslu rozsahu/počtu kreditů) předměty na KISKu, které jsem prožila loni. A svůj podíl na tom má určitě i distanční forma výuky.

Přijde mi, že fakt rádi kontrolujeme, co kdo dokáže. Asi je to další věc, ve které jsme fakt dobří. Ve velkých předmětech bodovací systémy bublají do tak monstrózních rozměrů, že jejich popis je pomalu delší, než obsah první přednášky. Máme miniúkoly, velké úkoly, vnitrosemestrálky, zápočty, pass-faily, tvrdé body a měkké body. Každý si leští svůj systém automatických testů v programovacích předmětech, zaručeně lepší, než byli všichni jeho předchůdci.

Druhá věc, kterou moc rádi kontrolujeme, je, jestli při tom dokazování schopností a znalostí nikdo nepodvádí. Přemýšlíme, kde je v našich systémech jaká skulinka, které by mohl někdo zneužít. Řešíme, jaké informace smíme studentům kdy předat, aby případné jejich případné zveřejnění nižším ročníkům nerozbilo systém. Ale neměla by výuka být o předávání informací?

Občas mi přijde, že v tom moři kontrol zapomínáme na samotnou výuku. A co na výuku, ale zkrátka na úplně všechno ostatní. Na všechno, pro co si kdokoliv mohl přijít na vysokou školu.

Kdysi mi to bylo do tváře vmeteno v oddíle, shodou okolností člověkem, který absolvoval první stupeň základky ve Švýcarsku. Prý je většina her o tom samým – jen dokazovat někomu, co umím. Zavázat uzel, skákat po jedné noze, poznat mapové značky. Za odměnu dostanu body, lístečky se surovinami na stavbu budov nebo nášivku na kroj. Ale vlastně mi ta samotná aktivita nic nedává. Od té doby se o tom snažím přemýšlet jinak.

Víte, já si vážně nemyslím, že by většina lidí šla na vysokou školu za účelem se flákat a podvádět. Jasně, i takoví existují, ale vážně stojí za to kvůli nim všem ostatním kazit studium tolika pravidly a kontrolami? Nedáváme takhle naopak mnohem víc příležitostí ta složitá pravidla obcházet a porušovat? Vidí v nich studenti ještě smysl? Je v jejich vnitřním zájmu se podle nich řídit? Naučí se tak každý jednotlivec víc?

Všichni jsme dospělí lidé, kteří sem přišli proto, aby se něco naučili. Vybrali jsme si školu podle toho, co nás baví. Máme vnitřní motivaci, se kterou můžeme buď pracovat, nebo ji udupat.

Možná nechápu nějaké věci za tím. Je to nějaká politika? Jak nedávno psala N., možná som na túto prácu „príliš mladá“. Možná jsem na technickou fakultu moc lidská. Ale nemělo by být to, že zároveň sama studuju a sleduju se, naopak výhodou?

Já bych jenom chtěla učit. Chtěla bych předávat lidem to, co já už umím. Chtěla bych chodit spát s tím, že jsem každému člověku, který mi napsal, předala to, co potřeboval, aby se posunul. Chci realizovat svoje nápady. Chci, aby mě jen zespodu limitoval počet hodin, které tomu mám týdně věnovat. Nechci při tom řešit, jestli jsem někomu ukázala vzorové řešení příkladu, který se bude příští rok recyklovat. Nechci řešit, jestli je předmět nespravedlivý, protože se svým studentům věnuju víc, než nějaký jiný cvičící. Nedává to smysl.

Chtěla bych mít stejné cíle jako moji studenti. A stejné cíle jako moji učitelé. To by stačilo.

O strojovém a lidském učení

Když se pokouším pochopit, co mě kdy bavilo na programování jako takovém, byla to snaha předat vlastní myšlenku. Formalizovat. Zapsat. Převést z hypotetického v užitečné.

Když se pokouším pochopit, co vedlo k tomu, že jsem se zapsala do oboru jménem Umělá inteligence a zpracování přirozeného jazyka, byla to radost z hledání struktury v něčem tak živelném, jako je lidský jazyk. Analyzovat svoje vlastní podvědomé pochody. Vysvětlit je někomu tak striktnímu, jako je počítač. Bez zbraní a berliček, bez emocí, potřeb, pudů a chování, kterému nerozumím.

Jenže aktuální trendy ukazují, že pokud chcete počítač něco naučit, není to o tom vysvětlit mu, jak to funguje. Je to o tom ukázat mu naprosto šílené množství dat, nechat ho nad nimi dlouho přemýšlet a vytvořit si vlastní hypotézy. Zvykne si na to, ve kterých slovech se píše tvrdé Y, ale neřekne vám, proč tomu tak je. Jenže to vůbec není to, co jsem chtěla.

Chtěla jsem rozmontovávat realitu na kousky. Chtěla jsem chápat, co jak je a proč. Formalizovat. Zapsat. Vysvětlit. Jenže ve spoustě věcí si každý myslící aktér dřív zvykne na realitu a spokojí se s tím, než ji pochopí. A já doufala, že počítače samostatně myslet neumí.

Jenže ty potvory umí být stejně tajemné, jako lidi. Dokáží zvládat věci, aniž by věděli jak. Nevadí jim, že to tak vůbec není zajímavé. A že já nepochopím o světě skoro nic.

Možná je na čase vrátit se k lidem. Sice mají emoce, potřeby, pudy, chování, kterému nerozumím, a na věci si zvykají dřív, než je pochopí, ale alespoň se s nimi dá o jejich hypotézách rozumně bavit.

Vítek

// M. říkala, že mám něco napsat, tohle vypadá jako taková série. Zábavné.

Vítek se mě vlastně asi tehdy pokusil naučit, že není potřeba dojít na konec všech cest. /* Kam jinam mohli bychom plout? */

Jenže já mám přes všechny rady pořád touhy tam přes všechna pravidla lézt, jen abych nacházela krmelce, jen pro vědomí, kde ty cesty končí a jestli vůbec, i když třeba nebudou hezký.

Já jsem vždycky měla radši prohledávání do hloubky.
Jenže to je v omezeném čase docela mizerný nástroj na hledání optimální cesty.
A z používání cizích funkcí, kterým pořádně nerozumím, mi bývá ouzko, byť prý fungují.

Které myšlenky nebo části kódu se vám zdají matoucí, nevhodné, nebo byste je udělali jinak z jiného důvodu?

Óda na Jarku

„Stejně nevím, co tím přesně myslela.“
„Já asi taky úplně ne. Ale bylo to milý.“
„To každopádně.“

Jakože hodně. Oblíbený učitel mnou neoblíbeného předmětu je jasný asi už dlouho. Ale teď ještě víc.

Jestli si tyhle řádky budu za pár let číst a nebudu si pamatovat, k čemu se vztahují, vyhrazuji si právo se praštit.

Jo, bylo to trochu divný. Ale tak hrozně správně.

Trailer

Půlnoc, pole.
DDD si hrál s výbušninami, Velblouďata si šeptala předsevzetí být po zbytek života šťastní, Porto lepilo krky, JBL hrálo fakt špatnou hudbu. Chvíle, kdy se hodí říct něco, co dává ve více úrovních smysl.

Karin podle všeho maturovala o rok dřív než my.
Prokrastinačně napsala 4 básničky a jen tak, s ročním zpožděním, je odeslala.

Všechno slíbené jednou bude.

Co mi chybí

Myslím, že mi chybíš ty, když jsi byl mladší. Když ti bylo 15, 16, 17. Když byl život život, a ne přežívání, ne hádky, ne hroucení se pod tíhou povinností a snaha se udržet alespoň na nohou.

Chybí mi chvíle, kdy jsme k sobě navzájem vzhlíželi. Kdyžs všem říkal, že jsem chytřejší než ty a přišlo ti to jako něco, co lidem říkat chceš. Chybí mi chvíle, kdy jsem věřila tomu, že mě dokážeš zachránit před čímkoliv, před medvědem, před úzkostnýma záchvatama, před pohledy lidí, kteří z nás mají srandu.

Chybí mi být pejsek a kočička.

Nevím, fakt nevím, kdy se to zlomilo. Nevím, jak se může stát, že je člověk najednou někým jiným. Nějak tomu pořád nemůžu uvěřit, přestože se to očividně stalo, nám oběma.

Mám strach, že tohle znova nepřijde. Nejde to vrátit a nejde to vytvořit znovu s tou správnou intenzitou a důvěryhodností. Mrzí mě, že jsem nedokázala ovládnout chvíli, kdy to odešlo.

Jsem už velká na to takhle brečet. Jenže jsem dospěla v přílišném pocitu bezpečí. A tady venku fakt neumím fungovat.

Různé věci, které nechceš/-te slyšet a věci, které se nahlas neříkají

Jednou je všechno množina a jindy je všechno funkce. Jednou jsme my a jednou jsme jen pavučina vztahů. Jsem jen soubor toho, co pro koho znamenám. Pro sebe už toho neznamenám moc.

Je smrt to samé, co odstřihnutí se od všech a všeho, odstěhování se bez plánu návratu? Jo, pokud vám nezáleží na sobě samých. Je to jen velká množina rozchodů. A ty jsou očividně zcela legitimním krokem.

Myslím, že by všechno bylo mnohem lepší, kdyby projekt RESTART neskončil po třech dnech. Kdybych zvládla to, co jsem si vytyčila v klidu v prostředí, kde jsem cítila alespoň nějakou, i když už brutálně vetchou, jistotu a podporu. Kdybych se naučila fungovat sama se sebou pro sebe. Původně jsem tím chtěla primárně zachránit ten vztah, být taková, s jakou může někoho bavit trávit čas. Netušila jsem, že budu potřebovat být zachraňována sama.

Křičím o pomoc, o kterou nestojím. Neumím se vyřešit. Neumím existovat. Nechci si nechat vyčítat, jak moc zle mi teď je.

Konkrétní a ne až tak konkrétní věci, které občas přinášejí pocit štěstí

  • dobré jídlo
  • kultůra
  • vytvráření něčeho užitečného (třeba marmelády)
  • když vás někdo pochválí
  • když někdo poslouchá vaše problémy
  • dostat dárek, který se vám fakt hodí/líbí, i když vás vůbec nenapadlo, že tu věc vlastně chcete
  • chození
  • nakupování v sekáči
  • předávání něčeho, co mi připadá užitěčné, někomu dalšímu
  • spontánní nápady a jejich provedení
  • šifrovačky
  • pochopení něčeho složitého
  • noční město
  • obnovování starých kamarádství
  • tulení